Wolters Kluwer ČR, Praha 2020, 2. vydání, 1624 s., 3500 Kč

 

1. Úvodem

Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s., postupně vydává druhá vydání jednotlivých svazků „fialového“ komentáře zákona č. 89/2012 Sb. (nového občanského zákoníku). V dubnu 2020 se tak na trhu objevilo druhé vydání prvního svazku, který se věnuje § 1 až § 654. Hlavními redaktory prvního vydání (2014) byli prof. Švestka, prof. Dvořák a prof. Fiala. Tak je tomu i nyní, nutno však dodat, že ani jeden z nich se na tomto díle komentáře autorsky nepodílel. K dílu se na stránkách Bulletinu advokacie krátce vyjádřil prof. Plecitý (7-8/2020, s. 78), který se domnívá, „že není potřeba podrobněji hodnotit dílo, které svou kvalitou hovoří samo za sebe.“ Jeho názor nesdílím, soudím, že pro potenciální čtenáře je detailnější pohled důležitý.

 

2. Zařazení komentáře dle způsobu zpracování

Co je cílem komentáře? V právnické obci je sdílena představa, že komentář má pomoci s výkladem zákona, s jeho pochopením. Kladu-li si určitou právní otázku, měl bych na ni dostat v komentáři odpověď, anebo alespoň nějaké vodítko, jak otázku zodpovědět. Mezi komentáři je však třeba odlišovat. Pro náš případ nyní postačí, vymezíme-li si dva základní způsoby zpracování komentáře.

Prvním je tzv. stručný komentář (Kurzkommentar), který se s ohledem na svůj rozsah omezuje na minimální množství informací (především na představení panujícího názoru a závěrů judikatury); stručným komentářem je např. jednosvazkový komentář z dílny nakladatelství C. H. Beck (Petrov/Výtisk/Beran). Protipól tvoří vícesvazkové velké komentáře (Großkommentar), které jdou do většího detailu, ukazují teoretické základy daného pravidla, nesoustředí se pouze na panující názor, snaží se popsat různé problémy, na které praxe naráží. K velkým komentářům patří např. komentář nakladatelství Leges (Melzer/Tégl).[1]

Formálně můžeme recenzovaný komentář zařadit mezi velké komentáře, když čítá šest svazků a recenzovaný díl má 1624 stran (což je však o 112 stran méně, než mělo první vydání).

 

3. Novinky ve druhém vydání

a) Anoncované novinky

Nakladatelství na webových stránkách uvádí, že dílo „reflektuje novou judikaturu i literaturu, která od prvního vydání k problematice vznikla, a především reaguje na každodenní problémy praxe a snaží se je překlenout výkladem“, přičemž „obsahuje zcela nový výklad právního jednání a právního pojetí věci“ a „reaguje na dosavadní dílčí novely občanského zákoníku (týkající se například omezení svéprávnosti nebo spolků)“.

V tomto vyjádření každého zarazí tvrzení o zohlednění novely spolkového práva, neboť k žádné takové novele spolkové regulace prozatím nedošlo. Pravdivým je naopak tvrzení o zcela novém zpracování pasáží o regulaci pojetí věci a právního jednání: tyto pasáže byly svěřeny jiným autorům.

b) Reflexe nové literatury

Na prvním vydání nakladatelství pracovalo prakticky souběžně s ostatními vydavatelskými domy (Leges, C. H. Beck). Proto je logické, že se v něm autoři nemohli vypořádat s odlišnými názory publikovanými v „konkurenčních“ dílech. Dnes jsme však v jiné situaci. Autoři mají k dispozici tři další komentáře a řadu dalších publikací, ať již monografií či odborných článků. Je samozřejmostí očekávat, že se s nimi autoři seznámí, stejně jako s relevantní judikaturou vyšších soudů, a toto poznání se odrazí v textu. Konec konců, nakladatelství to samo anoncuje.

Takový přístup je důležitý, neboť aby mohl komentář sloužit praxi, musí představit panující názor, nejen názor komentujícího, který (byť může být podložen kvalitní argumentací) může představovat menšinovou pozici. Z tohoto pohledu mne zaráží, že v komentáři se s novou literaturou pracuje velmi málo. Například na komentář z nakladatelství Leges (Melzer/Tégl) je odkazováno pouze na 36 místech (když polovinu citací má „na svědomí“ doc. Frinta), na „bílý“ komentář C. H. Beck (Lavický) na 50 místech a na jednosvazkový C. H. Beck pouze na 4 místech. To je pro více než 1600 stran textu žalostně málo.

c) Reflexe nové judikatury

Pokud jde o judikaturu, pracuje se s ní různě – někteří autoři s ní nepracují vůbec, jiní ji uvádějí v textu výkladu k jednotlivým ustanovením, další navíc přidávají výčet různých judikátů za svůj výklad. Řada zásadních či určitým způsobem zajímavých rozhodnutí, která byla vydána v mezidobí od prvního do druhého vydání, však v komentáři není vůbec zmíněna. Přitom jsou jich desítky, což je při celkově nízkém počtu judikátů k nové právní úpravě alarmující; nechybí mezi nimi i rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek či Sbírce nálezů ÚS ČR. Uvádím stručný výběr chybějících důležitých judikátů (nečiním si nárok na úplnost):

• 13: NS 28 Cdo 5012/2014 o založení důvodného očekávání,
• 13: I. ÚS 3755/17 k požadavkům na soudní odůvodnění v případech skutkového odlišení,
• 22: II. ÚS 955/18 potvrzující přátelství jako poměr obdobný rodinnému,
• 55: R 3/2017 týkající se volebního práva osoby omezované ve svéprávnosti,
• 55: R 14/2019 o navrácení svéprávnosti,
• 86: R 83/2019 o použití zvukového nebo obrazového záznamu pořízeného bez vědomí nahrávané osoby,
• 159: R 131/2017 o hodnocení naplnění požadavků na péči řádného hospodáře,
• 159: R 88/2019 o povinnosti postupu s péčí řádného hospodáře při svolání valné hromady,
• 259: R 46/2018 o následku marného uplynutí lhůty,
• 260: R 59/2018 o použití tohoto pravidla na přezkum rozhodnutí o vyloučení člena spolku,
• 260: R 87/2019 řešící neplatnost rozhodnutí orgánu spolku,
• 394: R 54/2019 o nemožnosti subsidiárního použití regulace nadací na nadační fondy,
• 405: R 45/2018 o formě zakládací listiny ústavu,
• 431: NS 27 Cdo 4593/2017 o následcích překročení zástupčího oprávnění zástupcem podnikatele,
• 440: R 148/2018 o formě dodatečného schválení,
• 473: NS 30 Cdo 3640/2015 o předpokladech ustavení opatrovnické rady,
• 553: R 124/2019 týkající se neurčitosti či nesrozumitelnosti kupní smlouvy,
• 555: R 4/2019 o výkladu právního jednání,
• 561: NS 26 Cdo 1230/2019 o (ne)zachování písemné formy při e-mailové komunikaci,
• 562: R 95/2017 týkající se zachování písemné formy při použití telefaxu,
• 574: II. ÚS 658/18 k prioritě výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy,
• 576: R 92/2018 o analogické aplikaci pravidla o částečné neplatnosti,
• 588: R 65/2019 o počáteční nemožnosti plnění,
• 589: R 56/2018 o odpůrčím právu v případě SJM,
• 591: NS 21 Cdo 867/2018 o vymezení plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti,
• 609: R 93/2017 řešící použití pravidel o promlčení,
• 620: R 4/2017 o počátku subjektivní promlčecí lhůty,
• 645: R 84/2017 k posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty,
• 654: NS 21 Cdo 343/2018, kterým soud potvrdil, že se pravidlo použije i v případě lhůty pro žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru.

Dotkl-li jsem se přehledu judikátů za texty k jednotlivým paragrafům, není zřejmé, jak se k výběru dospělo. Silně to působí prvkem nahodilosti, když se bez ladu a skladu uvádějí rozhodnutí k předchozí právní úpravě, nyní však již často překonané a nepoužitelné (a to bez takového označení), rozhodnutí publikovaná v tzv. „zelené“ sbírce Nejvyššího soudu, ale i rozhodnutí tam neuvedená; několikrát jsou uvedena i rozhodnutí krajských a okresních soudů.

 

4. Autorský kolektiv

V publikaci se uvádí, že autorský kolektiv čítá 26 lidí. Nutno však dodat, že v seznamu jsou zahrnuti i lidé, kteří se autorsky na recenzovaném svazku nepodíleli – jednak již zmínění hlavní redaktoři a dále dr. David, dr. Dolanská Bányaiová a dr. T. Kindl (ti byli v autorském kolektivu pro první vydání, druhého vydání se však neúčastní).

