Novela zákona o zbraních schválená 23. října 2020 Poslaneckou sněmovnou PČR, implementující nechvalně proslulou novelu zbraňové směrnice, by mohla být dobrou případovou studií euročeského legislativního procesu. Na počátku bylo zneužití teroristických útoků spáchaných výhradně nelegálními zbraněmi,  téměř ve všech případech propašovanými skrz vnější hranice Evropské unie, k prosazení dříve odmítnutých restrikcí na legálně držené zbraně.

Legitimitu návrhu přitom Brusel odvozoval od útoku spáchaného v obchodě Hypercacher nedostatečně znehodnocenými zbraněmi. Byť ty pachateli prodal policejní informátor v rámci akce na sledování černého trhu, byť znehodnocené zbraně nemají nic společného s “ostrými“ v rukou držitelů zbrojních průkazu a byť Komisi bylo novelou v roce 2008 uloženo vydání prováděcího nařízení právě k řešení problematiky znehodnocených zbraní (což v tichosti provedla až v roce 2015). Směrnice byla představena jako nejzásadnější prvek bezpečnostní reakce EU na terorismus, což při schvalování vyžaduje jednomyslnost, avšak její přijetí proběhlo v rámci procedury vnitřního trhu, tedy s přehlasováním České republiky, Polska a Lucemburska.

Evropský soudní dvůr toto následně posvětil rozhodnutím, které je čistě politické a s právem má společné jen róby, v nichž byli jeho autoři při vynášení oblečeni.

Na politické neštěstí navázal legislativní zmar. Nejzásadnější části novely směrnice nedávají valný smysl, což vede k naprosto rozdílným implementacím napříč členskými zeměmi.

Namísto sbližování zbraňových legislativ tak novela směrnice paradoxně vedla k přesnému opaku. Zmar směrnice přináší v také praktické a morální rovině. Například pokud jde o zákaz standardních zásobníků, zavádí trest pouze pro legální držitele zbraní (odebrání povolení na zbraň kategorie B). A pokud by takových zásobníků měla plný kufr osoba zapsaná na seznamu islamistických extremistů, avšak bez zbrojního průkazu? Tak to už směrnice neřeší.

K tomu všemu se přidalo období “mezivládí“ v roce 2017/2018, kdy úředníci Ministerstva vnitra dostali za úkol navrhnout implementační novelu. Při absenci jiných pokynů přišli s čistě technickou implementací, jejíž výsledek odpovídal kvalitám předlohy ve směrnici. Není se pak co divit, že se k implementační novele po dobu dvou a půl let v Poslanecké sněmovně nikdo nechtěl hlásit. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že prakticky všechny “nekontroverzní“ části směrnice česká legislativa obsahovala již dávno před unijní. Například “naprostou novinku“ ve směrnici týkající se povinnosti zabezpečeného uložení zbraní – u nás platí kontinuálně již od roku 1797 (sedmnáct set devadesát sedm, nejde o překlep).

Problém totiž činí jen velmi malá část novely směrnice, která zavádí restrikce na standardní zásobníky a vybrané typy zbraní. A to způsobem, který je současnému českému zákonu o zbraních naprosto cizí. Proto bylo přijato rozhodnutí vypracovat zcela nový zákon o zbraních, který by směrnici zohlednil od samého počátku a minimalizoval její negativní dopady.

Návrh nového zákona o zbraních, téměř hotový, se s nástupem COVIDové krize zasekl. Pod hrozbou vysokých unijních pokut za neimplementaci tak před několika měsíci opět oživla aktuálně sněmovnou schválená implementační novela, které se mezitím ve zbraňové komunitě začalo přezdívat “zombie zákon“.

Schválená implementační novela má nicméně s původním návrhem z roku 2018 velmi málo společného. S cílem omezit negativní dopady směrnice došlo k její úpravě prostřednictvím pozměňovacích návrhů, které v řadě ohledů přebraly principy implementace vymyšlené do “zastaveného“ návrhu nového zákona o zbraních. Oproti verzi z roku 2018 došlo k precizaci implementačních ustanovení a vypuštění původně navrhovaného bezbřehého správního uvážení, které dříve v praxi policejních orgánů nabylo doslova tragikomického rozměru https://www.epravo.cz/top/clanky/neurcite-pravni-pojmy-a-spravni-uvazeni-v-navrhu-novely-implementujici-smernici-o-zbranich-108388.html.

Nové unijní restrikce tak civilní držitelé zbraní pocítí především prostřednictvím navýšení administrativy, jako je např. zavedení zvláštního povolení k držení standardních zásobníků.

Naopak advokáty jistě zaujme, že zákon se prostřednictvím rozsáhlé novely stává výrazně méně přehledným a pro laiky mnohem hůře pochopitelným.

Výkladu znepřehledněného zákona by naopak měla výrazně napomoci nová úvodní věta předložená poslancem Pavlem Růžičkou.  V souladu s švýcarskou předlohou zní „Právo nabývat, držet a nosit zbraně je zaručeno za podmínek stanovených tímto zákonem.“ Výhledově by výkladu mohla napomoci také novela Listiny. Skrz pozměňovací návrhy došlo k akceleraci také dalších změn připravovaných v “zastaveném“ novém zákoně o zbraních, jako je například zpřístupnění tlumičů hluku, noktovizorů či expandujících střel pro užití v krátkých zbraních.

Pro advokáty zvyklé nosit zbraň bude představovat vítanou novinku povinnost orgánů veřejné moci v případě vynucování vstupu do úředních prostor beze zbraně umožnit její uložení. Již dnes to je v přibližně 95% takových případů plněno, a o to větší komplikaci čelí držitelé, které nečekaně zastaví při vstupu u oněch zbylých 5%. Povinnost se samozřejmě nevztahuje na úřadovny, v nichž není odzbrojení prakticky vynucováno (tj. bez bezpečnostní prohlídky).

Naopak významné změny dozná úprava doposud volně dostupných zbraní kategorie D, jako jsou plynové pistole, poplašné pistole či znehodnocené zbraně. Od toho si zákonodárce slibuje zamezení především “plynovkové turistiky“, na kterou si již delší dobu stěžovaly policejní orgány z jiných členských zemí Evropské unie. Přijetím změny nebyl vyslyšen argument, že toto naopak bude mít neblahý vliv na bezpečnostní situaci v ČR. Pokud pro současné “plynovkové“ zločince se tyto nástroje, které v zásadě nejsou nebezpečné, stanou méně dostupnými, kolik z nich namísto toho sáhne po kuchyňských nožích, a s jakými následky…?

Ze systematického hlediska významnou změnu představuje přijetí návrhu zákona o nakládání se zbraněmi v některých případech ovlivňujících vnitřní pořádek nebo bezpečnost České republiky, tisk PSP č. 669. Masmédia se při referování o něm zaměřují na “zákaz domobran“, což ale představuje pouze podružnou část, která navíc v současnosti nic nemění (žádná taková “domobrana“ odpovídající definici v ČR neexistuje). Zásadní část zákona představuje zavedení dobrovolného systému státem podporovaného zbraňového výcviku po pobaltsko-finském vzoru.

Přijetí novely zákona o zbraních (bude-li schválena Senátem a prezidentem) přichází ve chvíli, kdy na unijní úrovni začínají akcelerovat snahy o další změny zbraňové legislativy, tj. zavedení dalšího kola restrikcí.

V praktické rovině se díky pozměňovacím návrhům podařilo minimalizovat negativní dopady směrnice a původního návrhu novely.

V symbolické rovině bude zákon o zbraních, ve znění šrámů vnesených novelou, především představovat připomínku nedokončení procesu přípravy zcela nové zbraňové legislativy.

Mgr. Tomáš Gawron, LL.M.
autor působí jako advokát
Foto: Pixabay