Pojištění vkladů u úvěrových institucí
Tento článek se zabývá problematikou zákonného pojištění vkladů u úvěrových institucí. Přestože se tato problematika dotýká každého, kdo má vklad u úvěrové instituce, povědomí veřejnosti o podmínkách a limitech pojištění vkladů není vysoké. Článek upozorňuje zejména na základní limit výplaty náhrady za pojištěný vklad ve výši 100 000 eur pro jeden subjekt u jedné úvěrové instituce, na otázku tzv. nadlimitních vkladů a jejich problematické postavení v případě úpadku úvěrové instituce, a apeluje na vkladatele, aby vždy pečlivě zvážili rizika, kterým své vklady vystavují, pokud limity zákonného pojištění nezohlední.
Z průzkumu realizovaného agenturou SC&C pro Českou bankovní asociaci v roce 2019[1] vyplývá, že povědomí veřejnosti o pojištění vkladů na účtech u úvěrových institucí není vysoké. Více než třetina (37 %) dotazovaných osob nevěděla, že jejich vklady jsou ze zákona pojištěny pro případ, že by se úvěrová instituce dostala do problémů. Nízké povědomí veřejnosti o této skutečnosti je i přesto, že úvěrové instituce mají zákonnou povinnost své klienty o pojištění vkladů pravidelně informovat ve výpisech z účtu. Lidé však těmto informacím nevěnují dostatečnou pozornost.
Otázka, zda je vklad u úvěrové instituce (tj. banky nebo spořitelního a úvěrního družstva) pojištěn, však může mít významný dopad na to, zda vkladatel své finanční prostředky v případě problémů úvěrové instituce dostane, nebo zda o ně nenávratně přijde.
Pojištění vkladů má dlouhou tradici. V reakci na hospodářskou krizi vznikla již v roce 1933 korporace vlády USA Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC), která do současnosti zajišťuje pojištění vkladů u svých členských bank. Následně se institut pojištění vkladů rozšířil celosvětově a v současné době existuje pojištění vkladů ve více než stovce zemí světa. V rámci Evropy jsou systémy pojištění vkladů organizovány na vnitrostátní úrovni, ale směrnice č. 2014/49/EU ze dne 16. 4. 2014 o systémech pojištění vkladů (směrnice DGS II) stanoví, že všechny členské státy musí mít fungující systém pojištění vkladů, který zaručuje náhradu do výše nejméně 100 000 eur na jednoho vkladatele u jedné banky.
V České republice byl v roce 1994[2] zřízen Fond pojištění vkladů. V důsledku implementace směrnic č. 2014/49/EU a č. 2014/59/EU ze dne 15. 5. 2014, kterými se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků (směrnice BRRD), došlo s účinností od 1. 1. 2016 v právní úpravě pojištění vkladů k zásadním změnám. Dosavadní Fond pojištění vkladů ztratil právní osobnost a stal se vedle Fondu pro řešení krize součástí nově vzniklého Garančního systému finančního trhu, zřízeného podle části deváté zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu,[3] který převzal a dále rozšířil všechny jeho dosavadní povinnosti a funkce. Za dobu od svého vzniku do konce roku 2019 Fond pojištění vkladů a následně Garanční systém finančního trhu vyplatil náhrady za pojištěné vklady ve dvaceti dvou případech, při kterých poskytl v podobě osmnácti řádných a čtyř dodatečných výplat náhrady vkladatelům třinácti bank a pěti spořitelních a úvěrních družstev v celkové výši 45,66 mld. Kč.
Aktuálně tak v České republice zajišťuje Garanční systém finančního trhu pojištění pohledávek z vkladů prostřednictvím Fondu pojištění vkladů, ve kterém shromažďuje a spravuje příslušnou část svého jmění. Do Fondu pojištění vkladů přispívají všechny úvěrové instituce – banky a spořitelní a úvěrní družstva se sídlem v České republice, pobočky bank z jiného než členského státu EU nebo státu, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „členský stát“), u nichž jsou vedeny pojištěné vklady. Pobočky zahraničních bank se sídlem v členském státě jsou pojištěny u příslušného provozovatele zahraničního systému pojištění pohledávek z vkladů v jejich domovském státě. Výši příspěvku každé úvěrové instituce stanovuje Česká národní banka v závislosti na objemu pojištěných vkladů, což je rovněž novinkou oproti předchozí úpravě. Zcela novou koncepci představuje skutečnost, že výpočet příspěvků do Fondu pojištění vkladů zohledňuje rizikové profily jednotlivých modelů podnikání a konkrétních úvěrových institucí. Každé úvěrové instituci je výše příspěvku stanovena každoročně do 31. května individuálním správním rozhodnutím České národní banky. Zároveň je zakotvena nová povinnost úvěrových institucí zaplatit do Fondu pojištění vkladů i mimořádné příspěvky v situaci, kdy by prostředky nepostačovaly k vyplacení zákonem stanovených náhrad.
V případě, že Česká národní banka shledá a Garančnímu systému finančního trhu oznámí, že úvěrová instituce není schopna dostát svým závazkům za zákonných a smluvních podmínek, nebo pokud soud vydá rozhodnutí o úpadku takové instituce, vyplatí Garanční systém finančního trhu z Fondu pojištění vkladů všem vkladatelům 100 % jejich vkladů, a to včetně úroků, až do výše ekvivalentu částky 100 000 eur.
Nová právní úprava přinesla rovněž významné zlepšení postavení běžných vkladatelů. Především došlo ke zkrácení lhůt pro výplatu náhrad za pojištěné vklady (k zahájení výplaty základních náhrad musí dojít nejpozději do 7 pracovních dnů od rozhodného dne) a zvýšily se požadavky na zajištění informovanosti vkladatelů o možnostech systému pojištění vkladů ze strany úvěrových institucí.
Zásadní novinkou je též možnost vkladatelů požádat Garanční systém finančního trhu o poskytnutí tzv. zvýšené náhrady za pojištěnou pohledávku. Pokud oprávněná osoba, která je fyzickou osobou, doloží, že splňuje zákonem stanovené podmínky pro výplatu zvýšené náhrady, poskytne Garanční systém finančního trhu oprávněné osobě zvýšenou náhradu za tu část pohledávky z vkladu, u které doložila splnění podmínek až do výše, o kterou vypočtená částka převyšuje částku 100 000 EUR, nejvýše však ve výši odpovídající dalším 100 000 eur pro jednu oprávněnou osobu u jedné úvěrové instituce. Jedná se o případy, kdy rozhodný den nastal ve lhůtě 3 měsíců ode dne připsání částky na účet, a zároveň tato částka byla připsána v důsledku určitých životních situací vkladatele – např. jako úhrada kupní ceny z prodeje nemovitosti sloužící k bydlení, v souvislosti s rozvodem, smrtí nebo invaliditou, v souvislosti s odchodem do důchodu nebo propuštěním ze zaměstnání, s vyplacením pojistného plnění nebo odškodnění za újmu oběti trestného činu apod. (§ 41ea zákona o bankách).
Zákonem stanovený základní limit pojištění pohledávek z vkladů ve výši 100 000 eur, přepočtený k rozhodnému dni na měnu státu, ve kterém se nachází předmětný účet, je třeba mít na paměti. Tento limit pojištění se v rámci výplaty základní náhrady vztahuje na jednu banku a jednu osobu (jejího klienta). Má-li klient na účtu částku přesahující uvedený limit, jedná se o tzv. nadlimitní vklad. Částka, o kterou vklad zákonem stanovený limit přesahuje, tak v rámci zákonného pojištění vkladů není pojištěna.
Pro aktivaci výplaty náhrad z Fondu pojištění vkladů není nutnou podmínkou, aby dotčené úvěrové instituci zanikla bankovní licence či povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo. Česká národní banka tak může učinit oznámení vůči Garančnímu systému finančního trhu o neschopnosti úvěrové instituce dostát svým závazkům vůči oprávněným osobám i v případě, že jde o aktivní subjekt působící na finančním trhu.[4] Naopak je vyloučeno, aby o úpadku úvěrové instituce bylo rozhodnuto v době, kdy je nositelem licence či povolení k činnosti.[5]
Aktivace Fondu pojištění vkladů, zánik bankovní licence či povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo, zrušení a likvidace, úpadek a následný konkurs jsou kroky, ke kterým v případě úvěrové instituce, která se dostala do závažných problémů, zpravidla dochází.
Je-li zjištěn úpadek úvěrové instituce a prohlášen konkurs na její majetek, je aplikována zvláštní úprava řešení úpadku finančních institucí, obsažená v části druhé hlavě IV insolvenčního zákona, která odráží specifika finančních institucí, zajišťuje vyšší ochranu a informovanost třetích osob a upravuje postavení České národní banky jako orgánu dohledu nad finančním trhem v rámci insolvenčního řízení.
Vznikne-li Garančnímu systému finančního trhu na základě vyplacení náhrad z Fondu pojištění vkladů pohledávka za úvěrovou institucí ve výši práv oprávněných osob na plnění z Fondu pojištění vkladů[6] a úvěrová instituce se dostane do insolvence, hledí se na Fond pojištění vkladů (resp. Garanční systém finančního trhu, který má právní osobnost) jako na přihlášeného věřitele dlužníka. V souladu s § 386 insolvenčního zákona má uspokojení pohledávek z pojištění přednost před jakýmikoli jinými nároky vůči dlužníku. Jedinou výjimkou jsou hotové výdaje a odměna insolvenčního správce a náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku.
V této souvislosti je třeba upozornit, že na základě novelizace insolvenčního zákona účinné od 1. 7. 2017[7] došlo ke zpřesnění formulace § 374 ins. zák. Toto ustanovení již bylo do insolvenčního zákona doplněno, a to s účinností od 1. 1. 2016 změnovým zákonem č. 375/2015 Sb., v souvislosti s přijetím zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu a v souvislosti s úpravou systému pojištění vkladů, a určuje pořadí uspokojování pohledávek za úvěrovými institucemi v insolvenčním řízení. Prioritně jsou z majetku úvěrové instituce uspokojovány pohledávky z vkladů do výše náhrady podle § 41e odst. 2 zákona o bankách (100 000 eur) a pohledávky Garančního systému finančního trhu vzniklé podle § 41h odst. 2 zákona o bankách, tj. ve výši práv oprávněných osob na plnění z Fondu pojištění vkladů. Po nich následuje uspokojení pohledávek z té části vkladů fyzických osob, malých a středních podniků, která přesahuje zákonný limit pojištění, a případných pohledávek z vkladů fyzických osob, malých a středních podniků, které by byly pojištěnými vklady ve smyslu § 41c zákona o bankách, kdyby nebyly přijaty prostřednictvím pobočky ve státě, který není členským státem Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru. Teprve poté může být přikročeno k uspokojování pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů.
Zde se nabízí otázka, nakolik bude vůbec v praxi reálné, aby po uspokojení pohledávky Garančního systému finančního trhu, který standardně bývá největším věřitelem úvěrové instituce, zbývaly ještě nějaké prostředky na uspokojení jiných věřitelů. Zejména pro tzv. nadlimitní vkladatele by toto ustanovení mělo být výrazným signálem k pečlivému zvažování, zda by nebylo namístě vklady diverzifikovat mezi více úvěrových institucí.
Česká národní banka se v rámci dohledu nad úvěrovými institucemi ve fázi po zániku jejich oprávnění k činnosti opakovaně setkává s případy, kdy klienti úvěrových institucí zjišťují, že jejich vklad přesahující 100 000 eur není v rozsahu nadlimitní částky zahrnut do zákonného pojištění. Na plné uspokojení všech pohledávek v rámci likvidace úvěrová instituce zpravidla nemá dostatečné prostředky, a tak je na její majetek prohlášen konkurs. Snaha vkladatelů vymoci pohledávku v rámci insolvenčního řízení nebývá většinou úspěšná. Nejen, že insolvenční řízení zpravidla trvá několik let, ale konečné uspokojení věřitelů uspokojovaných v pořadí za Garančním systémem finančního trhu se pohybuje pouze ve výši promile z původní částky. Dotčení klienti se pak dožadují ochrany či kompenzace jejich ztráty ze strany České národní banky či Garančního systému finančního trhu. Tyto instituce jim však nemohou žádným způsobem pomoci, neboť mohou jednat pouze v mantinelech příslušných právních předpisů.
Česká národní banka může pouze apelovat na veřejnost, aby v případě, že se setká s lákavou nabídkou úvěrové instituce na nestandardně vysoké úročení vkladu, měla na paměti riziko, jemuž se vystavuje, když do takové úvěrové instituce vloží částku přesahující limit zákonného pojištění. Již sama skutečnost, že úvěrová instituce nabízí úročení, které výrazně překračuje obvyklý standard, by měla pro potencionálního klienta být signálem pro zvýšenou obezřetnost.
Autoři JUDr. René Kurka a Mgr. et Mgr. Anežka Paříková působí v České národní bance.
Foto: Pixabay
[1] https://cbaonline.cz/image-bankovniho-sektoru-2019
[2] Zákon č. 156/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, doplňovaly zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, v platném znění, který nabyl účinnosti dne 29. 7. 1994.
[3] Zákon č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu, v platném znění.
[4] V roce 2016 byl tímto způsobem aktivován Fond pojištění vkladů v případě společnosti ERB bank, a. s.
[5] § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění.
[6] Nikoli ve výši skutečně vyplacených náhrad.
[7] Zákon č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.