Oddlužení během exekuce nemůže exekutor ovlivnit, má právo na odměnu

Schválení oddlužení je skutečností, kterou soudní exekutor nemůže v průběhu exekuce nijak ovlivnit, a proto mu ji z hlediska jeho nároku nelze přičíst k tíži. Neřeší-li exekuční tarif tuto situaci výslovně, pak je nutno v těchto případech nevykonatelnou pohledávku soudního exekutora dovozovat přímo z § 90 odst. 1 exekučního řádu, a to za analogického použití § 11 odst. 2 exekučního tarifu, a vznik nároku dovodit nejpozději od rozhodnutí, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení. V opačném případě by soudní exekutor své právo na odměnu exekutora nemohl v rozporu s jeho právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nijak uplatnit. Stojí v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. Ú 1231/20 z 2. listopadu 2020.

 

Před Krajským soudem v Českých Budějovicích je vedeno řízení v insolvenční věci dlužníka. Ještě před zahájením insolvenčního řízení byl JUDr. M. S., soudní exekutor, pověřen usnesením Okresního soudu v Benešově vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky proti dlužníkovi jako povinnému v celkové výši 16 168 Kč a k vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Protože usnesením krajského soudu byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení, uvedený soudní exekutor, který mezitím po dlužníkovi nic nevymohl, dne 10. 4. 2018 přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku vůči dlužníkovi ve výši 7 865 Kč. Tato částka sestávala z odměny exekutora ve výši 3 000 Kč a náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, obou zvýšených o daň z přidané hodnoty. Insolvenční správce tuto pohledávku uznal, pokud jde o částku 4 235 Kč. V rozsahu zbylé částky 3 630 Kč ji popřel, neboť nárok na odměnu vzniká soudnímu exekutorovi jen v případě, že vymůže pohledávku nebo její část.

Dne 7. 6. 2018 podal soudní exekutor JUDr. M. S. proti insolvenčnímu správci dlužníka žalobu o určení pravosti popřené pohledávky. Protože mu dne 31. 12. 2018 zanikl výkon úřadu, v dalším řízení měl postavení žalobce stěžovatel jako soudní exekutor, který od 1. 1. 2019 nahradil v exekutorském úřadu původního žalobce. Rozsudkem krajského soudu bylo určeno, že pohledávka, kterou do insolvenčního řízení přihlásil původní žalobce, byla přihlášena po právu i co do částky 3 630 Kč (výrok I). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Posouzení žaloby záviselo na zodpovězení otázky, zda má soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce již od okamžiku, kdy byl pověřen jejím provedením, nebo až poté, co vymohl nějaké plnění, či byl vydán příkaz k náhradě nákladů exekuce.

Krajský soud si byl vědom nejednotnosti rozhodování soudů o této otázce. Při jejím řešení se nicméně přiklonil k právnímu názoru obsaženému v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14. Tento právní názor lze shrnout tak, že pokud soudnímu exekutorovi, který nic nevymohl, náleží odměna, byť v minimální výši, jestliže mu zaniklo pověření exekutora k vedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo zastavením exekuce nebo změnou exekutora, pak mu tato odměna musí náležet i tehdy, kdy jeho pověření k vedení exekuce nezaniklo, po dobu insolvenčního řízení proti povinnému v něm však nebylo možné pokračovat.

K odvolání insolvenčního správce dlužníka Vrchní soud v Praze změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I). Kromě toho uložil stěžovateli povinnost zaplatit insolvenčnímu správci dlužníka náhradu nákladů řízení ve výši 13 600 Kč (výrok II). V rámci svého odlišného právního posouzení Vrchní soud zohlednil právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod č. 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že nevykonatelná pohledávka z titulu odměny soudního exekutora (jako pohledávka, která může být přihlášena a zjištěna v insolvenčním řízení vedeném na majetek dřívějšího povinného) vzniká soudnímu exekutorovi v okamžiku, kdy při provádění exekuce vymohl pohledávku nebo její část. Rovněž zohlednil závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 1739/19, podle něhož lze o legitimním očekávání exekutora na odměnu uvažovat pouze v případě, kdy se mu podařilo vymoci alespoň nějakou část plnění, z něhož by si případně mohl odečíst svou odměnu.

Stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které uvedl, že má za to, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze odporuje právním závěrům obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, podle něhož má soudní exekutor vůči povinnému, proti němuž bylo zahájeno insolvenční řízení, nárok na náhradu nákladů exekuce zahrnující náhradu hotových výdajů i odměnu v minimální zákonné výši již v okamžiku zahájení tohoto řízení, a to bez ohledu na to, že jím nebylo vymoženo žádné plnění. Odměna exekutora je legitimním očekáváním soudního exekutora a ve vztahu k přihlášené pohledávce je nedílnou součástí nákladů exekuce, které je soudní exekutor povinen do insolvenčního řízení přihlásit.

Ústavní soud dne 2. listopadu 2020 vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba soudního exekutora o určení pravosti popřené pohledávky ve výši 3 630 Kč.

Ústavní soud se neztotožnils právním názorem Vrchního soudu, přičemž ve svém posouzení vyšel právě z právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14.

Ustanovení § 11 odst. 2 exekučního tarifu předpokládá, že soudní exekutor, který v exekuci nic nevymohl, bude mít právo na odměnu podle § 90 odst. 1 exekučního řádu až v případě zastavení exekuce. To však neznamená, že lze toto právo soudnímu exekutorovi odepřít ve srovnatelné situaci, která se liší pouze tím, že zastavení exekuce předcházelo oddlužení, které vylučuje možnost následného rozhodnutí o úhradě nákladů dříve zahájené exekuce.

Schválení oddlužení je skutečností, kterou soudní exekutor nemůže v průběhu exekuce nijak ovlivnit, a proto mu ji z hlediska jeho nároku nelze přičíst k tíži. Neřeší-li exekuční tarif tuto situaci výslovně, pak je nutno v těchto případech nevykonatelnou pohledávku soudního exekutora dovozovat přímo z § 90 odst. 1 exekučního řádu, a to za analogického použití § 11 odst. 2 exekučního tarifu, a vznik nároku dovodit nejpozději od rozhodnutí, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení. V opačném případě by soudní exekutor své právo na odměnu exekutora nemohl v rozporu s jeho právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nijak uplatnit.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1231/20 vyhlášený dne 2. listopadu 2020 naleznete ZDE .

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay

 

Go to TOP