Ústavní soud ve svém nálezu zveřejněném 15. března 2021 ve věci sp. zn. II. ÚS 1338/20 zrušil výrok III. napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, který se týkal místa školní docházky nezletilé dcery stěžovatelky. Podle Ústavního soudu tento soud rozhodl, aniž by zohlednil celkový kontext okolností a aniž by prioritním hlediskem byl zájem nezletilé. Ústavní soud považuje rozhodnutí krajského soudu ve výroku III. za nekonkrétní a za nedostatečně odůvodněné, pokud jde o hodnocení názoru a přání nezletilé, a bude tedy třeba, aby otázku určení jejího místa bydliště a povinné školní docházky posoudil lépe a pečlivěji, včetně jejich konkrétního označení. Ve zbývající části stížnost odmítl.

Případ se týkal rodičů nezletilé dcery, kterou Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 7. 6. 2019 svěřil pro dobu před a po rozvodu manželství svých rodičů do péče stěžovatelky, otci (druhému vedlejšímu účastníkovi řízení) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2019 a dále upravil styk otce s nezletilou. Soud rovněž udělil stěžovatelce souhlas k přihlášení nezletilé k povinné školní docházce na základní škole v Praze, a to s účinností od 1. 9. 2019 a rozhodl, že místem bydliště nezletilé je bydliště stěžovatelky.

O odvolání obou rodičů nezletilé proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek okresního soudu změnil tak, že ve výroku I. nezletilou svěřil s účinností od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a dále pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče obou rodičů, a to tak, že v každém lichém týdnu v kalendářním roce bude v péči stěžovatelky a v každém sudém týdnu v kalendářním roce bude v péči otce s tím, že stěžovatelka i otec si budou nezletilou předávat vždy v neděli, kterou týden končí v 18:00 hodin v místě bydliště toho z rodičů, u kterého bude nezletilá dále v péči. Dále krajský soud upravil, kdy úprava střídavé péče vymezená lichými a sudými kalendářními týdny neplatí. Ve výroku II. změnil krajský soud rozsudek okresního soudu tak, že s účinností od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a dále pro dobu po rozvodu manželství rodičů je otec je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 4 000 Kč měsíčně a stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 1 000 Kč měsíčně. Ve výroku III. změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil místo bydliště nezletilé v okrese Litoměřice a že nezletilá bude vykonávat povinnou školní docházku na základní škole v Litoměřicích.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že krajský soud nezjistil náležitě skutkový stav věci a svým rozhodnutím nesledoval nejlepší zájem dítěte, rozhodl v rozporu s tímto zájmem a porušil i princip rovnosti účastníků, zejména nezletilé, když nezohlednil její názor. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky neposoudil vhodnost školy a vzdálenost bydliště nezletilé, určil nezletilé striktně místo plnění povinné školní docházky, nezohlednil konfliktní situaci v rodině, ani náležitě nezjistil majetkovou situaci na straně otce včetně konkretizace jeho životní úrovně.

Krajský soud ve vyjádření ze dne 30. 7. 2020 uvedl, že se situací nezletilé podrobně zabýval a posuzoval všechny okolnosti tohoto konkrétního případu. V průběhu řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování ke všem tvrzeným skutečnostem, všem účastníkům byl poskytnut rovnocenný prostor k obraně jejich práv. Krajský soud neignoroval přání nezletilé, ale nerozhodl podle jejího přání, což ve svém rozhodnutí odůvodnil, neboť se pokusil o nalezení nejlepšího zájmu dítěte za situace značně komplikované. Dále krajský soud uvedl, že si je vědom problematičnosti výroku III. napadeného rozhodnutí ohledně školní docházky nezletilé, když chtěl předejít dalšímu vleklému sporu rodičů ohledně docházky nezletilé do základní školy tak, aby co nejrychleji byly stabilizovány poměry nezletilé za situace, kdy mezi rodiči byl spor pouze ohledně lokace školského zařízení (Praha nebo Litoměřice), přičemž v případě budoucí neshody rodičů ohledně konkrétní školy v Litoměřicích krajský soud již v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval rodiče na nové soudní řízení.

Ústavní soud se proto zaměřil na zjištění, zda řízení před obecnými soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které musejí být vždy prioritním hlediskem, a zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: „(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte“. Je proto především úkolem civilních soudů, aby rozhodly v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace.

Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte, a nikoliv přání rodiče (srov. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20). Zájem a potřeby konkrétního dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě [srov. Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: „Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně a ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte.“ [srov. nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) a nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20]. II. ÚS 1338/20 7 17.

Ústavní soud ve světle uvedených kritérií posoudil napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu splňuje výše uvedená kritéria, a to až na výrok III., kterým bylo upraveno bydliště nezletilé a místo, kde bude vykonávat povinnou školní docházku. Proto pokud krajský soud svěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů, rozhodl o úpravě styku o svátcích a prázdninách a rozhodl o výši výživného, nelze z ústavního hlediska krajskému soudu nic vytknout. Krajský soud v tomto směru zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil.

Ústavní soud má za to, že názory a přání nezletilé ohledně místa trvalého bydlení a školní docházky musí být vzhledem k odstupu času znovu ověřeny, stejně tak jako rodinné a bytové poměry rodičů. V nejlepším zájmu dítěte je též stabilita školního prostředí. Zejména tehdy, když ostatní složky jeho života jsou proměnlivé, méně stabilní, méně trvalé (jak je to obvyklé při střídavé péči), je na místě mu ponechat alespoň nějaké pevné body – školu, kamarády, zájmové činnosti, kontakt s prarodiči. Tyto okolnosti nechť odvolací soud vezme v úvahu.

Je zjevné, že krajský soud ve výroku III. dostatečně nezohlednil tvrzení stěžovatelky a rozhodl, aniž by zohlednil celkový kontext okolností, a aniž by prioritním hlediskem byl zájem nezletilé. Ústavní soud považuje rozhodnutí krajského soudu ve výroku III. za nekonkrétní a za nedostatečně odůvodněné, pokud jde o hodnocení názoru a přání nezletilé a bude tedy třeba, aby otázku určení jejího místa bydliště a povinné školní docházky posoudil lépe a pečlivěji, včetně jejich konkrétního označení.

Úkolem krajského soudu tak bude znovu věc posoudit, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o určení místa bydliště a místa výkonu povinné školní docházky bude povinen zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, zvážit a vyvážit dotčené oprávněné zájmy, včetně respektování práva dítěte vyjádřit se s ohledem na jeho rozumovou a emocionální vyspělost. Ústavní soud při tom zdůraznil, že tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně) kde by mělo být místo bydliště nezletilé a kterou základní školu by měla nezletilá navštěvovat.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: www.canva.com