Rok 2020 přiměl spousty lidí změnit svůj dosavadní život, změny se pak ve společnosti projevily jak ve sféře osobní, tak profesní. Hlavním důvodem je samozřejmě pandemická situace ohledně nemoci covid-19, a to nejen u nás v České republice, ale po celém světě.

Cílem tohoto příspěvku není zabývat se všemi možnými dopady pandemie, ráda bych se však pozastavila nad určitými případy, se kterými jsem se v minulém roce setkala ve své praxi. Možná to nemá s pandemií nic společného, možná je to jen souhra okolností a možná spousta mých kolegů pouze poznamená, že jsem stále ještě mladá a je už takové jednání nepřekvapí. Já však budu věřit, že vše je pouze důsledkem současné situace.

Existují teorie, že koronavirus SARS-CoV-2 způsobující onemocnění covid-19 může změnit genetické složení buněk a ve svém důsledku i genetickou podstatu člověka. Možná se již nyní nacházíme v této změně a někteří jedinci nám „mutují“ a mění tak buď svou podstatu a přesvědčení nebo dokonce nabývají odbornosti tam, kde by to člověk snad ani nečekal. A možná jsou níže popsané situace způsobené tím, že přecházíme z karantény do karantény a občas v ní někdo zůstane déle, než je nutné nebo vhodné.

A teď k jednotlivým případům.

Soudce má být nestranný, má vykonávat svou funkci vždy nezaujatě a bez předsudků, nezávisle, na základě vlastního hodnocení skutečností a svědomitého výkladu a aplikace zákona. Nepodléhá žádným vlivům, zájmům, zásahům, nátlaku a výhrůžkám. Při výkonu funkce i v osobním životě se soudce vždy chová způsobem, který neohrožuje důvěru odborné a laické veřejnosti jakož i stran řízení v jeho nestrannost. Soudce se zdrží projevů, které by mohly ovlivnit výsledek řízení nebo vzbudit pochybnost veřejnosti o nestrannosti řízení. Důležitý je nejen samotný výkon spravedlnosti, ale i to, aby soudce svou bezúhonností a důvěryhodností přispíval k tomu, aby jeho rozhodnutí byla veřejností vnímána jako spravedlivá. V řízení před soudem soudce vždy zachovává důstojnost a pořádek.[1]

Cesta k tomu, aby člověk získal talár a stal se soudcem, je poměrně dlouhá a strastiplná. Měla by ostatně být zárukou toho, aby soudce vykonával svou funkci zodpovědně a čestně. Věřím, že soudci dodržují výše uvedené zásady a zákonné předpoklady, nicméně zřejmě s ohledem na dopady onemocnění covid-19 jsem se setkala při jednáních s několika případy, kdy spravedlnost byla zrovna v karanténě a ani se nepokusila překročit práh jednací síně.

Jako první případ uvedu vypořádání společného jmění manželů, což není u soudců zrovna oblíbená agenda. Bohužel někdy lidem nezbývá nic jiného, než takovou záležitost opravdu nechat dojít až před soud, jako v daném případě. Nastalo soudní jednání, kdy hned v úvodu se řešila otázka nutnosti podání žaloby. Po odpovědi na otázku pana předsedy, zda na žalobě jedna ze stran trvá, následovala zhruba patnáctiminutová přednáška na téma „spravedlnost“. Během této pan předseda všem přítomným sdělil, že on už ani neví, co spravedlnost je, u něj ať ji rozhodně nehledají, a pokud se strany nedohodnou, pak se postará o to, aby spor trval léta a aby účastníky stál co nejvíce peněz. Dále se nechal slyšet, že rozhodnutí ve věci bude takové, že se nebude líbit žádné ze stran sporu.

Druhý případ se týkal vyšší soudní instance, kdy šlo o případ odvolání v trestní věci. Proběhlo veřejné zasedání o odvolání a následně po poradě senátu došlo k vyhlášení rozhodnutí, kdy odvolání bylo zamítnuto. To se stává, co ale bylo zarážející, bylo odůvodnění daného rozhodnutí, kdy soud hovořil o skutkově odlišném případu. Když se obžalovaný ozval s tím, že tohle ale neudělal, bylo mu odpovězeno, že to tvrdí každý, ale bohužel ve spise jsou jiné důkazy. Již však soud blíže nespecifikoval, do jakého spisu při svém odůvodnění nahlížel…

Třetí případ, kdy opět spravedlnost zůstala mimo jednací síň, možná byla dokonce hospitalizována a napojena na plicní ventilátor (a není divu, s ohledem na to, co vše pod rouškou covid-19 musí „rozdýchat“), je případ jednoho malého okresního soudu. Přesunuli jsme se k závěrečné řeči, neboť zde se stalo něco, nad čím opravdu rozum zůstává stát. V průběhu závěrečné řeči právního zástupce jedné strany napsal pan předseda na čistý list papíru pár slov a tento podal právnímu zástupci druhé strany. Ten při své závěrečné řeči využil toho, co mu bylo předáno. Na žádost o zaprotokolování bylo shodně namítáno panem předsedou i právním zástupcem druhé strany, že si nejsou ničeho takového vědomi. Po jednání se pak pan předseda nechal slyšet, že to, co na papír napsal, již protistrana beztak věděla, takže o nic nejde. V protokole žádná zmínka, svědci žádní, zvukový záznam neexistuje…

Nyní se přesuneme k dalším státním orgánům, které zřejmě v důsledku uvedeného onemocnění naopak „zmutovaly“ a vyvinuly se na vyšší vývojový stupeň (Darwin by měl zajisté radost).

Jako první mne překvapil vývoj orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Tento orgán má chránit zájmy nezletilých dětí, jak má ostatně ve svém názvu. Zřejmě mu však tato agenda již nestačí, anebo došlo k velké koncentraci covid-19 na jednom místě, což mělo za následek, že nejenže radí rodičům ohledně zájmu jejich nezletilých dětí, ale dokonce již ve vyšším vývojovém stupni plně rozumí agendě vypořádání společného jmění manželů. A tak se stalo, že přišel klient do mé kanceláře šokován tím, co mu ohledně vypořádání společného jmění manželů bylo na OSPODu sděleno a dokonce, že je potřeba nejprve vypořádat společné jmění manželů – přičemž mu bylo rovněž avizováno jak (bohužel mylně) – a teprve poté řešit péči o nezletilé.

Evidentně je agenda rodinného práva velice lákavá, neboť k ní tíhne i policejní orgán. Po podání trestního oznámení na neplacení výživného policejní orgán zaslal matce nezletilého a oznamovatelce e-mail, ve kterém jí sdělil, že otce poučil, aby si podal návrh na snížení výživného a že doporučuje nyní posečkat, jak to u soudu dopadne, než bude pokračovat ve vyšetřování – neboť pokud bude výživné sníženo zpětně, pak přeci nebude třeba otce trestně stíhat. To, že otec rok na výživě nezletilého nezaplatil ani korunu, je zřejmě vedlejší a to, že svým jednáním bezpochyby naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy zrovna tak.

Poslední případ, který bych ráda uvedla, má zřejmě souvislost s tím, že následkem onemocnění covid-19 je zvýšena u člověka únava, dušnost, bolesti kloubů a projevují se i další zdravotní obtíže. A tak se nemůžeme divit, že na otázku směřující na státní zastupitelství, zda nebude vhodné v daném případě uzavřít dohodu o vině a trestu (s ohledem na novou úpravu trestních předpisů), přišla odpověď, že je to pro státní zastupitelství zbytečně časově nákladné a náročné, nijak se mu to nevyplatí a že tedy bude lepší ponechat rozhodnutí na soudu při hlavním líčení.

Pevně věřím, že se jednalo o excesy způsobené kolapsem zdraví, pochybením vlády a dopadů těchto selhání na jednotlivce. A i přesto, že covid-19 může změnit genetickou informaci buněk, budu nadále věřit, že spravedlnost vyjde ze své karantény, že se napraví zdraví společnosti a ti, kteří se v důsledku onemocnění vyvinuli na vyšší stupeň, budou případně pokračovat jinou cestou. Budu věřit, že výše uvedené případy jsou pouze krátkodobým neblahým důsledkem pandemie, že svět se opět vrátí do starých kolejí a budeme se moci spolehnout na osoby, od kterých se vzhledem k jejich funkci určité jednání očekává.

Protože pokud bych nevěřila, jak bych mohla nadále zastupovat své klienty?

JUDr. Veronika Dvořáková, advokátka

Foto: AD; Pixabay

[1] Soudcovská unie ČR. Soudcovská unie ČR [online]. [cit. 2020-12-08]. Dostupné z: https://www.soudci.cz/o-nas/eticke-zasady-chovani-soudce.html