Ústavní soud částečně vyhověl svým rozsudkem ústavní stížnosti ve věci sp. zn. III. ÚS 3939/19 a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně. Ten totiž ani napodruhé nedal obhajobě dostatečný prostor k vyjádření ke stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby. Jeho rozsudkem proto byla porušena stěžovatelova práva na soudní ochranu, na rovnost účastníků v řízení a na obhajobu, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla stížnost odmítnuta. 

Stěžovatel byl v říjnu roku 2017 obžalován spolu s dalšími osobami pro několik trestných činů. Městský soud v Brně ho v březnu loňského roku shledal vinným přečinem křivého obvinění, nadržování a podplácení, nikoliv však obžalobou tvrzeným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Usnesením městského soudu z téhož dne bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby. Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Brně rozhodnutí o propuštění z vazby ústavní stížností napadeným usnesením zrušil a rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť jsou dány důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (tzv. útěková a tzv. předstižná vazba).

Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu Vrchní soud v Olomouci odmítl pro nepřípustnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 1056/19 bylo usnesení krajského soudu zrušeno, porušení základních práv stěžovatele přitom Ústavní soud shledal v tom, že odůvodnění stížnosti státního zástupce nebylo předloženo obhajobě, a tudíž jí nebyla poskytnuta možnost se ke stížnosti vyjádřit (zpráva je dostupná v Advokátním deníku včetně odkazu na nález.) Krajský soud následně rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. 9. 2019, přičemž vyslovil shodný výrok, jako již ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí. O den později byl z podnětu státního zástupce rozsudek městského soudu zrušen a stěžovatel byl shledán vinným rovněž zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti kromě jiného namítá, že krajský soud při svém rozhodování nerespektoval výše zmíněný nález Ústavního soudu. Ústavní soud shledal, že této námitce stěžovatele nutno přisvědčit. Ačkoli krajský soud ve věci rozhodoval poté, co bylo předchozí jeho rozhodnutí zrušeno nálezem Ústavního soudu, došlo k tomu, že již jednou mu vytknuté vady znovu zopakoval, k nezbytným zásadám řádného procesu opět nepřihlížel, resp. pokyn Ústavního soudu dostatečně důsledně nerespektoval, a jeho nové rozhodnutí tak bylo výsledkem vazebního řízení nadále porušujícího základní procesní práva stěžovatele.

Odůvodnění stížnosti státního zástupce bylo obhájci stěžovatele doručeno po promarnění téměř třech týdnů, kdy tak mohlo být učiněno, dne 24. 9. 2019 ve večerních hodinách, bez toho, že by mu byla poskytnuta lhůta k vyjádření se nebo byl informován o termínu neveřejného zasedání, a zasedání soudu, a to v neveřejné formě, se konalo následující den, tudíž obhajoba, navzdory očekávání založeném předchozím nálezem Ústavního soudu, neměla reálnou možnost kvalifikovaně reagovat na argumentaci státního zástupce v jeho stížnosti a nemohla tak žádným způsobem ovlivnit závěry rozhodujícího soudu. Ani nové rozhodnutí krajského soudu tak nemohlo při přezkumu před Ústavním soudem obstát.

Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele proti usnesení krajského soudu, Ústavní soud se jimi pro nadbytečnost nezabýval, když dosavadní závěry ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu plně postačují, a stěžovatel se již ani nenachází ve vazbě nýbrž ve výkonu trestu, pročež po zrušení předmětného usnesení Ústavním soudem již o jeho vazbě nebude krajským soudem znovu rozhodováno a případná další zjištění Ústavního soudu by tak již nemohla mít význam pro vazební řízení, ze kterého napadené rozhodnutí vzešlo.

Právní věta: Obviněný, o jehož vazbě se rozhoduje, má právo obeznámit se s argumenty státního zástupce a vyjádřit se k nim, přičemž k uplatnění těchto záruk mu musí být dána reálná možnost. Rozsah času, který má obhajoba k dispozici k výkonu své úlohy, by pro ni měl být předvídatelný. Trvá-li soudu rozhodujícímu o stížnosti ve vazebním řízení 20 dní, než vykoná pokyn z předcházejícího nálezu Ústavního soudu, aby byla stížnost státního zástupce zaslána obhajobě k vyjádření, přičemž obhajobě nestanoví k vyjádření žádnou lhůtu, a té ani z jiných zdrojů není známo, do kdy by se měla vyjádřit, a následně po doručení textu stížnosti obhajobě o ní rozhodne po méně než 24 hodinách v neveřejném zasedání, pak porušuje práva obviněného na soudní ochranu, na obhajobu a na rovnost účastníků (stran) řízení podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3939/19 je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Advokátní deník