Při rozhodování o zpětném snížení výživného dětem nelze zasahovat do splatnosti dříve splatného dluhu na výživném v té části, ve které soud tuto výši výživného uznává pro dané období jako oprávněnou. Uvádí právní věta k nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 474/20 z 18. listopadu 2020, týkajícímu se porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konkrétně uhrazení nedoplatku na výživném, který vznikl v letech 2017 a 2018, a úpravy výše výživného a dluhu na něm.

Na začátku projednávané kauzy stálo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného na syny stěžovatelky (v tomto řízení stěžovatelů), resp. návrhu otce (v tomto řízení vedlejšího účastníka) na snížení výživného tak, že je otec povinen počínaje od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 přispívat na výživu staršího syna částkou 13 000 Kč měsíčně a na výživu mladšího syna 10 000 Kč měsíčně.

Dále, že nedoplatek na výživném za období od září 2017 do 30. 4. 2018 v celkové výši 24 000 Kč na obě nezletilé děti je otec povinen uhradit k rukám matky do 30. 9. 2019. Stanovil rovněž povinnost otce přispívat na výživu staršího syna částkou 3 500 Kč a na mladšího syna měsíčně částkou 2 500 Kč, a to počínaje od 1. 5. 2018 vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky.

K následnému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 potvrdil.  Ve výroku o snížení výživného rozsudek změnil tak, že počínaje od 1. 5. 2018 se výživné otce pro staršího syna snižuje na částku 7 000 Kč měsíčně a pro mladšího syna se snižuje na částku 5 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky. Ve výroku III stanovil, že nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 5. 2018 do 30. 11.2019 pro staršího syna ve výši 82 300 Kč a pro mladšího syna ve výši 49 500 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 30. 6. 2020. Ve výroku o nedoplatku na výživném za období od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2018 a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Posléze byly opravným usnesením částky dlužného výživného změněny na 60 300 Kč, resp. 38 500 Kč.

Stěžovatelé ve své stížnosti tvrdili, že napadeným výrokem III rozsudku Městského soudu v Praze došlo k porušení práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.  Městský soud dle stěžovatelů napadeným výrokem porušil zásadu rei iudicatae tím, že „prohlásil“ dosud neuhrazené splatné částky výživného za nesplatné jen proto, že zčásti snížil vyživovací povinnost vedlejšího účastníka. Podle stěžovatelů šlo o zjevný omyl, neboť Městský soud v Praze v napadeném výroku vyčísluje „nedoplatek na zvýšeném výživném“ za dobu od 1. 5. 2017 do 30. 11. 2019, ačkoliv je zřejmé, že fakticky došlo ke snížení výživného a žádný nedoplatek vzniknout nemohl. Stěžovatelé uvádějí, že ačkoli takový výsledek odvolací soud napadeným výrokem nejspíš ani nezamýšlel vyvolat, je skutečností, že k němu došlo a vedlejší účastník z tohoto pochybení soudu neváhá těžit, když v probíhajících exekucích požaduje nejenom jejich zastavení, ale i přiznání práva na náhradu nákladů řízení jeho osobě na úkor stěžovatelů.

Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že namítají-li stěžovatelé zásah do práva na ochranu majetku, je nutno jim přisvědčit. Pojem „majetek“ je nutno v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vykládat tak, že nezahrnuje pouze existující vlastnictví, ale též majetkový zájem v širším smyslu. Pojem majetek může proto zahrnovat též majetkové hodnoty včetně pohledávek, u kterých může stěžovatel tvrdit, že má „legitimní očekávání“ (ésperance légitime/legitimate expectation) dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (srov. Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00, odst. 50–52). Ústavní soud se k problematice legitimního očekávání v souvislosti s majetkovým zájmem jakožto ústavně chráněným právem již mnohokráte vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 31/09 ze dne 9. 1. 2013 (N 5/68 SbNU 89; 42/2013 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze III. ÚS 474/20 6 dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)].

Pokud je majetkový zájem představován nárokem v podobě pohledávky, spadá tento nárok pod rozsah pojmu majetek v případě, kdy má tento nárok dostatečnou oporu v psaném vnitrostátním právu či v judikatuře (srov. např. Sierpiński proti Polsku ze dne 3. 11. 2009 č. 38016/07, odst. 65).

V nyní posuzované věci měla pohledávka stěžovatelů vůči vedlejšímu účastníkovi povahu pravomocně přiznaného nároku na výživné (plynoucí z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 15. 5. 2014 č. j. 12 Nc 45/2013-217 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014 č. j. 28 Co 33/2014-265), jde tak zcela nepochybně o majetkový nárok spadající pod čl. 11 odst. 1 Listiny.

Podstatou sporu je otázka, zda může obecný soud při rozhodování o zpětném snížení výživného jakkoli zasahovat do splatnosti dříve pravomocně přiznaného a splatného dluhu na výživném v té části, ve které sám tuto výši výživného uznává pro dané období jako oprávněnou.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze napadeným výrokem III zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelů vlastnit majetek, aniž by však zároveň tento jeho zásah sledoval jakýkoli legitimní cíl, resp. plnil účel, pro který je jinak zásah do nabytých majetkových práv ve věcech výživného v občanském zákoníku připuštěn. Účelem zpětné změny výše výživného (ať již jeho zvýšením či snížením) je snaha ex post reflektovat změnu poměrů, ať již na straně oprávněného či povinného, ke které došlo před přijetím rozhodnutí. Princip právní jistoty je pak chráněn časovou limitací možnosti této změny na tři roky zpětně. Speciální ochrana nezletilých dětí se pak projevuje v tom, že i při snížení výživného se nevrací již spotřebované výživné (§ 923 odst. 2).

Změna poměrů, resp. změna okolností sice může být důvodem pro zpětné snížení výživného, a být tedy důvodem pro legitimní zásah do majetkových nároků vyživované osoby (srov. bod 26–27), nemůže však být důvodem pro odsunutí splatnosti již existujícího dluhu na výživném, jakkoli o něm formálně soud rozhoduje znovu.

Důsledkem v nyní posuzovaném případě je pak zcela nepřijatelná situace spočívající v tom, že nikoli bagatelní částka dlužného výživného, se stala pro vyživované osoby nejen fakticky nedostupná (v důsledku neplacení výživného vedlejším účastníkem v potřebné výši), ale po určitou dobu (do 30. 6. 2020) též právně nevymahatelná, resp. právně neexistující.

Pokud nelze nalézt jakékoli legitimní ospravedlnění uvedeného zásahu do majetkového nároku stěžovatelů založeného rozhodnutím o výživném z roku 2014, jde o zásah protiústavní, tedy porušující ústavní právo stěžovatelů vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.

Tento závěr platí bez ohledu na to, zda byla ohledně dlužného výživného již též zahájena exekuce, či nikoli. Důsledek spočívající v riziku zastavování legitimně zahájených exekučních řízení (ačkoli pro část nároků mohla tato řízení pokračovat i po snížení výživného) spojený též s rizikem hrazení nákladů exekučního řízení ze strany oprávněných osob, protiústavnost napadeného výroku jen podtrhuje.

Jakkoli plynutím času, tj. dnem 30. 6. 2020, byl protiústavní stav částečně napraven tím, že se stěžovatelé mohou dlužného výživného již opětovně domáhat, považoval Ústavní soud za nezbytné napadený výrok zrušit, neboť jeho protiústavní důsledky se mohou i nadále v právní sféře stěžovatelů projevovat, ať již v podobě možných sporů o náklady řízení vzešlých z exekučních řízení, či dalších možných majetkových nároků stěžovatelů (např. úroky z prodlení z dlužného výživného – § 921 odst. 2 o. z.).

Ústavní soud rozhodl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 bylo porušeno právo stěžovatelů na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. A dále, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 20 Co 325/2019-889 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 sp. zn. 20 Co 325/2019 se ruší.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 474/20 vyhlášený dne 18. listopadu 2020 v naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay