Hana Adamová, Luboš Brim, Petr Coufalík, Eva Dobrovolná, Jakub Hanák, Anna Pekařová: Pozemkové vlastnictví

Wolters Kluwer ČR, Praha 2020, 832 stran, 1 650 Kč.

 

Na počátku letošního roku vydalo nakladatelství Wolters Kluwer ČR rozsáhlou publikaci věnovanou vlastnictví pozemků, na které se autorsky podílela skupina mladých akademiků a právních vědců z brněnské právnické fakulty. Jejich záměrem je podání komplexního pohledu na právní otázky spojené s vlastnictvím pozemku (str. VIII), práce tak nemá ambice být vědeckou monografií, a je třeba hned v úvodu konstatovat, že avizovaný záměr se jim podařilo naplnit.

Autoři se koncentrují na praktické aspekty pozemkového vlastnictví a vědomě nechávají stranou některé teoretické otázky, např. povahu pozemkového práva jako samostatného právního odvětví (str. 3). K tomu si autor recenze dovoluje učinit jednu vzpomínku, která by snad mohla evokovat i jeho určitou podjatost k tématu. Už tomu bude téměř půlstoletí, kdy jako student tehdy obnovované právnické fakulty v Brně v rámci studentské vědecké soutěže pod vedením známého pedagoga a vědce doc. JUDr. Boleslava Pospíšila, CSc., sepsal práci obhajující samostatnost pozemkového práva. Na jeho přesvědčení o samostatnosti tohoto právního odvětví nic nezměnil ani pozdější návrat k bigotnímu dělení práva na právo soukromé a právo veřejné, které evidentně nerespektuje rozdílnou míru ingerence veřejné moci při integraci zájmů různých společenských entit realizovaných prostřednictvím právních vztahů. Komplikace vznikající z tohoto zjednodušujícího pojetí systému práva autora recenze jen utvrzují v jeho přesvědčení o samostatnosti pozemkového práva, minimálně v druhotné rovině komplexních právních odvětví. Odrazy nevhodnosti takového zjednodušeného přístupu lze nalézt také v recenzovaném díle, např. jsou základem spekulací publikovaných názorů o definičním vymezení dočasné stavby (jejich shrnutí str. 62 a násl., přičemž jednoduché řešení tohoto problému se nabízelo v předcházejících regulacích), ve štěpení pravomoci soudů při soudním přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění, kdy výrok o vyvlastnění lze přezkoumat v řízení před správním soudem, výrok o náhradě v občanském soudním řízení (str. 170), v závěrech rozhodnutí Konf 110/2009, podle nichž režimu správního soudnictví podléhá přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu o zřízení věcného břemene podle § 9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb. (str. 696 a 697).

Publikace vychází ze stavu právního řádu k 1. 1. 2020. Není vinou autorů, že v ní nemůže být zohledněn následný vývoj právní regulace, např. další změny úpravy předkupního práva v ideálním podílovém spoluvlastnictví či dopady úvah o zrušení daně z nabytí nemovitých věcí (před několika lety zcela nekoncep­čně změněné z transferové daně na daň z nabytí majetku). Tím se otevírá prostor pro další práci na zvoleném tématu. Určení pevného data, z něhož autoři vycházeli, může být i ošidné (srov. důsledky zák. č. 367/2019 Sb., schváleného 17. 12. 2019 a s účinností od 1. 1. 2020, který změnil název státní organizace Správa železniční dopravní cesty na Správu železnic, což zůstalo mimo pozornost autorů – viz str. 161).

Autoři problematiku pozemkového vlastnictví zkoumají z různých pohledů, v zásadě lze říci, že jednotlivá témata korespondují jejich vědeckému zaměření (např. v doktorském studiu) a při jejich zpracování se projevuje i jejich znalost zahraničních úprav a judikatury (např. rakouských soudů, typicky část 2. kapitoly). Postupně se věnují základním pojmům a principům pozemkového vlastnictví, jeho nabývání, širokému spektru věcněprávních a obligačních institutů umožňujících užívání pozemků, vnitřním i vnějším omezením vlastnického práva, instrumenty sloužícími k jeho ochraně, stranou pozornosti nemohlo zůstat oceňování pozemků a práv k nim, jakož i náhrada škody na pozemku; poslední část práce podává přehled o specifických případech majetkových transferů nedávného období, a to v souvislosti s vytvářením majetkového základu územní samosprávy a s restitučními a privatizačními procesy. Práce logicky obsahuje analýzu nových institutů souvisejících s uplatněním nového občanského zákoníku, jakož i institutů zařazených do speciálních předpisů (namátkou lze zmínit zákon o pozemních komunikacích, lesní zákon, energetický zákon apod.). Struktura práce je podrobná a přehledná, pouze jí chybí závěr (ev. údaj o autorovi 6. dílu v 5. kapitole). Nesporný klad práce spočívá v jejím nadhledu nad některými záležitostmi hýbajícími „světem“ (zejména mediálním), příkladem může být racionální přístup k problematice vyvlastnění (str. 144 a násl.), jakož i akcent na povinnosti přikazující vlastníkovi aktivní jednání plynoucí ze sociální funkce vlastnického práva (str. 419 a násl.).

Recenzovaná práce je psána kultivovaným jazykem, bez zbytečných intenzifikátorů a floskulí. Redakční pochybení jsou jen ojedinělá [nadbytečné písmeno „h“ na str. 92, nesprávné datum „1. 1. 2000“ na str. 113, laické označení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i Dodatkového protokolu na str. 166 (omluvou nemůže být použití podobných formulací v odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1904/14), též na str. 332 a 360, nepřesné označení nálezu sp. zn. II. ÚS 1135/14 na str. 166, nesprávné označení novely lesního zákona na str. 349 (nikoliv 312/2015, ale 314/2019), záměna § 490 za § 460 o. z. na str. 373.

Úkolem recenzenta je však též upozornit na některé problematické či diskutabilní partie a závěry.

Autoři na řadě míst pracují s aktuálními judikatorními závěry, nevyhnuli se však trochu módní hypertrofii odkazů na rozhodnutí soudů (platí typicky pro výklad o nájmu pozemku na str. 205 a násl. a řadu odkazů na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména senátu 26 Cdo, nebo v restitučních věcech na rozhodnutí senátu 28 Cdo), odkazy nelze považovat za vhodné na místech, kde rozhodnutí jen reprodukuje zákonnou úpravu (např. str. 219) či potvrzuje notoriety [např. na str. 323 o promlčení práva, využívá-li se konstrukce kombinace promlčecí lhůty se subjektivně určeným počátkem (nejde o subjektivní promlčecí lhůtu, neboť každá lhůta má objektivní povahu) a lhůty s objektivně určeným počátkem].

Autorům lze doporučit kritičtější přístup k judikatorním závěrům, není třeba přebírat ty, které neodpovídají právní úpravě. Jedním z nich je požadavek, aby ve smlouvě a jiných listinách byly pozemky specifikovány uvedením obce, vždyť podle § 8 katastrálního zákona postačuje uvedení parcelního čísla a katastrálního území, příp. údaj o tom, že jde o stavební parcelu (NS 22 Cdo 1236/2001 na str. 30, 137, 454, 464, 473, správně na str. 463). Kritický přístup by si zasloužily rozdíly v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu k povaze účelové komunikace. Této záležitosti se autoři věnují nejprve na str. 79 a násl., poté na str. 351 a násl. V prvním případě je naznačen rozpor mezi judikaturou, když Nejvyšší správní soud, na rozdíl od Nejvyššího soudu, připouští, že účelová komunikace může být samostatnou věcí v právním smyslu (podle jejího stavebně technického provedení). Tento rozpor vznikl před více než deseti lety (tedy až poté, kdy podle § 2 odst. 5 zák. č. 172/1991 Sb., ve znění zák. č. 114/2000 Sb., přešly do vlastnictví obcí účelové komunikace situované na pozemcích, které byly historickým vlastnictvím obcí – viz str. 666), je však stále aktuální, a to v souvislosti s povahou linio­vých staveb (§ 509 o. z.). Za správnější lze považovat přístup Nejvyššího správního soudu, neboť uplatňuje jednotné kritérium na všechny stavby pozemních komunikací. Nelze ani ztratit ze zřetele, že i přes výslovné znění § 9 odst. 1 věty čtvrté zák. č. 13/1997 Sb., po novelizaci provedené zákonem č. 268/2015 Sb., podle něhož stavby dálnic, silnic a místních komunikací nejsou součástí pozemku, se mohou vyskytovat i takové komunikace, které s ohledem na jejich stavebně technické provedení budou součástí pozemku (srov. některé místní komunikace IV. třídy, např. pěšiny).

Rozbor přechodných ustanovení reagujících na návrat k zásadě superficies solo cedit postrádá výslovné řešení právního režimu stavby, je-li pozemek v podílovém spoluvlastnictví manželů a stavba na něm je předmětem jejich společného jmění (str. 89).

Úvahy o vzájemném zákonném předkupním právu zakotveném v § 3056 o. z., zejména jeho rozsahu (str. 92 a násl.), jsou důsledkem nekoncepčního zařazení obecného pravidla do úpravy předkupního práva mezi podílovými spoluvlastníky (§ 1124 odst. 1 věta druhá o. z.), jeho zrušení a následného navrácení. Potíže s konkurencí zákonných předkupních práv zůstávají i po opětovném zúžení předkupního práva při převodu spoluvlastnického podílu, nejsou odstraněny ani judikaturou (NS 22 Cdo 2979/2018).

Výklad na str. 119 nereflektuje změnu judikatury o použití právní úpravy na rozhodování o režimu neoprávněné stavby (správně na str. 86).

Představuje vydržení opravdu nejčastější způsob originárního vzniku vlastnického práva v praxi (str. 122), nebo spíše subsidiární institut nabytí vlastnického práva (str. 132)?

Je s podivem, že dosud nebyla do důsledků rozvedena myšlenka o povaze obligačního nároku na převedení vlastnického práva, který vznikne uzavřením převodní smlouvy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/96 odkazovaný na str. 137). Autor recenze si troufá vyslovit kacířskou myšlenku o možném promlčení práva nabyvatele na dovršení převodu.

Závěr Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2257/2018), který připustil zápis účinků derelikce do katastru nemovitostí na základě jednostranného prohlášení původního vlastníka, byť sepsaného v kvalifikované písemné formě – notářským zápisem (str. 194), nepůsobí nikterak přesvědčivě.

Nastal čas pracovat s přesnými pojmy při posuzování intertemporálních účinků nových právních předpisů. Kromě jiného to platí také o nahrazení nesprávné, tzv. nepravé retroaktivity, správnou retrospektivou (str. 211).

Drobná zmínka na str. 228 o konstrukci § 2215 odst. 3 o. z. vybízí k úvaze o zdánlivosti právních jednání. Občanský zákoník totiž na vícero místech obsahuje dikci, že k určitému jednání se nepřihlíží. To pak vede k závěru, že takové jednání je zdánlivé – nicotné. Podle názoru recenzenta jde o evidentní nepochopení důsledků vad právního jednání. Zdánlivé, resp. nicotné, právní jednání nemá naplněny základní pojmové znaky (např. mu chybí vůle – § 551 o. z.), proto není právním jednáním, nevyvolává tak ze samé podstaty právní následky, jinými slovy, se k němu nepřihlíží. Ujednání o zřízení užívacího práva na dobu delší, než je doba nájmu věci, však pojmové znaky právního jednání bude naplňovat, nepůjde proto o zdánlivé jednání. Avšak zákon s ním (díky formulaci, že se k němu nepřihlíží) nespojuje žádné právní následky. Nenastoupení žádných právních následků je společné jak pro zdánlivá jednání, tak pro jednání existující, u nichž občanský zákoník stanoví, že se k nim nepřihlíží. To však neznamená, že taková existující jednání jsou zdánlivá.

Ve výkladu o nadužívání spoluvlastnického podílu (str. 295 a násl.) bylo vhodné využít závěry Ústavního soudu formulované ve stanovisku Pl. ÚS-st. 48/18.

Návrat ke zohlednění tzv. věnování pozemku při rozhodování o povaze účelové komunikace nelze přičítat Nejvyššímu správnímu soudu (str. 354), učinil tak dříve Nejvyšší soud (srov. poznámku k rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2191/2002).

Pozemky nebyly předmětem osobního vlastnictví (str. 368), reivindikační žaloba není nárokem (str. 453) a legislativu nemůže tvořit rozsáhlý soubor předpisů, a to ani legislativu restituční (str. 687, 694).

Téma nevytváří prostor pro analýzu kritérií třídění soudního řízení na nesporné a sporné. Nicméně je na první pohled zřejmé, že nelze ztotožnit množinu nesporných řízení a řízení upravených v zák. č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (str. 487, zde ve větě „sporná řízení jsou taková řízení, která jsou výslovně uvedena v zákoně o zvláštních řízeních soudních“ vypadla předpona „ne“).

Výklad o náhradě škody by měl zachovat obvyklou strukturu, tj. odlišit její obsah, rozsah a způsob (str. 615 a násl.).

Není pochyb o tom, že do specifických způsobů odstátňování majetku (str. 759) patří i transformace osobního užívání na vlastnictví fyzické osoby podle § 872 odst. 1 až 4 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Autor recenze je přesvědčen, že posuzované dílo – i přes některé výše uvedené výhrady – je dílem kvalitním, a to jak po stránce obsahové, tak formální. Podle jeho názoru by publikace neměla chybět v žádné právnické knihovně, neboť bude vhodnou pomůckou ve studiu i aplikační praxi, jak pro odbornou právnickou veřejnost, tak i pro neprávnické profese.

 

prof. JUDr. JOSEF FIALA, CSc., soudce Ústavního soudu

Go to TOP