Veřejnost má o práci zpravodajských služeb leckdy přehnaně zkreslené, až romantické představy. Realita je však šedivější, často má vlastní práce blíže ke kancelářské rutině než k vylomeninám a dobrodružstvím Jamese Bonda.

 

Připomeňme, že v současné době má Česká republika tři zpravodajské služby, kterými jsou: Bezpečnostní informační služba (civilní kontrarozvědka), Úřad pro zahraniční styky a informace (civilní výzvědná služba) a Vojenské zpravodajství (vojenská zpravodajská služba zahrnující jak rozvědnou, tak i proti-výzvědnou součást).

 

Bezpečnostní informační služba (BIS) je ozbrojená zpravodajská služba s vnitřním okruhem působnosti (de facto kontrarozvědka). Citovaný kontrarozvědný bezpečnostní sbor především získává, shromažďuje a analyticky vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost, ochranu ústavního zřízení, demokratických principů a významných ekonomických zájmů České republiky. Bezpečnostní informační služba se (mimo Ústavy ČR) řídí především zákonem č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě.

Za činnost BIS odpovídá vláda České republiky, která zároveň koordinuje její činnost. Oprávnění ukládat úkoly službě v mezích její působnosti náleží i prezidentu republiky s vědomím vlády. A co je pro následně řešenou tématiku klíčové, BIS nespadá pod žádné ministerstvo, je samostatným státním úřadem.[1]

BIS se v poslední době těší pozornosti prezidenta republiky Miloše Zemana a médií. Koneckonců, aby hlava státu na dálku hrozila řediteli civilní kontrarozvědky kompromitující složkou, to tu ještě nebylo. Mimo jiné je to velice znepokojivý signál do zahraničí. O označení našich domácích zpravodajců za „čučkaře“ zde raději nebudeme psát.[2]

 

Úřadem pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) se rozumí ozbrojená zpravodajská služba s vnější (zahraniční) působnosti, jde tedy o rozvědku nikoliv kontrarozvědku.

ÚZSI se zabývá zejména sběrem, analýzou, ochranou a oprávněným využitím zpravodajsky významných informací. Zmíněné informace pocházejí z oblasti politické, ekonomické a bezpečnostní sféry mimo území České republiky, ÚZSI však pro tyto potřeby může výjimečně působit i na našem státním území. Úřad pro zahraniční styky a informace vznikl 30. července 1994 na základě zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky.[3]

Postavení a činnost ÚZSI je vymezena zákonem č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a dále je vnitřně řízena pomocí směrnic. Dodejme, že ÚZSI nemá žádné zatýkací ani trestně-právní pravomoci.

Rozpočet ÚZSI je součástí rozpočtu Ministerstva vnitra a není samostatně zveřejňován, což umožňuje jeho utajení. Zdůrazněme, že ÚZSI není samostatnou právnickou osobou.

ÚZSI je tedy jako vnější zpravodajská služba (rozvědka) organizačně součástí Ministerstva vnitra. Paradoxně je tedy ÚZSI v gesci ministerstva, v jehož působnosti je z definice především vnitřní bezpečnost státu.

Pro informační komplexnost doplňme, že příslušníci UZSI, stejně jako příslušníci BIS, jsou ve služebním poměru, který se majoritně řídí zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

 

Vojenské zpravodajství (VZ) je celistvou ozbrojenou zpravodajskou službou České republiky synergicky integrující jak rozvědnou, tak i kontrarozvědnou činnost.

Základním úkolem Vojenského zpravodajství je získávat, shromažďovat a vyhodnocovat informace důležité pro obranu České republiky. VZ je přímou součástí Ministerstva obrany. V čele VZ stojí ředitel, který je z výkonu své funkce odpovědný ministru obrany.

Pro činnost VZ je klíčový zákon č.289/2005 Sb., o vojenském zpravodajství. Úkoly Vojenského zpravodajství plní příslušníci Vojenského zpravodajství, kterými jsou vojáci z povolání a vojáci v záloze povolaní k výkonu vojenské činné služby k Vojenskému zpravodajství, a zaměstnanci zařazení ve VZ , kteří se na plnění úkolů Vojenského zpravodajství podílejí v rozsahu, který určuje statut Vojenského zpravodajství.[4]

 

Kritická (diskuzní) část: Právní Popelka ÚZSI

Za prvé – za důležitý legislativní deficit je nutné pokládat, že jak Vojenské zpravodajství (VZ), tak BIS mají své vlastní speciální zákony (tedy výše zmíněný zákon o vojenském zpravodajství a zákon o Bezpečnostní informační službě), a naše civilní rozvědka ÚZSI se musí spokojit s pár paragrafy v generálním zákonu o zpravodajských službách[5].

Zatímco tedy VZ a BIS mají relativně podrobnou právní úpravu, ve které jsou poměrně precizně stanoveny jejich práva a povinnosti, právní úprava české civilní rozvědky je nadále nedostatečná. Chybějící komplexní právní předpis narušuje ve svých důsledcích jak právní jistotu pracovníků ÚZSI, tak i třetích osob.

Zmíněná legislativní nedůslednost se zrcadlí v dnešním podivném institucionálním pojetí ÚZSI.

Naše vnější zahraniční (!) civilní rozvědka (ÚZSI) je nyní absolutně nelogicky podřízena resortu pro vnitřní záležitosti státu, tedy Ministerstvu vnitra. A naopak BIS, která operuje (kontrarozvědně) z povahy své činnosti ve vnitru naší republiky, MV ČR podřízena není. Dává vám to smysl?

Samozřejmě tato nelogická disharmonie je důsledkem určitých dějinných kompetenčních peripetií, kterými civilní rozvědné služby v ČR prošly, nicméně dvacet sedm let po vzniku našeho státu by si věc zasloužila řádného a systémového vyřešení.

In medias res: Za prvé ÚZSI by se měl konečně dočkat vlastního kvalitního zákona, ne jen několika paragrafů v obecném zákoně o zpravodajských službách. A hlavně by se ÚZSI, stejně jako BIS, měl stát samostatnou relativně nezávislou složkou, také mj. s vlastní rozpočtovou kapitolou. A nikoliv být jakousi podmnožinou Ministerstva vnitra sui generis.

Pakliže už by ÚZSI – jako zahraniční rozvědka – měl být někomu funkčně podřízen, tak rozhodně Ministerstvu zahraničí a nikoliv Ministerstvu vnitra ČR. Už by se v tom konečně mělo koncepčně začít něco smysluplného dělat.

 

Na úplný závěr si dovoluji vyslovit otázku, zda by v budoucnu neměla být zahájena vážná diskuze o tom, jestli by obě civilní služby (rozvědka ÚZSI i kontrarozvědka BIS) neměly být z důvodu hospodárnosti sloučeny – stejně jako vojenské tajné služby – do jednoho subjektu.

Naopak za nevhodné i (dějinně) překonané pokládám dřívější návrhy na sloučení vojenské a civilních zpravodajských služeb s tím, že by následně zůstalo pouze a jen rozdělení na vnitřní a vnější zpravodajskou činnost (rozvědka a kontrarozvědka). Povaha činnosti (i katalog získávaných informací) vojenské a civilní rozvědky i kontrarozvědky je značně odlišný, proto je spojení VZ, BIS a ÚZSI nutné z odborného pohledu odmítnout.

 

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.
autor působí jako právník a VŠ pedagog v oblasti správního práva
Foto: Pixabay a archiv AD

 

---

 [1] Jejím předchůdcem byl nejprve Úřad na ochranu ústavy a demokracie a následně Federální bezpečnostní informační služba.

[2] Srov. např. https://echo24.cz/a/SaMby/jsou-to-cuckari-a-placaji-zeman-se-tvrde-pustil-do-bis-ta-jeho-kritiku-odmitla

[3] Dodejme, že předchůdcem ÚZSI byl v letech 1993–1994 Úřad pro zahraniční styky a informace Ministerstva vnitra České republiky.

[4] VZ si jistě zaslouží pochvalu za transparentnost, přímo na svém webu uvádí hrubé platy vojenských zpravodajců a jejich benefity. Viz – https://www.vzcr.cz/kariera#benefity-plat. Což je rozdíl např. oproti některým krajským či městským úřadům, tajícím platy svých zaměstnanců.

[5] Tedy v zákonu č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách