Parlament bude tento týden na mimořádné schůzi projednávat návrh na zavedení povinných záloh na náklady exekuce. Ty má až na výjimky platit každý věřitel, který po nabytí účinnosti zákona podá exekuční návrh. Problémem není ani tak to, jestli záloha ano nebo záloha ne, ale jednak otázka nastavení její výše a především nezakrytá snaha Ministerstva spravedlnosti učinit ze zálohy na náklady exekuce prostředek regulace počtu exekučních návrhů – jinými slovy prý je těch exekucí moc.

V takovém případě je tu ale zásadní rozpor mezi tím, jak zálohu vnímá Nejvyšší soud, podle něhož „podstatou institutu zálohy na náklady exekuce je zajištění prostředků pro následné vedení exekuce resp. úkony exekutora, vedoucí k jejímu úspěšnému ukončení“, a jak ji vnímá Ministerstvo spravedlnosti – prostředek regulace nápadu nových exekucí.

Zatímco v případě sanačního přístupu ke stanovení zálohy jako prostředku k pokrytí očekávaných nákladů exekuce k provedení konkrétního úkonu exekutora musí exekutor zdůvodnit jak výši, tak potřebnost složení zálohy ve vztahu k navrhovanému úkonu a složení zálohy je v zájmu oprávněného, když předem víme, k čemu bude použita, tak v případě regulačního přístupu se záloha stává skrytým poplatkem, u něhož se předem platí za něco, co ani nemusí nastat, neboť se platí bez ohledu na to, zda exekutor hodlá či vůbec může v dané exekuci učinit nějaký úkon směřující k vymožení pohledávky.

Ptám se, proč by měl věřitel skládat zálohu na náklady exekuce, když má povinný peníze na účtu, pracuje, tudíž vymožení pohledávky a pokrytí nákladů exekuce hraničí s jistotou, anebo je povinný aktuálně ve vězení, tudíž je zřejmé, že mobiliární exekuce u něj v dohledné době neproběhne a k jejímu provedení bude možné přistoupit až za několik let?

Regulační úlohu záloh na náklady řízení v listopadu loňského roku ostře odsoudil Nejvyšší soud, když k Ústavnímu soudu podal návrh na zrušení povinných záloh v insolvenčním řízení. Podle něho se totiž povinná záloha stala plošnou bariérou a svoji úlohu neplní.

Stejně tak vzpomeňme regulační poplatky ve zdravotnictví, které byly v minulosti zčásti zrušeny Ústavním soudem, a ve zbytku je pak zrušil Parlament. I u nich se ukázalo, že regulační úlohu nesplnily a jen generovaly zbytečné administrativní náklady a ještě se s nimi obchodovalo, což vedlo k šíleným exekucím pro 30 korunové nedoplatky.

A v neposlední řadě vzpomeňme, že jen nedávno Parlament smetl se stolu návrh Ministerstva spravedlnosti na zvýšení soudních poplatků. „Zvyšovat soudní poplatky v době pandemie covid-19 je naprosto nelogické a neodpovídající současné celospolečenské situaci. Upřímně bych od vlády očekával spíš snížení soudních poplatků. Navrhl jsem proto zamítnutí tohoto návrhu. Možnost domoci se práva u soudu nesmí být zvyšováním poplatků omezena,“ vysvětlil poslanec Dominik Feri.

Například v sousedním Slovensku již před lety vyřešili problematiku zálohy na náklady exekuce přesně opačně – zálohy na náklady exekuce jsou při vymáhání peněžitých plnění zakázány.

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že povinné zálohy v navrhované podobě jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Nechceme přece, aby se kvůli nepoměru výše zálohy k výši dluhu staly například pohledávky na povinném ručení nevymahatelnými. Je třeba trvat na zachování proporcionality zálohy k výši vymáhaného dluhu, nákladům na provedení úkonu a konečně i na uvážení exekutora, zda v daném případě zálohu vůbec bude požadovat, aby se nestala pouhou administrativní formalitou zpomalující nástup exekuce proti dlužníkovi. Stejně tak je třeba zachovat exekutorovi přiměřenou možnost stanovit zálohu adekvátně k výši očekávaných nákladů spojených s provedením úkonu, aby to nebyl on, kdo nakonec ponese riziko neblahých důsledků spojené s prováděním nákladných úkonů v exekuci.

JUDr. Antonín Blažek, advokát
Foto: Pixabay