K judikatuře NS o výmazu promlčených limitovaných věcných práv z katastru
Předkládaná glosa se netýká jednoho konkrétního rozhodnutí. Jejím účelem je reagovat na dlouhodobější – a současně nejednotnou – rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (NS) ohledně tématu obsaženého v názvu této glosy. V následujícím textu bude nejprve poukázáno na judikaturu NS přijatou ještě za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“). Posléze poukážeme na to, jak by měly být tyto případy řešeny v poměrech platného občanského zákoníku (o. z.).
I. Vymezení právní otázky
Za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. byla ze strany NS opakovaně řešena otázka, jaký vliv na trvání některých typů limitovaných věcných práv[1] (konkrétně služebnosti a zástavního práva) má jejich promlčení. V souvislosti s tím se řešil též prakticky významný problém, jak postupovat při následném výmazu těchto promlčených práv z katastru nemovitostí. Objevily se v podstatě dva hlavní názorové proudy. Dle prvního z nich (zastávaného senátem č. 22) nemá promlčení uvedených práv za následek jejich zánik; dle druhého (zastávaného senátem č. 21) naopak promlčení způsobuje zánik těchto práv.
II. Různé konstrukce přijaté ze strany NS a názory právní teorie
Pokud jde o promlčení služebnosti (věcného břemena), touto otázkou se opakovaně zabýval „vlastnický“ senát (senát č. 22). Nejdříve v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1564/2003, přijal tyto závěry: „V daném případě je předmětem řízení určení, že parcela[2] (…) není zatížena věcným břemenem, nikoli plnění opírající se o tvrzené právo odpovídající věcnému břemeni. Pak by ovšem ani za situace, že by toto právo bylo promlčeno, nebylo možné žalobě vyhovět, neboť věcné břemeno uvedený pozemek zatěžuje i nadále, byť v podobě oslabené o vymahatelný nárok. Odvolací soud tedy nepochybil, když se uplatněnou námitkou promlčení nezabýval, jelikož tato námitka nemohla mít na rozhodnutí o předmětu sporu (…) žádný vliv (…)“ (tučně zvýraznili aut.). Jinak řečeno, vlastnický senát dospěl k závěru, že promlčení věcného břemena nemá vliv na jeho další existenci, tj. nevede k jeho zániku.
Následovalo rozhodnutí téhož senátu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006. NS zde uvedl: „Podle názoru obecně uznávaného v české právní teorii i praxi promlčením právo nezaniká, ale je oslabeno tím, že jeho složka charakterizující jeho vynutitelnost – nárok – stává se podmíněnou tím, že dlužník nevznese u soudu námitku promlčení. I v případě, že námitka promlčení je vznesena, přetrvává promlčené právo ve formě tzv. naturální obligace, která není vynutitelná. Tento názor se opírá o skutečnost, že plnění dlužníka na takový dluh nezakládá bezdůvodné obohacení věřitele (…), na oblast věcných práv jej však nelze automaticky vztáhnout. Základním plněním z věcného břemene je, že povinná osoba, dlužník, se zdrží toho, co by bylo jinak jeho právem, a to bránění užívání jeho věci někým jiným. Nelze tu konstruovat naturální obligaci spočívající v povinnosti vlastníka trpět užívání jeho věci a v odpovídajícím právu bývalého oprávněného z věcného břemene; taková konstrukce by, na rozdíl od některých plnění v oblasti závazkových vztahů, neměla oporu v zákoně. Proto, pokud se žalobce brání proti výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni a prokáže, že toto právo nebylo vykonáváno po stanovenou dobu, a došlo tak k jeho promlčení, a současně námitku promlčení vznese (byť i jen tak, že na promlčení poukáže), nelze jeho žalobu zamítnout s poukazem na trvání promlčeného práva jako naturální obligace. Jiný výklad by fakticky popřel význam promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, a promlčenému právu by tak i v případě vznesené námitky promlčení přiznal soudní ochranu projevující se zamítnutím žaloby směřující proti výkonu promlčeného práva“ (tučně zvýraznili aut.).
Konečně zřejmě posledním rozhodnutím týkajícím se dané otázky bylo rozhodnutí ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014, kde se jednalo o žalobu na zrušení věcného břemena pro podstatnou změnu poměrů. Senát č. 22, který tuto otázku řeší již v poměrech o. z., konkrétně uvádí: „V komentáři k občanskému zákoníku (…) se uvádí: ‚(…) Naopak služebnost nemůže podle odstavce 1 [míněn § 1299 – pozn. aut.] zaniknout pouze tím, že není vykonávána. Taková skutečnost může vést toliko k jejímu promlčení (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu 22 Cdo 2231/2007).‘ Uvedený právní názor (…) dovolací soud sdílí (…).“ Je tedy patrné, že senát č. 22 setrval na svých závěrech i v poměrech nové právní úpravy.
Judikaturu „vlastnického“ senátu tedy lze shrnout takto: v prvním rozhodnutí (ohledně žaloby na určení existence věcného břemena) byl přijat závěr, dle něhož promlčení věcného břemena nevede k jeho zániku, nýbrž že toto právo nadále trvá v podobě práva naturálního; ve druhém rozhodnutí (ohledně žaloby na plnění, konkrétně na zdržení se výkonu promlčeného věcného břemena ze strany oprávněného) pak byl vysloven názor, že proti výkonu promlčeného věcného břemena se lze bránit námitkou promlčení, která má za následek, že žalobu povinného nelze zamítnout s poukazem na trvání promlčeného práva jako naturální obligace. Závěr, že nevykonávání práva může mít za následek pouze jeho promlčení, nikoli zánik, byl přijat i v poměrech o. z. (třetí rozhodnutí týkající se žaloby na zrušení věcného břemena pro podstatnou změnu poměrů).
Vlastnický senát tedy ve všech případech setrval na závěru, že promlčené věcné břemeno i nadále existuje (byť se v rámci žaloby na plnění lze proti takovému právu bránit námitkou promlčení, přičemž taková námitka musí být brána v potaz).
Ani právní teorie nebyla v době účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. jednotná co do účinků promlčení práva věcného břemena. Již v roce 1986 Tichý publikoval článek, v němž uvádí, že „názory jsou v tomto ohledu velmi rozdílné“.[3] Autor v tomto příspěvku dále jen velmi stručně konstatuje, že v důsledku promlčení věcného břemena povinnému mj. vzniká „právo na soudní ochranu odpovídající tradiční žalobě na výmaz věcného břemena. Dle platné právní úpravy bude se moci domáhat určení neexistence věcného práva, resp. jeho zrušení.“[4] V tomto závěru je však logický rozpor – buď se totiž lze domáhat určení neexistence práva (pokud zde již není), nebo naopak jeho zrušení (pokud zde stále je). Kumulovat oba nároky však není přípustné. Navíc, máme pochybnosti, zda byla obdoba tradiční žaloby na výmaz v režimu obč. zák. č. 40/1964 Sb. vůbec přípustná – spíše máme za to, že tomu tak nebylo (zcela totiž absentoval jakýkoli hmotněprávní základ této žaloby). Fiala zastával názor, že promlčením nedochází k zániku věcného břemena. Pokud jde o následný výmaz promlčeného práva z katastru, ani on nedává jasný závěr o příslušném postupu – pouze píše, že „by bylo vhodné, aby v zájmu právní jistoty určitým jednoduchým způsobem (sic!) bylo promlčení v evidenci nemovitostí vyznačeno“.[5]
K věci se opakovaně vyjádřil i J. Spáčil. V prvním příspěvku z roku 2006 reagoval na výše uvedené první rozhodnutí „vlastnického“ senátu. Nejprve uvádí: „V případě promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni bude třeba žalovat na jeho zrušení (…).“[6] Vychází tedy z toho, že promlčení nemá vliv na další existenci věcného břemena. Poté však pokračuje s opačnými závěry: „Zákonná konstrukce promlčení věcného břemene je pochybná a spíše se zdá, že věcné břemeno promlčením zaniká.“[7] Pokud ovšem promlčením věcné břemeno zaniká, nelze žalovat na jeho zrušení. Následně se opět vrací k původnímu závěru a doplňuje: „Ponechání zápisu nevykonatelného věcného břemene v katastru nemovitostí, přičemž však sám jeho zápis zatíženou nemovitost znehodnocuje a vytváří možnost dalších sporů, postrádá ovšem jakýkoliv smysl; vhodnější by byl zřejmě takový výklad, podle kterého by promlčení věcného břemene mělo jiný charakter než promlčení práv na dání nebo konání něčeho (ovšem zase na druhé straně v důsledku spojení služebností a reálných břemen mají některá břemena za následek povinnost něco dát – viz výměnek a práva s ním spojená, kde neposkytnutí jednotlivých dávek se promlčuje podle tradičních hledisek). Východiskem je žaloba na zrušení promlčeného věcného břemene – v důsledku námitky promlčení na straně jedné a přetrvávajícího zápisu na straně [druhé – pozn. aut.] vzniká hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem.“[8]
Autor dále v jiném článku z téhož roku[9] uvádí toto: „Promlčení věcného břemene se zjevně vymyká ostatním případům promlčení. (…) Jde o to, jaký nárok vlastně věcné břemeno představuje. Na první pohled se zdá, že jde např. o právo přecházet přes cizí pozemek. Takový závěr asi není přesný a evokuje pojetí věcného práva jako právního vztahu osoby k věci. Obsahem práva je tu patrně oprávnění žádat vlastníka pozemku zdržet se toho, co by bylo jinak jeho právem, tedy bránění oprávněnému v přechodu přes pozemek, a odpovídající povinnost povinného přecházení strpět. Jako naturální obligace tedy nemůže existovat právo přecházet přes pozemek, ale jen právo žádat vlastníka, aby se zdržel ochrany proti přecházení a aby je strpěl. Zabrání-li povinný oprávněnému v přecházení a v řízení vyvolaném žalobou oprávněného úspěšně namítne promlčení, nebude možno žalobě vyhovět. Pokud by žaloval naopak povinný oprávněného, musel by asi sám uplatnit námitku promlčení práva povinného; v tomto případě by jeho negatorní žaloba proti oprávněnému byla úspěšná.“[10] Z textu tedy není patrné, jaké následky má mít promlčení věcného břemena, popř. jakým způsobem dosáhnout jeho výmazu z katastru nemovitostí.
Tolik k promlčení věcných břemen.
Pokud jde o promlčení zástavního práva, senát č. 21 dlouhodobě zaujímá částečně odlišný názor oproti koncepci „vlastnického“ senátu. Naposledy byla tato rozhodovací linie potvrzena v nedávné době, když uvedený senát vyslovil: „(…) závěr, že lze vyhovět žalobě o určení, že tu zástavní právo není (že zástavní právo ‚neexistuje‘), došlo-li k promlčení zástavního práva (…), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. (…) zástavní dlužník se může úspěšně domáhat ve smyslu ust. (…) § 80 o. s. ř. určení, že tu zástavní právo není, dovolal-li se důvodně promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem“.[11]
Pro „odůvodnění“ uvedeného názoru tento senát odkázal na předchozí vlastní judikaturu, zejména na rozhodnutí ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009. Závěry tohoto rozhodnutí jsou ve stručnosti následující: „I když promlčené právo přetrvává – obecně vzato – jako tzv. naturální obligace, nelze takový závěr bez dalšího vztáhnout také na zástavní právo. (…) Namítl-li zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva, nelze tu úspěšně dovozovat tzv. naturální obligaci spočívající v možnosti uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, neboť zpeněžení zástavy na návrh zástavního věřitele tu již nemůže být provedeno a dobrovolné splnění práva (nároku) na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy zástavním dlužníkem není pojmově možné; k přijetí ‚promlčeného dluhu‘ tedy v tomto případě, na rozdíl od závazkových právních vztahů, už z povahy věci nemůže dojít. Zástavní dlužník se může bránit proti právu zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (…) také prostřednictvím žaloby o určení, že tu zástavní právo není (…). Prokáže-li zástavní dlužník, že zástavní věřitel uplatnil (může uplatnit) právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (teprve) po uplynutí stanovené doby, a dovolá-li se promlčení zástavního práva, nelze zamítnout jeho žalobu o určení, že tu (promlčené) zástavní právo není, jen s poukazem na to, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva a že promlčené zástavní právo ‚ani po zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nezaniká‘ a je toliko ‚oslabené o tzv. nárok a jedná se o tzv. naturální právo‘. Jestliže se zástavní dlužník dovolal (důvodně) promlčení zástavního práva, je totiž nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky“ (tučně zvýraznili aut.).
Z právě naznačené konstrukce lze dovozovat, že je-li možné žalovat na určení, že zde promlčené zástavní právo není, pak pravomocné rozhodnutí soudu vyhovující žalobě na určení neexistence zástavního práva je způsobilým podkladem pro následný výmaz tohoto práva z katastru nemovitostí.
Porovnáme-li judikaturu obou senátů, lze konstatovat toto. Zatímco senát č. 22 nespojuje s promlčením věcných břemen jejich zánik (byť v rámci řízení o negatorní žalobě přiznává námitce promlčení ze strany povinného relevanci), senát č. 21 zaujímá opačný názor, je-li promlčeno zástavní právo. Důsledkem je fakt, že promlčené věcné břemeno není možné podle konstrukce přijaté senátem č. 22 vymazat z katastru (nelze totiž žalovat na určení, že zde promlčené právo není), zatímco koncepce zaujatá senátem č. 21 takovému postupu ve vztahu k zástavnímu právu nebrání (lze žalovat na určení neexistence promlčeného zástavního práva).[12] Slabinu, plynoucí z judikatury „vlastnického“ senátu, se snaží J. Spáčil překonat pomocí konstrukce žaloby na zrušení promlčeného věcného břemena – v důsledku námitky promlčení na straně jedné a přetrvávajícího zápisu na straně druhé vzniká hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem. Promlčené věcné břemeno tak může zaniknout až právní mocí rozhodnutí soudu o jeho zrušení; následně lze na podkladě takového rozhodnutí žádat o (deklaratorní) výmaz práva z katastru.
III. Řešení v o. z.
Dosavadní judikatura NS je problematická z více důvodů. Nejde jen o její rozpolcenost, nýbrž i o argumentační přístup k řešení předestřeného problému. V dalším textu však není místo pro detailní rozbor této problematiky ve všech jejích aspektech. Navíc by tento rozbor byl zbytečný, neboť platná právní úprava nově nabízí pro dané situace výslovné řešení. Proto se budeme zabývat pouze otázkou postupu při výmazu promlčených limitovaných věcných práv zapsaných ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí) podle platného práva. Ostatní případy ponecháváme stranou. Nebudeme se tedy věnovat např. otázce, jaký vliv na existenci limitovaných věcných práv má jejich promlčení, jde-li o práva, která nejsou evidována ve veřejném seznamu.
Východiskem je zde § 618 o. z., dle něhož „Promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.“ Primárně je nutné zdůraznit, že citované ustanovení neřeší hmotněprávní osud (existenci) promlčeného práva. Stanoví pouze proceduru výmazu takového práva z veřejného seznamu, resp. přesněji řečeno – stanoví, že v okamžiku promlčení práva se lze domáhat jeho výmazu z veřejného seznamu. V rovině katastrálního práva je třeba upozornit na § 11 odst. 1 katastrálního zákona, dle něhož se vkladem do katastru zapisuje mj. promlčení vypočtených věcných práv, včetně věcného břemena a zástavního práva. Na toto ustanovení navazuje vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška). Dle jejího § 66 odst. 1 písm. b) „V případech, kdy zákon stanoví, že právo zapisované do katastru (…) se promlčuje, ale nestanoví listinu, na jejímž základě se tato změna zapíše do katastru, lze provést zápis do katastru na základě (…) potvrzení o (…) promlčení práva zapsaného dosud v katastru vydaného osobou, v jejíž prospěch je (…) promlčené právo dosud v katastru zapsáno (…).“ Vkladovou listinou však nepochybně může být i souhlasné prohlášení dle písm. a) uvedeného ustanovení či rozhodnutí orgánu veřejné moci dle písm. d).
Při nedostatečně promítnutém extabulačním principu v o. z. je však velmi těžké rozhodnout, zda, popř. ve kterém okamžiku, zanikají promlčená limitovaná věcná práva zapsaná ve veřejném seznamu – je to již v okamžiku jejich promlčení, nebo až v okamžiku jejich výmazu (pakliže vůbec)? Kromě toho zákon pro některé případy počítá s tím, že byť došlo k hmotněprávnímu zániku limitovaného věcného práva, lze toto zaniklé „právo“, resp. lépe – zápis takového práva ve veřejném seznamu, dále využít. Příkladem je uvolněná zástava dle § 1380 a násl.
Ani důvodová zpráva k § 618 nemá v těchto věcech zcela jasno, když mj. tvrdí: „Jde-li o právo, jehož vznik je vázán na zápis do veřejného rejstříku, výmazem z veřejného rejstříku zanikne.“[13] To však není přesné. Tentýž závěr totiž platí i pro právo, které vzniká mimoknihovně (např. vydržením) a do veřejného seznamu se zapisuje jen s deklaratorními účinky. I takové právo v zásadě zaniká až výmazem ze seznamu. Stejně tak platí, že právo, které vzniklo zápisem do seznamu, nemusí nutně zanikat jen jeho výmazem. Neplatí zde obecná rovnice, že postupy, které je třeba splnit pro vznik práva, je třeba splnit i pro jeho zánik.
Koncepce § 618 je tedy taková, že promlčení příslušného práva je pouhým předpokladem pro žádost o jeho výmaz z veřejného seznamu. Pro výmaz práva se bude vyžadovat buď potvrzení o promlčení práva ze strany nositele takového práva, souhlasné prohlášení vlastníka zatížené nemovitosti a oprávněného z promlčeného práva, popř. – nebude-li oprávněný souhlasit – nezbývá, než aby vlastník zatížené věci žaloval na určení, že konkrétní věcné právo zapsané ve veřejném seznamu je promlčeno. Půjde o žalobu dle § 80 občanského soudního řádu, byť zde nebude deklarováno, že právo není vůbec, nýbrž že je oslabeno v důsledku ztráty nároku. Splnění podmínky této žaloby – tj. naléhavý právní zájem – se bude pravidelně[14] podávat již z existence samotného § 618, podobně jako je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti, pokud je autoritativní určení nezbytné k dosažení zápisu v katastru nemovitostí.[15] Rozhodnutí, kterým soud deklaruje promlčení věcného práva, pak bude způsobilým podkladem pro jeho výmaz z veřejného seznamu.
Autory komentáře jsou doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., a doc. JUDr. FILIP MELZER, Ph.D., LL.M. Oba jsou advokáty a současně působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.
[1] Tj. věcných práv k věci cizí; tuto terminologii však nepoužíváme, neboť není přiléhavá. Některá z těchto práv totiž mohou existovat i k věci vlastní (tj. ve prospěch vlastníka zatížené věci) – typicky služebnost či právo stavby. Proto je vhodnější hovořit o limitovaných (omezených) věcných právech.
[2] Správně by se mělo mluvit o pozemku – pozn. aut.
[3] L. Tichý: K otázce výkonu práva z věcného břemene a jeho promlčení, Bulletin advokacie č. 2/1986, str. 98.
[4] Tamtéž, str. 99 (tučně zvýraznili aut.).
[5] J. Fiala: Věcná břemena, Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1988, str. 129.
[6] J. Spáčil: Žaloby týkající se věcných břemen, Bulletin advokacie č. 4/2006, str. 11.
[7] Tamtéž (tučně zvýraznili aut.).
[8] Tamtéž (tučně zvýraznili aut.).
[9] Oba články byly publikovány zhruba ve stejnou dobu.
[10] J. Spáčil: Zánik a promlčení věcných břemen, Právní rozhledy č. 3/2006, str. 92 a násl. (tučně zvýraznili aut.). K tomu velmi podobně i J. Spáčil: Věcná břemena v občanském zákoníku, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 61 a 62.
[11] Usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019. Z daného rozhodnutí bohužel není seznatelné, zda bylo vydáno ke skutkovému stavu, který se posuzoval ještě dle obč. zák. č. 40/1964 Sb., nebo již dle o. z.
[12] Rozdíl v závěrech obou senátů však bez pochybností nemůže plynout z faktu, že v jednom případě jde o užívací věcné právo (služebnost), zatímco ve druhém případě o zajišťovací věcné právo (zástavní právo). Základní podstata obou práv je totiž stejná (v obou případech jde o limitovaná věcná práva, tedy o majetková práva, která mají absolutní účinky).
[13] Důvodová zpráva nesprávně mluví o veřejném rejstříku, namísto veřejného seznamu.
[14] In concreto není vyloučeno, že podmínka naléhavého právního zájmu splněna nebude, tyto případy však budou spíše výjimečné. Tak např. oprávněný z promlčeného práva uznává, že právo je promlčeno, a hodlá poskytnout součinnost k jeho výmazu z veřejného seznamu; vlastník zatížené věci však přesto žaluje na určení, že právo je promlčeno.
[15] K posouzení naléhavého právního zájmu v těchto případech srov. zejména J. Spáčil: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 30 a násl.