Vliv nového znaleckého práva na zjišťování škody v trestním řízení
Přestože je škoda zásadním pojmem trestního práva, provázejí výklad a prokazování existence a výše škody některé koncepční nejasnosti. Do této situace nyní od nového roku vstoupí nová úprava znaleckého práva, jež má ambici v některých ohledech zásadním způsobem reformovat znalecké dokazování, které se mimo jiné hojně využívá právě v souvislosti s institutem škody, resp. se zjišťováním její povahy a výše v trestním řízení. Obdobně také prochází zásadnější proměnou i oceňovací předpisy. Tento příspěvek si klade za cíl nabídnout vyjasnění základních aspektů týkajících se škody v trestním právu a na jejich základě pak představit předpokládané dopady nové úpravy znaleckého práva. Proto se v něm nejprve zaměříme na identifikaci povahy škody z hlediska kategorizace právních a skutkových otázek spojených se škodou, následně pak na právní interpretaci škody, a nakonec na její dokazování znaleckým posudkem, a to s důrazem na novou, resp. zčásti připravovanou, právní úpravu znaleckého práva.
Povaha škody
Před zjišťováním škody v trestním řízení je nutné si nejprve vyjasnit, zda a v jakém rozsahu jde o otázky právní, nebo otázky skutkové. Problematika rozlišení právní a skutkové povahy škody je důležitá pro správnou právní aplikaci. Podle tohoto rozlišení je daná otázka buď věcí právní interpretace a argumentace, anebo je naopak věcí dokazování. Rozlišení povahy škody má však také procesní význam z hlediska možnosti rozsahu instančního přezkumu zjištění škody v konkrétním případě. Správnost posouzení skutkové otázky soudy nižších stupňů totiž oproti otázkám právním nepatří např. pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, dále „tr. řád“, a tedy zásadně[1] nemůže být v trestním řízení v rámci rozhodnutí o dovolání řešena.
Mezi právníky je notorietou, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není vždy prima facie zcela zřejmé. Podle teorie práva je otázkou skutkovou (quaestio facti) „pravdivost či nepravdivost skutkových tvrzení účastníků [pozn. aut.: stran trestního řízení], popřípadě zjištění pravdivé odpovědi na otázku, kterou položil soud sám bez iniciativy účastníků [pozn. aut.: stran trestního řízení] (…). Otázkou právní je, pod jaké ustanovení zákona mají být zjištěné skutečnosti subsumovány.“[2]
Škoda je pojem používaný v trestním právu, jehož obsah a význam je předmětem právní interpretace, jak ostatně nepřímo vyplývá z ust. § 137 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále „tr. zákoník“. Zákonná ustanovení trestněprávních norem totiž prostřednictvím pojmu škoda obsahují relativně abstraktní, resp. neurčité, hypotézy, jejichž obsah dotváří soudy svou judikaturou. Stanovení existence a výše škody je proto otázkou aplikace právních pravidel na zjištěný skutkový stav, zatímco otázkou skutkovou je určení konkrétních ekonomických hodnot, z jejichž rozdílu může být vyvozována škoda a její výše v závislosti na právní intepretaci.
Jinak řečeno, to, zda lze za škodu považovat určitý druh snížení ekonomické hodnoty majetku, je otázkou právní. Zjištění dané ekonomické hodnoty je pak otázkou skutkovou. Tak např. je právní otázkou, jaká ekonomická hodnota je relevantní pro stanovení škody – tj. zda se má vycházet z maloobchodní, velkoobchodní či konkrétní nabídkové/realizované ceny poškozené věci.[3] Stejně tak je otázkou právní, zda v případě neoprávněného zpřístupnění rozmnoženiny autorského díla se při stanovení škody má vycházet z ceny autorské licence ke zpřístupňování díla veřejnosti, nebo z ceny za přístup koncového zákazníka k dílu.[4] Oproti tomu zjištění konkrétní maloobchodní či velkoobchodní ceny v daném čase a místě nebo ceny autorské licence představuje otázku skutkovou.
Lze proto říci, že právní povaze odpovídá otázka, jaké změny a v jakých ekonomických hodnotách by měly být podle zákona považovány za škodu. Oproti tomu skutkové otázce koresponduje úsilí o poznání těchto ekonomických hodnot. Škoda je tedy právní pojem, a proto zjištění jeho typového obsahu probíhá pomocí právní interpretace. Naopak prostřednictvím dokazování je nutné hledat odpověď na otázku, zda v daném případě existují okolnosti naplňující toto typové pojetí škody.
Právní interpretace škody
Trestní zákoník neobsahuje legální definici pojmu škoda, ale pouze v § 137 nabízí alternativní vodítka pro stanovení výše škody v konkrétní věci, případně v § 138 zakotvuje členění škody z hlediska její závažnosti (výše). Používá-li tedy trestní zákoník ve svých ustanoveních pojem škoda, pak tato ustanovení staví na relativně abstraktní, resp. neurčité, hypotéze. Skutečný obsah pojmu škoda dotváří až soudy svou judikaturou, případně k jeho objasnění přispívá nauka.
