Ve čtvrtek 4. března zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. I. ÚS 3360/20, podle kterého platí, že v případě, že se aplikace určitého ustanovení podústavního práva, k němuž neexistuje ustálená judikatura, nachází prakticky mimo rozhodovací agendu Nejvyššího soudu, je jeho úloha sjednocovatele judikatury mimořádně obtížná. Publikuje-li v takové situaci v zájmu sjednocení rozhodovací praxe do budoucna Nejvyšší soud ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek dle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích rozhodnutí, s jehož právním názorem se ztotožňuje, porušuje jiný obecný soud bezdůvodným nerespektováním takového právního názoru právo na soudní ochranu a princip rovnosti před zákonem dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny té osoby, jíž je tento postup k tíži.

 

Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze uznána vinnou ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu, za který byla mimo jiné odsouzena k trestu odnětí svobody v délce dvou let a šesti měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce pěti let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelkou.

Usnesením Okresního soudu v Nymburce byl nařízen výkon tohoto trestu, k němuž byla stěžovatelka zařazena do věznice s ostrahou. Výkon trestu započal v květnu 2019.

Po vykonání jedné třetiny trestu odnětí svobody podala stěžovatelka žádost o podmíněné propuštění, která však byla Okresním soudem Praha-západ (dále jen „soud vykonávacího řízení“) zamítnuta. Soud vykonávacího řízení konstatoval splnění časové podmínky, tedy vykonání jedné třetiny uloženého trestu, avšak neměl za splněné podmínky prokázání polepšení se a prognózy vedení řádného života do budoucna.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou soud zamítl. Toto rozhodnutí stěžovatelka nynější ústavní stížností nenapadá.

V srpnu 2020 podala stěžovatelka druhou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, jíž soud vykonávacího řízení vyhověl, stěžovatelku z výkonu trestu propustil a stanovil jí zkušební dobu v délce tří let za současného vyslovení dohledu. Dále jí uložil povinnost zaplatit ve zkušební době dle svých možností a sil škodu z trestné činnosti. Soud vykonávacího řízení dospěl k závěru, že stěžovatelka splnila jak podmínku časovou, tak podmínky prokázání polepšení se a prognózy vedení řádného života do budoucna.

Proti usnesení o podmíněném propuštění podal státní zástupce stížnost v neprospěch stěžovatelky, kterou blíže neodůvodnil. Stížnostní soud na jejím podkladě zrušil usnesení o podmíněném propuštění a znovu rozhodl tak, že žádost o podmíněné propuštění zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení stížnostní soud konstatoval, že sice soud vykonávacího řízení věnoval patřičnou pozornost splnění podmínek dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, ale že zcela přehlédl formální podmínku dle § 331 odst. 1 in fine trestního řádu, tedy že žádost o podmíněné propuštění lze opakovat nejdříve po šesti měsících od předchozího zamítavého rozhodnutí.

Stěžovatelka má za to, že napadené usnesení stížnostního soudu je v rozporu s konstantní judikaturou a rovněž se stanoviskem Nejvyššího soudu. Připomíná závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 6 To 59/2018, publikovaného pod č. Rt 33/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „usnesení Rt 33/2018“). Jestliže v nynější věci stížnostní soud postupoval opačně, porušil tím legitimní očekávání stěžovatelky i zásadu rovnosti před zákonem. Ten by měl být vykládán pro všechny stejně a legitimně předvídatelně. Ve stěžovatelčině případě přitom nebyly dány žádné zvláštní podmínky pro postup v rozporu s právním názorem vyjádřeným v usnesení Rt 33/2018. Stěžovatelka na podporu závěru o porušení svých základních práv odkázala také na nález sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 103/37 SbNU 383), nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455) a nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411).

Ve své stížnosti stěžovatelka dále požádala o přednostní projednání své ústavní stížnosti, což odůvodnila tím, že je omezena na osobní svobodě. Současně požádala o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, neboť podání ústavní stížnosti nezavinila a možnost hradit náklady právního zastoupení jinak nemá, neboť je omezena na osobní svobodě a většina z jejích příjmů, tvořených starobním důchodem, je používána na úhradu nákladů exekučního řízení. Stěžovatelka také splácí náhradu škody poškozené v trestním řízení, v němž jí byl uložen právě vykonávaný trest odnětí svobody.

ÚS ve svém nálezu konstatoval, že pravomoc ÚS v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Po seznámení se s ústavní stížností, jejími přílohami, vyjádřením stížnostního soudu a spisovým materiálem dospěl však ÚS k závěru, že stížnostní soud se skutečně při rozhodování o stížnosti proti usnesení o podmíněném propuštění bezdůvodně v neprospěch stěžovatelky odchýlil od sjednocené rozhodovací praxe a že ústavní stížnost je důvodná.

Usnesení § 331 odst. 1 trestního řádu stanoví: „O podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává trest, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti, a to ve veřejném zasedání. Soud vyrozumí o konání veřejného zasedání o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody uloženého pro zločin i poškozeného, který o to požádal (§ 228 odst. 4). Žádost o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 2 trestního zákoníku může obviněný podat jen, pokud k ní připojí kladné stanovisko ředitele věznice, že odsouzený prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba; jinak soud o takové žádosti nerozhoduje a vrátí ji obviněnému s poučením o nutnosti připojit k ní uvedené stanovisko ředitele věznice. Byla-li žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítnuta, může ji odsouzený opakovat teprve po uplynutí šesti měsíců od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.“

Právní věta usnesení Rt 33/2018 publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu zní: „Odsouzený, kterému byla zamítnuta žádost podaná podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku o podmíněné propuštění po výkonu třetiny trestu odnětí svobody, může podat novou žádost o podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pokud vykonal alespoň polovinu trestu odnětí svobody, i dříve, než uplyne doba šesti měsíců od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí stanovená v § 331 odst. 1 trestního řádu, neboť podmínky pro podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nejsou totožné s podmínkami pro podmíněné propuštění vyžadovanými § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Proto nejde o opakování žádosti ve smyslu § 331 odst. 1 poslední věta trestního řádu.“

Ústavní soud se trvale hlásí k názoru, že princip rovnosti před zákonem vyžaduje, aby byl zákon vykládán stejně pro všechny případy splňující stejné podmínky (srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05, jehož závěrů se dovolává i stěžovatelka). Nestejným rozhodováním v analogických případech je narušeno samotné jádro jednoty právního řádu nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.). Stabilita rozhodovací praxe hraje důležitou roli nejen při udržení požadavku rovnosti před zákonem, ale také předvídatelnosti práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581)]. Ačkoliv tak ÚS není zásadně oprávněn přezkoumávat správnost výkladu ustanovení podústavního práva, nerespektování ustálené judikatury zatěžuje takový postup obecného soudu vadou svévole, nepředvídatelnosti a narušení důvěry v soudní rozhodování, kterážto vada dosahuje zpravidla intenzity porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2920/08 ze dne 4. 4. 2011 (N 59/61 SbNU 3)].

Jedním z významných předpokladů zajištění předvídatelnosti práva je i systematické sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321)], které je, jde-li o praxi trestního řízení, svěřeno ze zákona Nejvyššímu soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449) či usnesení sp. zn. III. ÚS 101/98 ze dne 12. 11. 1998 (U 67/12 SbNU 513)]. K naplnění tohoto účelu disponuje Nejvyšší soud potřebnými pravomocemi, mimo jiné i na základě § 24 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který stanoví: „Nejvyšší soud vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které se v zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují a) stanoviska Nejvyššího soudu zaujatá kolegii nebo plénem podle § 14 odst. 3, b) vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů.“

ÚS podotkl, že není povinností nižších obecných soudů vždy a absolutně respektovat každý právní názor vyslovený či publikovaný Nejvyšším soudem (jde-li o trestní řízení) za účelem sjednocení judikatury, s nímž nesouhlasí. Má-li nižší obecný soud za to, že takový právní názor Nejvyššího soudu je nesprávný a zasluhuje revizi, může s ním vstoupit do soudního dialogu a pokusit se iniciovat tzv. judikaturní odklon. Aby tím však netrpěla zásada předvídatelnosti a rovnosti před zákonem, musí se tak dít v poměrně striktně vymezeném rámci [srov. přiměřeně např. nález sp. zn. II. ÚS 2941/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 78/89 SbNU 195), nález sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763) či nález sp. zn. II. ÚS 4162/19 ze dne 19. 8. 2020]. Conditio sine qua non je však v takových případech řádné odůvodnění potřeby rozhodnout odlišně a dosud zastávaný právní názor změnit [srov. přiměřeně např. nález sp. zn. I. ÚS 2430/13 ze dne 5. 3. 2014 (N 27/72 SbNU 305), bod 9.].

Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatoval, že stížnostní soud v napadeném usnesení uplatnil právní názor, který je v protikladu k právnímu názoru vyjádřenému v usnesení Rt 33/2018, který vedl ke zcela opačnému rozhodnutí o stěžovatelčině žádosti o podmíněné propuštění a který pro ni byl nepříznivý. Usnesení Rt 33/2018 přitom bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu za účelem sjednocení výkladu § 331 odst. 1 věty čtvrté trestního řádu obecnými soudy v případě, že odsouzený nejprve podá žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a následně před uplynutím lhůty šesti měsíců podá novou žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Stížnostní soud však tento právní názor nerespektoval a nejen, že řádně nevysvětlil, proč jej považuje za chybný a pro jaké důvody je jeho právní názor vhodnější, ale usnesení Rt 33/2018 vůbec nezmínil a nikterak s ním materiálně nepolemizoval.

Předpoklady pro ústavně konformní iniciaci justičního dialogu či judikaturního odklonu napadené usnesení nenaplňuje. Stížnostní soud přitom ani nijak neindikoval, že by právní názor vyjádřený v usnesení Rt 33/2018 nedopadal na stěžovatelčin případ v důsledku odlišného skutkového stavu, což by při dostatečném odůvodnění bylo rovněž legitimním důvodem pro neuplatnění předmětného právního názoru [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 15. 8. 2018 (N 135/90 SbNU 227)], naopak z odůvodnění napadeného usnesení i z vyjádření k ústavní stížnosti je zřejmé, že výlučným důvodem, proč zrušil usnesení o podmíněném propuštění a žádost stěžovatelky dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku zamítl, bylo právě to, že dle jeho názoru stěžovatelka nebyla oprávněna k opakování žádosti o podmíněné propuštění, neboť jí ještě neuplynula doba šesti měsíců od posledního zamítavého rozhodnutí dle § 331 odst. 1 věta čtvrtá trestního řádu. Nezkoumal rovněž ani žádné jiné skutkové okolnosti relevantní pro podmíněné propuštění a vyjádřil se k nim toliko tak, že soud vykonávacího řízení se okolnostmi významnými pro posouzení podmínek dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku zabýval podrobně.

Jelikož stížnostní soud nerespektoval právní názor sjednocující rozhodovací praxi v otázce výkladu § 331 odst. 1 in fine trestního řádu mimo předpoklady pro to stanovené a tento postup byl k tíži stěžovatelky, postupoval v rozporu s požadavky předvídatelnosti práva, právní jistoty a rovnosti před zákonem, v důsledku čehož porušil její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny.    

Ústavní soud přitom nepřehlíží skutečnost, že názor vyjádřený v usnesení Rt 33/2018, k němuž se publikací ve své Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud přihlásil při plnění své povinnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů v trestním řízení, nemá pro stížnostní soud bezprostřední autoritu, jakou by mu propůjčovala tzv. kasační závaznost, tedy povinnost respektovat právní názor nadřízeného soudu po zrušení rozhodnutí v řízení o opravném prostředku (srov. např. § 149 odst. 6 trestního řádu, § 264 odst. 1 trestního řádu či § 265s odst. 1 trestního řádu).

Veřejně dostupná judikatura k výkladu § 331 odst. 1 poslední věty trestního řádu je však natolik sporadická, že u ní nelze hovořit o ustálenosti. Pro zaručení požadavků na předvídatelnost práva a rovnosti před zákonem se zde tedy nelze spolehnout na masu judikatury precizující shodný právní názor. O to větší význam proto hraje při dodržení těchto požadavků sjednocovací činnost Nejvyššího soudu, jehož prakticky jediným nástrojem za této situace je právě zveřejnění rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích.

To vysvítá v nynější věci o to více, že de lege lata je Nejvyšší soud zcela vyloučen z rozhodovací agendy podmíněného propuštění (vyjma řízení o stížnosti pro porušení zákona, jehož iniciaci však nemá ve své dispozici), a tedy vlastními rozhodnutími prakticky nijak jejího sjednocení v této otázce dosáhnout nemůže. Rovněž soudní dialog mezi Nejvyšším soudem a soudy nižšími, jakož i případná změna právního názoru (tzv. judikaturní odklon) jsou v této otázce výrazně ztíženy, neboť zpravidla nemohou probíhat tradičním procesním postupem v řízeních o opravných prostředcích (tj. výměnou podložených a dobře vyargumentovaných právních názorů v téže konkrétní věci v odůvodnění rozhodnutí).

Ústavní soud tedy uzavírá, že zařazení usnesení Rt 33/2018 do Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu bylo v zásadě jediným usměrněním aplikační praxe za účelem jejího sjednocení, na němž mohl Nejvyšší soud založit předvídatelnost výkladu § 331 odst. 1 in fine trestního řádu, a tedy také jediným zdrojem, na jehož základě mohla tento výklad předvídat stěžovatelka (a ostatně i soud vykonávacího řízení). Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud dovodit, že by intenzita vady napadeného rozhodnutí pozbývala svůj ústavněprávní rozměr jenom tím, že právní názor vyjádřený v usnesení Rt 33/2018 nebyl pro stížnostní soud při vydání napadeného rozhodnutí bezprostředně závazný.

Vzhledem ke všemu shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny bylo napadeným rozhodnutím stížnostního soudu porušeno, neboť stížnostní soud v něm nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, jímž tento sjednotil rozhodovací praxi obecných soudů a který byl současně pro stěžovatelku příznivější.

Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako důvodnou, zrušil napadená rozhodnutí.

V dalším řízení bude úkolem stížnostního soudu pro potřeby rozhodnutí o stížnosti státního zástupce proti usnesení o podmíněném propuštění vycházet při výkladu § 331 odst. 1 in fine trestního řádu z právního názoru obsaženého v usnesení Rt 33/2018, neshledá-li a nevyloží-li přesvědčivě mimořádné důvody pro judikaturní odklon od tohoto právního názoru.

Návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud nevyhověl, neboť zásadně platí, že všichni účastníci i vedlejší účastnící řízení před Ústavním soudem si nesou své vlastní náklady takového řízení, přičemž přiznání náhrady nákladů tohoto řízení je záležitostí výjimečnou, která je na místě např. tehdy, když obecný soud nerespektuje již vykonatelný nález Ústavního soudu či zatížil-li obecný soud své rozhodnutí takovou vadou protiústavnosti, která nespočívá toliko v rozdílné interpretaci ústavního a podústavního práva obecným soudem, zejména jde-li o svévolné ignorování jinak doktrínou i praxí ustáleně přijímaného právního názoru, případně je-li řízení stiženo citelnými svévolnými průtahy.

Z uvedeného je zřejmé, že institut dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu má být aplikován primárně z důvodů mimořádně závažně vadného postupu na straně ostatních účastníků či vedlejších účastníků řízení, nikoliv z důvodů majetkových poměrů na straně stěžovatele či stěžovatelky. Situaci stěžovatelky nelze považovat za jakkoliv výjimečnou v porovnání s jinými stěžovateli nacházejícími se ve výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud tak v nynější věci neshledal nic, co by přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem opodstatňovalo.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3360/20 vyhlášený dne 4. března 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com