Článek se věnuje přemísťování pacientů vykonávajících ochranné léčení v ústavní formě mezi dvěma psychiatrickými nemocnicemi. V článku je řešeno jednak to, zda a za jakých podmínek je přemístění vůbec možné, a dále to, jak má postupovat pacient, který o přemístění usiluje, nebo mu chce naopak zabránit. Článek je inspirován případem, který řešil veřejný ochránce práv.

Úvod

Veřejný ochránce práv (dále jen jako „ochránce“) provedl šetření případu[1], kdy byl mezi dvěma psychiatrickými nemocnicemi přemístěn pacient ve výkonu ochranného léčení v ústavní formě (dále jen jako „OL“), a to po více jak 20 letech výkonu OL a bez svého souhlasu nebo předchozího oznámení. Šetřením bylo zjištěno, že praxe přemísťování pacientů ve výkonu OL mezi nemocnicemi je nejednotná. Článek se přemísťování pacientů ve výkonu OL věnuje jak z pohledu pacienta, který s přemístěním nesouhlasí, tak naopak i z pohledu pacienta, který o přemístění usiluje. Pro advokáty považuji článek za přínosný, protože přání vykonávat OL v jiné nemocnici pacienti při komunikaci s ochráncem formulují poměrně často. Z důvodu, že dle závěrů uvedeného šetření může přemístění pacienta nařídit jen soud, nemůže ochránce pacientům v této oblasti k prosazení či ochraně jejich zájmu, na rozdíl od advokátů, přímo pomoci.

 

K aktuálnímu stavu OL v ČR

Ochranná léčba se v ČR vykonává ve 14 psychiatrických nemocnicích.^[2] Ve výkonu OL v ústavní formě se v ČR aktuálně nachází přibližně 1000 pacientů, přičemž lze sledovat stoupající trend jejich počtu.^[3] Ačkoliv se přemístění zajisté netýká každého pacienta ve výkonu OL, tak ani nelze konstatovat, že článkem řešený problém by měl pouze akademický rozměr.

Ochránce dlouhodobě upozorňuje, že právní úprava ochranného léčení je nedostatečná^[4], to se týká i přemísťování pacientů. Na rozdíl od přemísťování jiných skupin osob omezených na osobní svobodě není přemístění pacientů ve výkonu OL explicitně upraveno. Pro jiné skupiny osob taková úprava existuje.[5]

Z informací získaných oslovením soudů vyplývá^[6], že praxe přemísťování pacientů ve výkonu OL je nejednotná. Některé soudy jsou přesvědčeny, že přemísťování pacientů ve výkonu OL není podle aktuální právní úpravy možné, a to s odkazem na Vnitřní a kancelářský řád.[7]

Může přemístění vůbec proběhnout, a pokud ano, tak jak?

Názor, že Vnitřní a kancelářský řád představuje překážku pro přemístění pacienta ve výkonu OL, považuji za chybný. Dle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle čl. 95 odst. 1) Ústavy jsou soudci při rozhodování vázáni zákonem a mezinárodní smlouvou. Mám tak za to, že soudce nemůže s odkazem na instrukci ministerstva rezignovat na ochranu základního práva pacienta. Přemístěním může být zasaženo např. do práva pacienta na soukromý a rodinný život, pokud se rodina pacienta v průběhu výkonu ochranného léčení přestěhovala. Obdobně může jít o ochranu základního práva zdravotníků na život v situaci, kdy podmínky v nemocnici neodpovídají nebezpečnosti pacienta.

Nástroj k uvedené ochraně práv představuje § 351 trestního řádu: „výkon ochranného léčení nařídí předseda senátu zdravotnickému zařízení[8], v němž má být ochranné léčení vykonáno“. Trestní řád neuvádí, že by se toto ustanovení použilo pouze při prvním nařizování ochranné léčby. Soud, který nařídil výkon OL prvnímu poskytovateli zdravotních služeb[9](dále jen jako „poskytovatel“), může vydat nové opatření, jímž nařídí výkon jinému poskytovateli. Tento postup značná část soudů již používá.^[10]

Na problematiku řešenou článkem v době finalizace textu reagoval pozměňovací návrh poslankyně prof. JUDr. Heleny Válkové, CSc.[11], k vládnímu návrhu novelizace trestního řádu. Pozměňovací návrh obsahuje upravený § 351 odst. 6, který stanoví: „Předseda senátu okresního soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává, může nařídit jeho výkon jinému zdravotnickému zařízení; zdravotnickému zařízení, v němž bude ochranné léčení nadále vykonáváno, zašle písemnosti uvedené v odstavci 1 a sdělí mu, jaká část doby uvedené v § 99 odst. 6 větě druhé trestního zákoníku již uplynula. Nařídil-li předseda senátu výkon ochranného léčení podle věty první mimo obvod okresního soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení dosud vykonává, zašle okresnímu soudu, v jehož obvodu má být ochranné léčení dále vykonáváno, informace uvedené v odstavci 1 a případně další písemnosti, které mají význam pro běh lhůty podle § 99 odst. 6 trestního zákoníku a pro další rozhodování o ochranném léčení. O nařízení výkonu ochranného léčení podle věty první informuje soud, který ochranné léčení uložil.“.[12]

Pokud by novela včetně pozměňovacího návrhu nabyla účinnosti, došlo by k vyjasnění průběhu přemístění pacienta ve výkonu OL. Závěry článku týkající se toho, jakým způsobem může pacient dosáhnout přemístění, nebo mu naopak zabránit, by však zůstaly až na změnu místní příslušnosti soudu stejné.

Nabízí se i úvaha, zda nemohou přemístění provést přímo poskytovatelé po vzájemné domluvě a soudu přemístění pouze následně oznámit. Pokud poskytovatel mocensky rozhoduje o právech a povinnostech pacienta, tak vystupuje v pozici orgánu veřejné správy[13] a uplatňuje veřejnou moc, která může být uplatňována pouze v případech a v mezích stanovených zákonem.[14] Rozhodování o tom, kde bude pacient OL vykonávat, je mocenským rozhodnutím, které může na pacienta mít významné dopady. Právní řád nezmocňuje poskytovatele, aby mocensky rozhodoval o přemísťování pacientů, jimž je ochranné léčení uloženo, ani k tomu, aby zadržel informace o plánované změně místa výkonu léčby. O změně místa výkonu ochranné léčby tak při absenci speciální právní úpravy musí rozhodovat soud a poskytovatelé ho bez jeho rozhodnutí nemohou provést.

 

K povaze soudního nařízení přemístění

Nařízení výkonu ochranné léčby má dle § 315 odst. 3 trestního řádu povahu opatření nutného k výkonu trestu a ochranných opatření^[15], přičemž opatření v trestním řízení jsou na rozdíl od rozhodnutí zcela neformální úkony spíše organizačně technické a operativní povahy a nelze je napadat opravnými prostředky.^[16]

 

Co může dělat pacient, který nechce být přemístěn

V situaci obdobné té, kterou se ochránce zabýval v šetření zmíněném v úvodu článku, tedy že dojde k přemístění pacienta nebo se takové přemístění chystá, má pacient soudu sdělit, proč nepovažuje přemístění za vhodné. Pokud už k přemístění došlo a pacient je přesvědčen, že přemístěním došlo k zásahu do jeho základního práva, tak pravděpodobně jediným způsobem, jak dosáhnout přezkumu tohoto jím vnímaného zásahu, je podání ústavní stížnosti[17] podle § 72 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, protože proti nařízení přemístění jako opatření v trestním řízení není dostupný jiný procesní prostředek k ochraně práva.

Pacient, který byl přemístěn pouze na základě rozhodnutí poskytovatelů bez toho, aby soud nařídil výkon OL jinému poskytovateli, což jsem výše označil za nezákonný postup, se může ochrany před tímto nezákonným zásahem domáhat ve správním soudnictví podle § 82 a násl. správního řádu soudního. Pacient se v takové situaci může také obrátit na Kancelář veřejného ochránce práv, a to pokud se před tím nedomohl nápravy formou stížnosti přímo v nemocnici.

 

Co má dělat pacient, který usiluje o přemístění

Přemístění nemůže pacient vynutit, může však soudu, který mu původně uložil ochranné léčení, navrhnout, aby nařídil výkon jeho ochranného léčení jinému poskytovateli. Soud opatřením tento návrh odmítne nebo nařídí výkon ochranné léčby jinému poskytovateli. Pokud soud návrhu pacienta nevyhoví, měl by toto opatření odůvodnit, a to ačkoliv se opatření v trestním řízení zpravidla neodůvodňují. Jestliže pacient tvrdí, že výkonem ochranné léčby u původního poskytovatele dochází k zásahu do jeho základních práv, tak jako jediný prostředek k ochraně před tímto zásahem připadá v úvahu opět ústavní stížnost. Bez odůvodnění by pak tvrzený zásah do základních práv byl nepřezkoumatelný a lze předpokládat, že Ústavní soud by takovéto neodůvodněné opatření zrušil.

Obdobně má postupovat i poskytovatel, který chce dosáhnout přemístění pacienta. Pokud by pacienta bylo nutné přemístit okamžitě a nebylo by možné čekat na nařízení výkonu OL soudem jinému poskytovateli, tak v případech vyvolaných změnami zdravotního stavu pacienta bez souvislosti s OL může dojít k přemístění pacienta k jinému poskytovateli bez nařízení soudu.[18] Po vyřešení této akutní situace se však pacient navrátí k výkonu OL k původnímu poskytovateli.

Závěrem

Pacient ve výkonu ochranné léčby má možnost pokusit se ovlivnit v jaké nemocnici bude léčbu vykonávat, nástroje, které právní řád k tomuto ovlivnění nabízí, jsou však ve srovnání s jinými situacemi omezení osobní svobody značně omezené a bez pomoci advokáta často pro pacienta neuchopitelné.

Mgr. Matěj Stříteský, právník odboru dohledu nad omezováním svobody, Kancelář veřejného ochránce práv

(Autor článku působí v Kanceláři veřejného ochránce práv, názory autora vyjádřené v článku však nelze považovat za názory Kanceláře veřejného ochránce práv.)

---

[1] Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 4. února 2020, sp. zn. 5068/2019/VOP/MSŘ. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/7878

[2] Souhrnná zpráva o šetření veřejného ochránce práv, Ochranné léčení, omezovací prostředky a další témata, 2019, dostupné z: https://www.ochrance.cz/?id=102650

[3] PÁV, Marek, ŠVARC, Jiří, 2019. Stávající stav a doporučení k dalšímu rozvoji sítě ochranného léčení. Praha: Ministerstvo zdravotnictví. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/334965659_Stavajici_stav_a_doporuceni_k_dalsimu_rozvoji_site_ochranneho_leceni

[4] Výroční zpráva o šetření veřejného ochránce práv Ochrana před špatným zacházením, 2019. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-na-svobode/vyrocni-zpravy/

[5] Viz např. § 5 odst. 9. zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, nebo § 9 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.

[6] STŘÍTESKÝ, Matěj. Přemísťování pacientů ve výkonu ochranného léčení v ústavní formě mezi poskytovateli zdravotních služeb. In Pavel KANDALEC, Jiří VALDHANS. Sborník z konference Dny práva 2019, Část II.: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2019. ISBN 978-80-210-9662-2. Dostupné z: http://www.dnyprava.cz/dokumenty/53176.

[7] Instrukce č. 505/2001‑Org. Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, zveřejněná v č. 1/2002 Rejstříku instrukcí (dále jen jako „Vnitřní a kancelářský řád“).

[8] V textu nepíšu o zdravotnickém zařízení, kterým jsou dle zákona o zdravotních službách myšleny prostory určené pro poskytování zdravotních služeb, ale o poskytovateli zdravotních služeb, který je subjektem práv a kterému může soud ukládat povinnosti.

[9] Často se bude jednat o jiný soud než ten, v jehož obvodu pacient vykonává ochranné léčení.

[10] STŘÍTESKÝ, Matěj. Přemísťování pacientů ve výkonu ochranného léčení v ústavní formě mezi poskytovateli zdravotních služeb. In Pavel KANDALEC, Jiří VALDHANS. Sborník z konference Dny práva 2019, Část II.: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2019. ISBN 978-80-210-9662-2. Dostupné z: http://www.dnyprava.cz/dokumenty/53176

[11] Pozměňovací návrh k sněmovnímu tisku č. 624, ochranné léčení – informační povinnost, dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=183354.

[12] Ibid, s. 5.

[13] Odkazuji zde na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 8 As 153/2016 – 38, www.nssoud.cz, který se věnuje zásahům vůči dítěti při výkonu ochranné výchovy výchovným ústavem, přičemž závěry soudu o dvojí roli výchovného ústavu, který v některých situacích vystupuje jako orgán veřejné správy a v jiných nikoliv, jsou přenositelné i na ochranné léčení.

[14] Čl. 2 odst. 2 Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.

[15] ŠKVAIN, Petr. § 351 [Nařízení výkonu ochranného léčení]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013.

[16] ŠÁMAL, Pavel. Opatření v trestním řízení. In: HENDRYCH, Dušan, BĚLINA, Miroslav, FIALA, Josef, ŠÁMAL, Pavel, ŠTURMA, Pavel, ŠTENGLOVÁ, Ivana, KARFÍKOVÁ, Marie. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009.

[17] V rozhodovací praxi Ústavního soudu jsem takovou stížnost nedohledal, a nelze tak s určitostí konstatovat, že by se Ústavní soud takovou stížností zabýval.

[18] Viz § 87 odst. 2 písm. c) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů.