Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1490/20.

Obviněná právnická osoba má právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá možnost volby zmocněnce podle svého uvážení. Neumožní-li soud obviněné právnické osobě vybrat si zmocněnce podle své volby prostřednictvím osoby, která je oprávněna za ni činit úkony a je v téže věci obviněnou, přičemž zjevně nejde v případě takové volby o zjevné zneužití práva, poruší tím práva právnické osoby na soudní ochranu a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadeného usnesení okresního soudu, neboť byla toho názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V posuzované věci bylo proti stěžovatelce usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Na stejném skutkovém základě bylo týmž usnesením policejního orgánu zahájeno pro stejný přečin také trestní stíhání M. M., která se přečinu měla dopustit jako statutární orgán, jednatelka stěžovatelky.

Okresní soud na základě žádosti státního zástupce ustanovil stěžovatelce opatrovníka, JUDr. J. Ž., s odůvodněním, že podle § 34 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), činí za právnickou osobu v řízení úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), (odst. 1). Činit úkony však nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci (odst. 4). Je-li v průběhu řízení taková skutečnost zjištěna, a právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, bude právnické osobě ustanoven opatrovník (odst. 5). Vzhledem ke skutečnosti, že byly splněny podmínky podle § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, okresní soud stěžovatelce ustanovil opatrovníka.

Opatřením samosoudce okresního soudu bylo zrušeno opatrovnictví dosavadního opatrovníka, JUDr. J. Ž., neboť JUDr. J. Ž. oznámil, že ukončuje výkon advokacie, jelikož byl jmenován do funkce soudce.

Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatelce namísto dosavadního opatrovníka JUDr. J. Ž. ustanoven opatrovníkem JUDr. R. Š. se stejným odůvodněním jako v případě předchozího usnesení.

Stěžovatelka měla za to, že jí v důsledku postupu okresního soudu nebyla umožněna volba obhájce, neboť osoba oprávněná činit úkony jménem stěžovatelky byla v téže věci obviněnou a soud vyložil § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob tak, že taková osoba nesmí činit žádné úkony za stěžovatelku, tedy jí ani zvolit obhájce.

Stěžovatelka uvedla, že judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že právnická osoba je nositelkou práva na soudní ochranu a může se dovolávat porušení svého práva na spravedlivý proces v širším smyslu. Závěr, že právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny má i právnická osoba, podporuje i jazykový výklad tohoto ustanovení, neboť práva v něm zaručená má obviněný, pročež není podstatné, zda je obviněnou osobou osoba fyzická nebo osoba právnická. Stěžovatelka dále konstatovala, že právo na obhájce není sice absolutní, nicméně omezení tohoto práva představuje mimořádný zásah, a je třeba každý takový zásah podrobit testu proporcionality. Ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob omezuje právo obviněné právnické osoby na volbu obhájce, takové ustanovení je tedy třeba podrobit testu proporcionality. Na základě uvedeného stěžovatelka dovodila, že je nutno vykládat toto ustanovení úžeji, a na případy, kdy je osoba jednající za právnickou osobu též obviněna, a tudíž omezena ve volbě obhájce, je nepoužít.

Stěžovatelka uzavřela, že v posuzované věci se soud vůbec nezabýval tím, zda mezi ní a jejím statutárním orgánem existuje, byť potenciální, konflikt a zda přichází v úvahu vzájemný střet zájmů. Kdyby totiž tato skutečnost byla řádně zjišťována, musel by soud dojít k závěru, že tomu tak není. Jelikož je nanejvýš žádoucí, aby v posuzované věci společné zájmy obviněných subjektů hájil týž obhájce, což nebylo umožněno, má stěžovatelka za to, že „mechanickým“ vyloučením možnosti volby obhájce došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Omezení volby obhájce nesledovalo v případě stěžovatelky žádný legitimní cíl, bylo tedy nepřijatelné a porušilo její právo na obhajobu.

Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci je předmětem přezkumu výklad § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, neboť toto ustanovení stanoví, že činit úkony v řízení nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci.

Ústavní soud podotkl, že předmětné ustanovení, resp. jeho výklad, již bylo podrobeno ústavněprávnímu posouzení a otázka volby zmocněnce pro trestně stíhanou právnickou osobu na základě rozhodnutí fyzické osoby, která je oprávněna za právnickou osobu činit úkony, byť je tato fyzická osoba též trestně stíhána v téže věci, je již judikatorně vyřešena.

Ústavní soud poukázal na to, že rozhodnutím, které změnilo nazírání na výklad § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v souladu s ústavněprávními kautelami, je nález ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 131/18 (N 137/90 SbNU 247), který zvrátil dosavadní judikaturu Ústavního soudu. Zmiňovaný nález se dotýkal situace, kdy byla osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu v procesním postavení svědka. Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že právnická osoba je nositelkou práva na soudní ochranu a může se dovolávat porušení svého práva na spravedlivý proces v širším smyslu. Závěr, že právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny má i právnická osoba, ostatně podporuje již jazykový výklad tohoto ustanovení, neboť práva v něm zaručená má podle jeho znění mít obviněný (je nerozhodné, zda jde o osobu fyzickou nebo právnickou). Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že právnická osoba má základní právo na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny, přičemž omezení tohoto práva musí být podrobeno testu proporcionality.

Ústavní soud uvedl, že výklad § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob prošel dalším judikatorním vývojem, a to prostřednictvím nálezu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2436/18 (N 188/91 SbNU 323), v němž Ústavní soud dovodil, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu může obviněné právnické osobě zvolit zmocněnce i tehdy, jde-li o členy kolektivního statutárního orgánu, kteří mají v dané trestní věci postavení svědků, zatímco zbývající členové tohoto orgánu jsou trestně stíháni.

V případě, že je jedinou osobou oprávněnou činit za obviněnou právnickou osobu úkony osoba fyzická, která je v téže věci obviněnou, Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3139/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že u obviněného jednatele jeho zájmy se zájmy právnické osoby obviněné v téže věci obecně kolidovat mohou. V každém případě, v němž jsou ve stejné věci paralelně stíhány osoba podle § 34 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a právnická osoba, hrozí riziko, že by taková fyzická osoba mohla upřednostnit výkon svého práva na obhajobu před řádným hájením zájmů právnické osoby a výkonu jejího práva na obhajobu. Legitimní cíl pro omezení svobodné volby obhájce, zkoumaný v testu proporcionality, je tudíž dán. To však samo o sobě podle Ústavního soudu neznamená, že by každý takový zásah musel být vždy již z povahy věci současně i přiměřený, neboť nelze opomenout, že odkaz na občanský soudní řád (viz jeho § 21) v ustanovení o určení osoby oprávněné činit za právnickou osobu úkony v řízení (§ 34 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob), není samoúčelný. Zákonodárce totiž rozumně zvolil právě tento model stanovení osob oprávněných činit za právnickou osobu úkony v trestním řízení proti ní z toho důvodu, že osoby uvedené v § 21 o. s. ř. mají bezprostřední osobní zkušenost s každodenním fungováním právnické osoby, jsou znalé jejího vnitřního prostředí, vnějších vztahů, strategií atd., a to včetně takových informací o právnické osobě, které nelze zjistit z žádné veřejné či neveřejné evidence nebo které dokonce nejsou vůbec nikde písemně zaznamenány a které zná mnohdy jen několik málo lidí či právě jen daná konkrétní osoba zde uvedená. Činí-li za právnickou osobu v trestním řízení vedeném proti ní úkony právě taková osoba, jsou právnické osobě faktické znalosti této osoby značně ku prospěchu a pravidelně právě tyto znalosti budou hrát velmi významnou roli při formování a provádění strategie obhajoby právnické osoby, v čemž mohou být dokonce nezastupitelné. V této situaci dále Ústavní soud připomněl, že je třeba z hlediska dostatečného zajištění práva právnické osoby na obhajobu umožnit formálně vyloučené osobě zvolit právnické osobě zmocněnce podle § 34 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, což má předcházet ustanovení opatrovníka podle § 34 odst. 5 téhož zákona, neboť je nutno poukázat na to, že i vůči takovému obviněnému stále platí presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, a tedy nelze bez dalšího jen pro jeho status obviněného předpokládat, že jsou zde důvodné obavy z kolize zájmů.

Ústavní soud poukázal na to, že na uvedený nález navazuje i další nálezová judikatura dotýkající se stejné situace, kdy je osobou oprávněnou činit za obviněnou právnickou osobu úkony jednatel, který je trestně stíhán v téže věci (srov. nález ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 2638/19). Ústavní soud proto v nyní posuzované věci konstatoval, že je nutno posoudit, zda omezení práva obviněné stěžovatelky na volbu zmocněnce prostřednictvím obviněné jednatelky bylo přiměřeným zásahem. Předmětem posouzení je otázka, zda je dán důvodný předpoklad, že úkonem volby zmocněnce obviněné právnické osoby prostřednictvím obviněné jednatelky stěžovatelky bylo možno dospět k závěru, že jednatelka stěžovatelky by tento úkon učinila se záměrem poškodit stěžovatelku v jejím právu na obhajobu nebo by zvýhodnila své vlastní právo na obhajobu na úkor stěžovatelky.

 

Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisu obvodního soudu dospěl k následujícím závěrům. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že před tím, než ustanovil stěžovatelce opatrovníka, nevyzýval stěžovatelku, aby si sama podle své volby (prostřednictvím své obviněné jednatelky) vybrala zmocněnce, neboť šlo již o opakované ustanovení opatrovníka, pročež okresní soud vycházel z toho, že již v přípravném řízení byla stěžovatelka jistě vyzvána k volbě zmocněnce, což však zjevně neučinila, když jí byl ustanoven opatrovník. Nicméně skutečnost, kterou okresní soud uvedl, ze spisu nevyplývá. Naopak je zřejmé, že žádný úkon výzvy k volbě zmocněnce podle své volby vůči stěžovatelce v přípravném řízení (před ustanovením opatrovníka JUDr. J. Ž.) učiněn nebyl. Naopak ze spisu vyplývá, že policejní orgán výslovně uvedl, že stěžovatelka nedisponuje žádnou osobou, která by byla schopna za ni činit úkony, z čehož vyvozuje, že je nutno stěžovatelce ustanovit opatrovníka podle § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

Ústavní soud proto uzavřel, že stěžovatelka v průběhu trestního řízení nebyla vyzvána k volbě zmocněnce podle své volby, byť z vyžádaného spisu zjevně nevyplývají žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že úkonem volby zmocněnce prostřednictvím obviněné jednatelky by šlo o zjevné zneužití práva. Takové okolnosti nevyplývají koneckonců ani z vyjádření okresního soudu, který považuje ústavní stížnost za důvodnou, tedy na základě svých znalostí posuzované věci nedospěl k závěru, že by úkonem volby zmocněnce došlo ke střetu zájmů mezi stěžovatelkou a její obviněnou jednatelkou.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením okresního soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky na soudní ochranu a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu