Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 760/18 zveřejněného dne 7. prosince 2020 vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání i budoucí pohledávky věřitele vůči dlužníku, jestliže jsou dostatečně fakticky i právně identifikovatelné. Zajišťovací funkce zástavního práva u budoucích pohledávek vzniká okamžikem vzniku zástavního práva. S ohledem na to v případě, že je na dlužníka vyhlášen konkurs (případně insolvence), je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání tak, že s řádně přihlášenými pohledávkami naplňujícími dané podmínky je spojeno právo věřitele na oddělené uspokojení i tehdy, pokud tato (budoucí) pohledávka dospěje (stane se splatnou) v období dvou měsíců před prohlášením konkursu či po jeho zahájení. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud judikoval, že zástavní právo v důsledku principu své akcesority vzniká teprve tehdy, když vznikne budoucí zajištěná pohledávka. Tento závěr způsobil v úvěrové praxi řadu komplikací a v roce 2017 vedl i k novelizaci některých ustanovení insolvenčního zákona. Svým nálezem sp. zn. I. ÚS 760/18 ÚS v plném rozsahu vyhověl ústavní stížnosti Komerční banky a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu pro neústavnost zrušil.   

V roce 2003 uzavřely stěžovatelka a společnost ELMA-THERM, spol. s r. o. (dále jen jako „úpadce“ či „dlužník“), rámcovou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, postupnými dodatky (poslední z února 2006) se limit úvěru navýšil na 80 000 000 Kč. V průběhu roku 2004 a 2005 stěžovatelka a úpadce uzavřeli smlouvy o zastavení pohledávek úpadce vůči třetím osobám k zajištění pohledávek úpadce z úvěrů a bankovních záruk až do celkové výše 200 000 000 Kč, přičemž předmětem zajištění byly pohledávky za úpadcem vzniklé od uzavření smlouvy do 31. 12. 2015. Za stejným účelem uzavřely obě strany zástavní smlouvu k zastaveným nemovitostem úpadce. Zástavní právo k nemovitostem ve prospěch stěžovatelky bylo vloženo do katastru nemovitostí k 18. 4. 2005. Na základě návrhu podaného dne 19. 7. 2006 Krajský soud v Brně dne 6. 9. 2006 prohlásil konkurs na majetek úpadce.

Stěžovatelka přihlásila do konkurzu pohledávku z rámcové smlouvy o revolvingovém úvěru. Dále stěžovatelka přihlásila již existující regresní pohledávky plynoucí z toho, že stěžovatelka plnila za úpadce třetím osobám na základě stěžovatelkou vydaných bankovních záruk zajišťujících závazky úpadce. V neposlední řadě stěžovatelka uplatnila též podmíněné pohledávky za úpadcem z titulu možného dalšího plnění třetím osobám na základě stěžovatelkou vydaných bankovních záruk. U všech uvedených pohledávek uplatnila stěžovatelka právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení majetku, ke kterému bylo úpadcem ve prospěch stěžovatelky zřízeno zástavní právo.

Na přezkumném jednání v roce 2007 jeden z věřitelů úpadce popřel všechny pohledávky stěžovatelky co do důvodu, výše i pořadí. Konkursní správce přihlášené pohledávky stěžovatelky uznal co do důvodu a výše, nikoliv však pořadí, fakticky rozporoval právo na oddělené uspokojení.

V červnu 2007 podala stěžovatelka u Krajského soudu v Brně žalobu o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek. Prvostupňový soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 určil, že stěžovatelka má vůči úpadci úvěrovou pohledávku v celkové výši cca 80 000 000 Kč. Mimo to má stěžovatelka nepodmíněné pohledávky vůči úpadci, neboť v období od prosince 2006 do září 2009 plnila v souladu se záručními listinami ve prospěch vymezených beneficientů z titulu bankovních záruk (na závazky úpadce). V neposlední řadě má stěžovatelka vůči úpadci podmíněné pohledávky pro případ budoucího plnění z dalších 17 bankovních záruk. Všechny pohledávky byly posouzeny jako s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí úpadce.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání protistrany rozsudek v podstatě potvrdil, pouze některé podmíněné pohledávky změnil na nepodmíněné, neboť stěžovatelka mezitím plnila z bankovních záruk ve prospěch dalších beneficientů. Ve vztahu k – pro aktuální věc – klíčovým pohledávkám z bankovních záruk prvostupňový i odvolací soud založily svá rozhodnutí na tom, že zástavní smlouvy jsou dostatečně určitými právními úkony, neboť obsahují dostatečně určité vymezení předmětu zástavy (nemovitosti) i zajišťovaných pohledávek, které mají vznikat stěžovatelce v budoucnu vůči úpadci. Zástavní právo vzniká dnem vkladu do katastru nemovitostí, jeho realizační právo se nicméně prosadí teprve tehdy, kdy vznikne v zástavní smlouvě označená zajišťovaná pohledávka. Po vzniku pohledávky se prosadí i zástavní právo ji zajišťující s účinky ke dni zápisu tohoto práva do katastru nemovitostí. V tomto rámci je možné zajištění pohledávek, které vzniknou teprve po prohlášení konkursu. Podmínkou je, že musí být přihlášeny do konkurzního řízení jako podmíněné pohledávky, včetně jejich případného práva na oddělené uspokojení za zajištění. Právo na oddělené uspokojení vznikne, je-li v průběhu řízení pohledávka zjištěna a splněna podmínka, na kterou je vázán její vznik.

Nejvyšší soud k dovolání protistrany ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání vyhověl a rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, v němž bylo stěžovatelce vůči úpadci přiznáno právo na oddělené uspokojení nepodmíněných pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky a podmíněných pohledávek stěžovatelky z bankovních záruk ze zpeněžení zastavených nemovitostí. Vyšel z teze, že zástavní právo je právem akcesorickým, tudíž vznikne na základě zástavní smlouvy až v okamžiku, kdy vznikla také zajištěná pohledávka. U zajištěných pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky stěžovatelka z titulu bankovních záruk plnila ve prospěch beneficientů v období po podání návrhu na prohlášení konkursu. Z plnění vzniklé pohledávky za úpadcem nemohly tedy být spojeny s právem na oddělené uspokojení, bránilo jim v tom ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění tehdejších předpisů (dále jen jako „zák. o konkursu“). Dle tohoto ustanovení zaniká právo na oddělené uspokojení u majetku patřícího do podstaty, pokud dané právo věřitelé získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu. V konečném důsledku se uplatní pravidlo, že pokud zástavním právem zajištěná pohledávka vznikne později než dva měsíce před podáním návrhu na konkurs, nemůže s ní být spojeno právo na oddělené uspokojení, tento závěr se poté logicky aplikuje i ve vztahu k podmíněným pohledávkám z bankovních záruk.

Vrchní soud v Olomouci respektoval právní závěry obsažené v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu a v napadeném rozsudku změnil prvostupňový rozsudek tak, že zamítl žalobu stěžovatelky na určení nepodmíněných a podmíněných pohledávek z bankovních záruk vůči úpadci v celkové výši zhruba 10 000 000 Kč ve formě odděleného uspokojení ze zpeněžení nemovitých zástav dle zástavní smlouvy mezi stěžovatelkou a úpadcem z roku 2005. Tyto pohledávky vznikly až po podání návrhu na konkurs na majetek úpadce a jejich oddělenému uspokojení brání moratorium dle § 14 odst. 1 písm. e) a f) zák. o konkursu.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným druhým rozsudkem odmítl s odkazem na svůj první rozsudek v řízení.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi soudy protiústavně vyložily a aplikovaly zákonná ustanovení týkající se zřízení a využití zástavního práva k zajištění pohledávek vůči jejímu dlužníku, v důsledku čehož poškodily pozici stěžovatelky při uspokojení daných pohledávek v konkursním řízení prohlášeném na dlužníka.  Odvolací a dovolací soud daným postupem podle stěžovatelky porušily její právo na vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a princip vázanosti soudu zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Jak je uvedeno v nálezu sp. zn. I. ÚS 760/18 Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že postup a rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu (pro řízení zásadní změna nastala v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále proto bude Ústavní soud označovat přezkoumávanou otázku pro zjednodušení též jako „právní názor Nejvyššího soudu“) vymezeným požadavkům nedostály.

Ústavní stížnost je proto důvodná.

Právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat patří k nejdůležitějším základním právům a jeho ochrana je zaručena jak čl. 11 odst. 1 Listiny, tak čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je pojem „majetek“ třeba vykládat tak, že může zahrnovat nejen existující majetek, ale i budoucí majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může určitý subjekt tvrdit, že má přinejmenším „legitimní očekávání“ (ésperance légitime/legitimate expectation) dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (za všechny srov. rozsudek ze dne 18. 4. 2002, Pressos Companiae Naviera proti Belgii, stížnost č. 49144/99). Tento přístup kontinuálně přejímá v četných rozhodnutích též Ústavní soud (např. nález ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17), přičemž legitimní očekávání mj. vykládá jako nárok, který je individualizovatelný na základě právní úpravy (např. nález ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3493/15, N 225/83 SbNU 507).

Pohledávky z bankovních záruk spadají pod vymezené pojetí majetku, neboť naplňují podmínky legitimního očekávání a individualizovatelnosti nároku na základě právní úpravy. Bankovní záruky byly v předmětné době upraveny v obchodním zákoníku (z. č. 513/1991 Sb., ve znění tehdejších předpisů, dále jen jako „obch. zák.“) a dle jeho § 321 odst. 2 dlužník musel zaplatit bance to, co banka plnila dle své povinnosti ze záruční listiny vystavené v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem.

Ve stávajícím případě tak není pochyb o tom, že (regresní) pohledávky stěžovatelky za úpadcem z důvodu plnění z bankovních záruk ve prospěch beneficientů byly dostatečně určité a měly zákonný podklad.

Předmětné pohledávky stěžovatelky byly zajištěny zástavním právem. Zástavní právo jako věcné právo k věci cizí bezesporu vyjadřuje majetkový zájem zástavního věřitele, který díky smluvnímu souhlasu vlastníka zástavy má při naplnění předem určených podmínek (neuspokojení pohledávky) právo na výtěžek ze zástavy i bez souhlasu vlastníka zástavy, stejně jako má ve vztahu k zástavě přednost před ostatními věřiteli jejího vlastníka. Obdobný přístup je uplatňován v konkursním řízení. Jestliže věřitel zajistil svou pohledávku zástavním právem a řádně a včas ji uplatnil, účastní se konkursního řízení v pozici tzv. odděleného věřitele (srv. § 28 zák. o konkursu) a má přednostní právo na (oddělené) uspokojení ze zastaveného majetku před jinými věřiteli dlužníka/úpadce. Ztráta postavení zajištěného věřitele a „přesun“ do pozice věřitele I. ÚS 760/18 7 nezajištěného s sebou logicky nese oslabení právní pozice a hrozbu bezprostřední majetkové ztráty. Ve výsledku proto řešení otázky, zda věřiteli náleží práva zajištěného věřitele, spadá do režimu vlastnického práva a s tím spojené ústavněprávní ochrany zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.

Přezkoumávaný případ se jeví po všech stránkách extrémně komplexním: svědčí o tom délka soudního řízení (nyní přes 13 let) a rozsáhlost spisu, ústavní stížnost překvapuje délkou i právně technicistní terminologií. Ústavní soud je nicméně přesvědčen, že problematičnost napadených soudních rozhodnutí je relativně snadno odhalitelná v konfrontaci jednotlivých kroků stěžovatelky (tj. čeho hodlala dosáhnout v reálném světě, včetně relevantních zákonných ustanovení) s důsledky právního názoru Nejvyššího soudu.

Dle názoru ÚS bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu stěžovatelce odepřeno právo na oddělené uspokojení. Jak Ústavní soud předestřel, stěžovatelka postupovala v souladu se zákonnými ustanoveními a její jednání mělo racionální ekonomický základ: úpadci poskytla bankovní záruky, jasně definovaný rozsah úvěru si zajistila zástavním právem a poté, co byl na úpadce prohlášen konkurs, a ten tak nebyl schopen dodržet své závazky vůči obchodním partnerům, jim plnila jako beneficientům z bankovních záruk. Přesně k tomuto účelu bankovní záruky slouží – aby dávaly jistotu stranám obchodního styku, pokud se jedna z nich ocitne v problémech. Stěžovatelka tedy zcela legitimně očekávala, že bude uspokojena v konkursu jako oddělený věřitel.

Důsledky právního názoru Nejvyššího soudu vůči stěžovatelce tak nelze kvalifikovat jinak než jako extrémně nespravedlivé. V obecné rovině je otázkou, k čemu by vlastně institut bankovních záruk za takových podmínek sloužil. Pro banku by nedávalo smysl nabízet (zákonem vymezený!) produkt, u kterého by ani při nejvyšší možné preventivní obezřetnosti neměla šanci v případě konkursu příkazce získat poskytnuté finanční prostředky zpět.

V obecných východiscích přezkumu Ústavní soud předestřel podmínky, za kterých lze výklad podústavního práva pokládat za protiústavní. Nejvyšší soud i právním názorem dovolacího soudu vázaný odvolací soud se v tomto směru dopustily několika pochybení: jejich rozhodnutí lze pokládat za extrémně nespravedlivá (praktické dopady na stěžovatelku ve vztahu k legitimnímu očekávání), nerespektující kogentní zákonné normy (možnost zajištění podmíněných pohledávek zástavním právem) a zjevně porušující standardy výkladu dotčených právních institutů uznávaných v doktríně (odlišení funkcí zástavního práva).

Oba obecné soudy proto nenaplnily svou základní povinnost – chránit podstatu a smysl základních práv stěžovatelky, konkrétně práva vlastnického. Svým postupem tak rovněž porušily její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Obecné soudy budou v (pokračujícím) řízení vázány právními názory vyslovenými v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 760/18 vyhlášený dne 7. prosince 2020 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay