Vybraná právní jednání pro případ smrti v advokátní praxi
V předkládaném příspěvku se zabývám vybranými právními jednáními pro případ smrti, se kterými se lze v advokátní praxi nejčastěji setkat. Obsahem článku jsou konkrétní doporučení zejména pro volbu, obsah, uložení a formu příslušných právních jednání pro případ smrti, aby co nejlépe odpovídala individuálním podmínkám, okolnostem a vůli zůstavitele a po jeho smrti vyvolala jím zamýšlené následky. Vzhledem k uplatnění v praxi je pozornost blíže zaměřena na závěť, dědickou smlouvu a prohlášení o vydědění.
Poskytování právních služeb advokáty v oblasti dědického práva bývá na okraji zájmu. Důvodem je zajisté existence notářských úřadů, jimiž jsou pověřeni notáři, kteří v řízení o pozůstalosti jako soudní komisaři provádějí úkony soudu prvního stupně. Ve vztahu k dědickému právu jsou notáři současně oprávněni sepisovat veřejné listiny o právních jednáních a přijímat listiny do notářské úschovy. I přesto se řada klientů s žádostí o poskytnutí právní služby v rámci dědického práva obrací nejprve na advokáty. Důvodem může být již nabytá zkušenost a důvěra klienta, žádost o zastoupení v řízení o pozůstalosti či možná neznalost nebo potřeba právní rady před případným vyhledáním notáře.
Oslovení advokáta ve věci právní pomoci týkající se dědického práva může vyplývat i ze zažitého povědomí o tom, že notář stojí v pozici „mezi stranami“, zatímco soud „nad stranami“ a advokát působí „se stranami“.[1] Vedle zastoupení v řízení o pozůstalosti bývají dotazy směřovány na problematiku zákonné posloupnosti, sepis pořízení pro případ smrti nebo vydědění. Cílem tohoto článku je zejména z praktického hlediska nastínit vybraná právní jednání zůstavitele pro případ smrti, se kterými se lze v advokátní praxi nejčastěji setkat. Níže uvádím konkrétní doporučení pro volbu, obsah, uložení a formu příslušných právních jednání pro případ smrti, aby co nejlépe reflektovala skutečnou vůli zůstavitele, a i v praxi vyvolala jím zamýšlené právní následky.
Kdy právně jednat pro případ smrti?
V teorii je nutné rozlišovat mezi dědickým titulem, pořízením pro případ smrti a právním jednáním pro případ smrti. Zatímco mezi dědické tituly patří dědická smlouva, závěť a zákon, jako pořízení pro případ smrti se dle § 1491 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), označuje závěť, dědická smlouva nebo dovětek. Právním jednáním pro případ smrti jsou pak nejen všechna pořízení pro případ smrti, ale i prohlášení o vydědění, negativní závěť, smlouva o zřeknutí se dědického práva, listiny o zrušení těchto právních jednání aj.
Častým motivem žádosti o právní službu advokáta v oblasti dědického práva je pořízení pro případ smrti, případně vydědění. Advokát by měl klienta prvně seznámit se zákonnou posloupností, nejčastěji alespoň s první třídou dědiců. Opakovaně se lze totiž setkat s mylným laickým názorem veřejnosti, že v rámci první třídy vždy dědí polovinu pozůstalosti manžel, resp. partner. Zřejmě je tak zaměňováno vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů v rámci řízení o pozůstalosti se zákonnou dědickou posloupností v první dědické třídě. Dle § 1635 odst. 1 o. z. přitom „v první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem“. Současně by měl advokát poučit klienta o právu nepominutelných dědiců na povinný díl. Ačkoliv se výše povinného dílu s účinností o. z. změnila ve prospěch zůstavitele,[2] je třeba s ním při pořizování pro případ smrti počítat. U nezletilého nepominutelného dědice nyní činí povinný díl ¾ zákonného dědického podílu a u zletilého nepominutelného dědice jeho ¼. Na rozdíl od řady jiných právních úprav[3] je zůstavitel takto omezen jen ve vztahu ke svým dětem, a nedědí-li, jejich potomkům. Dle o. z. již relevantní opomenutí nepominutelných dědiců v závěti, ať už úplné, nebo částečné, nezpůsobí její relativní neplatnost. Nepominutelný dědic, kterému nesvědčí žádný dědický titul a uplatnil své právo na povinný díl, se obecně vzato stává věřitelem dědiců.[4] Taková změna povahy povinného dílu k peněžitému plnění in natura je výhodná jak pro zůstavitele, jehož vůle bude spíše naplněna, tak často z hlediska ekonomického i pro nepominutelné dědice. Problém může způsobit zejména dědicům závětním, pokud předmětem pozůstalosti vedle nemovité věci nebude dostatečná finanční hotovost. Z uvedeného důvodu je třeba na tuto skutečnost zůstavitele upozornit a případně se dle jeho vůle a zákona pokusit tyto následky minimalizovat, např. i formou výslovného započtení na povinný díl. Pro omezení výše povinného dílu lze rozšířit dobu započtení nad rámec tří let před smrtí, uvedených v § 1660 odst. 2 o. z., a dále pro předejití sporů konkrétně specifikovat předmět započtení dle § 1661 odst. 1 o. z. Taktéž je možné zanechat nepominutelnému dědici povinný díl pouze formou odkazu, a to i bez výslovné zmínky o povinném dílu.[5] Jen je třeba myslet na to, že dle § 1644 odst. 1 o. z. povinný díl zůstavený v podobě dědického podílu nebo odkazu musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen. Zatížením se přitom v zásadě rozumí zůstavitelova nařízení, nikoliv zatížení váznoucí na majetku již před úmrtím zůstavitele.[6]
Právně jednat pro případ smrti je vhodné v těch případech, kdy zákonná dědická posloupnost neodpovídá zůstavitelově vůli. Nemá-li zůstavitel zvláštní zájem na konkrétních osobách dědiců, dědiců konkrétního majetku nebo specifické výši dědických podílů, které se odlišují od zákonné dědické posloupnosti, může i zákon jako dědický titul odpovídat vůli zůstavitele. Navíc lze-li v rodině očekávat dohodu, je možné výši dědických podílů dle intestátní posloupnosti brát i s určitou rezervou, neboť v praxi je v řízení o pozůstalosti nejčastěji schvalována dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti dle § 185 odst. 1 písm. d) zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen jako „z. ř. s.“). V rámci právních jednání pro případ smrti bude z praktického hlediska níže předmětem pozornosti již pouze závěť, dědická smlouva a prohlášení o vydědění.
Závěť
Vedle zastoupení v řízení o pozůstalosti je typickým důvodem vyhledání advokáta v oblasti dědického práva žádost o sepsání závěti. Ve vztahu k uplatnění závěti v řízení o pozůstalosti je nutné rozlišit udělení právní porady a samotný sepis listiny. Z etického hlediska totiž považuji za důležité seznámit klienta s rozdílem vyhotovení textu závěti ze strany advokáta a ze strany notáře. Rozdíl, jak níže uvedeno, není pouze v povaze listiny, ale i v jejím uplatnění a zjištění jejího stavu a obsahu.
Základním teoretickým rozdílem u závěti sepsané formou notářského zápisu je její důkazní síla, garantovaná jí povahou veřejné listiny.[7] Na rozdíl od ní tzv. závěť holografní nebo allografní má povahu pouze listiny soukromé. Bez součinnosti notáře však právní pomoc advokáta může za splnění konkrétních podmínek vyústit pouze v závěť holografní nebo allografní, případně v závěť s úlevami, která však pro svou specifičnost není předmětem tohoto článku. Co se týče uplatnění závěti, je podstatné, zda je závěť, která nebyla vyhotovena ve formě notářského zápisu, alespoň u některého notáře uložena, a tak i evidována v Evidenci právních jednání pro případ smrti. Závěti i jiné listiny o právním jednání zůstavitele pro případ smrti se totiž v této evidenci evidují, pouze mají-li formu notářského zápisu, nebo jsou-li v notářské úschově. Citovaná evidence této listiny je přitom zárukou, že se listina spolehlivě vyhledá v řízení o pozůstalosti[8] a s vysokou pravděpodobností tak tento projev vůle zůstavitele vyvolá zamýšlené právní následky. Pokud závěť nebude pořízena ve formě notářského zápisu, ale bude u notáře uložena, bude se zjištění jejího stavu a obsahu v řízení o pozůstalosti řídit jinými pravidly. Na rozdíl od závěti, která byla sepsána ve formě notářského zápisu, bude zjištění stavu a obsahu soukromé listiny o závěti u notáře pouze uložené provedeno veřejně.[9] Byť je to z hmotněprávního hlediska bez významu, prakticky dojde k tomu, že ke zjištění obsahu závěti se může dostavit řada osob, aniž by jim ve výsledku svědčil dědický titul.
Pokud závěť není uložena u notáře, lze ji při změně poměrů zrušit i odvoláním mlčky, a to prostým zničením listiny. Jestliže však zůstavitel chce, aby závěť vyvolala právní následky, tak nemá garanci, že se po jeho smrti objeví a bude v řízení o pozůstalosti uplatněna. Naopak může jakékoliv uložení listiny u zůstavitele nebo jeho rodiny nepřímo v případě sporů umožnit naplnění důvodu dědické nezpůsobilosti, a to dopuštění se zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, v tomto případě zejména zatajení nebo úmyslného zničení závěti. Nebo jednoduše nemusí být závěť vůbec nalezena. Pokud je závěť pořízena ve formě notářského zápisu nebo u notáře uložena, lze ji stejně jako soukromou listinu u notáře neuloženou zrušit pořízením závěti pozdější nebo výslovným odvoláním. Závěť pořízenou ve formě notářského zápisu lze zrušit také vydáním z notářské úschovy na žádost zůstavitele.
Ačkoliv advokát seznámí klienta se shora uvedenými rozdíly mezi závětí pořízenou formou notářského zápisu a závětí vyhotovenou ve formě soukromé listiny, opakovaně se stává, že i přes zmíněné poučení žádá klient právní službu od advokáta. Možné důvody jsou nastíněny již v úvodu tohoto článku. Advokát má v zásadě dvě možnosti, a to dle zůstavitelovy vůle, jeho pokynů a v souladu s právními předpisy formálně vyhotovit možné znění závěti, které bude dále použito buď jako holografní, nebo allografní závěť. V případě holografní závěti je třeba, aby advokátem vyhotovený text zůstavitel sám vlastní rukou čitelně přepsal, podepsal a ideálně též opatřil příslušným datem. Bude-li text použit jako závěť allografní, tedy nejčastěji jako vytištěný výstup z počítače, je zde současně nezbytná zákonem předepsaná role dvou svědků.[10] Z hlediska platnosti allografní závěti je však třeba mít na paměti, na což se někdy zapomíná, že dle § 1540 odst. 1 o. z. „dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka.“ Dle některých autorů je navíc na základě § 1541 o. z. obecně nezpůsobilým svědkem i vykonavatel závěti nebo ten, kdo při pořizování závěti působí jako pisatel, předčitatel, tlumočník nebo úřední osoba.[11] V zásadě, pokud advokát vyhotovuje pro zůstavitele text závěti, ať už bude použit jako závěť holografní, nebo allografní, lze důrazně doporučit, aby byla závěť následně uložena u notáře nebo aby o ní a místě jejího uložení alespoň věděl ten, komu na jejím základě bude svědčit dědický titul. Je však třeba myslet na to, že v době úmrtí zůstavitele může na straně potenciálního závětního dědice dojít k určitým zdravotním indispozicím, které mohou fakticky uplatnění závěti v řízení o pozůstalosti zabránit.
Co se týče samotné závěti, zůstavitel má dnes řadu možností, jak se svým majetkem pro případ smrti naložit. Zejména může nově budoucího dědice ve vztahu k pozůstalosti omezit stanovením podmínek, příkazů nebo doložením času. Je však třeba dobře uvážit, nakolik jsou pro zůstavitele důležité a smysluplné a vzít v potaz, že potenciální dědic může i kvůli nim dědictví odmítnout, což jistě není úmyslem zůstavitele. Pokud budou tyto obsahem závěti, měly by být formulovány tak, aby bylo zřejmé, zda se jedná o příkaz, podmínku, doložení času nebo pouhé přání bez právní závaznosti. V některých případech může mít svůj význam zákaz zcizení nebo zatížení nebo odklad zrušení nebo oddělení ze spoluvlastnictví. Vzhledem k podílu neúplných rodin s malými dětmi ve společnosti a bohužel častému rozpadu partnerských vztahů lze někdy klientům doporučit zřízení svěřenského nástupnictví. Rodič klienta tak může být předním dědicem a dítě klienta v době dovršení zletilosti dědicem následným. Tímto způsobem lze alespoň částečně předejít obavě o správu jmění dítěte, nejsou-li podmínky a vztahy mezi jeho rodiči korektní. Je však třeba vzít v potaz výši povinného dílu nezletilého potomka, která svěřenské nástupnictví limituje. Čistě z formálního hlediska je důležité závěť formulovat tak, aby bylo jednoznačné, zda je konkrétní věc v závěti uvedená předmětem odkazu nebo dědického práva. Spíše z opatrnosti lze doporučit, aby v relevantních případech bylo v závěti uvedeno, že se dědici mohou před soudem dohodnout i o jiném rozdělení pozůstalosti.[12] V odůvodněných případech lze v závěti povolat jejího vykonavatele, případně správce pozůstalosti, toho však pouze veřejnou listinou.
Dědická smlouva
Dědická smlouva je obnoveným institutem dědického práva, který se dosud v praxi příliš neuplatňuje. Důvodem je zřejmě § 1585 odst. 1 v souvislosti s § 1591 a § 1588 odst. 1 o. z.,[13] jejichž výklad je mnohdy sporný i mezi odbornou veřejností. Ačkoliv lze dědickou smlouvu pořídit pouze jako veřejnou listinu formou notářského zápisu, může právní služba advokáta spočívat v přípravě znění dědické smlouvy, které bude následně do notářského zápisu převzato. Na základě individuální osobní situace klienta je třeba dobře uvážit, zda mu dědickou smlouvu navrhnout jako možné řešení. Vhodně zvolená dědická smlouva může za konkrétních podmínek lépe reflektovat skutečnou vůli zůstavitele, nehodí se však pro každého.[14]
Dědickou smlouvu lze doporučit zejména klientovi, který má děti z více vztahů a chce se již za svého života dohodnout se svými blízkými o dědictví, a předejít tak případným sporům mezi dědici, ev. i následným sporům spoluvlastnickým. Do širší dohody by však měli být zahrnuti i ti, kteří dle vůle zůstavitele po něm dědit nemají, ačkoliv by jinak dědili, tedy v zásadě nepominutelní dědicové, případně manžel.[15] Výsledkem by mělo být uzavření dědické smlouvy a smlouvy o zřeknutí se dědického práva, event. pouze práva na povinný díl, a to i v rámci jedné veřejné listiny.[16] Dědická smlouva je rovněž vhodným řešením pro zůstavitele, kterému na konkrétní majetkové hodnotě natolik záleží, že ji chce učinit předmětem dvoustranného, vzájemně zavazujícího právního jednání pro případ smrti. Typicky se bude jednat o nemovitou věc nebo podíl v obchodní společnosti. V takových případech lze zůstaviteli doporučit vyloučení práva smluvního dědice na odmítnutí dědictví a případně též sjednání zákazu zcizení nebo zatížení k tíži smluvního dědice. Dědická smlouva je jako závazek výhodnější i pro smluvního dědice, který bydlí se zůstavitelem v jeho domě a o zůstavitele pečuje, případně do nemovité věci již za života zůstavitele investuje a přizpůsobuje ji potřebám bydlení své rodiny. Vzhledem k postavení druha a družky v právní úpravě dědického práva lze jistě doporučit uzavření dědické smlouvy pro jejich vzájemné zajištění a ochranu, zvláště mají-li potomky i z předchozích vztahů. S ohledem na uplatnění dědických smluv ve dvou řízeních o pozůstalosti je vhodnější uzavřít takto vzájemné dědické smlouvy samostatně ve formě dvou notářských zápisů.[17]
Chce-li zůstavitel předejít sporům mezi dědici, event. jejich povinnosti vyplatit dědice nepominutelné, případně mít v zásadě jistotu, kdo nabude konkrétní část jeho majetku, může být dědická smlouva vhodným řešením. Jistě ji lze preferovat před převodem majetku již za života zůstavitele a ohrožení jeho osoby možnou nejistotou a bohužel někdy i proměnou rodinných vztahů. Při sepisu znění dědické smlouvy, které má být převzato do notářského zápisu, je nutné zohlednit výše uvedená problematická ustanovení, a předejít tak její možné neplatnosti.[18] Přikláním se k většinovému názoru odborné veřejnosti, že volná čtvrtina pozůstalosti se vztahuje k okamžiku úmrtí zůstavitele.[19] Ideálním způsobem je povolat jednoho či více smluvních dědiců k podílům na pozůstalosti, jejichž výše ve svém součtu nepřekročí ¾ jejího rozsahu. V praxi je však poptávka spíše po dědických smlouvách vztahujících se ke konkrétní nemovité věci, což nemusí představovat problém, bude-li vedle ní součástí pozůstalosti i dostatek finančních prostředků, jiné nemovité věci či další majetkové hodnoty ve výši alespoň ¼ jejího rozsahu. Případně lze učinit předmětem smlouvy i ¾ nemovité věci, přičemž o zbylém podílu může zůstavitel sepsat závěť.
Prohlášení o vydědění
O. z. přinesl zůstaviteli řadu způsobů a možností, jak pořídit pro případ smrti, což se mj. projevilo i v rozšíření důvodů pro vydědění. Současně došlo i u některých dříve platných důvodů k drobným změnám. Není mým cílem definovat všechny existující důvody k vydědění, nýbrž blíže vysvětlit ty, se kterými se lze v praxi nejčastěji setkat. Byť není povinností uvádět v prohlášení o vydědění jeho důvod, lze to důrazně doporučit a důvod v prohlášení nejen uvést, ale i podrobně popsat. Přistoupí-li zůstavitel k takto závažnému kroku ve vztahu ke svému potomkovi, chce, aby jím učiněné právní jednání vyvolalo patřičné právní následky.[20] Dle důvodové zprávy k o. z. není účelem vydědění nepominutelného dědice denunciovat.[21] Jistě však ale také není účelem, aby povinnost podat žalobu a důkazní břemeno nesl ten, který má dle zůstavitele po něm dědit a který se, zřejmě na rozdíl od vyděděného, postihnutelného jednání nedopustil.[22]
S žádostí o sepsání prohlášení o vydědění se lze v advokátní praxi setkat poměrně často. Nejčastějším důvodem bývá uzavření nového manželství, resp. vznik nového partnerského vztahu a z něho narozených mladších dětí zůstavitele. Stává se, a bohužel to není výjimkou, že se zůstavitel s dětmi z předchozího vztahu vzájemně odcizí, přestanou se pravidelně stýkat, a dokonce i navštěvovat o svátečních příležitostech. Domnělým důvodem vydědění pak bývá neprojevování opravdového zájmu dle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. Advokát je v této situaci často nucen klienta poučit, že v případě napadnutí prohlášení vyděděným bude s nejvyšší pravděpodobností shledáno jako neplatné. Opravdový zájem je totiž třeba posuzovat nejen s ohledem na místo bydliště potomka a zůstavitele, druh a povahu jejich práce, případnou nemoc nebo rodinné zvyky, nýbrž zejména i ve vztahu k vlastnímu zájmu zůstavitele o potomka.[23] Vydědění má z uvedeného důvodu smysl a opodstatnění tam, kde potomek nejeví zájem o svého rodiče, případně prarodiče, ačkoliv tento měl zpravidla od dětství potomka dlouhodobou snahu se s ním stýkat, navštěvovat jej, pravidelně jej kontaktovat o svátečních příležitostech aj. Opravdový zájem rodiče o potomka jistě nelze omezit pouze na plnění vyživovací povinnosti.
Druhým nejčastějším důvodem k vydědění, s nímž se lze v praxi setkat, je vedení trvale nezřízeného života, případně nově i právně významná zadluženost či marnotratnost. V případě nezřízeného života se může jednat mj. o závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, přičemž je důležitá kontinuálnost a dlouhodobost.[24] U právně významné zadluženosti nebo marnotratnosti je podstatná kvalifikovaná obava a zanechání povinného dílu dětem vyděděného. Další důvody k vydědění se objevují výjimečně. Důvod neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi často není naplněn, neboť je třeba zohlednit nejen subjektivní potřeby zůstavitele a možnost potomka pomoc poskytnout, ale i poskytnutí pomoci prostřednictvím další osoby, např. příbuzného, souseda či jinak.[25] Odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze bude jistě předmětem budoucí judikatury, nicméně se jako důvod k vydědění taktéž objevuje zřídka.
Vždy je nutné při úvaze o vydědění každý důvod posoudit objektivním korektivem dobrých mravů. Při sepisu prohlášení o vydědění doporučuji z opatrnosti pořídit i závětí pro případ, že bude vydědění v budoucnu shledáno jako neplatné. Ačkoliv se přikláním k názoru, že by neplatně vyděděnému náležel jen povinný díl, a nikoliv dědické právo,[26] názory odborné veřejnosti se v tomto rozcházejí. Pro prohlášení o vydědění platí z hlediska jeho pořízení formou notářského zápisu a evidence totéž, co bylo shora uvedeno u závěti. Tedy pokud nebude sepsáno ve formě notářského zápisu, tak doporučuji, aby bylo alespoň u notáře uloženo.
Závěr
Výše byla blíže popsána vybraná právní jednání pro případ smrti, se kterými se lze dle mých zkušeností v advokátní praxi nejčastěji setkat. Osobní situace a rodinné poměry klientů mohou být vskutku různorodé, přičemž často není vůbec třeba pro případ smrti právně jednat. Zákon jako dědický titul může v mnoha případech plně posloužit. Jsou-li však na straně klienta okolnosti, pro které se právně jednat pro případ smrti zjevně nabízí, je třeba dobře volit a vhodně formulovat, aby vybrané právní jednání vyvolalo zůstavitelem zamýšlené následky. Situace, kdy lze doporučit právní jednání pro případ smrti, jsou takové osobní poměry klienta, které by v případě intestátní posloupnosti pravděpodobně vedly k budoucím sporům mezi dědici, případně sporům spoluvlastnickým, nebo k faktické ztrátě nebo znehodnocení majetku. Současně je vhodné právně jednat tehdy, když dědické podíly v příslušných dědických třídách neodpovídají zůstavitelově představě o budoucím určení svého jmění a zůstavitel chce konkrétně určit své dědice, nebo jejich podíly, případně dědice či odkazovníky konkrétního majetku.
Uvážlivé pořízení, resp. právní jednání, pro případ smrti tam, kde je to namístě, odpovídá zásadám dědického práva, a to zejména principu zachování hodnot, volnosti zůstavitele ve volbě dědice a principu přechodu na jednotlivce, vedoucího zůstavitele k péči o svůj majetek a produktivní činnosti.[27] Chce-li zůstavitel předejít pravděpodobným sporům nebo negativním důsledkům plynoucím z dědění po jeho smrti na základě zákona, je jistě lepší variantou vhodně jednat pro případ smrti, než převádět majetek již za života. Jak totiž v jiné souvislosti zmiňoval již profesor Svoboda, „nebylo by dobře nutiti občana, aby zákon obcházel rozdáváním jmění za živa – tedy skutky zásadně neodvolatelnými, a proto obsahujícími mnohá nebezpečí“.[28]
Autorka JUDr. Lucie Kovářová působí jako advokátka v České Třebové
Foto: Pixabay a archiv Lucie Kovářové
[1] Srov. D. Houbová in J. Harvánek a kol.: Teorie práva, 2. opravené vydání, Masarykova univerzita, Brno 2004, str. 63.
[2] Účinností o. z. od 1. 1. 2014 došlo k zúžení rozsahu povinného dílu nepominutelných dědiců a současně i ke změně jeho povahy. Dle původní úpravy, a to § 479 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se „nezletilým potomkům musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.“
[3] Dle právní úpravy mnoha států Evropské unie jsou jako nepominutelní dědicové za určitých podmínek chráněni i rodiče zůstavitele a jeho manžel (srov. např. právní úpravu německou, rakouskou, polskou, italskou aj.).
[4] Specifické vymezení hmotněprávního a procesněprávního postavení nepominutelného dědice je však sporné i mezi odbornou veřejností. Srov. A. Talanda, I. Talandová, F. Plašil: Postavení nepominutelného dědice, Ad Notam č. 1/ 2019, str. 27-41.
[5] Srov. F. Plašil: Zkrácení práva na povinný díl. Úvaha nad § 1644 a 1517 OZ, Ad Notam č. 2/2020, str. 3.
[6] Srov. tamtéž, str. 8.
[7] Dle § 568 odst. 1 o. z. „je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak“.
[8] § 140 z. ř. s. ukládá soudnímu komisaři, aby v rámci předběžného šetření v řízení o pozůstalosti mj. zjistil, zda jsou evidována právní jednání, která mají význam pro řízení a pro rozhodnutí o pozůstalosti.
[9] Dle § 143 odst. 2 z. ř. s., „o úkonu, při němž bude provedeno veřejné zjištění stavu a obsahu listin uvedených v odstavci 1 notářem, soud vyrozumí osoby, kterým podle dosavadního stavu řízení svědčí zákonná dědická posloupnost nebo které již uplatnily svá práva na pozůstalost“.
[10] Předmětem tohoto článku s ohledem na jeho rozsah není problematika právních jednání pro případ smrti zůstavitelů nevidomých nebo zůstavitelů se smyslovým postižením, kteří nemohou číst a psát.
[11] Srov. J. Svoboda, O. Klička: Dědické právo v praxi, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 64. Odlišně M. Šešina, L. Muzikář, P. Dobiáš: Dědické právo, Praktická příručka, 1. vydání, Leges, Praha 2019, str. 66.
[12] Uvedené doporučuji pro někdy rozporný výklad § 1694 odst. 1 o. z., byť mám za to, že dle § 1694 odst. 2 v souvislosti s §1695 odst. 2 o. z. tato formulace není v závěti nezbytná.
[13] Dle § 1585 odst. 1 o. z., „dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.“ § 1591 o. z. mj. stanoví, že dědická smlouva neplatná pro nesplnění podmínek v § 1585 může mít přesto platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti. Dle § 1588 odst. 1 o. z., „dědická smlouva zůstaviteli nebrání, aby se svým majetkem nakládal za svého života podle libosti“. Korektiv nakládání podle libosti je doplněn v odst. 2 uvedeného ustanovení, kde se uvádí, že „pořídí-li však zůstavitel pro případ smrti nebo uzavře-li darovací smlouvu tak, že to s dědickou smlouvou není slučitelné, může se smluvní dědic dovolat neúčinnosti těchto právních jednání“.
[14] Srov. L. Kovářová: Kdy a jak pořídit pro případ smrti dědickou smlouvou? Ad Notam č. 2/2020, str. 19-22.
[15] Dědického práva by se měli zříci ti, kteří by jinak dědili ze zákonné dědické posloupnosti.
[16] Srov. P. Bílek in R. Fiala, L. Drápal a kol.: Občanský zákoník IV, Dědické právo (§1475-1720), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 292.
[17] Srov. J. Svoboda, O. Klička, op. cit. sub 12, str. 85.
[18] Druh neplatnosti dědické smlouvy je mezi odbornou veřejností taktéž sporný. Osobně se přikláním k neplatnosti relativní. Shodně P. Bílek in R. Fiala, L. Drápal a kol., op. cit. sub 17, str. 303, a M. Šešina, L. Muzikář, P. Dobiáš, op. cit. sub 12, str. 100-101.
[19] Srov. V. Bednář: Dědická smlouva a některé problémy při jejím uzavírání, zejména pak problematika výkladu § 1585 odst. 1 o. z., Bulletin advokacie č.11/2017, str. 19. Obdobně P. Bílek in R. Fiala, L. Drápal a kol., op. cit. sub 17, str. 289.
[20] Dle § 1648 o. z., „nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění“.
[21] Srov. důvodovou zprávu ze dne 3. 2. 2012, str. 409, dostupné na http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf. [zobrazeno 20. 8. 2020].
[22] Dle § 1673 odst. 2 o. z., „uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě.“
[23] Vlastní zájem zůstavitele o potomka byl předmětem mnoha soudních rozhodnutí. Dle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, „pro posouzení důvodů vydědění podle ust. §469a odst. 1 písm. b) o. z. je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, „jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění“. V aktuálním rozsudku ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, Nejvyšší soud opět konstatoval, že „vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl“.
[24] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010.
[25] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007.
[26] Shodně A. Talanda, I. Talandová, F. Plašil, op. cit. sub 5, str. 32, a M. Šešina, L. Muzikář, P. Dobiáš, op. cit. sub 12, str. 121.
[27] Srov. K. Eliáš: Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník, Ad Notam č. 5/2003, str. 98-99.
[28] E. Svoboda: Dědické právo, 3. vydání, Československý Kompas, Praha 1946, str. 10.