ÚS přiznal spolku pořádajícímu sportovní aktivity náhradu škody

Dne 21. prosince 200 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. IV. ÚS 2841/19, podle kterého rozhodnutí, jímž bylo ve své podstatě rozhodnuto o nevině stěžovatele a kterým byla de facto napravena předchozí pochybení správního orgánu, spočívající v opakovaně nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, nelze klást k tíži stěžovatele, který nedostatečné zjištění předmětné rozhodné okolnosti namítal již od počátku řízení. Za období od zahájení správního řízení o správních deliktech by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody v podobě náhrady nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o správních deliktech vznikly, resp. náklady na právní zastoupení, které stěžovatel prokazatelně a nakonec i účelně vynaložil. Opačný postup znamená porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 

 

Stěžovatel (který je spolkem, k jehož základnímu poslání má patřit – podle údajů zapsaných ve spolkovém rejstříku – organizování sportovní činnosti v rámci zapojení do sportovních, tělovýchovných a turistických aktivit) se u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově žalobou proti České republice, Ministerstvu průmyslu a obchodu (vedlejší účastník), domáhal náhrady majetkové i nemajetkové újmy, a to v souvislosti se správním řízením vedeným se stěžovatelem ve věci spáchání správních deliktů podle § 63 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v rámci své žaloby uplatnil tři dílčí nároky, přičemž pouze nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 37 700 Kč, která měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s vynaloženými náklady obhajoby ve správním řízení, učinil předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti.

Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ve smyslu § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nevzniká právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníku řízení o správním deliktu, které bylo zastaveno z důvodu, že spáchání skutku, o němž se řízení vede, nebylo obviněnému ze správního deliktu prokázáno. Podle OS nebyla naplněna podmínka obsažená v § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť ve správním řízení o správním deliktu nedošlo ke zrušení či změně pravomocného rozhodnutí správního orgánu pro jeho nezákonnost.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově, neboť skutková zjištění i právní posouzení OS považoval za správné.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově, a to pouze v části, kterou došlo k zamítnutí jeho žaloby na zaplacení majetkové újmy, spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení ve správním řízení. Stěžovatel namítal porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele není rozumných důvodů činit rozdíly mezi trestním řízením a řízením o správním deliktu v případě odpovědnosti státu za nezákonné stíhání za správní delikt. Podle stěžovatele přistoupily obecné soudy k hodnocení věci, resp. k posouzení právního předpokladu odpovědnosti státu ohledně nezákonného rozhodnutí ryze formálně, čímž se dopustily přepjatého formalismu.

Krajský soud v Ostravě se v napadeném rozsudku při svém závěru – že v souvislosti s otázkou odpovědnosti státu za nezákonné stíhání za správní delikt nelze vycházet z analogie mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a nezákonným zahájením řízení o správním deliktu – odkazuje na rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově, s jehož závěry se ztotožňuje.

Okresní soud k tomu ve svém rozsudku uvádí, že výjimečně se domáhat náhrady škody ve věci, která nebyla skončena meritorním rozhodnutím, nelze v posuzované věci ani z hlediska závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3005/14 (N 87/77 SbNU 273) – (dále jen „nález sp. zn. II. ÚS 3005/14“). Podle Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 vychází z odlišných skutkových okolností než posuzovaná věc, neboť nešlo o přestupkové řízení omezené prekluzivní lhůtou pro vydání rozhodnutí, a proto v něm obsažené závěry nelze aplikovat na posuzovaný případ. S tímto závěrem Ústavní soud nesouhlasí.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 Ústavní soud konstatoval, že pokud se správní orgány v přestupkovém řízení dopustily procesních pochybení v intenzitě, která „mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé“ [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů], a proto bylo odvolací správní rozhodnutí zrušeno Krajským soudem v Ostravě, nicméně pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku (§ 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů) již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena zjištěná procesní pochybení, nelze tuto okolnost klást k tíži stěžovatele v tom směru, že mu nenáleží nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 přitom vycházel ze své předchozí judikatury, podle které deliktní odpovědnost státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu představuje objektivní odpovědnost, jíž se stát nemůže zprostit [nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625)]. Ve své ustálené judikatuře ve věci odpovědnosti státu za nezákonné trestní stíhání Ústavní soud akcentuje především to, že obecné soudy musejí při rozhodování o těchto nárocích náležitě zohlednit účely, které prostupují právní úpravu obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. V tomto směru Ústavní soud opakuje, že účelem trestního řízení je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Ukáže-li se však v průběhu řízení, že tento účel nelze naplnit, protože se obviněný nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, pak je třeba považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, za vadné. Za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně v trestním řízení podrobil, by proto měl být obviněný odškodněn (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 a sp. zn. II. ÚS 1540/11 ze dne 20. 2. 2013). Podle této rozhodovací činnosti Ústavního soudu jsou obecné soudy při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. povinny dostatečně zohlednit podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny.

Jakkoliv se Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 nezabýval aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy došlo k zahájení řízení o správním deliktu, které bylo následně zastaveno, je citovaný nález na danou věc, byť analogicky, aplikovatelný.

V nyní posuzované věci jde o situaci, kdy zahájené řízení o správních deliktech bylo zastaveno poté, co živnostenský úřad uzavřel, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel jednal za účelem dosažení zisku, resp. že by došlo ke spáchání správních deliktů. Jedná se o jediné a konečné (pravomocné) rozhodnutí v dané věci, jímž bylo ve své podstatě rozhodnuto o nevině stěžovatele (z hlediska zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny má neprokázaná vina stejný význam jako prokázaná nevina). Významné pro posouzení této konkrétní věci je, že postupem živnostenského úřadu byla de facto napravena jeho předchozí pochybení – spočívající v opakovaně nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, a to navzdory pokynům, které nadřízený správní orgán v tomto směru živnostenskému úřadu uděloval – pro která musela být rozhodnutí živnostenského úřadu, shledávající stěžovatele vinným ze spáchání správních deliktů, třikrát nadřízeným správním orgánem rušena. Tuto okolnost přitom nelze klást k tíži stěžovatele, který nedostatečné zjištění předmětné rozhodné okolnosti namítal již od počátku, resp. již v rámci námitek proti protokolu o kontrole. Za období od zahájení správního řízení o správních deliktech by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody v podobě náhrady nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o správních deliktech vznikly, resp. náklady na právní zastoupení, které stěžovatel prokazatelně a nakonec i účelně vynaložil (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 1099/2019).

Pokud i přesto Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že stěžovateli nenáleží nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu řízení o správních deliktech podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že nelze dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno, Ústavní soud, s poukazem na výše uvedené, dospěl k závěru, že KS při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. pochybil, když dostatečně nezohlednil podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny.

Opírá-li Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku svůj závěr také o odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 4038/17 – kterým byla ústavní stížnost v jiné věci žaloby (na náhradu majetkové újmy v podobě nákladů obhajoby v řízení o přestupku) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná – Ústavní soud zdůrazňuje, že v případě nyní posuzované ústavní stížnosti jsou shora uvedené závěry odůvodněny konkrétními okolnostmi dané věci. Nadto Ústavní soud jen pro úplnost dodává, že případný postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu se vztahuje pouze na odchýlení se od právního názoru vysloveného v nálezu (a contrario v usnesení).

Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho shora uvedené závěry neznamenají, že by každé zahájení řízení o správním deliktu, resp. přestupkové řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (nález sp. zn. II. ÚS 3005/14). V každém jednotlivém řízení je proto zapotřebí samostatně zkoumat, zda je možné daný postup považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, a tedy spojovat jej s případným uplatněním nároku na náhradu škody. Je vždy zapotřebí zkoumat jak daný postup příslušných orgánů veřejné moci v rámci konkrétního řízení, tak i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů (nález sp. zn. II. ÚS 1099/2019).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2019, č. j. 57 Co 403/2018- 127 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu. Bude muset věc v rozsahu závěrů tohoto nálezu znovu posoudit a rozhodnout s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2841/19 vyhlášený dne 21. prosince 2020 naleznete ZDE

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay

Go to TOP