Ze zbývajících dvaceti autorů dostal největší prostor doc. Tomáš Dvořák (komentář ke 155 paragrafům: většina pravidel z obecných ustanovení o právnických osobách a zvláště o korporacích), JUDr. Karel Svoboda (komentář ke 144 paragrafům: podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat, bydliště, práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu, zastoupení s výjimkou zmocnění, věci a jejich rozdělení, promlčení a prekluze), JUDr. Jaroslav Svejkovský (komentář k 99 paragrafům: fundace) a doc. Michaela Zuklínová (komentář k 59 paragrafům: většina ustanovení o právním jednání). Tito čtyři autoři tak „obsadili“ více než dvě třetiny komentovaných paragrafů. Ostatní se omezují na – co do formálního rozsahu – skromnější příspěvek, např. prof. Hurdík a prof. Tichý jsou spoluautory komentáře k jedinému paragrafu (§ 15, resp. § 608).

 

5. Vnitřní členění a obecný přístup ke zpracování

Struktura komentáře je očekávatelná. Úvod tvoří text od prof. Pelikánové a dr. Pelikána (Historický kontext a příprava občanského zákoníku), načež se již přistupuje ke komentování jednotlivých ustanovení: je uveden text paragrafu, autor komentáře, související ustanovení (případně též související právní předpisy), literatura, (většinou) systematický přehled výkladu, samotný výklad a judikatura.[2]

Struktura výkladu k jednotlivým ustanovením není pevná. Lze říci – co autor, to vlastní přístup. To je zřetelně vidět, postavíme-li vedle sebe pasáže „čistých“ akademiků na jedné straně (doc. Dvořák, prof. Beran) a advokátů či soudců na straně druhé (Dr. Svejkovský, Dr. Uhlíř). Například prof. Beran v komentáři k § 18 píše o morální a přirozené osobě, o právně-filosofických kořenech pojmu „osoba“, cituje díla německých přirozenoprávních učenců (Pufendorfa a Wolffa) apod. Jeho výklad připomíná spíše vědeckou studii. Na druhé straně dr. Svejkovský píšící o fundacích věnuje pojmu „fundace“ jen několik řádek bez hlubšího teoretického rozboru.

Předně – netvrdím, že první přístup je správný a druhý špatný, či naopak. Čtenář by však měl dopředu vědět, co může od komentáře očekávat – zda spíše akademický přístup, nebo přístup praktičtější. Soudím, že kombinace obou není šťastná, neboť se tím do jisté míry čtenářstvo staví do nejisté pozice: co se vlastně v komentáři k jednotlivým ustanovením dozvím? Z vlastní zkušenosti vím, že každý autor má svoji představu a svůj styl, co chce a jakým způsobem čtenářské obci sdělit. Od toho je tu však úloha hlavního redaktora (či redaktorů), aby nastavil společná pravidla, dbal o jejich dodržování a korigoval odchylky. Soudím, že k tomu tu nedošlo.

 

6. K novému obsahu ve druhém vydání

a) Právní jednání

Pravidla o právním jednání ve druhém vydání nově komentuje doc. Zuklínová, která nahradila prof. Tichého. Komentář k § 545-564 a § 570-599 vychází ve velké míře z díla stejné autorky „Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.“, které vydalo nakladatelství Linde v roce 2013 (autorka zde např. opakuje svoji kritiku § 553 odst. 2, aniž by se pokusila o rozumný výklad). Kdo toto dílo má již ve své knihovně, nebude novým textem v komentáři příliš obohacen. Při srovnání s prvním vydáním nutno konstatovat, že autorka svého předchůdce nepřekonává; píše ve stejném duchu, pouze odlišným stylem a důrazem na jiné skutečnosti.

Srovnáme-li text s komentářem Leges (Melzer/Tégl), vychází z komparace výrazně lépe text doc. Melzera a dalších, který je obsahově nejen významně bohatší, ale čtenář v něm nalezne řešení pro vícero praktických otázek. Podstatný rozdíl je též v práci s literaturou, když doc. Zuklínová většinou pouze neurčitě uvádí, že v právní teorii se diskutovala určitá otázka, nebo že právní teorie něco tvrdí, či že s něčím souhlasí i většina právních teoretiků, aniž by však uvedla jediný odkaz. S judikaturou autorka v textu nepracuje vlastně vůbec. Za každým jednotlivým textem je sice připojen přehled judikatury, ale z něho nepoznáme, jak se autorka k jednotlivým rozhodnutím staví, schází jejich kritická reflexe. Jeden příklad za všechny: za komentářem k § 545 uvádí rozhodnutí NS 23 Cdo 472/2008, v němž soud mezi pojmové znaky právního úkonu zařadil i směřování vůle na právní následky; autorka však v textu komentáře píše, že „dichotomie směřování a nesměřování vůle je redundantní“ (navíc soudím, že autorčino odmítnutí směřování projevu vůle k nastoupení právních následků není správné).

V některých pasážích je text až příliš jednoduchý a nezohledňuje praktické diskuse, které se k daným otázkám v současnosti vedou. To se týká především problematiky § 561 a 562, tedy zachování písemné formy (ať již s elektronickým podpisem, nebo bez něho). To samé lze říci o textu k § 564, když se v něm neřeší dosah onoho pravidla (co je změnou obsahu?), ani se v něm nezrcadlí probíhající diskuse o doložkách písemnosti změn smluv. Velmi zkratkovitý je i text k § 580 ohledně počáteční nemožnosti plnění, když např. chybí provázání textu na důležitý § 1760, nebo schází reflexe judikatury k předchozí právní úpravě ohledně dvojího nájmu téže věci.

Z pohledu praxe je zajímavým názor autorky, že rozpor s dobrými mravy může vést někdy jen k relativní neplatnosti právního jednání, když pojem „zjevný“ užitý v § 588 chápe ve smyslu intenzity a ne očividnosti. Nutno však podotknout, že tento pohled nedávno (až po vydání komentáře) odmítl Nejvyšší soud (NS 31 ICdo 36/2020).

b) Pojetí věci v právním slova smyslu

Texty týkající se vymezení věci a související problematiky byly v prvním vydání napsány velmi zkratkovitě. Například komentář k úvodnímu § 489 se vešel na 1,5 stránky, a komentář k pojmu majetek v § 495 byl spíše karikaturou komentáře, když se scvrkl do věty: „Majetek je rovněž velmi frekventovaný pojem, takže komentované ustanovení přináší i jeho vymezení: jde o všechno, co určité konkrétní osobě patří“. Je proto zřejmě logické, že komentář k § 489-513 má ve druhém vydání nového autora: pasáží se ujal soudce dr. Karel Svoboda, který nahradil advokáta dr. Tomáše Kindla. Dr. Svoboda působí na Nejvyšším soudu, je členem soudního oddělení č. 20, který má na starosti zejména dovolání ve věcech výkonu rozhodnutí a exekucí. Ač jde o autora velmi plodného, problematice věcí se doposud nevěnoval.

Je patrné, že oproti prvnímu vydání došlo k navýšení rozsahu textu. Bohužel, kvalita této části je velmi nízká, často se v ní vyskytují tvrzení, která lze označit za raritní, přičemž autor se neobtěžoval zmínit panující doktrinární názor. Navíc své minoritní úvahy nepodkládá řádnou argumentací. Zde uvádím některé příklady, jejich výčet však není konečný:

• 489: můžeme se dočíst, že pohledávka není věcí, protože kdyby byla, nemohla by se promlčet. Samozřejmě, široké pojetí věci s sebou přináší řadu problematických aspektů a jedním z nich je i určité nabourání členění práv na absolutní a relativní. Řešením však není nepovažovat relativní práva za věci, neboť to s sebou přinese zase jiné problémy, ale nabídnout praxi funkční řešení.[3]
• 496: čteme, že když se právo pokládá za nemovitou věc (např. právo stavby), je z toho důvodu i věcí hmotnou. Argumenty scházejí, proto s tímto kuriózním tvrzením nelze ani polemizovat. Stačí odkázat na text § 496 odst. 1, z něhož vyplývá, že hmotnou věcí je ovladatelná část vnějšího světa.
• 498: autor se pouští již zcela mimo prostor a čas vymezený právní úpravou, když pozemek vymezuje jako „část suchého zemského povrchu“ (že nejde o nějakou chybu v psaní je zřejmé z komentáře k § 506, kde je to zopakováno). Je-li povrch mokrý, již nejde o pozemek? Navíc autor nezaregistroval novelu tohoto pravidla, když uvažuje nad významem slov „jiný právní předpis“ ve druhé větě prvního odstavce.
• 499: autor směšuje hledisko zastupitelnosti a druhového určení. Zastupitelná věc nemusí být druhově určena, jak píše – zastupitelnost je totiž objektivní kategorií. I zastupitelná věc může být vymezena individuálně – např. konkrétní kanystr benzínu o objemu 10 l.
• 500: píše se, že pouze nezuživatelné věci mohou být předmětem užívacích práv; to není pravda, i zuživatelná věc může být předmětem užívacího práva, jen nesmí být během užívání spotřebována.
• 501: vyjádření, že věci, které skládají věc hromadnou, ztrácejí své postavení samostatného předmětu, dokud trvá vůle disponovat s tímto seskupením jako s věcí hromadnou, je v rozporu s právní úpravou. Věc nepřestává být samostatnou věcí, byť přináleží k hromadné věci. Ostatně celý komentář k § 501 je veden ve zvláštním duchu, když na jednu stranu autor píše, že hromadná věc je právní fikcí, aby o pár řádků níže uvedl, že jde jen o legislativní zkratku… Ponechávám stranou, že si autor plete veřejný seznam a veřejný rejstřík.
• 506: autor nepřípustně směšuje pojetí stavby v soukromém a veřejném právu, když za dočasnou stavbu podle občanského zákoníku prohlašuje dočasnou stavbu podle stavebního zákona. Přitom Nejvyšší soud již od 90. let stabilně judikuje, že pojem stavby ve veřejném a soukromém právu je třeba důsledně odlišovat.
• 508: závěr, že stroj právně oddělený od pozemku je nemovitou věcí, lze označit rovněž za ojedinělý, navíc nesprávný.

Po formální stránce je třeba vytknout, že autor vůbec nepracuje s literaturou. Jeho text je prost odkazů na jiné literární zdroje, lze říci, že je zcela ignoruje. Jak pak může text sloužit praxi, když uživatel neví, zda se právě seznamuje s raritní myšlenkou autora, nebo s panujícím názorem, který je třeba i potvrzen judikaturou?

 

7. Zhodnocení

Obecně nahlíženo, není valného důvodu, proč by si měl člověk pořizovat toto druhé vydání komentáře, vložil-li své peníze již do prvního vydání. Přidanou hodnotu tohoto díla jako celku nevidím. Samozřejmě, lze nalézt pasáže, které představují kvalitativní posun oproti předchozímu vydání: například texty doc. Frinty, či doc. Šustka, inspirativní je i „novelizovaný“ komentář k § 1 až 11 prof. Pelikánové a dr. Pelikána.

Kdo se chce rychle zorientovat ve výkladu určitého ustanovení, raději sáhne po jednosvazkovém komentáři C. H. Beck (Petrov/Výtisk/Beran). Překvapivě v něm v řadě případů nalezne více důležitých informací než v recenzovaném díle. Kdo hledá odpověď na složitější problém, měl by spíše sáhnout po komentáři nakladatelství Leges (Melzer/Tégl), který je propracovanější a praktičtější (nevýhodou je prozatímní nedostupnost svazku týkající se regulace právnických osob).

Nespornou výhodou oproti dvěma zmíněným dílům má recenzovaný svazek v tom, že je součástí systému iASPI, tudíž je dostupný i v elektronické podobě (sám jsem i pro recenzi využil). Varoval bych však před jeho užíváním jako jediného zdroje, neboť v něm řada věcí chybí, řada věcí je nepřesných či zavádějících. Byť to platí o jakémkoli díle, zde platí dvojnásob nutnost kritického čtení a srovnávání s dalšími zdroji.

 

JUDr. Petr Bezouška, Ph.D.
autor působí na katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci
Foto: archiv AD

 

---

[1] Vedle těchto dvou způsobů zpracování se lze setkat též s příručním komentářem (Handkommentar), který se ještě více než stručné komentáře soustředí na vhodnost k praktickému užití (někdy je však těžké je od sebe odlišit a mnohdy záleží na tradici v označování, které má dané nakladatelství). Některé komentáře již svým názvem nadbíhají praxi, když nesou označení praktický komentář (Praxiskommentar). Někdy se lze setkat též se studijními komentáři (Studienkommentar), což je jakási kombinace učebnice, komentáře a repetitoria.
[2] V elektronické verzi je struktura odlišná.
[3] Viz např. HORÁK, Ondřej, DOSTALÍK, Petr. Věc v právním slova smyslu v novém občanském zákoníku z právněhistorické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, č. 1, s. 16.