Následující článek se zabývá problematikou přezkumného řízení v rámci správního práva, resp. určitých specifik uplatnění tohoto dozorčího prostředku. V právní praxi jsou známy případy, kdy správní orgán, který vydal rozhodnutí ve věci, podá po nabytí právní moci daného rozhodnutí proti němu podnět k zahájení přezkumného řízení nadřízenému správnímu orgánu. Tento článek provádí kritickou analýzu daného postupu, kdy správní orgán ve své podstatě napadá vlastní rozhodnutí.

Přezkumné řízení

Přezkumné řízení představuje tradiční institut dozorčího prostředku, který vykonávají správní orgány v rámci tzv. instančního dozoru.[1] Již prvorepubliková právní nauka hovoří o tzv. dozorčím právu či dozoru.[2] Úprava tohoto institutu je zakotvena v § 94 až 99 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále také „spr. řád“). „V přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy.“[3]

Přezkumné řízení umožňuje veřejné správě zasáhnout do již pravomocného rozhodnutí a toto rozhodnutí zrušit nebo změnit. To však lze pouze z důvodů nezákonnosti, nikoliv kupř. věcné nesprávnosti.[4]^{, [5]}

Vzhledem ke skutečnosti, že se v případě přezkumného řízení jedná o prostředek dozorčí, nikoliv opravný, není na jeho zahájení nebo vydání rozhodnutí v tomto řízení právní nárok. Přezkumné řízení je tak vždy zahajováno ex officio nadřízeným správním orgánem orgánu, který přezkoumávané rozhodnutí vydal. Dle Soni Skulové je řízení zahajováno příslušným správním orgánem z vlastního či jiného podnětu.[6]

Přezkumné řízení slouží k ochraně objektivního práva, nikoliv k ochraně subjektivních práv. Hoetzel v souvislosti s tímto uvádí, že tak může jít fakticky k duhu občanů.[7] Na tuto skutečnost pamatuje správní řád, když v § 94 odst. 4 normuje: „Jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.“

Výše uvedené představuje projev jedné ze základních zásad činnosti správních orgánů, a to zásadu ochrany práv (resp. oprávněných zájmů) nabytých v dobré víře. Ruku v ruce s dobrou vírou adresátů veřejné správy existuje i zásada legitimního očekávání (předvídatelnosti správního rozhodnutí), kdy má správní orgán dbát na to, aby v rámci své rozhodovací činnosti jednal předvídatelně a ve skutkově shodných či obdobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly.[8]

Zaměříme-li se na přezkumné řízení z perspektivy adresáta veřejné správy, může přezkumné řízení představovat hypotetický prostředek, jak zvrátit nepříznivé správní rozhodnutí, přestože toto není jeho primárním smyslem a účelem.[9]

Na druhou stranu může eventualita zahájení přezkumného řízení znamenat pro adresáta rozhodnutí nepříjemnou skutečnost, se kterou musí v některých případech (zejména v řízeních, kde jsou procesně aktivní další účastníci) počítat, a to i přesto, že rozhodnutí ve věci samé je již pravomocné. Tato skutečnost bude platit dvojnásob především pro beneficienty správního rozhodnutí, např. ve stavebním právu.

Je tedy otázkou, zda výše citovaná úprava ochrany práv nabytých v dobré víře poskytuje dostatečnou záruku ochrany oprávněných zájmů právě účastníka řízení, který nabyl práva v dobré víře. V praktických souvislostech se nabízí v již výše zmíněné oblasti stavebního práva úvaha stavebníka oprávněného z pravomocného stavebního povolení, zda zahájit výstavbu povoleného záměru, či nikoliv, a to právě vzhledem k riziku zrušení daného rozhodnutí, kterým byla stavba povolena v rámci přezkumného řízení. Nutnost této úvahy může ještě zvýšit procesní aktivita ostatních účastníků povolovacích procesů dané stavby.

Na druhou stranu je namístě poznamenat, že správní orgány při své činnosti mají ve smyslu § 2 spr. řádu hájit veřejný zájem, šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu týká. Správní orgán rozhodující o zahájení přezkumného řízení, případně v tomto řízení vydávající rozhodnutí, bude muset vždy pečlivě poměřovat tyto dva principy a v rámci své diskreční pravomoci zhodnotit, který ze zájmů, zda veřejný či zájem některého z účastníků, by měl být upřednostněn. Komentářová literatura uvádí, že „dojde-li správní orgán k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, musí hodnotit, zda újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, je ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu. U nezákonného rozhodnutí by tedy měl být upřednostněn veřejný zájem a ochrana subjektivních práv jiných účastníků řízení před právy nabytými v dobré víře, neboť pouze zjevný nepoměr mezi těmito chráněnými hodnotami dovoluje přiklonit se k ochraně práv nabytých v dobré víře nezákonným rozhodnutím.“[10]

Zahájení přezkumného řízení na základě podnětu subjektů mimo veřejnou správu a ostatních správních orgánů

Jak již bylo uvedeno výše, přezkumné řízení je zahajováno ex officio, nicméně správní orgán musí o důvodech (nezákonnosti rozhodnutí) pro zahájení tohoto řízení získat informace, k čemuž má právě sloužit podnět, který dle zákona není návrhem na zahájení řízení.[11] Petr Průcha uvádí, že řízení je zahajováno zpravidla z podnětu, který není sám ani návrhem na zahájení řízení, ani opravným prostředkem.[12]

Vlastním podnětem[13] lze toliko rozumět takovou znalost správního orgánu o konkrétním rozhodnutí (řízení), jež je způsobilá vyvolat pochybnosti o zákonnosti daného rozhodnutí, které má být následně podrobeno přezkoumání. Tuto znalost může příslušný správní orgán získat např. při vedení řízení o odvolání, které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí odvolatelem, atp.

Jiným podnětem pak lze chápat zejména podnět podaný účastníkem řízení dle § 94 odst. 1 věty třetí spr. řádu: „Účastník může dát podnět k provedení přezkumného řízení; tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli.“

Účastník, který podal takový podnět, má právo na vyrozumění o případném nezahájení přezkumného řízení, přičemž judikatura dovodila, že „přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení, je pouhým sdělením úřadu straně a není rozhodnutím ve smyslu § 65 spr. řádu; takový úkon je vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví a žalobu proti němu podanou správní soud odmítne jako nepřípustnou“.[14]

Ostatní subjekty stojící mimo veřejnou správu (mimo účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, které má být předmětem přezkumu) mohou podat obecný podnět dle § 42 spr. řádu. Rozdílem je, že podatele příslušný správní orgán o případném nezahájení přezkumného řízení vyrozumí pouze v případě, že si to v podnětu vyžádal.

Pomyslnou třetí kategorií podnětů, které mohou vést k zahájení přezkumného řízení, představují podněty jiných správních orgánů. Konkrétně zákon toto právo přiznává dotčeným správním orgánům v § 136 odst. 4 větě poslední spr. řádu. Dále pak správní řád stanovuje obdobně v § 149 odst. 6: „Nezákonné závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit v přezkumném řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal závazné stanovisko. Jestliže správní orgán při své úřední činnosti zjistí, že jiný správní orgán učinil nezákonné závazné stanovisko, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k přezkumnému řízení a vyčká jeho rozhodnutí.“ Výše uvedené podněty tedy podávají správní orgány rozdílné od orgánu, který vydal ve věci rozhodnutí, případně závazné stanovisko, které je podkladem pro dané rozhodnutí.

Tato oprávnění dotčených správních orgánů nejsou v rozporu s principem hierarchie státní správy, když dotčený správní orgán dává podnět k zahájení přezkumného řízení proti rozhodnutí orgánu, který stojí na stejné úrovni veřejné správy. Ivana Průchová dokonce hovoří o veřejnoprávní povinnosti podat podnět k zahájení přezkumného řízení vždy, když pro to shledá správní orgán zákonné důvody.[15]

Podnět správního orgánu, který rozhodnutí sám vydal?

Jak již bylo výše uvedeno, v praxi se lze setkat s případy, kdy správní orgán prvního stupně podá po nabytí právní moci rozhodnutí, které sám vydal, nadřízenému správnímu orgánu podnět k přezkumnému řízení. Dokonce se lze setkat i s případy, kdy o této skutečnosti vyrozumí účastníka řízení spolu se sdělením o nabytí právní moci daného rozhodnutí.

Je otázkou, zda správní orgán může takto své rozhodnutí vlastně napadnout a zda již tímto postupem nepřiměřeně nezasahuje do ochrany práv nabytých v dobré víře, jakož i do zásady legitimního očekávání, a především pak do zásady zákonnosti.

Olga Pouperová hovoří o rozhodnutí jako o vrchnostenské, autoritativní formě činnosti a dovozuje, že rozhodnutí je jedním ze způsobů výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, s čímž nelze než souhlasit.[16]

Jak Ústava, tak Listina v citovaných článcích uvádějí základní imperativ výkonu státní moci, tedy konkrétně, že ta smí být uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Eliška Wagnerová hovoří o základním strukturálním pravidlu pro výkon moci v právním státě.[17]^, [18]

K uplatňování veřejné moci se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 150/01, dle kterého „je podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Jinak je však třeba hodnotit situaci, kdy státní orgán takto přenesenou kompetenci uplatní vůči jednotlivci v individuálním právním aktu, přičemž jednotlivec je v dobré víře ve správnost tohoto aktu a současně jedná v dobré víře v nabytá práva vyplývající z tohoto aktu. V takovém případě nastupuje do popředí právě požadavek ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů, jimiž je vůči němu uplatňována veřejná moc, a to za podmínky že taková veřejná moc disponuje nezbytnou demokratickou legitimitou. Ostatně setrvání na těchto postulátech je samo o sobě předpokladem trvání takové legitimity.“

Z výše uvedeného lze uzavřít, že v situaci, kdy je účastník řízení v dobré víře ve správnost daného správního rozhodnutí, jímž je vůči němu uplatňována veřejná moc, a jedná v souladu s tímto rozhodnutím, je třeba primárně chránit dobrou víru tohoto účastníka. Eliška Wagnerová v souvislosti s tímto hovoří o zákazu libovůle, přičemž uvádí, že „žádný státní orgán (orgán veřejné moci) se v demokratickém právním státě nesmí pohybovat mimo meze, tj. pravomoc a kompetence“.[19] Pokud vykročí správní orgán mimo oblast vymezené kompetence, případně mimo svěřenou pravomoc, dopouští se jednání ultra vires a právní akt, který takto vydal, by měl být aktem nicotným.[20]

Výše uvedené postuláty se projevují v základních zásadách činnosti správních orgánů zakotvených ve správním řádu.[21]

Ze systematiky správního řádu je zjevné, že tam, kde zákonodárce chtěl určitému subjektu poskytnout pravomoc k určitému úkonu, výslovně tak uvedl. Bylo by v rozporu se zásadou zákonnosti, pokud by správní orgán činil to, co mu zákon v daném případně výslovně neukládá nebo mu to fakultativně, za určitých okolností, neumožňuje.[22]

Výše uvedenou argumentaci podtrhuje skutečnost, že zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, zakotvuje v § 121 odst. 3 povinnost kteréhokoliv správce daně podat podnět k nařízení přezkoumání rozhodnutí v daňovém řízení v případě, zjistí-li, že pro nařízení přezkoumání rozhodnutí jsou dány zákonné podmínky. Je zjevné, že pokud by zákonodárce určitým správním orgánům chtěl umožnit podat podnět k přezkumu určitého rozhodnutí, tuto pravomoc by jim dal, tedy výslovně ji v zákoně stanovil.

K oprávnění jiných správních orgánů, než které jsou uvedeny ve správním řádu, podat podnět k zahájení přezkumného řízení se vyjadřoval poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu, který dochází k závěru, že takové podání nelze posuzovat jako podnět dle § 42 nebo 94 spr. řádu, a dále rozvádí, že „smyslem institutu podnětu k provedení přezkumného řízení nebylo dát podřízeným správním orgánům procesní nástroj ke zrušení rozhodnutí nadřízeného orgánu, s jehož právním názorem nesouhlasí“.[23] Dále pak poradní sbor uvádí, že pokud je i přesto takový podnět podán, porušuje tím správní orgán – podatel zásadu spolupráce mezi správními orgány, a obchází tak hierarchii správních orgánů.

Je tedy namístě zvažovat, zda takový úkon správního orgánu spočívající v podání podnětu k zahájení přezkumného řízení může obstát jako jakýsi správní akt nebo jiný úkon správního orgánu. Domnívám se, že vzhledem k výše uvedenému limitu činnosti správních orgánů při výkonu státní moci nikoliv.

Namístě je i úvaha, zda samotné podání podnětu k zahájení přezkumného řízení může představovat natolik zásadní zásah do subjektivních práv účastníků, veřejného zájmu či zákonnosti, aby bylo nutné posuzovat zákonnost tohoto aktu samotného. Nejvyšší správní soud konstatoval, že samotným sdělením o nevyužití dozorčího práva, tedy nezahájením přezkumného řízení, nedochází k zásahu do subjektivních práv účastníka řízení, jelikož jejich práva a povinnosti změněné nebo vzniklé napadeným rozhodnutím nejsou takovým sdělením dotčeny. Toto sdělení není v materiálním smyslu rozhodnutím, a tudíž je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví.[24] Nicméně posuzovaná otázka je diametrálně odlišná, když správní orgán svým podnětem proti vlastnímu rozhodnutí činí aktivní procesní úkon, i když je tímto rozhodnutím sám vázán. Daným postupem je dle mého názoru značně nabourána dobrá víra účastníků řízení, jakož i legitimní očekávání, když průměrný, rozumně myslící člověk nebude předpokládat, že správní orgán, který v dané věci rozhodnutí vydal, jej sám napadne pro nezákonnost.

Pokud správní orgán podá proti vlastnímu rozhodnutí podnět k zahájení přezkumného řízení, jedná bez zákonného zmocnění k takovému aktu, tedy ultra vires, a tento úkon, jako takový, by měl být prohlášen za nicotný.[25]

Nicotným, tedy nulitním, bude výše uvedený úkon vzhledem k tomu, že správní orgán neměl k podání podnětu k zahájení přezkumného řízení pravomoc. Nulitním právním aktem nejsou vyvolány žádné právní účinky, jeho adresáti ani orgány veřejné správy jím tak nejsou vázáni.[26]^{, [27]}

Závěr

Přezkumné řízení představuje dozorčí prostředek určený primárně k ochraně zákonnosti a k zajištění jednotnosti rozhodování správních orgánů. Tato skutečnost s sebou nese určité riziko zásahu do práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. Dané riziko má eliminovat zásada ochrany práv účastníků nabytých v dobré víře, jejíž aplikace závisí na správním uvážení.

Správní orgán zahajuje přezkumné řízení po předběžném posouzení zákonnosti daného rozhodnutí, a to na základě podnětů. Tyto podněty mohou podat příslušnému správnímu orgánu účastníci, subjekty stojící mimo veřejnou správu pomocí tzv. obecného podnětu dle § 42 spr. řádu a dále pak v zákonem stanovených případech i jiné správní orgány, nicméně pouze v případě, že měly v daném řízení určité postavení.[28] Vzhledem k základním zásadám výkonu státní moci v demokratickém právním státě, k zásadám činnosti správních orgánů, nejsou správní orgány nadány pravomocí podat podnět k zahájení přezkumného řízení proti svému vlastnímu rozhodnutí, když k danému úkonu jim v rámci správního řádu chybí výslovné zákonné zmocnění.

I přes výše uvedené zůstává stále nezodpovězena zásadní otázka, jak by měl postupovat správní orgán příslušný k vedení přezkumného řízení za předpokladu, že mu bude podnět k zahájení přezkumného řízení doručen a tento podnět bude vydán správním orgánem, který sám „napadené“ rozhodnutí vydal.

Poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu zastává ten právní názor, že s takovým podnětem má příslušný správní orgán naložit jako s poznatkem z úřední činnosti. Lze říci, že taková znalost by mohla být využita jako tzv. vlastní podnět k zahájení přezkumného řízení.

Domnívám se však, že diskutovaný podnět, s ohledem na svou nicotnost, není schopen vyvolávat právní účinky a správní orgán příslušný k přezkumnému řízení by k němu vůbec neměl přihlížet.

Opačným argumentem pro využití dané znalosti o eventuálních důvodech pro zahájení přezkumného řízení v dané věci z nicotného podnětu může být skutečnost, že správní orgány mají chránit veřejný zájem a objektivní zákonnost správního rozhodování.

Nad zásadou ochrany veřejného zájmu však stojí podle mého názoru imperativ obsažený jak v Ústavě, tak Listině základních práv a svobod, tedy že státní moc lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, který je ve své podstatě součástí a samotným základem zásady zákonnosti. Pokud by tedy veřejná správa k ochraně zákonnosti využívala nezákonné prostředky, zásada zákonnosti by popírala svůj smysl.

 

Mgr. Karel Huneš působí v Arrows advokátní kancelář, s. r. o., a je externím doktorandem na Katedře správního práva a finančního práva Právnické fakulty UK v Praze.

---

[1] V. Sládeček: Obecné správní právo, 4. aktualizované vydání, Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, str. 144.

[2] J. Hoetzel: Československé správní právo, Melantrich, Praha 1937, str. 360.

[3] Ust. § 94 odst. 1 spr.  řádu.

[4] D. Hendrych a kol.: Správní právo, Obecná část, 9. vydání, C. H. Beck, Praha 2016, str. 280.

[5] Přezkumné řízení, resp. jeho provedení má několik výluk, které zakotvuje § 94 odst. 2, odst. 3 spr. řádu: „Přezkumné řízení není přípustné, jestliže byl rozhodnutím účastníkovi udělen souhlas k právnímu jednání nebo povolen vklad práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebo jestliže bylo rozhodnuto ve věci osobního stavu a žadatel nabyl práv v dobré víře. V přezkumném řízení nelze přezkoumávat ani rozhodnutí vydaná podle § 97. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle § 90 odst. 1 písm. b) nelze přezkoumávat, jestliže již bylo při novém projednávání věci vydáno nové rozhodnutí.

Samostatně lze v přezkumném řízení přezkoumávat pouze usnesení o odložení věci (§ 43) a usnesení o zastavení řízení (§ 66). Ostatní usnesení lze přezkoumávat až spolu s rozhodnutím ve věci, popřípadě s jiným rozhodnutím, jehož vydání předcházela, a jedině tehdy, může-li to mít význam pro soulad rozhodnutí ve věci nebo jiného rozhodnutí s právními předpisy anebo pro náhradu škody.“

[6] S. Skulová a kol.: Správní právo procesní, 2. vydání, Aleš Čeněk, Plzeň 2012, str. 257.

[7] Op. cit. sub 2.

[8] L. Jemelka, K. Pondělíčková, D. Bohadlo: Správní řád, Komentář, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2019, str. 26-27.

[9] Op. cit. sub 1, str. 145.

[10] Op. cit. sub 8, str. 592-593.

[11] Ust. § 94 odst. 2 spr. řádu. Podáním podnětu tedy na rozdíl od tzv. návrhových řízení není přezkumné řízení zahájeno.

[12] P. Průcha: Opravné a dozorčí prostředky deset let po nabytí účinnosti správního řádu, Právo a bezpečnost č. 1/2016, str. 68.

[13] Viz op. cit. sub 6, str. 257.

[14] Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007-71.

[15] I. Průchová a kol.: Stavební zákon a ochrana životního prostředí, Masarykova univerzita, Brno 2011, str. 76.

[16] O. Pouperová: Rozhodnutí správního orgánu a jeho platnost, Správní právo č. 8/2019, str. 510.

[17] Listina pak obsahuje v čl. 2 odst. 2 obdobnou formulaci: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“

[18] E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod: komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2012, str. 74.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž.

[21] Konkrétně se jedná o zásady legality, zákazu zneužití správního uvážení, ochrany dobré víry a souladu s veřejným zájmem zakotveným v § 2 spr. řádu:

(1) Správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „právní předpisy“). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu.

(2) Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.

(3) Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen „dotčené osoby“), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

(4) Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

[22] Konkrétně lze opětovně uvést obecný podnět dle § 42 spr. řádu, dále pak podnět dle § 94 odst. 2 spr. řádu a podnět dotčených orgánů dle § 136 odst. 4, resp. § 149 odst. 5 spr. řádu.

[23] Závěr č. 116 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 18. 6. 2012.

[24] Rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007-71. Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil ke sdělení o nezahájení přezkumného řízení ve vztahu k nezákonnému zásahu dle § 82 s. ř. s.

[25] Op. cit. sub 18, str. 74.

[26] Op. cit. sub 8, str. 494.

[27] Op. cit. sub 1, str. 128. Obdobně se k nedostatku pravomoci jako důsledku nicotnosti správního aktu vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku č. j. 6 As 44/2001-71, 6 A 82/2000-43.

[28] V rámci daňového řízení tímto oprávněním disponuje každý správce daně dle § 121 odst. 3 daňového řádu, dále pak dotčené orgány dle § 136 odst. 4 spr. řádu, případně další správní orgány v rámci přezkumu závazného stanoviska dle § 149 odst. 5 spr. řádu.