Tomáš Sokol: Právo publikovat na sociálních sítích neexistuje

Aleš Rozehnal publikoval na Hlídacím psu článek s názvem Odstraňování příspěvků na sociálních sítích ohrožuje demokracii“.  Článek vychází z premisy formulované hned na jeho začátku, podle které: „Naprostá většina občanů, a tedy voličů užívá sociální média jako prvotní zdroj informací a zpráv. Internet, a zejména sociální média, určují podobu našeho demokratického dialogu.“ Již s touto premisou nesouhlasím, byť pro závěry, které dále uvedu, má tento argument spíše podružný význam.

 

Tomáš Sokol

Především je třeba rozlišit internet a sociální média. Internet, tedy zjednodušeně síť sítí, není sama o sobě nositelem žádných příspěvků ani cíl restrikcí, alespoň v normálních demokraciích. Proto se jím nadále zabývat nebudu.

Sociální média definuje Wikipedie jako nástroje, které umožňují lidem tvořit, sdílet a vyměňovat mezi sebou informace a multimediální obsah v rámci virtuální komunity nebo sítě. Podle téhož pramene patrně nejrozšířenějším typem sociálních médií jsou platformy Facebook, Instagram, Twitter a další. Nahlíženo mou osobní zkušeností existuje poměrně velký počet těch, kteří zmíněná či jiná sociální média buď zcela ignorují, anebo užívají jen velmi omezeně. A pokud už je užívají, rozhodně je nepovažují za prvotní zdroj svých informací. Spíše jako prostředek vcelku nezávazné komunikace. Jistě, je dost těch, kteří informacím na těchto médiích věří a mají je co zdroj informací, což je ale úplně jiný problém, jak záhy zmíním.

Sociální média vs. demokracie

Podstatné ale je, zda a případně jaké má odstraňování příspěvků z těchto médií důsledky pro demokracii. Odstraňování příspěvků, či obecněji jakýchkoliv veřejně publikovaných názorů z veřejného prostoru, včetně sociálních médií, nelze v žádném případě považovat za jednoznačně negativní jev. Ani v ČR ústavně garantované právo na svobodu projevu nelze realizovat bez omezení.

Podle odst. 4 článku 17 Listiny základních práv a svobod „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Obdobně je tomu všude v civilizovaném světě. Pokud tedy provozovatel sociálního média odstraní příspěvek, o kterém soudí, že například zasahuje nedovoleně do něčí cti a vážnosti, rozhodně tím neohrožuje demokracii, ale prostě respektuje zákon. Možná též obecnou slušnost.

K obdobnému ho v rámci ČR nutí i zákon č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti ve znění pozdějších předpisů, který transponoval obsah Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES, o určitých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodního styku v rámci vnitřního trhu. Podobné úpravy mají i jiné státy EU a podobně i řada států mimo EU. Jistě, také to může znamenat, že kterýkoliv provozovatel sociálního média má poměrně slušný prostor k obhajobě svého cenzurního jednání v poukazu na povinnost dbát, aby nebyly publikovány nevhodné příspěvky. A co je nevhodné, to už je hodně věcí subjektivního posouzení. Jak ale dále dovodím, tento provozovatel se ani nemusí na nic vymlouvat, protože podle mne stačí to, že je vlastník či jinak oprávněný rozhodovat o tom, co na sociálním médiu bude zveřejněno. Neboť se pohybujeme v oblasti soukromého práva.,

Lze si též položit otázku, do jaké míry jsou sociální média oporou demokracie či do jaké míry mohou působit spíše ke škodě demokracie. A vyjít z názorů, podle kterých jsou sociální média pro demokracii obecně škodlivá, neboť jsou ideálním prostředím pro šíření fake news. Také z nich lze extrahovat informace, použitelné pro ovlivňování veřejného mínění. Včetně skrytého ovlivňování předvolebních kampaní. Což demokracií evidentně neprospívá, pokud už ji to rovnou neohrožuje. Minulé skandály na toto téma asi nemusím připomínat.

Aktuálně se též hovoří i o čerpání údajů ze sociálních médií pro účely tzv. predikativních bezpečnostních opatření či o algoritmizaci. Nehodlám řešit, která sociální média konkrétně budí zmíněná podezření či negativní reakce, ani to, do jaké míry jsou ty reakce důvodné. Zčásti určitě ano, což z mého pohledu stačí. Sociální média tak zcela jistě nelze označit za nějakou speciální oporu demokracie. Snad spíše za plod svobodné společnosti se všemi klady a zápory.

Kapka v moři Facebooku

Podle dostupných informací má po celém světě Facebook asi dvě a půl miliardy účastníků. Číslo samo osobě není podstatné, zjevně jde o poměrně velmi značnou skupinu osob. Vyloučení několika příspěvků či účastníků je při tomto počtu v řádech miliard asi naprosto nepodstatné. Zcela jistě nemůže nic zásadního ovlivnit, tím méně pak ohrozit demokracii. A to i kdyby šlo o tisíce případů a žádné omezení by nebylo důvodné vzhledem k výše zmíněným omezením a povinnostem provozovatele sociálního média.

