Noblesní advokát Karel Friml otiskl svůj život s justicí do 516 stran

Já jsem vždycky chtěl a ten svůj život spojil – trochu neuváženě, trochu hříčkou osudu – s justicí. Vždycky jsem byl přesvědčen – tak jak to má na mysli hned v úvodních ustanoveních i sám trestní zákon – že hledání spravedlnosti je týmová práce. Že (starořecky a dialekticky) se pravda hledá ve střetu názorů a že advokacie tam má své místo. Soudci a prokurátoři to tak zpravidla nebrali, ke škodě věci. Takže mám s justicí jaksi nevyřízené účty. I s některými lidmi, co ji představovali. Proto tato kniha. Píšu ji spíš pro sebe. Inventura – MÁ DÁTI – DAL. Co zbyde nakonec? Dluh nebo přebytek? Nevím. Sám se to dozvím až na jejím konci …

Uvádí na úvod své nové knihy s názvem „Žil jsem s justicí“ její autor JUDr. Karel Friml, CSc. Ale jak sám v ní uvádí, milé jsou mu i dřívější knihy, které se od specialisty právní pomoci v dopravě – jinak ani být nemohlo – točily kolem paragrafů a silnic. „Prvé dvě s názvem Automobil a paragraf – I. díl trestní, II. občanskoprávní – zachytily vlastně všechny zásadní právní problémy, které mohou potkat – jak se učeně říká „účastníka silničního provozu“. I k nim mi namaloval své malůvky Karel Helmich a předmluvu napsal Miroslav Horníček (na dobovém snímku vlevo). Vtipně a moudře.“

„Film, noviny a časopisy provázely i ten můj jen zdánlivě nezáživný právnický život, za který bych asi neměnil, i když mi také přinesl spoustu zklamání a žalosti. Samozřejmě si nejsem úplně jist, jestli to, co jsem napsal a to, co jsem dělal, bylo vždycky dobré a užitečné. Dnes vím, že bych to dělal lépe a jinak. Ale tak je to asi se vším a vždycky. Do televize jsem posílal své náměty do poslední doby, až se mi stalo něco, co se stát nemělo.“

Dopraváci mi vykládali, že zastavili opilce v bílé Felicii a že si od něj vzali doklady a celé to „řešili“. Náhle se za nimi ozvala rána a došlo k nehodě. Tak milého opilce opřeli o dům, řekli mu, ať na ně počká a šli uspořádat zase něco jiného. Když se vrátili, byl ovšem opilec pryč a bílá Felicie taky. A protože měli jeho doklady, rozjeli se k němu domů. Tam jim sám otevřel, ještě veselejší než na ulici a bez zapírání se hlásil k tomu, že skutečně řídil, ale že byl rád, když si nevšimli, že nemá zaplacené pojištění. Tak prý doma hned otevřel láhev a ženě se chlubil, jak to dobře dopadlo.
Před jízdou ale nepil, až doma a to mu žena dosvědčí.
„Kde máte to auto?“, spustili policisté.
„Kde by bylo, v garáži “, odpověděl zločinec.
Když garáž otevřel, byla v ní skutečně bílá Felície s kompasem na kapotě a nápisem „Policie“ na obou dveřích.
Opilec jim sebral služební auto a ještě si stěžoval, že mu po cestě do toho pořád někdo zpod palubní desky kecal. Zřejmě vysílačkou.
A tak mi policisté důvěrně svěřili, že to ani nehlásili, protože by měli malér.

Televizní povídka jak víno. Také jsem zíral, když jsem ji v televizi uviděl, ale pod zcela jiným jménem. Prostě mi námět ukradli. Prý se to tak dělá. Když jsem se ohradil, řekl mi ten dotyčný, že tu historku slyšel v hospodě, takže co? Jenže já dobře vím, že v hospodě by se tím policisté nechlubili, a když už jsem to do televize poslal černé na bílém, nikdo ani do hospody chodit nemusel. Tak to na světě chodí… Bylo toho ještě hodně, bylo to krásné, a jak se říká, i bylo toho dost. Poznal jsem mnoho zajímavých lidí, byl jsem při tom, když se tyhle věci dělají a už to samo o sobě mne těšilo.“

Potěšit se můžete i vy, třeba o Vánocích knížkou plnou zajímavých kauz, historek k smíchu i pláči, zážitků vlastních i těch druhých, laskavého humoru, ale i vážných zamyšlení doktora Frimla, které nasbíral nejen v justici za neuvěřitelných 61 let!

redakce AD
Foto: Archiv JUDr. Karla Frimla  

Go to TOP