Chápání škody v kontextu trestního práva vychází v základu z pojetí škody v civilním právu.[5] Pod pojmem „škoda“ se proto obecně rozumí jak skutečná škoda, tj. úbytek majetkových hodnot, tak to, co poškozenému ušlo, tj. ušlý zisk (viz § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „o. z.“). Ačkoli trestněprávní praxe mnohdy formálně odkazuje na civilistickou definici škody, je nutné vést v patrnosti určité odlišnosti v pojetí škody v trestním právu hmotném oproti právu civilnímu, které se promítají i do výsledku interpretace škody.[6] Trestněprávní pojetí škody tedy není absolutně shodné s civilistickým pojetím škody, což může, a někdy dokonce nutně i musí, vést k odlišnému posouzení prokázané škody ve výroku o vině oproti výroku o náhradě škody, které se domáhá poškozený v tzv. adhezním řízení.
Při trestněprávní interpretaci pojmu škoda se standardně považuje za původní východisko tzv. test záporné ekonomické bilance, který považuje za škodu takovou újmu na majetku, která je stanovena ve výši rozdílu mezi ekonomickou hodnotou majetku poškozeného před účinkem činu (menšenec) a po účinku činu (menšitel). Tento test po vzoru civilistického pojetí vychází z chápání skutečné škody jako újmy, „která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možné – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.“[7] Test záporné ekonomické bilance tedy spočívá v peněžním ocenění (v peněžním ekvivalentu) určité změny majetku. Výsledek peněžního ocenění tedy zásadním způsobem ovlivňuje vymezení jeho předmětu – změny majetku.
Změna na poškozeném majetku může spočívat jak v zániku nějakého práva či jeho oslabení, tak také ve změně kvality majetku, ve směně, prodeji, koupi apod. Tak např. u trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku vzniká škoda již svémocným odnětím držby určité věci,[8] přestože věc tím neztratila svou objektivní hodnotu a vlastnické právo poškozeného k ní nadále trvá. Oslabení vlastnického práva je totiž v takovém případě natolik zásadní a trvalé, že představuje majetkovou újmu, jejímž peněžním ekvivalentem je hodnota zpronevěřené věci.[9] Obdobně škoda v podobě ušlého zisku nastává u trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že dlužník se určitými dispozicemi zbavil svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele, přestože věřitel vlastní nadále pohledávku jako nehmotnou věc ve smyslu § 496 odst. 2 o. z., kterou může případně i prodat. V takovém případě totiž nedošlo k očekávané změně v kvalitě majetku věřitele, který neobdržel od dlužníka plnění odpovídající povaze a výši pohledávky.[10] Podobně v případě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku jeho pachatel způsobí na cizím majetku škodu, ačkoli z hlediska civilního práva má prospěch získaný podvodem povahu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. a násl. ve spojení s § 583 o. z. Právě identifikací změny majetku, která je předmětem ocenění, se v konkrétních případech může někdy zásadně rozcházet trestněprávní pojetí škody s pojetím civilistickým.
Identifikace konkrétní změny majetku, v níž může být shledávána škoda, musí být činěna vždy s ohledem na okolnosti případu a je otázkou právní. Hledání spravedlivého řešení pro konkrétní případ je úkolem orgánů činných v trestním řízení a v konečném důsledku úkolem soudu. Přitom je obtížné v této vysoce individuální záležitosti poskytnout jednoduché a univerzálně platné řešení. Určitým vodítkem však může být hledisko prokazatelného způsobu užívání a záměrů poškozeného a hledání prvku bezprávnosti v dané změně majetku.
Složitost vytvoření univerzálně platné definice pro určení změny majetku, která by měla být předmětem ocenění za účelem zjištění škody, lze ze zmíněného hlediska poškozeného ilustrovat na příkladu zhroucení čtyřpodlažní (sousední) budovy v centru města v důsledku pochybení stavebníka při provádění stavebních úprav. Standardně by se mělo vycházet z ocenění změny majetku spočívajícího ve ztrátě budovy – předmětem ocenění by tedy měla být hodnota budovy. Na druhé straně, pokud vlastník budovy prokazatelně zahájil kroky k odstranění této budovy, protože chce plně využít potenciál možné zastavitelnosti pozemku a nově vybudovat desetipatrovou budovu, lze pochybovat o nastíněném řešení, neboť ve skutečnosti újma vlastníka nespočívá ve ztrátě budovy, ale v možnosti učinit tak podle svého záměru a s rozmyslem – tedy jako předmět ocenění se nabízí právo užívat předmětnou budovu po rozhodnou dobu.
Z hlediska prvku bezprávnosti jde o to, že nikoli každý záporný výsledek testu záporné ekonomické bilance, tedy nikoli každé snížení hodnoty majetku lze bez dalšího chápat jako škodu v trestněprávním slova smyslu. Přestože v některých případech může jít izolovaně ve vztahu k hodnotě majetku z ekonomického hlediska o negativní jev, tak ten ovšem může být společensky aprobovaný, přesněji řečeno, může být v souladu s pravidly chování plynoucími z platného právního řádu. V takovém případě nelze prostou zápornou ekonomickou bilanci vnímat jako škodu. Může to platit např. ve veřejném sektoru o poskytování různých forem sociální podpory, nebo v případě sektoru soukromého může jít o výdaje podnikatele na zlepšení životního prostředí, životní úrovně obyvatel, zaměstnanců, podporu potřebných osob apod., byť nesměřují k dosažení zisku, a to tehdy, neohrožují-li samotnou podstatu existence (podstatu účelu) daného subjektu. Chová-li se nějaký subjekt společensky odpovědně, tedy dobrovolně dedikuje část prostředků ve prospěch zájmu společnosti, nelze tyto prostředky bez dalšího automaticky považovat za škodu, byť by třeba šlo o podnikatele, jehož primárním účelem je generování a maximalizace zisku.
Nakonec zásadní proměnnou při určování škody je vedle stanovení relevantní změny majetku samotný způsob ocenění. Výše ekonomické bilance majetku (ocenění určité změny majetku) se stanovuje dvěma základními způsoby, a to matematickým porovnáním peněžní ekvivalence tržní hodnoty majetku, nebo vyčíslením výdajů na uvedení majetku v předešlý stav, ať už opravou, nebo koupí věci nové. Právní základ pro stanovení výše ekonomické hodnoty majetku je totiž dán v ust. § 137 tr. zákoníku: „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.“ Koncepční způsob ocenění určité změny majetku je tedy stále ještě otázkou právní.
Význam ust. § 137 tr. zákoníku nespočívá pouze v tom, že jednoznačně zakotvuje primát tržní ceny, nejsou-li vážné důvody pro jiný koncepční způsob ocenění. Jeho význam je také v tom, že prostřednictvím tohoto ustanovení trestněprávní předpisy zakotvují vlastní východiska pro stanovení škody a její výše, čímž se v tomto ohledu stávají nezávislými na ostatních mimotrestních předpisech.
Z tohoto důvodu se pro účely trestního řízení přímo nepoužije ani zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí předpisy.[11] Ostatně z ust. § 1 zákona o oceňování majetku vyplývá, že tento zákon upravuje způsob ocenění majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, to znamená jen v případech, pokud zvláštní předpisy odkazují na postup ocenění podle citovaného zákona, případně v některých dalších vyjmenovaných případech. Zároveň navíc zákon o oceňování majetku stanovuje, že se nepoužije tehdy, kdy zvláštní předpis stanoví jiný způsob oceňování. Trestní zákoník v § 137 neodkazuje na zákon o oceňování majetku, a ten se tak pro účely výpočtu výše škody a její náhrady použije jen poměrně omezeně. Navíc ust. § 137 tr. zákoníku samo stanovuje i vlastní způsob ocenění. Oceňovací předpisy lze tedy použít jako interpretační vodítko, ale nejedná se o nepřekročitelné dogma.
Se zákonem o oceňování majetku lze z výše uvedených důvodů operovat pouze podpůrně v rámci právního výkladu stanovení škody s odkazem na zásadu bezrozpornosti právního řádu, konkrétně pak na zásadu předcházení bezdůvodné interpretace vedoucí k rozporu s jinými právními normami. Při argumentačním užití zákona o oceňování majetku je však nutné dát si pozor a zohlednit jeho specifickou terminologii, která se neshoduje s terminologií trestněprávní ani s terminologií ekonomickou. Tak např. tržní ceně ve smyslu § 137 tr. zákoníku významově od 1. 1. 2021, tedy od účinnosti novely zákona o oceňování majetku provedené zákonem č. 237/2020 Sb., bude odpovídat kombinace ceny obvyklé a ceny tržní podle terminologie oceňovacích předpisů. Kombinace z toho důvodu, že pro trestněprávní účely není možné ignorovat mimořádné okolnosti trhu, které jsou relevantní pro zkoumaný trestný čin, ani specifické okolnosti na straně dotčeného subjektu, což ovšem oceňovací předpisy u ceny obvyklé vyžadují, např. viz § 2 odst. 2 zákona o oceňování majetku ve znění účinném od 1. 1. 2021 ve spojení s budoucím § 1a prováděcí vyhlášky, ve znění jejího návrhu zaslaného do připomínkového řízení.[12] Tak např. není možné v případě posuzování trestní odpovědnosti insolvenčního správce za zpeněžení majetkové podstaty v konkursu nezohledňovat při stanovení ceny ve smyslu § 137 tr. zákoníku úpadkovou situaci vlastníka majetku (dlužníka) a parametry insolvenčního řízení, neboť insolvenční správce musel zpeněžit majetek za těchto specifických podmínek.
Určitou zmatečnost oceňovacích předpisů ve vztahu k ekonomické terminologii pak lze zase ilustrovat na staronovém ust. § 2 odst. 9 zákona o oceňování majetku, ve znění od 1. 1. 2021, jež využívá názvosloví, kterým jsou v ekonomii označovány metodické postupy, jejichž prostřednictvím je mimo jiné možné zjistit tržní cenu, ovšem zákon o oceňování je upravuje jako „jiný způsob ocenění“ nezávislý na ceně obvyklé i tržní. Shodně nazvané metodické postupy jsou nepochybně využitelné pro stanovení tržní ceny ve smyslu § 137 tr. zákoníku, ale pak jde o postupy podle znaleckých (ekonomických) standardů, nikoli však podle zákona o oceňování majetku, který má ve spojení s prováděcí vyhláškou svou pevně danou metodiku, která nemusí v dostatečné míře odrážet reálnou situaci na trhu.
Lze tedy shrnout, že ačkoli je škoda v zásadě chápána jako zmenšení majetku, tak z povahy tohoto pojmu samého ho nelze uspokojivě a plnohodnotně pozitivněprávně definovat. Aplikace zmíněného právního pojmu vždy závisí v každém individuálním případě na odborném posouzení toho, který výklad škody vzhledem ke specifikům věci představuje spravedlivé řešení. Vymezení konkrétního obsahu právního pojmu škoda je proto ad hoc úlohou orgánů činných v trestním řízení, které ovšem nesmějí postupovat libovolně, ale naopak na základě podrobné argumentace reflektující specifika případu musí hledat spravedlivé a přesvědčivé řešení. Přitom jako referenční kritérium, ve vztahu k němuž lze ad hoc poměřovat zvolené řešení, jsou východiska obsažená v § 137 tr. zákoníku.
Dokazování škody a její výše znaleckým posudkem
Zatímco dosud se náš příspěvek věnoval právním aspektům zjišťování škody, jsou její skutkové aspekty stejně významné a srovnatelně komplikované zejména v situaci, je-li dokazování vedeno za pomoci znalců. Znalecký posudek sice nemá zvláštní postavení nějakého přednostně využitelného důkazního prostředku, protože škodu a její výši lze dokazovat primárně jinými důkazními prostředky (vyúčtováním, fakturami, protokoly o ohledání, fotodokumentací apod.). Přesto je znalecký posudek důležitý, protože je zřejmé, že zjištění existence škody, její povahy a výše se mnohdy neobejde bez odborných znalostí (§ 105 odst. 1 tr. řádu) zejména ekonomického charakteru, jimiž orgány veřejné moci zpravidla nedisponují.
Nová právní úprava znalecké činnosti účinná od 1. 1. 2021 (zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech) se pokouší eliminovat známé negativní jevy provázející využívání znaleckých posudků v soudních či jiných řízeních. Nová právní úprava náležitostí znaleckého posudku se proto snaží poskytnout mimo jiné orgánům činným v trestním řízení nová vodítka pro práci se znaleckým posudkem, neboť vychází z metodického rozčlenění postupu předcházejícího podání znaleckého posudku na jednotlivé kroky, které mají potenciál zásadně ovlivnit znalecké závěry.[13]
Metodické rozčlenění postupu předcházejícího podání znaleckého posudku je založeno na uvědomění, že znalecká činnost nespočívá v instinktivním či jinak nekvalifikovaném reagování na podněty tak, jak je běžné u laického hodnocení, ale že naopak znalecká činnost musí být při zpracování znaleckého posudku organizovaná, předem plánovaná a promyšlená. Ostatně činnost znalce ve svém jádru představuje odbornou činnost pro potřeby soudu či jiných orgánů veřejné moci, jejíž smysl spočívá v kompenzaci nedostatečné odborné znalosti a zkušenosti orgánů veřejné moci ve specifickém oboru a odvětví. Metodické rozčlenění postupu znalce při zpracování znaleckého posudku a z něj plynoucí pravidla a principy pak byly ve své podstatě vytvořeny zevšeobecněním zkušeností, které se při zkoumání jevů, objektů zkoumání a událostí nashromáždily a osvědčily. Aplikování těchto pravidel by mělo chránit znalce a jejich prostřednictvím také celý justiční systém před závažnými chybami v přípravě, realizaci a vyhodnocování výsledků znaleckého zkoumání. Jak již bylo uvedeno výše, znalecká činnost má totiž za cíl poskytnutí odborně korektních, objektivních a verifikovatelných závěrů o zkoumané otázce. Protože shodný cíl je obecně sledován také vědeckým poznáním, nová právní úprava se jistou mírou poučila a inspirovala v metodických postupech popsaných metodologií vědy.
Prvním takovým krokem předcházejícím podání znaleckého posudku, který má potenciál zásadním způsobem ovlivnit znalecké závěry, je samotné zadání znaleckého posudku. V jeho rámci totiž dochází k závaznému stanovení znaleckého úkolu, tedy položení otázek zadavatelem znaleckého posudku znalci, a to otázek, které mají vést ke zjištění odpovědi na odbornou skutkovou otázku. Znalci přitom nepřísluší zodpovídat otázky právní,[14] proto znalecký úkol – jde-li o stanovení povahy a výše škody – musí nutně vymezovat, jaká konkrétní změna majetku má být předmětem znaleckého zkoumání a zároveň i jakým koncepčním způsobem ocenění má znalec při plnění znaleckého úkolu postupovat (např. zda má zjišťovat tržní hodnotu majetku před činem a po činu, nebo vyčíslovat výdaje na uvedení majetku v předešlý stav, ať už opravou, nebo koupí věci nové – viz dikci ust. § 137 tr. zákoníku). Správné zadání znaleckého posudku tedy vyžaduje po zadavateli, aby měl již předběžně správně vyřešenu právní otázku ohledně právní interpretace škody v daném případě.
Nová právní úprava se snaží předcházet nevhodným zadáním znaleckého posudku tím, že v § 25 odst. 1 větě druhé zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „nový zákon o znalcích“), nově ukládá orgánům veřejné moci povinnost předem projednat se znalcem zadání znaleckého posudku, stejně jako lhůtu pro jeho podání. Nový zákon o znalcích přitom konstruuje povinnost předběžného projednání přímo jako součást procesu ustanovení znalce, což vyplývá ze systematického zařazení povinnosti do odstavce normujícího právě ustanovení znalce, z výslovného časového provázání této povinnosti s momentem ustanovení znalce, stejně jako z argumentu a rubrica. Tato povinnost se tedy nově vztahuje i na orgány činné v trestním řízení, neboť podle § 111 odst. 1 tr. řádu „[o] ustanovení znalce (…) platí zvláštní právní předpisy“.
Tímto jednoduchým způsobem lze předejít řadě nepřesností a vad znaleckého posudku způsobených nedostatečnou komunikací mezi zadavatelem a znalcem a z nich plynoucího nesprávného zadání znaleckého posudku. V rámci projednání zadání znaleckého posudku by tak měly být mezi zadavatelem a znalcem vyjasněny alespoň v hrubých rysech potřeby zadavatele a z druhé strany zase možnosti znaleckého oboru, odvětví a případně specializace, stejně jako konkrétního znalce, vyhovět těmto potřebám. Zejména by měly být společně probrány formulace zadání tak, aby obsahovalo skutkové otázky, které bude znalec schopen řádně zodpovědět a chápat. Obdobné samozřejmě platí i pro stanovení lhůty. Zákonodárce tedy nově kodifikoval současnou nejlepší praxi, která je již nyní doporučována nejen trestněprávní naukou,[15] protože to může přinést úsporu času a prostředků, stejně jako pomoci samotnému znaleckému zkoumání. „Je třeba si uvědomit, že základem úspěšné spolupráce mezi znalcem a orgány činnými v trestním řízení je právě vzájemná a včasná komunikace, kterou je možné eliminovat řadu problémů a vzájemných nedorozumění. To, že tato komunikace je absolutně nezbytná, souvisí i se skutečností, že zejména odborná terminologie a chápání obsahu určitých pojmů používaných ‚laiky‘ představovanými orgány činnými v trestním řízení a znalci jako odborníky se může značně lišit.“[16]
Pokud orgán veřejné moci nedostojí této své povinnosti, vystavuje se u znalce řádně plnícího své povinnosti zbytečnému riziku odmítnutí provedení znaleckého úkonu podle § 19 odst. 1 písm. b) nebo c) nového zákona o znalcích. Přitom ponecháváme stranou možnost postupu podle interních odpovědnostních mechanismů veřejné správy.
Znalecký závěr kromě zadání může být dále negativně ovlivněn volbou odborné metody nebo postupu, což představuje pomyslný druhý krok mající potenciál zkreslit znalecké závěry.
Z důvodu významu této otázky ukládá nová právní úprava znalci povinnost volit ve vztahu k zadané odborné otázce (znaleckému úkolu) vhodnou metodu či postup, což vyplývá z ust. § 28 odst. 5 in principio nového zákona o znalcích ve spojení s § 37 odst. 2 písm. c) návrhu vyhlášky[17] předloženého do připomínkového řízení (dále jen „návrh vyhlášky“).
Tak např. ve znaleckém oboru ekonomika lze očekávat nejčastěji užití znalecké metody porovnávací, výnosové nebo nákladové, ideálně v jejich kombinaci. Ust. § 37 odst. 2 písm. c) návrhu vyhlášky pak konkrétně rozvádí, že znalecký posudek je přezkoumatelný, pokud „úplně a srozumitelně zachycuje postup, kterým znalec zpracoval znalecký posudek, včetně použitých metod a odůvodnění jejich použití;“. Znalec má tedy nově povinnost (plynoucí z § 28 odst. 5 nového zákona o znalcích ve spojení s citovaným ustanovením návrhu vyhlášky) ve znaleckém posudku všechny použité metody jednoznačně identifikovat a stručně odkázat na jejich zdroj, nechce-li detailně popisovat zvolenou metodologii, neboť jejich aplikace se může v detailu podle jednotlivých odborných proudů odlišovat.
Stejně tak může být znalecký závěr ovlivněn prací s daty, která představuje pomyslný třetí krok na cestě k úplnému a pravdivému znaleckému posudku. Konkrétně znalecký závěr může být v první řadě ovlivněn vybráním zdroje dat, na což se pokouší reagovat ust. § 51 návrhu vyhlášky. Znalec tedy musí čerpat ze zdroje dat, který je věrohodný, a to i ve vztahu k zadané odborné otázce.
V rámci zaměření tohoto článku lze pro ilustraci uvést, že např. při oceňování nemovitých věcí by měl znalec primárně čerpat z profesionálních zdrojů obsahujících údaje o realizovaných cenách, které obsahují data přímo z katastru nemovitostí. Naopak čerpání z jiných zdrojů, které obsahují pouze nabídkové ceny, např. z jinak důvodně oblíbené aplikace Sreality.cz, je třeba přesvědčivě odůvodnit a adekvátně v rámci dalšího zpracování znaleckého posudku zohlednit. Lze totiž očekávat, že nabídková cena může být oproti praxi podstatně vyšší nebo nižší, a to v závislosti na strategii zvolené prodávajícím – tj. zda se pokouší oslovit nižší nabídkovou cenou větší množství zájemců a vyvolat „dražební efekt“, či naopak zda zkouší štěstí na koupěchtivého, kterého se případně snaží ke koupi přesvědčit následnými slevami z nabídkové ceny.
Identifikace použitého zdroje dat musí být nově součástí výčtu podkladů podle § 40 odst. 1 návrhu vyhlášky, přitom výčet podkladů je obligatorní náležitostí znaleckého posudku podle § 28 odst. 2 písm. c) nového zákona o znalcích. Spolu s uvedením zdroje je možné uvést také důvody jeho volby, v případě čerpání z méně věrohodných zdrojů však znalec musí tuto skutečnost uvést a řádně vysvětlit minimálně v závěru znaleckého posudku podle § 28 odst. 5 nového zákona o znalcích ve spojení s § 40 odst. 5 návrhu vyhlášky.
Přitom nelze pominout, že korektně zvolený zdroj dat je v rámci práce s daty pouze první z premis znaleckého závěru. Z korektně zvoleného zdroje totiž ještě také musí být data adekvátním způsobem shromážděna nebo vytvořena – na což cílí ust. § 52 návrhu vyhlášky. Znalec tedy zejména shromáždí nebo vytvoří pouze data, která bude analyzovat a která jsou reprezentativní a ve vztahu k zadané odborné otázce srovnatelná nebo z jiných důvodů vhodná.
Opět ilustrováno na příkladu oceňování nemovitých věcí, pokud znalec zvolil vzhledem k okolnostem věrohodný zdroj dat, je nutné z něj ještě čerpat korektní data ve vztahu k plněnému znaleckému úkolu. Zpravidla tak zdroj dat bude obsahovat tisíce dat o prodejích nemovitostí, znalec však z nich musí vybrat pouze data vhodná pro srovnání s předmětem ocenění, zjednodušeně pro ilustraci zohlednit pouze prodeje v obdobné lokalitě, obdobného typu a stavu nemovitosti.
Kromě korektního shromáždění či vytvoření dat znalec musí tato data také zpracovat způsobem, který mimo jiné odpovídá analýze dat a který předchází jejich zbytečnému znehodnocení nebo spotřebování nebo zbytečné změně, na což dopadá ust. § 53 návrhu vyhlášky. V případě jiných znaleckých oborů než ekonomie může jít o statisticky významnější otázku, pro obor oceňování to de facto znamená, že znalec by měl uvést, zda data na základě zvolených kritérií zpracovával vlastnoručně či strojově, od čehož se odvíjí charakter potenciálních chyb v postupu znalce, které mohou zásadně ovlivnit znalecké závěry.
Popis postupu znalce ohledně těchto dvou kroků musí být podle § 40 odst. 2 návrhu vyhlášky součástí nálezu jakožto obligatorní náležitosti znaleckého posudku podle § 28 odst. 2 písm. d) nového zákona o znalcích.
Další krok znalce je opět zcela zásadní a spočívá v nutnosti řádně aplikovat na zpracovaná data zvolené metody či postupy, tj. řádně provést jejich analýzu, aby z výsledků analýzy bylo možné zformulovat odpověď na zadanou odbornou otázku (§ 54 návrhu vyhlášky). Jde tedy o spojení všech předchozích kroků, při jehož nesprávném provedení nemohou být závěry z toho vzešlé věrohodné. Půjde např. o aplikaci srovnávací metody na zpracovaná data, z čehož vzejde určitý výsledek, který je při stejných datech předurčený zvolenou metodou. Tento krok je podle § 40 odst. 3 návrhu vyhlášky součástí posudku jakožto obligatorní náležitosti znaleckého posudku podle § 28 odst. 2 písm. e) nového zákona o znalcích.
Na základě výsledků analýzy, které jsou objektivním výstupem aplikace zvolené metody v kombinaci se shromážděnými a zpracovanými daty, zpravidla není možné ještě zodpovědět znaleckou otázku. Stav vědy běžně v případě oceňování umožňuje poskytnout jako zcela objektivní výstup jen jistý interval, který pro účely trestního řízení není dostatečný. Proto nastupuje další samostatný krok, v rámci kterého znalec interpretuje výsledky analýzy dat[18] podle § 40 odst. 4 návrhu vyhlášky v samostatné části posudku nazvané „odůvodnění“. V této interpretaci pak již znalec promítá své vlastní zkušenosti a vnáší do znaleckého posudku subjektivní prvek. Striktní oddělení této části od částí předchozích je zcela zásadní pro hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, neboť zatímco předtím posuzují věrohodnost znaleckého posudku podle zásad logiky ve vztahu k posuzovanému předmětu a okolnostem trestního řízení, tak v části interpretace výsledků analýzy dat přichází relevantně v úvahu jako součást hodnocení věrohodnosti důkazu znaleckým posudkem také sama osoba znalce a její zkušenosti. To nabývá zvláštního významu v situaci mnohosti znaleckých posudků, které se shodují ve výsledcích analýzy (tj. tržním intervalem), ale přesto mají odlišné znalecké závěry právě vzhledem k jejich odlišné interpretaci.
Nakonec zcela nová povinnost, alespoň po formální stránce, pak znalci vyplývá z ust. § 28 odst. 5 in fine nového zákona o znalcích a § 55 návrhu vyhlášky, neboť je v nich zakotvena povinnost znalce zkontrolovat celý svůj postup z hlediska okolností, které mohou snižovat přesnost závěru znaleckého posudku. Smyslem této právní úpravy je, aby bylo již ze znaleckého posudku zřejmé, zda, případně v jakých aspektech, jsou závěry znalce pravděpodobnostní[19] a zda je případná odchylka v závěrech znaleckých posudků způsobena odchylkou v odborných postupech či odchylkou v subjektivním znalcově hodnocení některých aspektů posuzované věci.[20] Znalec tak mimo jiné musí od sebe výslovně odlišit části svého postupu založené na objektivních skutečnostech (evidence-based) od výsledků založených na svém subjektivním úsudku pramenícím třeba ze zkušeností (experience-based). Zde je ovšem nutné poznamenat, že skutečnost, že některé dílčí závěry jsou založené na zkušenosti či praxi znalce, nijak sama o sobě nesnižuje důkazní hodnotu takového závěru, jsou-li tyto zkušenosti a praxe vzhledem k činěným závěrům relevantní.
Veškeré podmínky správnosti znaleckého závěru nebo jiné skutečnosti snižující jeho přesnost musí znalec uvést a řádně vysvětlit v tzv. odůvodnění znaleckého posudku podle § 28 odst. 5 nového zákona o znalcích ve spojení s § 40 odst. 4 návrhu vyhlášky. Samozřejmě nakonec musí znalec své závěry řádně zformulovat ve smyslu § 56 návrhu vyhlášky. Znalec se při tom všem musí vyvarovat smyšlenky, zkreslení, stejně jako omylu a nadto je povinen svůj postup úplně a srozumitelně popsat tak, aby byl přezkoumatelný, což vyplývá z ust. § 28 odst. 1 nového zákona o znalcích, stejně jako z ust. § 37 návrhu vyhlášky.
Lze tedy uzavřít, jak uvádí Fryšták, že k tomu, aby soud „mohl posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí být zřejmé, ze kterých zjištění znalec v posudku vycházel, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah dospěl ke svému závěru“. Nová právní úprava znaleckého dokazování alespoň formálně vyžaduje, že se tak navíc musí dít přísně strukturovaně, což by mělo usnadnit orgánům činným v trestním řízení hodnocení těchto posudků.
Závěr
Zjišťování existence škody, její povahy a výše je důležitým předpokladem správného rozhodnutí o vině i trestu při uplatňování trestního práva hmotného, zejména pak v případě trestných činů proti majetku, hospodářských a některých dalších, u nichž je škoda zákonným znakem jejich skutkové podstaty nebo alespoň důležitým hlediskem pro stanovení druhu a výměry trestu. Klíčový význam pak má škoda a určení její výše i pro rozhodnutí soudu o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení, které je součástí trestního řízení. V těchto případech se pak orgány činné v trestním řízení v procesu dokazování mnohdy neobejdou bez znaleckých posudků příslušného zaměření, protože zjištění škody, její povahy a výše často vyžaduje odborné znalosti.
Nové znalecké právo má podle autorů potenciál zásadním způsobem zlepšit kvalitu dokazování znaleckými posudky. Z judikatury totiž vyplývá, že orgány činné v trestním řízení musí prověřovat znalecké posudky i z věcné stránky, zejména hodnotit proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů.[21] Tuto roli jim může nově významně ulehčit jednotná struktura znaleckých posudků, která navíc odpovídá logickému rozdělení postupu znalce na jednotlivé kroky k učinění znaleckého závěru. Každý takový krok identifikovaný novou právní úpravou byl jakožto premisa znaleckého závěru představen v samotném textu tohoto příspěvku. Jde o zadání znaleckého posudku, volbu odborné metody nebo odborného postupu, práci s daty, reflexi postupu znalce a formulaci znaleckých závěrů. Pokud jakákoli z těchto premis znaleckého závěru bude zpracována nekorektně, musí být nutně také znalecký závěr nekorektní, a tedy nespolehlivý (ovšem nikoli nutně nesprávný).
Při dodržení struktury vyžadované novou znaleckou úpravou je možné jednotlivé části různých znaleckých posudků mezi sebou poměřovat, a snadněji tak identifikovat příčinu případných rozdílných znaleckých závěrů. Na ni je pak možné koncentrovat pozornost v dalším dokazování, případně, pokud se nebudou vyžadovat hluboké odborné znalosti, může nová struktura znaleckého posudku poskytnout soudu šanci rozhodnout věc rychleji a jednodušeji i bez dalšího dokazování.[22]
Skutečná schopnost praxe aplikovat tato nová pravidla znaleckého práva a vytěžit jejich potenciál se však ukáže teprve v následujících letech. Přitom určitou překážkou může být nikoli jednoznačná intuitivnost představených pravidel při práci výhradně s textem nového zákona o znalcích, neboť jejich pravá povaha uceleně vyplývá, s výjimkou zadání znaleckého posudku, až z obsahu navrhovaného prováděcího právního předpisu.