Pokud by se provozovatelé sociálních médií rozhodli k nějakým drastičtějším omezujícím krokům a začali příspěvky mazat po desetitisících denně, pak krom toho, že si podřezávají vlastní větev, v kontextu s výše uvedeným, by asi nebylo úplně zřejmé, zda tím demokracii škodí anebo prospívají. Vyloučení příspěvku ze sociálního média, případně rovnou zablokování celého účtu, neznamená přeci z pohledu dotčené osoby nic jiného, než že touto cestou už dál nemůže šířit své názory. Což jí vůbec nebrání v tom, aby své názory šířila jiným způsobem, prostřednictvím jiných médií anebo si prostě založila webovou stránku a tam své názory publikovala. Pokud budou pro ostatní zajímavé, pak si k nim nepochybně cestu najdou. Pokud ne, pak asi umlčením generátoru banalit neutrpěl nikdo, demokracii nevyjímaje. A řekl bych, že oněch generátorů banalit bude v sociálních médiích asi hodně.

Pokud se provozovatel například Facebooku rozhodne toto sociální médium zlikvidovat a dále neprovozovat, nikdo zvenčí mu v tom nemůže zabránit. Jinou věcí jsou věřitelé, případně akcionáři atd. – správnost podnikatelského rozhodnutí zde ale neřeším. Jde v podstatě o jakýsi test. Zní-li kladně odpověď na otázku, zda může provozovatel zcela ukončit provoz sociální sítě, nepřihlížeje k ekonomickým aspektům, pak musí znít kladně i odpověď na otázku, zda může tento provoz pouze omezit. Uznávám, že i provozovatel hotelu může podnik zavřít, ale nemůže si vybírat hosty podle rasy či náboženského vyznání. Pokud ovšem bude eliminovat ty, kteří se podle jeho názoru nechovají vhodně, nelze mu to vytýkat a namítat diskriminaci. Ostatně, zkuste přijít do čtyřhvězdičkového hotelu nebo do podobně noblesní restaurace a předtím se vyválet v bahně. Vyvedou vás a stesky na diskriminaci vám nepomohou.

Horizontální prozařování práv

Je známo, že ústavní práva, včetně práva šířit své názory a informace, byla původně směřována zejména proti státní moci a na obranu proti jejímu zneužití. Je také známo, že nyní se dost hovoří o horizontálním působení těchto práv, prozařování ústavních principů do soukromoprávních vztahů a v tomto směru již byla vydána některá rozhodnutí, včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1916/20. (Nález najdete zde a říká toto: Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat. – pozn. red.)

I přes tento posun se ale domnívám, že zrovna v oblasti veřejné prezentace názorů musí i nadále platit právo provozovatele sociálního média vybírat si, komu takovou prezentaci umožní. A komu nikoliv. Žádné právo na zveřejnění nelze vůči soukromému subjektu, provozovateli sociálního média, dovozovat z ústavních práv či jiné právní normy. Čímž se zase ocitáme u principu právního státu, podle něhož co není zakázáno, je dovoleno a povinnost lze ukládat toliko zákonem.

Již jsem zmínil, že vymazání příspěvku nic nemění na celé řadě jiných možností autora příspěvku, jak naplnit své právo šířit informace. Smazání příspěvku není definitivním umlčením hlasatele názoru, který se může jevit jako nepohodlný. Proto jsem přesvědčen, že ztotožňovat vyloučení názorů či jeho hlasatele z nějaké sociální komunity, byť by to byla komunita tak velká, jako je například okolo Facebooku, s ohrožením demokracie, je nepřípadná obava. Demokracie je schopna přežít i mnohem závažnější problémy. Tedy pokud vůbec připustíme, že zmíněná cenzura na soukromých sociálních médiích vůbec nějakým ohrožením je. Jak patrno, já se domnívám, že nikoliv.

Můj dům, moje pravidla

Podle autora zmíněného článku nelze blokování příspěvku svěřit automaticky fungujícím filtrům, neboť proces blokování musí být transparentní. Nadto provozovatel online platformy nemůže přebírat roli soudů a jeho rozhodnutí odstranit nějaký obsah musí být přezkoumatelné nezávislým orgánem. Odstranit obsah pak musí být možné pouze tehdy, pokud je protiprávní, přičemž protiprávnost může opět konstatovat pouze soud. S tím nelze souhlasit.

Bylo již řečeno, že provozovatel sociálního média je nejen oprávněn, ale dokonce i povinen nepřipustit šíření textů, které porušují práva jiných. Nastane-li takový protiprávní stav, rozhodně provozovatel nepotřebuje soudní rozhodnutí na to, aby ze svého serveru odstranil něco, o čem soudí, že tím je porušován zákon. Stejně může naložit i s příspěvkem prostě jen proto, že s jeho obsahem nesouhlasí, protože dané sociální médium je jeho a na věc má jiný názor. Nikdo ani není oprávněn takové rozhodnutí provozovatele sociálního média přezkoumávat. Pokud tedy navíc, nad rámec zákonné povinnosti provozovatel sociálního média transparentně sdělí, že v příspěvcích na jeho sociálním médiu se nesmí objevit slovo „fuck“ v jakékoliv mutaci, jistě nejde o diskriminaci a realizaci tohoto rozhodnutí může klidně zajistit relativně jednoduchý software. A podobně to může platit i u jakýchkoliv složitějších omezení.

A jen pro terminologickou přesnost. Pojem „online platforma“ zahrnuje i řadu aplikací, které se sociálními médii nemají vůbec nic společného. Například online obchodování, poskytování jiných služeb online atd. A tam už o nějakém přezkumu rozhodnutí provozovatele soudem nelze uvažovat ani nedopatřením.

Argument, podle něhož je provoz sociálního média poskytováním služby, nelze přijmout. Je pravdou, že provozovatel poskytuje elektronický prostor, v němž lze publikovat příspěvky. Tedy provozovatel tím „slouží“ autorovi příspěvku. Čímž ale jakákoliv příbuznost s klasickou „službou“ končí. Autor příspěvku nic neplatí, provozovatel sociálního média se k ničemu dalšímu nezavázal a už toho by se dalo dovozovat, že si autor příspěvku nemůže nic moc nárokovat. Rozhodně ne právo na to, aby jeho příspěvek nebyl vymazán.

Obtížně představitelný je i mechanismus uvažovaného přezkumu a také praktický efekt. I kdyby byl závěr zkoumání k provozovateli sociálního media sebenegativnější, nelze ho zhmotnit do povinnosti provozovatele zjednat nápravu.

Konec Divokého západu

Kriticky se stavím i k závěrečné větě článku: „Hlavní však je, aby práva jednotlivce, tedy i jeho právo svobodně vyjádřit svůj názor, měla přednost před zájmy korporací.“ Právo zveřejnit svůj názor jednotlivci nebere to, že je jeho příspěvek vymazán z takříkajíc soukromého majetku provozovatele mediální sítě. A to i kdyby provozovatelem sociálního média byla korporace. Jak výše uvedeno, nic takovému jednotlivci nebrání v tom, aby svůj názor hlásal dál, nezávisle na tom, co si o tom myslí korporace, jež ho vyhnala ze svého média. Ovšem holt někde jinde, a nikoliv v režii zmíněné korporace.

Autor v této souvislosti argumentuje tvrzením, že se internet vyvíjel bez pravidel po dobu 20 let, stal se z něj digitální Divoký západ a nyní je na čase stanovit pravidla. Což o to, vývoj internetu byl spontánní. Jenže to se celé jedné generaci jevilo jako jeho přednost a pozitivní fakt. Byl to prostor bez omezení čehokoliv, tedy krystalická svoboda. Nyní již je využívání internetu v mnoha směrech regulováno, ale jak jsem psal, nejde o internet jako takový, ale o segmenty jeho využívání. Nyní o sociální média. I ta jsou regulována, pokud jde o to, co na nich být nesmí. Asi přesněji – jsou činěny pokusy o takovou regulaci. Nevidím ale žádný důvod zavádět ještě povinnost provozovatele zachovat ve své síti něco, co tam mít nechce.

Asi nepřekvapí, že vycházeje z tohoto přesvědčení pohlížím se značnou nedůvěrou na současný apetit EU tento vcelku přirozeně regulovaný stav „lépe organizovat“. Tedy autorem zmiňovanou úpravu digitálních služeb. Nic proti EU, nejsem její odpůrce, jen kriticky a s nemalou obavou pohlížím na nejrůznější aktivistické skopičiny, za které bych jako největší hrůzu připomněl posléze vcelku úspěšnou snahu zajistit prostřednictví legislativy EU, aby jediným držitelem výkonnějších střelných zbraní byli teroristé.

Sociální média jsou asi zčásti podnikatelský projekt, nepochybně v řadě případů dost výnosný, někdy jen předstírající, že hlavní je poskytnout prostor sociální komunikaci, ale pořád a za všech okolností by mělo být rozhodující, že jde o soukromé vlastnictví, které je také jedním z přirozených práv a mělo by být do něj zasahováno jen ve zcela výjimečných případech. K nimž interní cenzura určitě nepatří.

 

Autor JUDr. Tomáš Sokol působí jako advokát, místopředseda České advokátní komory a prezident Unie obhájců.

 

Článek byl převzat s laskavým svolením redakce HlidacíPes.org
Foto: Pixabay a archiv redakce AD

Go to TOP