ÚS nepřiznal rodičům odškodnění za útrapy způsobené nehodou dcery

Ústavní soud zveřejnil v úterý 2. března 2021 svůj nález sp. zn. I.ÚS 3449/19, kterým zamítl ústavní stížnost ve věci nároků sekundárních obětí a zároveň konstatoval, že vyjádření útrap sekundární oběti je jen těžko uchopitelné a pomyslným odrazovým můstkem může být zdravotní stav primární oběti. Nelze zpochybnit, že sekundární oběti si během úrazů osob blízkých procházejí značným emocionálním vypětím, nicméně to lze jen stěží objektivizovat (navíc si lze relativně snadno představit situaci, kdy i u méně závažného poranění, budou osoby blízké subjektivně vnímat poranění velmi intenzivně). Z toho důvodu je nesnadné nalezení hranice, při které budou obecné soudy osobám blízkým přiznávat nároky plynoucí z ustanovení § 2959 o. z., a kdy nikoliv. Hledání této hranice je pak ponecháno především na judikatuře obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je dále podstatnou ta skutečnost, že obecné soudy tuto hranici v konkrétním případu stanovily a své rozhodnutí řádně odůvodnily.

 

V březnu 2014 utrpěla nezletilá dcera stěžovatelů při dopravní nehodě vážná zranění. V důsledku poranění byla uvedena do umělého spánku a její stav byl kritický. Z umělého spánku byla probuzena zhruba po třech týdnech. Její rodiče, stěžovatelé, jí přitom byli neustále nablízku. Dívka následně absolvovala několik operací a byla upoutána na lůžko bez možnosti pohybu, přičemž toto období trvalo přibližně šest měsíců. Po zlepšení jejího zdravotního stavu následovala časově náročná rehabilitace. V důsledku nastalých skutečností byli rodiče, zejména pak stěžovatelka, zcela vyloučeni z jakéhokoliv osobního života. Stěžovatelé mají za to, že v souvislosti s negativním prožitkem způsobeným dopravní nehodou jejich dcery, mají právo na náhradu škody ve smyslu § 2959 občanského zákoníku.

Nejvyšší soud v Brně, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6 však dospěly k závěru, že zranění nezletilé nelze kvalifikovat jako zvlášť závažné zranění ve smyslu shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku.

S tím stěžovatelé nesouhlasili. Obecné soudy se podle nich nezabývaly tím, jakým způsobem zasáhlo zranění dcery do života stěžovatelů, jakým způsobem došlo k narušení jejich rodinného života, ani jakým způsobem byl ovlivněn jejich soukromý život. NS neposuzoval závažnost samotného zranění ve smyslu ohrožení života, nejistoty ohledně vývoje zdravotního stavu, délky léčení, závislosti na pomoci blízkých a dalších dopadů zranění na život, ale pouze otázku závažnosti trvalých následků. Výklad provedený NS by ve své podstatě vedl k závěru, že zranění, které nezanechá výrazné trvalé následky, nikdy nemůže vést k duševním útrapám blízkých, což považují stěžovatelé za výklad ústavně nepřijatelný.

Podle stěžovatelů došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na ústavní stížností napadené rozhodnutí.

Městský soud v Praze konstatoval, že stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí žádnou argumentaci, která by mohla zvrátit správnost jeho závěrů.

Nejvyšší soud se vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatelé poněkud zkreslují obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, pokud mu vytýkají, že se „zaměřil pouze na závažnost následků“ a „neposuzoval tedy závažnost samotného zranění ve smyslu ohrožení života, nejistoty ohledně vývoje zdravotního stavu, délky léčení, závislosti na pomoci blízkých a dalších dopadů zranění na život, ale pouze otázku závažnosti trvalých následků“. Ve skutečnosti z odůvodnění vyplývá, že Nejvyšší soud uvedl, že při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ je nutné vycházet zejména (tedy nikoliv výlučně) ze závažnosti následků, a zabýval se (v mezích skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které není oprávněn přezkoumávat) všemi zjištěnými okolnostmi daného případu majícími význam z hlediska posouzení, zda jde o zvlášť závažné ublížení na zdraví.

ÚS konstatuje, že v souvislosti s projednávaným případem je třeba předně uvést, že duševní útrapy, jimž byli stěžovatelé během léčby nezletilé vystaveni, nelze jakkoliv zlehčovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že si toho byly vědomy, a to navzdory tomu, že v konečném výsledku uplatněný nárok stěžovatelům nepřiznaly.

Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se Nejvyšší soud věnoval výkladu ustanovení § 2959 o. z., a to zejména pak „zvlášť závažnému ublížení na zdraví“. Nejvyšší soud navázal výklad ustanovení zejména na závažnost následků primární oběti. Důvodem je především ta skutečnost, že vyjádření útrap sekundární oběti je jen těžko uchopitelné a pomyslným odrazovým můstkem může být právě zdravotní stav primární oběti. Nelze zpochybnit, že sekundární oběti si během úrazů osob blízkých procházejí značným emocionálním vypětím, nicméně, toto lze jen stěží objektivizovat (navíc si lze relativně snadno představit situaci, kdy i u méně závažného poranění, budou osoby blízké subjektivně vnímat poranění velmi intenzivně). Z toho důvodu je nesnadné nalezení hranice, při které budou obecné soudy osobám blízkým přiznávat nároky plynoucí z ustanovení § 2959 o. z., a kdy nikoliv. Hledání této hranice je pak ponecháno především na judikatuře obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je dále podstatnou ta skutečnost, že obecné soudy tuto hranici v konkrétním případu stanovily a své rozhodnutí řádně odůvodnily.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelů, a proto předmětnou ústavní stížnost zamítl.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3449/19 vyhlášený dne 2. března 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com

 

 

 

Go to TOP