Ústavní soud zveřejnil dne 22. března nález sp. zn. III. ÚS 2480/20, podle kterého platí, že právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není právem absolutním. Lze do něj zasáhnout na základě zákona a přiměřeně ke sledovanému legitimnímu zájmu, jímž je ochrana jiného základního práva nebo ústavním pořádkem chráněného statku, kterým je rovněž ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu. Je proto nutno vážit zájmy matky na ochraně nedotknutelnosti její osoby a zájmy dítěte na životě a zdraví. Právo rodící matky na nedotknutelnost její osoby v ústavněprávní rovině omezit lze, avšak jen za předpokladu, že je skutečně (alespoň s vysokou pravděpodobností) život a zdraví plodu bezprostředně ohrožen a provedené zákroky jsou přiměřené sledovanému účelu záchraně života a zdraví dítěte. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy s ohledem na zjištěné skutečnosti nebylo možno vyloučit závěr o patologickém stavu placenty, její nevydání tak nepředstavovalo zásah do základních práv stěžovatelky. ÚS proto ústavní stížnost ženy, která požadovala náhradu nemajetkové újmy za nevydání placenty, zamítl.

Žena se žalobou na ochranu osobnosti domáhala 500 000 korun jako náhrady nemajetkové újmy od provozovatele Nemocnice v Neratovicích, společnosti A. Poukazovala na jednání lékařů, které bylo v rozporu s jejími přáními, a na nerespektování soukromí.

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla žaloba stěžovatelky, jíž se v řízení o ochranu osobnosti žena domáhala výše uvedené částky, zamítnuta. Předmětem žaloby byl konkrétně nárok stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy způsobené postupem žalované, obchodní společnosti A., při poskytování zdravotní (porodní) péče – zásahy do osobnostních práv stěžovatelky měly dle jejího tvrzení spočívat v nerespektování porodního přání, nezajištění platného informovaného souhlasu s prováděnými zákroky, provedení CTG monitoringu, urychlení porodu, podání oxytocinu, podání antibiotik, odběru krve, nucení do polohy vleže s nohama v držácích, nástřihu hráze (epiziotomie), nucení k vytlačení plodového lůžka (placenty), přestřižení pupečníku, nevydání placenty, nerespektování soukromí, neohleduplném a nedůstojném zacházení a znemožnění opustit nemocnici. Okresní soud vzal za prokázané, že všechny úkony provedené žalovanou byly v souladu s dostupnými požadavky lékařské vědy a sledovaly cíl chránit zdraví dítěte popřípadě i rodičky, a proto uzavřel, že nedošlo k zásahu objektivně způsobilému vyvolat nemajetkovou újmu, neboť zde nebyla dána protiprávnost tohoto zásahu. Co se týká vydání placenty, okresní soud v odkazu na ustanovení § 91 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že části těla odebrané v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb se zpopelňují, z čehož dovodil, že žalovanou nelze sankcionovat za to, že postupovala dle zákona, resp. že žalovaná nevydáním placenty dodržovala povinnosti stanovené jí zákonem.

K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku ve věci samé potvrdil.

Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda se právní úprava nakládání s oddělenými/odebranými částmi těla nepoužije vždy, ale pouze pokud vůle a přání pacienta neurčí jinak za situace, že tím není ohroženo veřejné zdraví, tedy zda právní úprava ve znění „části lidského těla se zpopelňují“ (srov. ustanovení § 26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu) znamená nebo neznamená bezvýjimečný příkaz tohoto postupu a zákaz volit jiný postup na základě žádosti subjektu práv, o jehož části lidského těla jde, neboť se jedná o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Uvedl, že při výkladu předmětného ustanovení zákona o péči o zdraví lidu je třeba vyjít ze skutečnosti, že jde o veřejnoprávní předpis, pro který jsou typické kogentní právní normy, jež jsou aplikovatelné přímo a bezpodmínečně, nikoliv až podpůrně pro případ absence autonomní normy. Slovní spojení „se zpopelňují“ je proto nutné chápat jako příkaz pro zdravotnické zařízení, které nemá jinou možnost postupu než vyjmenované části lidského těla zpopelnit nebo za zákonem stanovených podmínek použít pro lékařské účely vymezené v ustanovení § 26 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu. Je proto patrné, že zákon o péči o zdraví lidu nedával zdravotnickému zařízení jinou možnost než odevzdat placentu ke zpopelnění, neměla-li se použít pro lékařské účely.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že nebyl zajištěn její informovaný a svobodný souhlas s prováděnými zákroky. Opakovala, že jí nebyla vydána placenta, přičemž se dovolávala teleologického výkladu zákona o péči o zdraví lidu. Je toho názoru, že nebrání-li tomu prokazatelné důvody spočívající v nutnosti ochrany veřejného zdraví, má rodička právo na vydání placenty.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V nálezu ÚS konstatuje, že právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není právem absolutním. Lze do něj zasáhnout na základě zákona a přiměřeně ke sledovanému legitimnímu zájmu, jímž je ochrana jiného základního práva nebo ústavním pořádkem chráněného statku, kterým je rovněž ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu. Je proto nutno vážit zájmy matky na ochraně nedotknutelnosti její osoby a zájmy dítěte na životě a zdraví. Právo rodící matky na nedotknutelnost její osoby v ústavněprávní rovině omezit lze, avšak jen za předpokladu, že je skutečně (alespoň s vysokou pravděpodobností) život a zdraví plodu bezprostředně ohrožen a provedené zákroky jsou přiměřené sledovanému účelu záchraně života a zdraví dítěte.

Základní hodnotou ústavního pořádku je respekt ke svobodě jednotlivců (čl. 1 Listiny a preambule k Ústavě). Součástí této svobody je možnost jednotlivců činit vlastní rozhodnutí o způsobu svého života. Stát má pouze omezenou možnost do tohoto rozhodování zasahovat a omezovat je. Každý má právo rozhodovat o svém vlastním těle.

Požadavek na vydání placenty, adresovaný zdravotnickému zařízení, je projevem osobní autonomie rodičky, a jako takový požívá ústavněprávní ochrany. Soudům nepřísluší osobní rozhodnutí směřující k vydání placenty a motivaci rodiček hodnotit, jejich úkolem je naopak tento niterný projev osobní autonomie jednotlivce respektovat a chránit, nicméně vždy jen se současným zajištěním ochrany ústavně aprobovaných veřejných statků či práv dalších osob. Ústavní soud proto nesdílí tezi o apriorním (!) odepření vydání placenty odůvodněnou paušálně pojímaným zájmem na ochraně veřejného zdraví. Stěžejním pravidlem omezování základních práv je totiž šetření podstaty a smyslu omezovaného práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Situace je ovšem odlišná, jsou-li dány závažné důvody, pro které je vydání placenty zdravotnickým zařízením nepřípustné, neboť je v rozporu s veřejným zájmem na ochraně zdraví.

Tak tomu bylo i v dané věci. Ve stěžovatelčině případě akutně hrozila v důsledku uplynutí delší doby od odtoku plodové vody infekce, což odůvodnilo podání antibiotik. Ta byla navíc podána až na základě zvýšených zánětlivých markerů. S ohledem na zjištěné výsledky dokazování v dané věci tak nebylo možno vyloučit závěr o patologickém stavu placenty a její nevydání proto nepředstavovalo zásah do základních práv stěžovatelky.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2480/20 vyhlášený dne 22. března 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com