Tento článek má za cíl seznámit čtenáře s vybranými právně-insolvenčními tématy, souvisejícími s nabýváním souboru jmění ve formě obchodního závodu z majetkové podstaty v konkursu, a blíže rozebrat obvyklé problémy, s nimiž se kupující při těchto typech transakcí musí vypořádat.

V naší právní praxi se zaměřujeme na restrukturalizační a insolvenční mandáty, v rámci nichž bývají službou sui generis investice do problémových aktiv, někdy označovaných jako distresová aktiva (tzv. distressed assets), a nabývání majetku z majetkových podstat dlužníků.

Nedávno jsme měli možnost se komplexně zabývat akvizicí obchodního závodu dlužníka SKD Bojkovice, s. r. o., dřívějšího významného výrobce součástek pro automobilový průmysl, jehož úpadek byl řešen konkursem. Tato akvizice byla specifická nejen svojí rychlostí v kontextu hrozícího narušení dodavatelského řetězce, ale především dobou, v níž se odehrála, neboť klíčová část transakce proběhla v době mimořádných opatření zavedených vládou České republiky v souvislosti s pandemií virové choroby, označované jako covid-19.

Přijali jsme mandát zahraničního investora, který dosud nebyl obchodně přítomen v České republice, s cílem nabýt obchodní závod z konkursu v enormně krátkém časovém termínu tří týdnů. Mandát byl komplexní a zahrnoval právní a technickou prověrku (due diligence), vyjednání podmínek transakce s insolvenčním správcem a zajištěnými věřiteli, revizi finanční a transakční dokumentace a převzetí závodu. Až v závěru našeho mandátu, během faktického převzetí závodu, bylo možné díky rozvolnění protektivních opatření setkat se s klientem, jehož zastupovali cizí státní příslušníci, kterým do té doby nebyl umožněn vstup do České republiky.

Časový aspekt této akvizice byl zásadní, a proto bylo naprosto stěžejní zajistit paralelně chod několika činností, což je ostatně pro akvizice s problémovými aktivy typické. Klient byl nucen narychlo zakládat společnost v České republice a zajistit urgentní doručení originálních listin týkajících se zakládající společnosti ze zahraničí v době, kdy i mezinárodní letecká přeprava zásilek fungovala se značným prodlením.

Z naší praxe týkající se podobných akvizic je vhodné upozornit na některé právní aspekty, které odlišují nabývání majetku z majetkové podstaty v konkursu (a insolvenčním řízení obecně) od standardních M&A transakcí.

Právní a technická prověrka závodu 

První specifikum akvizice závodu v konkursu se projevuje již na samotném počátku, a to v průběhu provádění právní a technické prověrky závodu. Její rozsah a zaměření se totiž v mnoha ohledech liší od běžné prověrky prováděné při akvizicích bez insolvenčního prvku.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), který se na prodej závodu dlužníka v konkursu použije přiměřeně,[1] totiž v § 502 definuje závod jako „[…] soubor jmění, které podnikatel vytvořil […]“. Užitím termínu jmění dává o. z. jasně najevo, že součást závodu tvoří nikoli pouze aktiva s ním spojená, ale také pasiva (tedy primárně dluhy).[2] Aplikace tohoto institutu v rovině konkursu by ovšem efektivně vedla k nemožnosti závod dlužníka zpeněžit, jelikož samotnou podstatou konkursu a insolvenčního řízení obecně je skutečnost, že aktiva dlužníka nepostačují k úhradě jeho dluhů. Pokud by tedy na nabyvatele závodu měly přejít veškeré dosavadní dluhy se závodem spojené, atraktivita závodu by se výrazně snížila a zájem o jeho nabytí by byl téměř nulový. Taková situace by byla neúnosná nejen pro investory do problémových aktiv, ale také pro věřitele dlužníka, kteří by přišli o možnost prodeje dlužníkova závodu, jakožto jednotky pokračující ve stávající obchodní činnosti (tzv. going concern principle), který má často podstatně vyšší hodnotu, než pokud by byl majetek rozprodáván po jednotlivých částech, a v konečném důsledku tedy nezřídka přináší vyšší uspokojení jejich pohledávek.

Insolvenční zákon na tento fenomén správně reaguje v § 283 a 285, když stanoví, že „Není-li dále staveno jinak, nepřecházejí zpeněžením majetkové podstaty na nabyvatele závazky váznoucí na věci.“[3] Ins. zák. pak dále upřesňuje, že zpeněžením majetkové podstaty (v tomto případě zpeněžením závodu) zanikají „[…] ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku, včetně neuplatněných předkupních práv […] a včetně závad zapsaných ve veřejném seznamu, není-li dále stanoveno jinak. […] Nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, zpeněžením majetkové podstaty v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku, nezanikají služebnosti a reálná břemena, s výjimkou těch, které jsou v insolvenčním řízení neúčinné.“[4]^{, [5]}

Ust. § 285 ins. zák. je dále rozvedeno § 291 ins. zák. pro případy prodeje dlužníkova závodu jedinou smlouvou (což bude zpravidla nejčastější způsob jeho prodeje z majetkové podstaty insolvenčním správcem), když uvádí, že: „Zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, včetně práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pohledávek proti dlužníku vzniklých do účinnosti smlouvy.“ Konečně, dle § 283 odst. 1 ins. zák. není při prodeji závodu v konkursu insolvenční správce vázán smluvními ujednáními, která by bránila postoupení pohledávek dlužníka.

Výsledkem výše popsané právní úpravy tedy je, že na nabyvatele dlužníkova závodu s tímto závodem nepřecházejí např. závady v podobě zajištění dle § 2 písm. g) ins. zák., podzástavní práva, budoucí zástavní práva, zákazy zřízení zástavního práva, předkupní práva, včetně neuplatněných zákonných předkupních práv, zákazy zcizení a zatížení, nebo vzdání se práva na náhradu újmy na pozemku.[6] Z dluhů pak na nabyvatele nepřecházejí ty dluhy, které sice v souvislosti s provozem závodu vznikly, ovšem stalo se tak ještě před účinností smlouvy o převodu závodu. Minimálně v tomto ohledu nebude třeba detailní právní prověrku závodu provádět. S ohledem na § 283 odst. 1 ins. zák. není v pozici potenciálního nabyvatele závodu třeba řešit ani smluvní omezení postupitelnosti pohledávek,[7] které k závodu náleží.

Pokud insolvenční správce závod sepíše do soupisu majetkové podstaty ve smyslu § 280 ins. zák., právní teorie[8] i praxe[9] se shodují, že nabyvatel nabývá z insolvenčního řízení k závodu čistý právní titul bez ohledu na to, zda dlužník opravdu vlastníkem závodu byl, či nikoli.[10] Tato skutečnost tedy opět výrazně redukuje rozsah právní prověrky, která se touto otázkou nemusí zabývat. K tomu si dovolujeme podotknout, že výše uvedená teze samozřejmě platí pouze za předpokladu, že se třetí osoba (domnělý vlastník) nebude domáhat žalobou dle § 225 ins. zák. vyloučení určité části závodu ze soupisu majetkové podstaty s tvrzením, že vlastnické právo k této věci nebo jiné majetkové hodnotě náleží jí. V takovém případě nebude, až na výjimku uvedenou v § 225 odst. 4 a 5 ins. zák.,[11] možné přistoupit ke zpeněžení majetku, který je předmětem této žaloby, dokud řízení o ní nebude pravomocně ukončeno v neprospěch žalobce (vylučovatele),[12] nebo pokud nedojde k některé z okolností dle § 225 odst. 4 ins. zák. Proto by si potenciální investor na druhou stranu měl v rámci právní prověrky případnou existenci předmětného incidenčního sporu nebo sporů ověřit.

Je tedy patrné, že při akvizici závodu v rámci konkursu nebude třeba provádět natolik robustní právní prověrku, na jakou jsou investoři zvyklí u standardních M&A transakcí. Na druhou stranu, v případě nákupu z majetkové podstaty vyvstává do popředí potřeba prověrky technické.

