Co je whistleblowing? Whistleblowing je anglický výraz odvozený od slovního spojení „to blow the whistle“, tj. zapískat na píšťalku, neboli v přeneseném smyslu upozornit, že se nehraje podle pravidel. Whistleblower poskytuje informace osobám nebo institucím, které mohou oznamovanou skutečnost prověřit a případně zakročit. Nejde tedy jen o samotné oznámení, ale také o nalezení smysluplného řešení. Jde o nástroj ochrany veřejného zájmu, který podporuje osobní odpovědnost, a zároveň o nenahraditelný zdroj informací nejen při odhalování jednání korupční povahy, ale také při odhalování činností ohrožujících zdraví lidí nebo životní prostředí.

 

Historie ve světě

Termín whistleblowing se anglosaských zemích objevil v teoretické rovině v druhé polovině 60. let 20. století, používat se začal až v 70. letech. Původně se jednalo o upozorňování na podezřelé nebo trestné jednání na pracovišti – první použití v tomto smyslu je přisuzováno Ralphu Naderovi, který ho použil na konferenci v USA v roce 1971 a následně roku 1972 ve své knize „Whistle blowing“.

V roce 1985 definovali whistleblowing M. P. Miceli a P. Near jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy.

Podle MF Dnes se tak označuje fenomén, kdy zaměstnanci státní správy nebo velkých firem upozorní na trestné nebo podezřelé jednání, o kterém se dozvěděli jen díky svému postavení a interním informacím.

John Kiriakou whistleblowing (coby právem definovaný termín) uvádí „přinesení na světlo jakýkoli důkaz plýtvání, podvodu, zneužití (moci, vlivu, atd.), nezákonného chování nebo hrozby vůči veřejnému zdraví či bezpečnosti“. Termín se týká případů, kdy je oznámení o závažné věci učiněno víceméně nezištně příslušným úřadům nebo orgánům a oznamovatel přitom porušuje loajalitu ke svým přímým nadřízeným či vůbec ke svému zaměstnavateli, který je za napadené jednání odpovědný, čímž často riskuje ztrátu zaměstnání nebo i bezpečí a klid své rodiny.

Whistleblowing může v různých zemích upravovat zákon, který určí, jaká whistleblowerovi po dobu kauzy náleží míra ochrany. V České republice neexistuje speciální komplexní zákon na ochranu oznamovatelů, ale pouze obecná ochrana podle pracovně-právních předpisů, správního řádu, občanského zákoníku a antidiskriminačních předpisů, jistou vyšší míru ochrany ve srovnání s některými zeměmi v České republice zajišťuje například zákaz výpovědi ze strany zaměstnavatele bez udání důvodu a možnost obrátit se na Státní úřad inspekce práce nebo na soud. Speciální státní ochrana nebo i podpora existuje například ve Velké Británii, Švédsku a USA.

Určité vodítko při rozhodování o oznámení trestného činu může poskytovat trestní právo. Například český trestní zákoník (40/2009 Sb.) v § 368 taxativně vyjmenovává činy, jejichž neoznámení je trestné. Mezi nimi jsou přijetí úplatku, podplacení, obecné ohrožení nebo ohrožení utajované informace.

Nejznámější whistlebloveři

Mezi světově nejznámější whistleblowery patří biochemik  David Graham, který upozornil na nebezpečné léky vyráběné farmaceutickou společností, kde pracoval, či  David Kelly, který upozornil na smyšlené důvody invaze do Iráku (a zemřel za nejasných okolností údajnou sebevraždou). V USA například  Jeffrey Wigand prokázal, že manažeři společnosti věděli, že cigarety jsou návykové, a souhlasili s přidáváním karcinogenních a  jinak škodlivých přísad do tabáku. Sibel Edmonds zveřejnil příběh prodeje nukleárních a dalších státních a strategických tajemství ve Spojených státech, krytí osob podezřelých z  terorismu, ilegální transfer zbraní, nezákonné obchodování s narkotiky, praní špinavých peněz, neopodstatněné nebo jen zájmům špinavých kšeftů sloužící ke špehování, korupce a mnoho jiného.

Téma whistleblowingu bylo námětem filmů  „Všichni prezidentovi muži“, „Erin Brokovich“, „Prohnilí“, „Snowden“ či „Insider: Muž, který věděl příliš mnoho“.

Historicko-psychologická specifika problematiky „oznamování“ u nás

V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vrchnosti negativní až zesměšňující pověst. Bylo to dáno naší historií a bojem proti režimům, které obyvatelstvo vnímalo jako nepřátelské. K udávání a kolaboraci bylo obyvatelstvo systémově nuceno zejména   v čarodějnických procesech v 17. století, v dobách Obrození v 18. stol. proti jezuitům, později za Bachova policejního absolutismu (1848-1859), dále za nacismu a v dobách studené války. To je příčinou, že všechny výrazy, jimiž se tato činnost dá označit, nesou negativní konotace.

Termín whistleblower není v češtině překládán jednotně. Některé české dokumenty hovoří o oznamovatelích, informátorech nebo stěžovatelích, což jsou však termíny obecnějšího významu. Pejorativně bývá označován za udavače, donašeče, práskače, bonzáka nebo potížistu.

Transparency International

Transparency International (TI) – Česká republika, o.p.s. je nevládní neziskovou organizací, jejímž posláním je mapovat stav korupce v ČR a svou činností aktivně přispívat k jejímu omezování. Bojovat s korupcí opravdově znamená chodit do každodenních konfliktů s mocí, penězi a hrát rovnocennou hru i se zákulisními hráči. Potřebujete spojit nadšení s promyšlenou strategií a trpělivost se silným odborným zázemím. TI se o to maximálně snaží, a jen tak dokáže hájit veřejný zájem a účinně zastavovat korupční obchody.

Proto jsme podporovateli zákona na ochranu whistleblowerů, jejichž činnost je prospěšná veřejnému zájmu, o který nám v TI jde především. Provedli jsme kampaň „#Zapískej, když vidíš faul“ na podporu vzniku kvalitního zákona na ochranu oznamovatelů korupce. Tento web představuje informační portál nejen o whistleblowingu a pro samotné whistleblowery, ale zároveň zde pravidelně uveřejňujeme novinky a publikace týkající se tohoto tématu. Ve vyspělých zemích je tento zákon již zaběhlým standardem, a proto věříme, že chceme-li se i my zařadit do žebříčku těchto zemí, podnikneme nezbytné kroky k ochraně lidí, kterým záleží na tom, aby se „hra hrála fér“.

V průzkumu Transparency International provedeném v září 2009, možnosti navrhnout vhodný výraz pro popsané jednání člověka, který upozorňuje na nekalé praktiky na pracovišti, využilo necelých 70 % respondentů, z čehož 52 % odpovědí obsahovalo neutrálně nebo pozitivně hodnotící výraz, 25 % negativně hodnotící výraz a 23 % ambivalentní. Jako pozitivní byly při zpracování hodnoceny například výrazy oznamovatel, řešitel, poctivec nebo upozorňovatel, jako negativní byly hodnoceny výrazy jako udavač, práskač, bonzák nebo potížista, mezi ambivalentní byly řazeny výrazy dobrodruh, idealista, naivka, informátor, aktivista, sebevrah, kamikadze atd.

Nikola Hořejš uvedl, že v českých médiích je pojem whistleblowing takřka neznámý a že jediný obsáhlejší text na toto téma byl jeho text zveřejněný roku 2009 v Lidových novinách. K médiím se většinou citlivé informace dostávají s podmínkou zachování anonymity zdroje, a oznamovatelé z řad zaměstnanců tak kvůli neexistující terminologii splývají s dalšími kategoriemi anonymních zdrojů, přičemž u velké části lze předpokládat zištný motiv informování.

Mediální teoretik Milan Šmíd i novinář Jaroslav Kmenta se podle Hořejše domnívají, že v českých podmínkách ideální případy oznamovatelů kvůli celkové atmosféře ve společnosti prakticky neexistují, protože do systému „já na bráchu, brácha na mě“, vzniklého jako způsob spolehlivého přežití v zemi, kde se často měnily režimy, vlády, zákony a hodnoty a kde ti, kdo se snažili o nápravu veřejných věcí, to zpravidla nakonec odnesli, jsou zapojena i média.

Za českého whistleblowera je označován Libor Michálek, který v prosinci 2010 upozornil na údajné korupční jednání tehdejšího ministra životního prostředí Pavla Drobila. Dále byli zmíněni jako oznamovatelé například Jitka Šmídová, pracovnice Nejvyššího kontrolního úřadu, Jan Kubice, který upozorňoval na propojení politiky a podsvětí, Radek Váňa, který upozornil na úplatkářství v okresním fotbale, či podnikatel Petr Czash, který si nahrál žádost o úplatek při přidělování veřejných zakázek, zaměstnanec zoo, který upozornil na špatné zacházení se zvířaty, pracovníci z dětských zařízení, kteří upozorňovali na systémové týrání nebo nepřiměřené trestání dětí, Marie Pošvářová, která upozornila na úspory v nákladech při výstavbě dálnic a další.

V českých uměleckých dílech podobný pozitivní hrdina zřejmě zobrazen není, zato se v nich vyskytuje řada negativních postav špionů, donašečů a udavačů, často s poruchami chování, morálky i intelektu.

 Směrnice EU: Anonymní zpravodajský kanál, který vyhovuje předpisům

Nová směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, označovaná též jako směrnice o whistleblowingu, má být členskými státy Evropské unie transponována do prosince roku 2021. Směrnice EU o whistleblowingu vyžaduje, aby společnosti s více než 50 zaměstnanci a obce nad 10 000 obyvatel zřídily anonymní kanály pro oznamování whistleblowingu. Tento předpis se dodržuje mechanismem umožnit zaměstnancům a zúčastněným stranám hlásit protiprávní jednání a přitom zůstat chráněni.

Řešení na klíč, které lze v případě potřeby snadno přizpůsobit

Od jednoho kanálu pro všechny případy whistleblowingu až po kategorizované vícekanálové řešení nabízí internetová platforma „Whistleblowing“ organizaci všechny možnosti, jak zajistit, aby byly položeny všechny relevantní otázky. Zaměstnavatel si pouze přizpůsobí úvodní internetovou stránku pomocí svých relevantních zásad a docílí, že mohou být hlášeny všechny případy whistleblowingu.

Povolit a chránit dialog k řešení případů

Při nahlášení nového případu oznamovatele se automaticky vytvoří specifická pověření pro daný případ, takže je možné položit následné otázky, které pomohou vyšetřování, aniž by byla ohrožena identita oznamovatele. Dialog je zabezpečen, metadata jsou odstraněna z možných příloh (např. obrázků) a data jsou uložena zabezpečeným způsobem v rámci EU v souladu s GDPR.

Oznámení, integrovaná správa případů a vyšetřování

Nové případy whistleblowingu upozorní předem definované vyšetřovatele e-mailem a totéž se stane, když anonymní reportér poskytne existujícímu případu další informace. Integrovaný pohled na správu případů pomůže specializovanému personálu současně sledovat jednotlivé případy i celkový obraz. Pokud existuje více přehledů, které odkazují na jeden případ, lze je navzájem propojit.

Kategorizace případů a přizpůsobitelné otázky

Vaši zaměstnanci a zúčastněné strany si zaslouží víc než statický formulář s otevřenými textovými poli. S naší platformou můžete podporovat otevřený text s různými typy otázek (rozevírací seznam, přepínač, výběr, vícenásobný výběr, peněžní hodnota atd.) a snadno přizpůsobit formulář tak, aby bylo reportérovi jasné, jaký druh informací je potřeba. Strukturalizace formulářů také usnadňuje srovnání kategorií, hlavních příčin a klíčových slov napříč lokalitami a odděleními a poskytuje užitečné informace, které podporují vyšetřování.

Závěr

Všechny výše uvedené snahy k odstranění závadného jednání jsou důkazem, že toto jednání existuje celosvětově bez ohledu na dobu a společenské zřízení konkrétní země. Korupce a zneužití moci a postavení jsou spojeny s nerovným postavením jedinců ve společnosti. Odhaduje se, že obrat šedé ekonomiky dosahuje každý rok objem celého státního rozpočtu. Nejzávažnější je u politických elit, ačkoli ty tvoří dle předpokladu nejlepší příslušníci každého národa. Proto absentuje kontrola, maximálně bezzubá kolektivní odpovědnost. Velkým problémem je provázanost vysoké politiky a byznysu, státní zakázky, výběrová řízení.

Lze se domnívat, že primárním spouštěčem závadného chování lidstva jako celku je obecně nízký stupeň sebekontroly a vnitřní kázně „unést funkci a moc“. Pokud jí v podstatě kdokoli dosáhne, zpravidla převáží zneužití výhod, které poskytuje. Vyšší postavení ve společnosti je často spojeno s vyšší nekontrolovatelností, omezenou kontrolovatelností a odpovědností, to vše je velkým lákadlem a spouštěčem negativních stránek osobnosti až k projevům brutální šikany a nekontrolovaného psychopatismu. Pokus Dr. Zimbarda z roku 1971 se studenty je dostatečně známý. Na druhé straně jsme formováni doktrínou, že pocit moci, osobní důležitosti, pocit samolibého rozhodování o druhých, přijímání okázalého podřízeného chování a obdivu okolí, šizení a obohacování se, sebeprezentace majetkem, styky s dalšími mocnými a významnými osobnostmi jsou společenskou prestiží, která je měřítkem společenského úspěchu.

Občan má roli věřitele v širokém spektru životních situací. Často si ani není vědom podvodu na své osobě, v lepším případě je nucen „do dobré víry“: v platebním styku se statisticky stávají chyby v neprospěch zákazníka, většinou uhradíme za náhradní díly (do čehokoli) jako za nové a často získáme levnější nižší kvality, chceme nejlepší možnou péči v lékařství pro sebe a své nejbližší, málokdo rozumí medikaci, lékaři předepisují často léky dle jim poskytovaných výhod od jejich dodavatelů, ačkoli pacientům mohou i škodit, většina z nás skončí v papírové rakvi, ačkoli nám nejbližší pořídili tu nejlepší…atd. Příkladů ze života je nepřeberné množství.

Je na zvážení, který model lidské společnosti je lepší, nebo dokonce optimální, existuje-li. Pokud je demokracie spojena s „točením kádrů“ a jim spřízněných osob, zpravidla v periodě volebního období, je „právo na korupci“ dosažitelné pro nebývale velké množství populace. Mnoho bývalých státních podniků je často v soukromých rukách, s představenstvem, dozorčí radou a dalším příslušným aparátem, které tlačí ceny finálních produktů vzhůru.

Se systémem centrálně plánovaného hospodářství s pevnými cenami, ve kterém  byla vládní garnitura v čele státu a mocenských struktur desítky let a která zabezpečila materiálně a funkčním postavením své nejbližší a „právo na korupci“ v nejvyšších patrech státního aparátu se týkalo podstatně menšího rozsahu osob, nebyla rovněž plná spokojenost. Ale je možné, že byla živena těmi, kteří se chtěli počátkem 90. let 20. stol. rovněž podílet na těchto výhodách. Proklamované ambice pro vstup do politiky bývají často i dnes jen slovními úlohami pro veřejnost na cestě za mocí a osobními ambicemi.

 

Lze se domnívat, že všechna uvedená připravovaná opatření budou mít nepatrný společenský úspěch, patrně se bude jednat jen o kosmetický efekt. Osobně se přikláním k masarykovskému systému mravnosti a vzdělání, výchovy, píle, pracovitosti, skromnosti a úctě ke státu a eráru. A při těchto úvahách mi dovolte vzpomenout projevu TGM k 10. výročí republiky. Mimo jiné tehdy řekl, že v absolutistické monarchii řekl Ludvík XIV. „Já jsem stát!“. Absolutistické monarchie byly odstraněny revolucemi a nahrazeny republikami. Jde o to, aby v demokratické republice mohl každý její občan říci: „Já také jsem stát“. V našem historickém vývoji jsme šli ode zdi ke zdi. Proto naše revoluce musíme dělat hlavou a srdcem…

 

 

---

  Zdroje:

1. M. P. Miceli, J. P. Near. Organizational Dissidence: The Case of Whistle-Blowing. 1985, Journal of Business Ethics 4: 1—16
2. Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v České republice Archivováno5. 11. 2011 na Wayback Machine, Transparency International, Praha, listopad 2009, vedoucí projektu Eliška Císařová, sborník příspěvků (Eliška Císařová, Nikola Hořejš, Berenika Kučerová, Lenka Zemanová, Hana Škapová, Zuzana Navrátilová, Pavel Beňo). Variace této definice jsou uvedeny v předmluvě i na přebalu publikace, v textu Eliška Císařová: Úvod do problematiky whistleblowingu a ochrany oznamovatelů (kapitola „Definice whistleblowingu“) a v úvodu textu Průzkum mapující vnímání whistleblowingu mezi českými zaměstnanci, autor průzkumu Transparency International, vedoucí projektu Eliška Císařová, a v textu Nikola Hořejš: Česká média a whistleblowing: hlavně anonymně, kapitola „Whistleblower: neznámý pojem“ (zejména poznámka pod čarou č. 3).
3. Jiří Šťastný: Pomstít se za oznámení korupce bude těžší. John ochrání budoucí Michálky, iDnes.cz, 3. 3. 2011.
4. Nikola Hořejš: Hrdinové, nebo donašeči?, Psychologie dnes, 11/2010, listopad 2010, str. 30–33
5. Trestní zákoník (40/2009 Sb.), §§ 364 až 368
6. Eliška Císařová: Úvod do problematiky whistleblowingu a ochrany oznamovatelů. In: Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v České republice Archivováno 5. 11. 2011 na Wayback Machine, Transparency International, Praha, listopad 2009, vedoucí projektu Eliška Císařová, sborník příspěvků.
7. Ralph Nader, Peter J. Petkas, Kate Blackwell: Whistle blowing, 1972
8. D. Banisar: Laws and Best Practices. Prezentace na semináři Transparency International, Berlín, březen 2009.
9. O tradici čmuchalů, udavačů a donášečů v mocnářství rakouském, tudíž i v zemích Koruny české, Toulky českou minulostí, Český rozhlas 2, 7. 2. 2010
10. Slovníček nejdůležitějších pojmů Archivováno 29. 6. 2011 na Wayback Machine, Úřad pro ochranu osobních údajů, nedatováno, autor neuveden, přístup: 27. 3. 2011.
11. whistleblower, WordReference.com – Anglicko-český slovník, přístup: 27. 3. 2011. whistleblower n (informant) udavač m
12. Transparency International — Česká republika: Průzkum mapující vnímání whistleblowingu mezi českými zaměstnanci, vedoucí projektu Eliška Císařová, na přípravě souhrnné zprávy a zpracování dat se podíleli Nikola Hořejš, Berenika Kučerová, Lenka Zemanová, Hana Škapová. Sběr dat proveden 13.—21. září 2009 mezi 1000 zaměstnanci ve věku 20–59 let prostřednictvím online panelu prosebe.cz. Kapitola „Podrobné výsledky průzkumu“, otázka 21. In: Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v České republiceArchivováno 5. 11. 2011 na Wayback Machine, Transparency International, Praha, listopad 2009, vedoucí projektu Eliška Císařová, sborník příspěvků.
13. Nikola Hořejš: Česká média a whistleblowing: hlavně anonymně, kapitola „Whistleblower: neznámý pojem“. In: Whistleblowing a ochrana oznamovatelů v České republice Archivováno 5. 11. 2011 na Wayback Machine, Transparency International, Praha, listopad 2009, vedoucí projektu Eliška Císařová, sborník příspěvků.
14. Nikola Hořejš: Chvála práskačů, lidovky.cz, 24. 1. 2009, též příloha Lidových novin 29. 1. 2009, str. 24
15. Radim Klekner: Ondráčka: Odstranění korupce je makroekonomická nutnost, Aktuálně.cz, 26. 3. 2011

 

Autor Mgr. et Mgr. Ing. et Ing. Richard Blatný, MBA, LL.M. FINS., působí jako externí doktorand na Právnické fakultě UK v Praze, Katedra pracovního práva
Foto: Pixabay