Členský stát, který přijme rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení schengenského víza z důvodu námitky vznesené jiným členským státem, musí v tomto rozhodnutí označit dotyčný členský stát a uvést konkrétní důvod pro zamítnutí zakládající se na této námitce spolu s případnými důvody této námitky. Stojí v rozsudku Soudního dvora EU ve spojených věcech c-225/19 a C-226/19 R. N. N. S. a K. A. vs. Minister van Buitenlandse Zaken zveřejněného 24. listopadu 2020.

Kauza se týká egyptského státního příslušníka s bydlištěm v Egyptě (věc C-225/19) a syrské státní příslušnice s bydlištěm v Saudské Arábii (věc C-226/19), kteří podali k Minister van Buitenlandse Zaken (ministr zahraničních věcí, Nizozemsko, dále jen „ministr“) žádosti o udělení „schengenského víza“¹, aby mohli navštívit své rodinné příslušníky, kteří pobývají v Nizozemsku. Jejich žádosti však byly zamítnuty a toto zamítnutí jim bylo v souladu s vízovým kodexem sděleno prostřednictvím standardního formuláře², který obsahuje jedenáct políček určených k zaškrtnutí příslušného důvodu. Vzhledem k tomu, že v tomto případě bylo zaškrtnuto šesté políčko, bylo zamítnutí udělení víza vysvětleno skutečností, že dotyční jsou považováni za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy některého členského státu³. Toto zamítavé rozhodnutí vyplývalo z námitek vznesených Maďarskem a Německem, na něž se nizozemské orgány obrátily v rámci postupu předchozí konzultace upraveného vízovým kodexem⁴. Formulář však neobsahoval žádné upřesnění, které by dotyčným umožnilo zjistit, o jaké členské státy se jedná, konkrétní důvod pro zamítnutí zvolený ze čtyř v úvahu připadajících důvodů (hrozba pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo pro mezinárodní vztahy), nebo důvody, na základě kterých byli za takovou hrozbu považováni.

Dotyční podali k ministrovi stížnost, která byla zamítnuta. Podali tedy odvolání⁵ k Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko), v němž tvrdili, že jim není poskytnuta účinná právní ochrana, jelikož nemohou tato rozhodnutí po věcné stránce zpochybnit. Tento soud se rozhodl položit Soudnímu dvoru EU otázku stran odůvodnění, které musí obsahovat rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza, pokud je toto zamítnutí odůvodněno námitkou vznesenou jiným členským státem, jakož i ohledně možnosti soudního přezkumu tohoto důvodu pro zamítnutí v rámci odvolání podaného proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza a rozsahu takového přezkumu.

Závěry Soudního dvora EU

Zaprvé Soudní dvůr EU rozhodl, že členský stát, který přijal rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza z důvodu námitky vznesené jiným členským státem, musí označit v tomto rozhodnutí členský stát, který tuto námitku vznesl, a uvést konkrétní důvod pro zamítnutí zakládající se na této námitce spolu s případným opodstatněním důvodů této námitky.

Zadruhé Soudní dvůr EU rozhodl, že soudy členského státu, který přijal rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza z důvodu námitky vznesené jiným členským státem, nemohou zkoumat materiální legalitu této námitky. Z tohoto důvodu musí členský stát, který přijal rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza, v tomto rozhodnutí rovněž uvést orgán, u kterého může žadatel podat prostředek nápravy, který má za tímto účelem k dispozici v členském státě, který námitku vznesl.

Než k tomuto závěru Soudní dvůr EU dospěl, zdůraznil nejprve, že je pravda, že předmětem soudního přezkumu soudů členského státu, který přijal rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza, je legalita tohoto rozhodnutí. Příslušné vnitrostátní orgány mají však při posuzování žádostí o udělení víza široký prostor pro uvážení, pokud jde o podmínky použití důvodů pro zamítnutí stanovených vízovým kodexem a hodnocení rozhodných skutečností. Soudní přezkum tohoto prostoru pro uvážení se tedy omezuje na ověření toho, zda se napadené rozhodnutí opírá o dostatečně pevný skutkový základ, a na ujištění se, že není stiženo vadou zjevně nesprávného posouzení. Pokud je v tomto ohledu zamítnutí víza odůvodněno skutečností, že jeho vydání bránil jiný členský stát, musí mít tyto soudy možnost ujistit se o tom, že postup předchozí konzultace jiných členských států popsaný ve vízovém kodexu byl použit správně, a zejména ověřit, zda byl žadatel správně označen jako osoba, na kterou se vztahuje dotyčná námitka. Navíc musí mít tyto soudy možnost ověřit, zda byly dodrženy takové procesní záruky, jako je povinnost odůvodnění. Naproti tomu přezkum opodstatněnosti námitky vznesené jiným členským státem přísluší vnitrostátním soudům tohoto jiného členského státu.

Rozsudek SD EU ve spojených věcech C‑225/19 a C‑226/19 z 24. listopadu 2020 naleznete ZDE.

1 Vízum pro průjezd přes území členských států nebo předpokládané pobyty na tomto území nepřesahující tři měsíce během jakéhokoli šestiměsíčního období. Toto vízum vydává členský stát podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (Úř. věst. 2009, L 243, s. 1), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 610/2013 ze dne 26. června 2013 (Úř. věst. 2013, L 182, s. 1) (dále jen „vízový kodex“).

2 Formulář obsažený v příloze VI vízového kodexu, na který odkazuje čl. 32 odst. 2 tohoto kodexu.

3 Důvod pro zamítnutí upravený v čl. 32 odst. 1 písm. a) bodu vi) vízového kodexu.

4 Postup předchozí konzultace stanovený v článku 22 vízového kodexu.

5 Odvolání stanovené v čl. 32 odst. 3 vízového kodexu.

Zdroj: curia.europa.eu
Foto: SD EU