Je tomu tak proto, že insolvenční správce bude v zásadě vždy prodávat závod „jak stojí a leží“,[13] tedy nebude odpovídat za případné faktické vady na věcech, které závod tvoří. Je tomu tak ze dvou důvodů. Za prvé, insolvenční správce sice je dle § 229 ins. zák. od prohlášení konkursu osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě (tedy i k závodu), ovšem závod mnohdy provozuje pouze krátkou dobu a pouze v nezbytném rozsahu. S jeho kvalitou tedy mnohdy není zcela obeznámen. Za druhé, veškerý výtěžek zpeněžení závodu je distribuován věřitelům dlužníka, a insolven­čnímu správci by tedy nezbývaly prostředky, které by mohl na případnou úhradu nároků kupujícího z vad použít. Proto bude zpravidla insolvenční správce odmítat jakákoli smluvní ujednání, kterými by se zavazoval ručit za určitou jakost převáděného závodu. Potenciální investor tedy bude muset toto specifikum kompenzovat důslednou faktickou prověrkou závodu, aby se včas seznámil s jeho technickým stavem a nastavil v tomto ohledu odpovídající kupní cenu.

Časový rámec akvizice závodu z majetkové podstaty 

Další specifickou otázkou, kterou je nezřídka třeba při akvizici závodu z majetkové podstaty v rámci konkursu ošetřit, je otázka času. Na první pohled se sice může jevit, že časové hledisko není v tomto ohledu tak zásadní jako při akvizici problémových aktiv před zahájením insolven­čního řízení, protože již bylo zahájeno insolvenční řízení (odpadá tedy fenomén časové tísně při snaze nabýt závod ještě před zahájením insolvenčního řízení), se kterým navíc § 109 a násl. ins. zák.[14] spojuje účinky tzv. automatického moratoria – tedy stavu, kdy institut kolektivního uspokojení pohledávek věřitelů nahrazuje institut individuálního uspokojení. Nehrozí tak situace, že plánovanou akvizici na poslední chvíli zmaří některý z věřitelů, který počne vymáhat své pohledávky za dlužníkem na majetku, který k závodu přísluší a který může být pro jeho další fungování zásadní, čímž celou akvizici zásadně zkomplikuje.

To však nutně neznamená, že čas v tomto případě nehraje roli. Aby měla akvizice ze strany investora ekonomický smysl, je třeba, aby nabýval běžící závod, tedy závod, který nadále pokračuje v ekonomické činnosti. Tato varianta bude jistě preferována také věřiteli dlužníka, jelikož insolvenční správce (a potažmo majetková podstata) zpravidla utrží za běžící závod vyšší plnění, než pokud by šlo o prodej jednotlivých aktiv. To však znamená, že insolvenční správce musí provoz předmětného závodu udržet a jeho fungování pak financovat z majetkové podstaty. Přitom valnou většinu pohledávek spojených se zachováním provozu závodu budou tvořit pohledávky zapodstatové,[15] resp. pohledávky jim na roveň postavené,[16] které se dle § 203 odst. 3 ins. zák. uspokojují průběžně v rámci insolvenčního řízení.[17] Dlužno v tomto ohledu dodat, že je to mnohdy právě ztrátová ekonomická činnost dlužníka, která ho do úpadku (navíc řešeného konkursem) v první řadě přivedla, a nelze tedy očekávat, že by byl provoz dlužníkova závodu schopen pokrýt náklady s ním spojené. Insolvenční správce tedy bude mnohdy nucen pro úhradu těchto pohledávek sáhnout do majetkové podstaty a ta se bude postupem času přirozeně ztenčovat.

Pokud se tedy akviziční proces protáhne, může se insolvenční správce dostat do nezáviděníhodné situace, kdy bude nucen řešit dilema, zda pokračovat v provozu závodu a riskovat absolutní „projedení“ majetkové podstaty, nebo zda provoz závodu dlužníka zastaví a uchýlí se k rozprodeji jednotlivých aktiv. Insolvenční správce by měl přitom tento krok učinit s dostatečným předstihem, aby byl schopen např. uspokojit veškeré pracovněprávní pohledávky zaměstnanců, se kterými bude ukončen pracovní poměr.[18] Insolvenční správce je přitom dle § 36 odst. 1 ins. zák. povinen při celé situaci postupovat tak, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře, a pokud tuto povinnost poruší, může věřitelům dle § 37 ins. zák. odpovídat za újmu, kterou jim způsobil.

Z naší praxe je patrné, že insolvenční správci k této problematice přistupují spíše konzervativněji, a proto se nezřídka stává, že je akvizice závodu dlužníka v průběhu konkursu prováděna pod značným časovým tlakem, který klade nemalé požadavky na manažerské a komunikační dovednosti investora a jeho poradenského týmu, aby celou akvizici uzavřeli včas, a nedošlo tak k excesivnímu „projedení“ majetkové podstaty, resp. ke krachu akvizičních snah před jejich dovršením.

Přechod pohledávek náležejících k závodu na nabyvatele a kolize se zajištěným věřitelem 

Prohlášením konkursu přechází dle § 253 ins. zák. na insolvenčního správce právo rozhodnout, které vzájemné, dosud nesplněné smlouvy s dlužníkem místo něho splní a u kterých plnění odmítne. Má-li insolvenční správce zájem nadále provozovat závod dlužníka a zpeněžit ho jako běžící závod v konkursu, je nadmíru vhodné, aby práva odmítnout plnění u dosud nesplněných smluv s odběrateli dlužníka nevyužil. Pokud tohoto práva insolvenční správce nevyužije, pravděpodobně v budoucnu nastane situace, kdy v rámci akvizice závodu v konkursu tyto nesplněné smlouvy (resp. práva a povinnosti z nich) přejdou na investora.[19]

Situace se v tomto ohledu může zkomplikovat, pokud v insolvenčním řízení figuruje věřitel, který uplatňuje k pohledávkám z těchto smluv právo ze zajištění. Je sice pravda, že zahájením insolvenčního řízení pozbývají věřitelé dle § 109 ins. zák. práva „nové“ zajištění nabýt, k tomuto pravidlu však existují určité výjimky. Právní teorie[20] pak jako jednu z nich uvádí možnost nabytí práva na uspokojení ze zajištění v situaci, kdy příslušná zástavní smlouva k budoucím obchodním pohledávkám dlužníka, jako právní důvod vzniku práva na uspokojení ze zajištění, byla uzavřena ještě před nastoupením účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení a byl-li následně naplněn i způsob nabytí práva na uspokojení ze zajištění. Jelikož zástava existujících a budoucích obchodních pohledávek dlužníka patří mezi tradiční zajišťovací nástroje v rámci bankovního financování, může tato situace vznikat v reáliích českého insolvenčního řízení poměrně často.

Pokud by pak tyto pohledávky dlužníka za jeho odběrateli, na kterých bude váznout zástavní právo, přešly spolu se závodem dlužníka na investora, aplikoval by se na ně režim § 283 a 285 ins. zák., což by vedlo k jejich očištění od zástavního práva. Pokud by se jednalo o pohledávky, které byly po splatnosti již před okamžikem převodu závodu a ze kterých se měl zajištěný věřitel uspokojovat, bude přirozeně jejich převodu na investora bez dalšího oponovat.

Vzniklou situaci je pak možné příkladmo řešit následujícími třemi způsoby, v závislosti na postavení všech zainteresovaných stran. První a nejvíce přímočarou variantou je samozřejmě zinkasovat již splatné pohledávky ještě před okamžikem převodu závodu, čímž celý problém odpadne – zajištěný věřitel se uspokojí ze zajištění na předmětných pohledávkách a na investora přejde smlouva s odběratelem, ze které mu budou v budoucnu vznikat další (od zástavního práva již očištěné) pohledávky, související s poskytováním plnění odběrateli. Druhou možností je, že si zajištěný věřitel vymíní, aby předmětné smlouvy, ze kterých vzešly pohledávky, ke kterým uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění, se závodem na nabyvatele nepřešly a zůstaly nadále v majetkové podstatě dlužníka, a tyto následně zinkasovat, což mu umožňuje § 293 ins. zák.[21] To samozřejmě může otevřít diskusi s investorem na téma přiměřeného snížení kupní ceny závodu, jelikož tímto přijde nejen o již splatné pohledávky za odběratelem, ale také o existující smluvní vztah s ním. Třetí variantou je umožnit přechod těchto smluv (a pohledávek z nich vzešlých) na investora a zahájit jednání o navýšení kupní ceny. Zde však může být obtížné nalézt rovnováhu mezi rizikem platební schopnosti odběratele na straně investora a zájmem zajištěného věřitele na maximálním uspokojení.

Ať už dojde k volbě jakéhokoli řešení této situace, je zjevné, že bude vždy třeba vzít v potaz spoustu externalit, jako je ekonomická situace odběratele dlužníka, doba, na kterou je smlouva uzavřena, vyjednávací pozice investora a v neposlední řadě také časové hledisko, které může prostor pro vyjednávání podstatně zúžit.

Nabytí závodu v kontextu nezbytných oprávnění k podnikání 

Jak vyplývá z ust. § 2175 o. z., koupí závodu kupující sice nabývá vše, co k závodu jako celku náleží, to však v sobě nezahrnuje korporátní identitu dlužníka – společnosti jako dosavadního vlastníka obchodního závodu. Převod závodu spadá do tzv. kategorie převodu majetku (assets deal), jehož specifikem je právě na rozdíl od převodu podílu či akcií na společnost (share deal) nepřevoditelnost korporátní „schránky“ podnikání, jíž právě společnost je.

Kupující je proto nucen předem zvážit, jakým způsobem bude závod nabývat. Obvykle se za tímto účelem zakládá tzv. SPV, což je společnost zvláštního určení (special purpose vehicle), která je zakládána za konkrétním účelem, jímž v daném případě bude nabytí obchodního závodu z konkursu. Založením společnosti však kupující ještě nemá vyhráno. Úskalím tohoto způsobu nabývání majetku je skutečnost, že se spolu se závodem nepřevádí veřejnoprávní licence vázané toliko na osobu dlužníka, tedy typicky přinejmenším živnostenská oprávnění. Kupující si proto nutně musí předem položit otázku, jaké činnosti bude po nabytí závodu vykonávat, a pokud to budou pouze činnosti, které vykonával dlužník, pak jistým návodem pro zajištění veřejnoprávních oprávnění může být přehled oprávnění, kterými disponuje dlužník samotný, a to samozřejmě následováno adekvátním posouzením, zda rozsah těchto oprávnění je dostatečný.

Většina živnostenských oprávnění spadá do kategorie živností ohlašovacích, jimiž jsou živnosti volné, vázané a řemeslné. Podle ust. §10 zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, vzniká oprávnění provozovat tyto živnosti až na výjimku a za předpokladu bezvadnosti žádosti a jejích podkladů již ke dni podání žádosti, tzn. v moment ohlášení záměru podnikat v konkrétní oblasti. Zvláštní režim pak mají pouze živnosti koncesované, jejichž vznik je vázán až na okamžik nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese.

Ve většině případů proto lze obvyklá veřejnoprávní oprávnění získat před nabytím závodu či v době bezprostředně následující po jeho nabytí tak, aby byla zachována kontinuita výroby pro zachování statutu běžícího závodu, což může být relevantní mimo jiné i z daňového pohledu.

Specifika kupní smlouvy a způsob úhrady kupní ceny

Právní úprava prodeje obchodního závodu je řešena v ust. § 2175 až 2183 o. z. nadepsaných „zvláštní ustanovení o koupi závodu“, jež navazuje na obecnou právní úpravu koupě. Jak zmíněno v tomto článku výše, specifikum nabývání závodu z majetkové podstaty v konkursu tkví v tom, že na nabyvatele závodu, až na výjimky, nepřecházejí závazky váznoucí na závodu, tedy typicky dluhy a jiné právní povinnosti.[22]

Smlouva o koupi závodu proto z povahy věci nemusí být a ani nebývá tak robustní jako ve standardních M&A transakcích, kde se mimo jiné musí vyjednat kvalita prodávané věci, podmínky uplatnění nároků z vad nebo limity odpovědnosti prodávajícího. Nadto se již stalo obvyklou praxí, že návrh smlouvy o koupi závodu je připravován stranou prodávající, tedy typicky ze strany insolvenčního správce.

Nad rámec přesné a určité specifikace převáděného jmění[23] je vhodné se z pozice kupujícího zamyslet přinejmenším nad podmínkami způsobu úhrady kupní ceny, okamžikem účinnosti smlouvy a zejména pak účinnosti převodu závodu jako takového.

Nejprve však krátce ke způsobu a podmínkám zpeněžování dlužníkova závodu. Ze všech zákonných možností, jak zpeněžit závod,[24] se v praxi nejčastěji používá prodej mimo dražbu. Tento způsob zpeněžení má však svá specifika, jejichž nenaplnění bude mít za následek neuskutečnění převodu. Jedná se zejména o nutný souhlas insolvenčního soudu a věřitelského orgánu[25] s převodem majetku způsobem mimo dražbu, a to při splnění případných podmínek prodeje definovaných ze strany insolvenčního soudu. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským orgánem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Výjimku zákon stanoví pouze pro prodej majetku bezprostředně ohroženého zkázou nebo znehodnocením. Příslušné ustanovení ins. zák.[26] je kogentní a ani samotná existence pokynu zajištěného věřitele, kterým je insolvenční správce vázán, nebude k uskutečnění prodeje dostačující.[27] Další podmínky prodeje může stanovit přímo insolvenční soud. Pokud se tak stane, podmínky se obvykle omezují na nutnost prodeje nejvyšší nabídce (pro případ uskutečňování výběrového řízení) a nutnost složení kupní ceny na účet majetkové podstaty, popř. zajištění její úhrady jiným vhodným způsobem.

V praxi se pak setkáváme s případy, kdy insolvenční správci v návrhu kupní smlouvy způsob úhrady kupní ceny konstruují tak,[28] že kupující je povinen kupní cenu složit na účet majetkové podstaty ještě před podpisem smlouvy samotné, přičemž k podpisu smlouvy jsou ochotni přistoupit až po připsání peněžních prostředků na účet a obdržení souhlasu insolvenčního soudu a věřitelského orgánu. Je nutné zdůraznit, že tento postup přitom nemá oporu v zákoně a jen se stává jakousi praxí některých insolvenčních správců, což ve svém důsledku pro investora (kupujícího) představuje situaci, kdy je nucen plnou výši kupní ceny (což jsou někdy částky v řádech stovek milionů korun) hradit na účet soukromého subjektu, bez okamžitého adekvátního protiplnění, a navíc ještě bez právního titulu – což může být investory vnímáno jako riskantní operace. Nelze se proto statutárním zástupcům kupujícího, kteří mají povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, a tedy nesou odpovědnost za takto poskytnuté finanční prostředky, divit, že takto navržený způsob úhrady kupní ceny bedlivě analyzují a po zvážení všech rizik v kontextu své vlastní odpovědnosti obvykle požadují využít pro vypořádání kupní ceny mechanismus úschovy (escrow mechanism) i za cenu úhrady všech nákladů s tím spojených, a to mimo jiné i v kontextu specifické odpovědnosti insolvenčních správců,[29] která se odlišuje např. od odpovědnosti notářů.

Užití úschovního účtu je navíc standardní požadavek strany kupující i v běžných M&A transakcích v situaci, kdy kupující z jakýchkoli důvodů neobdrží nabývaná aktiva oproti kupní ceně. Není proto podle nás důvodu, aby tomu mělo být v případech prodejů z majetkových podstat jinak. Je nepochybně i v zájmu prodávajícího, aby jím navržený způsob úhrady kupní ceny některého ze zájemců o koupi dokonce neodradil. Pokud je dostatek času a prodej se uskutečňuje formou výběrového řízení, pro vypořádání kupní ceny je možné využít úschovního účtu. Pokud se prodej uskutečňuje z jakéhokoli důvodu v omezeném časovém rámci, a není tak možné nad rámec kupní smlouvy dojednávat také podmínky úschovního účtu, lze jako bezpečný způsob zvolit úhradu kupní ceny následující po podpisu kupní smlouvy, jejíž účinnost je odložena na moment připsání peněžních prostředků, odpovídajících plné výši kupní ceny, na účet majetkové podstaty. Tento způsob pro obě zainteresované strany zajistí, že budou v dostatečně komfortním a vyváženém postavení. Insolvenční správce majetek neprodá, aniž by měl prostředky na účtu, a kupující získá jistotu, že úhradou kupní ceny, což je úkon plně v jeho vlastní režii, de facto téměř automaticky nabude zamýšlený majetek.

Pokud se insolvenční správci pro výše navržený postup rozhodnou, lze jim jen doporučit, aby svůj záměr ohledně způsobu úhrady kupní ceny (např. případného využití úschovního účtu) předem sdělili insolvenčnímu soudu, a to nejpozději v žádosti o vyslovení souhlasu s prodejem mimo dražbu. Tím by se měli vyvarovat situace, kdy jim insolvenční soud stanoví (jiné) podmínky prodeje, které se plně nesetkávají s jejich záměrem či s očekávanými požadavky investora.

Aby to nebylo vše, další podmínky týkající se účinnosti převodu závodu stanoví přímo občanský zákoník. Oproti běžné koupi, kdy kupující nabývá vlastnické právo k závodu okamžikem účinnosti kupní smlouvy, kupující (za podmínky zápisu ve veřejném rejstříku, což bývá typické) nabývá vlastnické právo k závodu jako celku zveřejněním údaje, že uložil doklad o koupi závodu do sbírky listin. Dokladem o koupi závodu může být kupní smlouva samotná nebo jiné souhlasné prohlášení prodávajícího a kupujícího o tom, že smlouva byla uzavřena.[30] Zveřejněním se pak rozumí publikace oznámení v Obchodním věstníku nebo zveřejnění na portálu justice.cz. Jelikož okamžik zveřejnění, a tedy samotný moment převodu závodu, není plně v rukách smluvních stran a právní úprava zde není zcela ideální,[31] mezi odbornou veřejností se rozproudila debata ohledně dispozitivnosti ust. § 2180 o. z. S ohledem na dosavadní nevyjasněnost této otázky cestou rozhodnutí vyšších soudů je vhodné preventivně počítat s nemožností odchýlení se od právní úpravy a vycházet z okamžiku účinnosti převodu ke dni zveřejnění.

Za tímto účelem a po dohodě s klientem je možné zajistit účast notáře pro vyhotovení příslušného notářského zápisu, který notář po předchozí dohodě v předem stanovený den uloží do sbírky listin společně s případným zápisem nových skutečností do obchodního rejstříku tak, aby tento zápis a uložení podkladů do sbírky listin připadal na den, v němž bude uveřejněno předem objednané oznámení v Obchodním věstníku o tom, že došlo k uložení dokladu o koupi závodu do sbírky listin. Organizací všech těchto kroků lze v řadě případů docílit toho, aby bylo předem čitelné datum, k němuž bude převod závodu účinný, resp. zajistí, aby byl převod účinný přesně v den, na kterém se smluvní strany dohodnou.

Závěr 

Akvizice závodu z majetkové podstaty v konkursu může nepochybně představovat zajímavou investiční příležitost. Vyjma nesporných výhod, které tyto akvizice přinášejí, je ovšem nutné pamatovat na určitá specifika, daná zejména zvláštní úpravou ins. zák. a nutností v omezeném časovém rámci zajistit vše potřebné. Není tedy divu, že se na akvizice tohoto druhu specializují pouze kvalifikovaní investoři a poradci schopní zabezpečit komplexní službu. S ohledem na momentální vývoj ekonomické situace v České republice však očekáváme, že apetit po těchto transakcích rychle poroste.

 

Mgr. Tomáš Brožek, LL.M., působí jako advokát v Deloitte Legal s. r. o., advokátní kancelář.

Mgr. Michal Buchta působí jako advokát v Deloitte Legal s. r. o., advokátní kancelář.

---

[1] Viz ust. § 291 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ins. zák.“).

[2] Viz ust. § 495 o. z.

[3] Viz § 283 ins. zák. in fine.

[4] K neúčinnosti věcných břemen v insolvenčním řízení srov. § 248 odst. 3 ins. zák.

[5] Viz § 285 ins. zák.

[6] Viz P. Sprinz: Insolvenční zákon: komentář, C. H. Beck, Praha 2019, str. 735.

[7] Např. dle § 1761 nebo § 1881 o. z.

[8] T. Richter: Insolvenční právo, 2., doplněné a upravené vydání, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 437.

[9] Usnesení NS ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2982/2012, a rozsudek NS ČR ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001.

[10] To dokonce i za situace, kdy např. u nemovitého majetku není dlužník zapsán jako jeho vlastník v katastru nemovitostí.

[11] Dle § 225 odst. 4 ins. zák. platí: „Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odst. 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ust. § 217 tím není dotčeno.“

Dle § 225 odst. 5 ins. zák. platí: „Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě.“

[12] Usnesení NS ČR ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98.

[13] Tzv. úhrnkem ve smyslu § 1918 o. z.

[14] A ostatně také § 140a a násl. ins. zák., který tak činí od momentu prohlášení úpadku.

[15] Typicky půjde např. o náklady spojené s údržbou závodu [§ 168 odst. 2 písm. b) ins. zák.] či pohledávky ze smluv s dodavateli [§ 168 odst. 2 písm. f) či g) ins. zák.].

[16] Typicky půjde např. o náklady spojené s pracovněprávními vztahy [§ 169 odst. 1 písm. a) ins. zák.] a pohledávky státu [§ 169 odst. 1 písm. b) ins. zák.].

[17] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 1 VSPH 42/2009-B-52.

[18] Včetně případných nároků na odstupné dle § 52 písm. a) nebo c) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), ve spojitosti s § 67 a násl. zák. práce.

[19] Viz ust. § 291 ins. zák.

[20] Viz op. cit. sub 6, str. 292.

[21] Ten opravňuje zajištěného věřitele udílet insolvenčnímu správci pokyny ohledně způsobu zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky zajištěného věřitele.

[22] Viz § 283, 285 a 291 ins. zák.

[23] A tomu odpovídající kontroly soupisu majetkové podstaty zahrnující bezchybný výčet a popis všech převáděných částí závodu, obsahující zejména řádné označení všech nemovitostí.

[24] Viz ust. § 286 ins. zák.

[25] Ins. zák. sice v § 286 uvádí pojem věřitelský výbor, jsme ale přesvědčeni, že v případě např. nepatrného konkursu bude tuto kompetenci moci vykonávat také zástupce věřitelů dle § 315 ins. zák.

[26] Viz ust. § 289 ins. zák.

[27] Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze SCB 26 INS 4392/2008 1 VSPH 194/2012-B-36, v jehož odůvodnění je uvedeno, že „pokyny zajištěného věřitele však nemohou nahradit souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru vyžadovaný k účinnosti prodeje mimo dražbu“.

[28] Je vhodné zdůraznit, že v některých případech tak insolvenční správci činí v důsledku takto stanovené podmínky v usnesení insolvenčního soudu, jímž je vysloven souhlas s prodejem.

[29] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3064/2000.

[30] Toto bývá praktické ve standardních M&A transakcích, kde smluvní strany nemají zájem na zveřejnění podmínek transakce. V případech nabývání závodu z majetkové podstaty toto není relevantní, neboť kupní smlouva je předmětem zveřejnění v ISIR.

[31] V tomto směru lze např. poukázat na skutečnost, že dle § 291 ins. zák. přechází na nabyvatele dluhy spojené se závodem (včetně těch plynoucích z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům) již k momentu účinnosti smlouvy, který se ovšem neshoduje s momentem, kdy se dle § 2180 o. z. stává nabyvatel, zapsaný ve veřejném rejstříku, vlastníkem závodu. Nabyvatel se tak stává dlužníkem z těchto vztahů ještě předtím, než nabude závod a může z jeho provozu začít těžit prospěch.