Ústavní soud zveřejnil dne 17. února 2021 svůj nález sp. zn. II. ÚS 1904/20, v němž konstatoval, že z odborné literatury plyne, že vliv patologického hráčství na ovládací schopnost je třeba přezkoumávat i v případech komplikovanější a déletrvající trestné činnosti, nikoli pouze u skutkově jednoduché a neplánované trestné činnosti. Navrhne-li obviněný vypracování posudku ohledně svého patologického hráčství, představí-li pro svůj návrh plausibilní tvrzení a soudy tento návrh shledají nadbytečným, jde o tzv. opomenutý důkaz, rozporný se zásadami spravedlivého procesu, vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tím spíše, pokud obecný soud hodlá své závěry založit na vlastním posouzení vlivu patologického hráčství na trestnou činnost obviněného.

Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově k pětiletému trestu odnětí svobody za zločin podvodu dle § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Trestného činu se dle tohoto rozsudku dopustil tím, že třemi dílčími útoky vylákal peněžité prostředky od poškozených na základě slibu, že jim opatří a dodá automobily, což však neučinil, přičemž poškozeným nevrátil prostředky, které od nich získal, a dále pak tím, že sice opatřil vozidla, jejichž koupi slíbil, ale nepředal je poškozeným, od kterých získal prostředky na jejich nákup.

Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce odvolání. Mimo jiné namítl, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, jelikož nevyhověl návrhu na vypracování znaleckého posudku týkajícího se vlivu patologického hráčství na ovládací schopnosti stěžovatele.

Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele zamítl. Ohledně namítané závislosti na hazardních hrách krajský soud mimo jiné odkázal na záznamy v trestním rejstříku stěžovatele, které dle krajského soudu svědčí o zcela totožném jednání jako v posuzovaném případě. Vzhledem k promyšlené soustavné trestné činnosti krajský soud shledal, že není pochyb o tom, že stěžovatel je zcela zdravý.

Proti napadenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které doplnil i zasláním kopie znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován v jiné skutkově obdobné věci stěžovatele. Podle posudku stěžovatel „dlouhodobě trpí rozvinutým syndromem tzv. patologického hráčství“. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítl, že přestože opakovaně upozorňoval na svoji závislost na hazardních hrách, nedošlo k vypracování znaleckého posudku. Dále namítl, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování, což dle stěžovatele odvolacímu soudu vytkl i Nejvyšší soud. Dle stěžovatele pak pochybil i Nejvyšší soud, když ve svém usnesení nezohlednil znalecký posudek, který prokazuje stěžovatelovu závislost na hazardních hrách.

Účastníkům řízení byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své napadené rozhodnutí a Krajský soud v Brně nevyužil možnosti se vyjádřit.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatoval, že ve své judikatuře zdůrazňuje, že zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny a procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643 či nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673), bod 14]. Jestliže tak obecné soudy neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost [obdobně srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231) a řadu dalších].

Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239) či nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643)].

V posuzovaném případě obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku z důvodů, které spadají pod třetí z možností zmíněných v předchozím bodě – dovodily totiž, že u stěžovatele nemohlo dojít ke snížení nebo zániku ovládacích a rozpoznávacích schopností kvůli patologickému hráčství, a že je tedy znalecké posouzení nadbytečné. Úvahy obecných soudů ovšem nejsou dostatečně podloženy a závěr o nadbytečnosti (nepotřebnosti) provedení znaleckého posudku nemůže obstát. Obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel nebyl v době spáchání trestného činu nepříčetný a že nejednal ve stavu zmenšené příčetnosti. Argumentovaly tím, že stěžovatel nedoložil žádné důkazy o tom, že je závislý na hracích automatech a že o svém problému věděl, a přitom se nikde neléčil.

Tyto názory obecných soudů však neodpovídají odborné literatuře zabývající se závislostmi. Zejména pak neobstojí nepodložené úvahy Nejvyššího soudu ohledně možného vlivu patologického hráčství na ovládací schopnosti pachatelů komplexní trestné činnosti, pokud stěžovatel doplnil dovolání o znalecký posudek z jiného svého trestního řízení, ve kterém byl stěžovatel stíhán za skutkově obdobné jednání. Závěrem tohoto posudku bylo, že u stěžovatele je dlouhodobě rozvinutý syndrom patologického hráčství, v důsledku čehož byly velmi významně sníženy stěžovatelovy ovládací schopnosti v době páchání skutkově podobné trestné činnosti. Ústavní soud se z důvodu procesní ekonomie nezabýval otázkou, zda Nejvyšší soud měl zohlednit znalecký posudek z jiné věci, kterým bylo argumentováno až v dovolání, v okamžiku, kdy odvolací soud rezignoval na svoji roli a nevypořádal se s důkazními návrhy stěžovatele (což uvedl i Nejvyšší soud).

Pokud tedy obecné soudy založily své závěry o nepotřebnosti znaleckého zkoumání toliko na svém přesvědčení, že patologické hráčství nemůže vést ke snížení, případně zániku ovládacích a rozpoznávacích schopností v případě komplikovanějších trestných činů, byl jejich postup chybný. Jejich náhled není podložen odbornou literaturou, ale je s ní dokonce v rozporu. Naopak z odborné literatury plyne, že vliv patologického hráčství na ovládací schopnost je třeba přezkoumávat i v případech komplikovanější a déletrvající trestné činnosti, nikoli pouze u skutkově jednoduché a neplánované trestné činnosti. Navrhne-li obviněný vypracování posudku ohledně svého patologického hráčství, představí-li pro svůj návrh plausibilní tvrzení a soudy tento návrh shledají nadbytečným, jde o tzv. opomenutý důkaz, rozporný se zásadami spravedlivého procesu, vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tím spíše, pokud obecný soud hodlá své závěry založit na vlastním posouzení vlivu patologického hráčství na trestnou činnost obviněného.

Návrhy předložené stěžovatelem týkající se znaleckého posouzení jeho patologického hráčství tedy měly vést obecné soudy k tomu, aby nařídily vyhotovení znaleckého posudku.

Ústavní soud také připomenul, že podle poslední věty § 2 odst. 5 trestního řádu právo obviněného na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy nezbavuje povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

Opomenutím důkazu, tedy nenařízením vyhotovení znaleckého posudku, přestože jeho vyhotovení bylo odůvodněné skutkovými okolnostmi, obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. V dalším řízení je třeba vyhovět důkaznímu návrhu stěžovatele za účelem zjištění možného ovlivnění schopnosti stěžovatele ovládat se v důsledku potenciální závislosti na patologickém hráčství.

Ostatní námitky bude mít stěžovatel příležitost uplatnit v dalším řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud podotýká, že v otázce kumulace trestů odnětí svobody a přílišné přísnosti trestu došlo ke změně § 39 odst. 4 trestního zákoníku, která umožňuje přihlédnout k dříve uloženým, dosud nevykonaným trestům při ukládání nového trestu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí zrušil.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1904/20 vyhlášený dne 17. února 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com