Trestní kolegium Nejvyššího soudu (NS) na svém jednání dne 16. prosince 2020 schválilo k publikaci do tzv. Zelené sbírky dvě nedávná rozhodnutí senátů č. 7 a č. 8, která přinášejí výklad k problematice tzv. prostorových odposlechů povolených soudcem v jiné trestní věci.

Soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu rozhodli na svém zasedání ve středu 16. 12. 2020 o tom, že usnesení ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020, a taktéž usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, budou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu publikována se společnou právní větou:

Ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při sledování a připojený protokol.

Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§ 158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§ 158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci.

K rozhodnutí Nejvyššího soudu poskytl Advokátnímu deníku své stanovisko advokát a člen prezidia Unie obhájců JUDr. Václav Vlk: „Necítím se povolán podávat hluboké teoreticko-právní rozbory, proč je to rozhodnutí špatné. Souzním zde s komentářovou literaturou, s původními názory, které zastával JUDr. Jan Lata , s vysvětlením, které zastává profesor Jiří Jelínek a i se závěry , které byly vetknuty do kritizovaných rozhodnutí Vrchního soudu. Použití analogie a překonávání legislativních vad tímto způsobem je dotváření práva. Dotváření práva z pozice těch, kteří rozhodují a potřebují pro své rozhodnutí důkazy, takže jsou již ovlivněni tím, co si někde jinde přečetli a zjistili. Nejvyšší hodnotou ovšem nejen v trestním právu, ale v právu obecně je soukromí a zásah do soukromí ve formě odposlechů, a obecně sledování všech elektronických a soukromých komunikací, je zásah velmi nebezpečný. Byly popsány stohy teoretických i praktických příkladů, proč využívání analogie v neprospěch je prostě otevíráním Pandořiny skřínky. Jsem přesvědčen, že kdyby trestní kolegium rozhodlo o nezařazení této věc do Zelené sbírky, přišla by tato věc do Poslanecké sněmovny a tam by se řešila skutečně kvalitně legislativně a prošla politickou debatou. Takto, bez Parlamentu a jeho rozhodnutí, bez politické debaty o tom, kde soukromí je, nebo není, došlo ke snížení úrovně jeho ochrany. To je vždy nebezpečné a v trestním právu obzvlášť.“

Své vyjádření ke stanovisku Trestního kolegia NS z 16. prosince 2020 poskytl Advokátnímu deníku také advokát a místopředseda představenstva České advokátní komory JUDr. Tomáš Sokol: „Závěr trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, jímž bylo k publikaci do tzv. Zelené sbírky schváleno otištění dvou nedávných rozhodnutí senátů číslo 7 a 8, která se, mimo jiné, vyjadřují i k použitelnosti záznamů prostorových odposlechů v jiné trestní věci, mne nijak nepřekvapil. Jak známo, v praxi se vyskytly spory o to, zda důkaz získaný prostorovým odposlechem, tedy činností dle § 158d odst. 3 tr. řádu, jenž musí být povolen soudem, je nepoužitelný v jiné trestní věci. Primárně ovšem nebyl veden spor o legitimnosti takového postupu, ale o legálnosti vzhledem k ne dost šťastné formulaci odst. 10 § 158d tr. řádu. Podle této normy v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odst. 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a přípojný protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíchž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. Problém není v požadavku na úmyslný trestný čin ani se souhlasem dotčené osoby, ale s poukazem na odstavec 2 § 158d tr. řádu. V něm je totiž upravena forma sledování osob a věcí, které není tak invazivní v zásahu do ústavního práva na soukromí, neboť upravuje sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, ovšem bez toho, že by přitom bylo zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství nebo zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí a za použití technických prostředků. Tyto masivnější zásahy upravuje odst. 3 § 158d tr. řádu a problém spočíval v zodpovězení otázky, proč zákonodárce možnost použití takto opatřených důkazů v jiném trestním řízení také výslovně neupravil a hovoří jen o důkazech, pořízených postupem dle odst. 2 § 168d tr. řádu. Ta trojka, tedy odkaz na třetí odstavec, tam nějak chybí. Z čehož někteří dovozovali, že důkazy opatřené postupem dle § 168d odst. 2 tr. řádu lze použít v jiné trestní věci, ale důkazy opatřené postupem dle § 168d, odst. 3 tr. řádu nikoliv. Tedy ač byly sledovací postupy, tedy prostorové odposlechy povoleny soudem, použít v jiné věci je nelze, protože to výslovně neuvádí ustanovení odst. 10 § 168d tr. řádu. Na margo pojmu „prostorový odposlech“ dodávám, že tento pojem se používá nejen ke sledování zvuku, ale též i pro sledování obrazu.
Asi i bez složitější právní úvahy se zdá být na prvý pohled legitimní použít důkaz, získaný legálně, tedy postupem dle § 158d odst. 3 v jiném trestním řízení. Samozřejmě jde-li o úmyslný trestný čin. Opak by znamenal, že například důkaz o násilném trestném činu – vraždě, získaný sledováním prostoru v bytě v souvislosti s podezřením na daňový trestný čin by v trestním řízení o vraždě nesměl být použit.
Vzdáleně spor o použitelnost důkazů získaných v jiné trestní věci připomíná letité spory, vedené v rámci justice USA o výklad 4. dodatku Ústavy Spojených států chránící osobní nedotknutelnost lidí a bezpečnost jejích obydlí, dokumentů a osobního majetku v souvislosti s prohlídkami, jejich zákonnými podmínkami a použitelností důkazů při těchto prohlídkách získaných. Jak řečeno, na prvý pohled se zdá logické, že existují-li důkazy, a byly-li pořízeny zákonným způsobem a mají být použity v trestní věci obdobného charakteru (podezření ze spáchání úmyslného trestného činu), je legitimní, aby takto použity byly. Spor ovšem byl veden o to, zda zákonodárce chtěl opravdu vyloučit použitelnost důkazů opatřených dle § 168d odst.3 tr. řádu anebo jde jen o chybnou interpretaci odst. 10 téhož ustanovení.   Jak jsem uvedl zpočátku, vcelku nepřekvapivě bylo Trestním kolegiem Nejvyššího soudu rozhodnuto zařadit do tzv. Zelené sbírky rozhodnutí ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020 a usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, v jejichž textu se oba senáty jednoznačně vyjádřily pro možnost užití důkazů získaných postupy dle § 168d odst. 3 tr. řádu v jiné trestní věci. A v obou rozhodnutích je též prezentován názor, že zužující výklad o nepoužitelnosti důkazů získaných dle § 168d odst. 3 je mylný.  Stanovisko kolegia, tzv. právní věta, kterou bude judikatura uvozena, je poměrně jednoznačná a nedává příliš prostoru pro jiný názor. Takovou možnost ale přece jen naznačují poslední dvě věty stanoviska. Je v nich uvedeno: „V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. řádu je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst.1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. řádu. A k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci.“ Tato formulace naznačuje, že budou-li při prostorovém odposlechu získány důkazy o tom, že podezřelý, například z rozsáhlého korupčního jednání, se navíc dopustil i relativně méně závažného trestného činu, třeba pomluvy, pak by takto získané důkazy nemusely být použitelné. Zdůrazňuji nemusely, protože jde pouze o můj výklad a jeho reálnost může ukázat až soudní praxe.“

Podle Nejvyššího soudu je třeba chápat právní úpravu tak, že v jiné trestní věci lze za obdobných podmínek použít také záznamy ze sledování povoleného soudem. Je však nutné důkazy posuzovat „s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí“. Právní princip proporcionality se používá při kolizi více chráněných práv, jde tedy o hledání úměrného, přiměřeného řešení, které chrání „hodnotnější“ z kolidujících práv. NS také doporučuje přihlížet k intenzitě zásahu do soukromí a k závažnosti trestného činu odhaleného v odposleších.

„Představovalo by nelogický anachronismus, pokud by jakékoli záznamy ze sledování povoleného soudcem v jiné věci byly důkazně vyloučeny, i když by poskytovaly zásadní důkazní materiál o těch nejzávažnějších zločinech,“ stojí v jednom ze dvou konkrétních rozhodnutí, ve kterých se NS problematikou zabýval.

Zdroj: Nejvyšší soud; ČTK
Foto: Pixabay