JUDr. František Púry, Ph.D., je předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu.
JUDr. Martin Richter, Ph.D., je ředitelem Odboru insolvenčního a soudních znalců Ministerstva spravedlnosti.
[1] Podle judikatury Ústavního soudu platí výjimka v mimořádných případech tzv. extrémního rozporu rozhodnutí obecných soudů se zjištěnými důkazy, který zasahuje do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.
[2] V. Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 175.
[3] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019, a ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 177/2016.
[4] K tomu lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 171/2014, publikované pod č. 39/2015 Sb rozh. tr.
[5] Viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, publikované pod č. 34/2010 Sb. rozh. tr.
[6] K bližší argumentaci odkazujeme na část „Pojetí škody v trestním právu“ v našem článku F. Púry, M. Richter: Trestněprávní pojetí škody na veřejném majetku při jeho správě, Bulletin advokacie č. 10/2019, str. 17-24; jde o náš příspěvek na XXVII. ročníku konference Karlovarské právnické dny konané v roce 2019 – viz sborník z této konference vydaný v nakladatelství Leges, Praha 2019, str. 123. Na konkrétních příkladech je pak přesvědčivě prezentováno také v příspěvku L. Křístek: Vliv typu soudního řízení na oceňování znalcem, Bulletin advokacie č. 1-2/2019, str. 38-43. Toto odlišné pojetí ostatně respektuje i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, publikovaném pod č. 218 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS.
[7] Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sb. rozh. civ., dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, publikované pod č. 34/2010 Sb. rozh. tr.
[8] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2419/2012.
[9] Shodně P. Šámal in P. Šámal a kol.: Trestní zákoník II., § 140 až 421, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2012.
[10] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018, publikované pod č. 43/2019 Sb. rozh. tr.
[11] Lze poukázat na shodný závěr v odst. 217-224 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 17. 6. 2020, č. j. 12 Ksz 7/2019-196, kterým bylo řešeno kárné obvinění státní zástupkyně za vedení trestního stíhání na základě znaleckého posudku vyhotoveného právě podle oceňovacích předpisů.
[12] Návrh vyhlášky č. j. MF-16703/2020/1603-10, kterou se mění vyhláška č. 441/2013 Sb., byl předložen do připomínkového řízení pod PID ALBSBS2GHS3A a je dostupný v aplikaci Elektronická knihovna připravované legislativy, tzv. eKLEP, https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=ALBSBS2GHS3A.
[13] Ve znalecké oblasti poprvé popsáno v příspěvku J. Závora: Příčiny obtížné přezkoumatelnosti znaleckých posudků, Acta Iuridica Olomucensia, Olomouc 2017, Vol. 12, No. 1, str. 120-149.
[14] Ačkoli to automaticky nevylučuje důkazní hodnotu takového posudku. Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 2 Tzn 19/97, uveřejněný pod č. 1/1998 Sb. rozh. tr.
[15] V civilním procesu srov. L. Dörfl: Znalec a znalecký posudek v civilním procesu, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 163: „Proto je pro založení dobré praxe přípravy tohoto důkazu důležité, aby soud před zadáním odborných otázek znalci provedl se znalcem neformální konzultaci vhodnosti zvoleného oboru, zadání, lhůty k vypracování a podkladů, které bude třeba pro vypracování posudku obstarat.“
[16] M. Fryšták: Znalecké dokazování v trestním řízení, Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, str. 63.
[17] Návrh prováděcí vyhlášky k novému zákonu o znalcích, č. j. 428/2020-LO-SP, PID ALBSBQXCW9UK, dostupný v aplikaci Elektronická knihovna připravované legislativy (eKLEP), https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=ALBSBQXCW9UK, vždy ve verzi pro jednání komise Legislativní rady vlády dostupné tamtéž, která je nejaktuálnější verzí ke dni vydání článku.
[18] Lze se tak ztotožnit s Fryštákovým členěním postupu znalce na „metody empirického poznání“ a „metody abstraktního myšlení“ v publikaci M. Fryšták: Znalecké dokazování v trestním řízení, Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, str. 30.
[19] Pravděpodobnostní závěr přitom sám o sobě nijak nezpochybňuje svou důkazní hodnotu. K tomu viz L. Křístek: Znalectví, Wolters Kluwer ČR, Praha 2013, str. 199.
[20] Jehož pomocí znalecký posudek, ovšem příliš zjednodušeně, definuje L. Ullrich in P. Ševčík, L. Ullrich: Znalecké právo, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 216.
[21] Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72, uveřejněný pod č. 40/1972 Sb. rozh. tr.
[22] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 77/01, publikovaný pod č. 104 ve sv. 23 Sb. nál. a usn. ÚS, nebo také M. Fryšták, op. cit. sub 16, str. 55: „Je taktéž možné, aby soud rozhodl v rozporu se znaleckými závěry, ale v tom případě musí své úvahy, proč se neopřel o znalecký posudek, odůvodnit.“