Dopady zajištění nemovitosti dle § 79a trestního řádu na poskytování bytovacích služeb

Tomáš Plíhal
Adam Hefner

Následující příspěvek se zabývá dopady zajištění nemovitosti dle ust. § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), na krátkodobé poskytování ubytovacích služeb, které nový občanský zákoník systematicky zařazuje pod úpravu nájmu jako jeho zvláštní případ. Autoři posuzují zejména smysl a účel institutu zajištění dle ust. § 79a tr. řádu.

Nasvědčují-li v průběhu trestního řízení zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, mohou orgány činné v trestním řízení rozhodnout o zajištění takové věci (srov. § 79a odst. 1 tr. řádu). Zajištěna tak může být samozřejmě i nemovitá věc. V rozhodnutí o zajištění se zajišťovaná nemovitost popíše a tomu, komu byla věc zajištěna, tj. vlastníkovi, se zakáže, aby po oznámení rozhodnutí takovou věc převedl na jiného nebo ji zatížil a také, aby ji záměrně poškozoval nebo ničil (srov. § 79a odst. 2 tr. řádu). Porušení tohoto zákazu má za následek, že právní jednání (úkon) učiněné v rozporu s tímto zákazem bude absolutně neplatné.

Zajištění nemovitosti dle § 79a tr. řádu představuje citelné omezení vlastnického práva vlastníka nemovitosti, který s ní nemůže volně nakládat a zejména převést ji na jinou osobu. Zajištění nemovitosti se tak dotýká výkonu práv jejího vlastníka, při kterém se nemovitost stává předmětem závazkových vztahů, tj. práva nemovitost převést či zatížit. Zajištění se však nedotýká práva držby nemovitosti, práva hospodaření ve vztahu k nemovitosti ani požívání plodů a užitků nemovitosti, které nelze pod pojem nakládání s nemovitostí ve smyslu ust. § 79a tr. řádu zahrnout.

Zákazem převést nemovitost se rozumí zákaz převést vlastnické právo k ní (nejčastěji kupní či darovací smlouvou, vyloučena však není ani smlouva směnná). Též není sporu o tom, že zákazem zatížení nemovitosti se rozumí zákaz vzniku právního vztahu nebo práva někoho jiného vázaného k nemovitosti na základě projevu vůle vlastníka nemovitosti, kdy nejčastěji se tak bude jednat o zákaz zřídit k nemovitosti věcné břemeno, služebnost, nájemní právo či nemovitost zastavit.

Právní teorií i praxí však zůstává doposud nevyřešeno, zda zajištění nemovitosti dle § 79a tr. řádu zakazuje vlastníkovi nemovitosti též poskytování ubytovacích služeb v zajištěné nemovitosti.

Ubytovací služby představují poskytování přechodného ubytování v ubytovacím zařízení, např. v hotelu, penzionu, motelu, noclehárně, kempu, vysokoškolské koleji apod., a dále též poskytování přechodného ubytování v bytových domech, rodinných domech nebo v jiných stavbách pro rodinnou rekreaci.

Ubytovací služby jsou nejčastěji realizovány na základě tzv. smlouvy o ubytování, která je nově v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), zařazena do úpravy nájmu jako jeho zvláštní případ.

Tím, že však zákonodárce v systematice občanského zákoníku podřadil nově smlouvu o ubytování pod nájem, vnesl do aplikační praxe v případě zajištění nemovitosti dle § 79a tr. řádu nejasnosti, zda může v takto zajištěné nemovitosti její vlastník nadále ubytovací služby poskytovat, či nikoliv.

Vyjma systematického zařazení je totiž právní úprava smlouvy o ubytování téměř totožná s předchozí právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“ nebo „starý občanský zákoník“).

I nadále tak zůstalo zachováno, že v případě nájmu bytu (domu) dochází k realizaci práva na bydlení, o vytváření domova. Oproti tomu v případě realizace ubytovacích služeb je účelem poskytnout toliko přechodné, resp. dočasné (krátkodobé) ubytování, neboť potřeba bydlení je saturována jinde. Zřejmě i z tohoto důvodu zákonodárce označuje smlouvu o ubytování nově též jako smlouvu o přechodném nájmu (srov. § 2326 o. z.).

Pro posuzování dopadů zajištění nemovitosti dle § 79a tr. řádu na poskytování ubytovacích služeb tak byla daleko příhodnější starší právní úprava, která smlouvu o ubytování nepodřazovala pod nájem, ale označovala ji jako zvláštní (samostatný) smluvní typ (srov. § 754 obč. zák. č. 40/1964 Sb.).

Pro vyřešení otázky dopadů zajištění nemovitosti dle § 79a tr. řádu na poskytování ubytovacích služeb je nutné vycházet ze smyslu a účelu tohoto zákonného ustanovení.

Současné ust. § 79a bylo do tr. řádu včleněno novelou trestního zákoníku a trestního řádu ze dne 19. 1. 2017 (zákon č. 55/2017 Sb.). Obsahově však současný zajišťovací institut dle § 79a tr. řádu odpovídal dřívějšímu ust. § 79d tr. řádu. Tehdejší ust. § 79d tr. řádu pak bylo do trestního řádu včleněno novelou ze dne 19. 4. 2006, konkrétně zákonem č. 253/2006 Sb. Z důvodové zprávy k novele trestního řádu provedené zákonem č. 253/2006 Sb. plyne, že „Podstatou úkonů směřujících k zajištění nemovitosti je zákaz dispozice se zajištěnou nemovitostí (…) V usnesení o zajištění se popíše zajišťovaná nemovitost a jejímu vlastníkovi se zakáže, aby takovou nemovitost převedl na jiného nebo ji zatížil (nájemní právo, věcné právo). Při porušení tohoto zákazu bude provedený úkon neplatný.“

Zákonodárce v důvodové zprávě dále uvedl, že vlastníku věci je uložen zákaz spočívající v převedení na jinou osobu nebo v zatížení zajištěné věci. V závorce výslovně uvádí zatížení věci nájemním a věcným právem, přičemž je důvodné se domnívat, že se jedná o výčet taxativní (úplný), neboť tento výčet není doplněn zkratkou „např.“ nebo „atd.“.

V korelaci s výše uvedeným je nutné pro ujištění uvést, že zákonodárce přijímal novelu trestního řádu č. 253/2006 Sb. za účinnosti starého občanského zákoníku, který instituty nájemní smlouvy (nájemní práva) a smlouvy o ubytování jednoznačně systematicky odděloval. Rovněž příslušné hlavy v rozložení starého občanského zákoníku na sebe nenavazují tak, jak by bylo v opačném případě příhodné [srov. hlavu sedmou a hlavu jedenáctou části osmé obč. zák. č. 40/1964 Sb.].

Bylo-li by zákonodárcovým úmyslem postihnout v rámci zajištění věci i dispozici spočívající v krátkodobém poskytování nemovité věci pro realizaci ubytovacích služeb, je více než důvodné předpokládat, že by se o tom přinejmenším alespoň zmínil v důvodové zprávě, což neučinil. Lze tak konstatovat, že předmětný zákaz dispozice se zajištěnou věcí nebyl cílen na krátkodobé a dočasné ubytovací služby, ale pouze na nájem založený nájemní smlouvou.

Autoři tohoto příspěvku se tak přiklánějí k závěru, že v případě, kdy by byla i přes zajištění dle ust. § 79a tr. řádu nemovitost (z povahy věci byt či dům) pronajata k bydlení, a šlo by tak o nájem bytu nebo domu dle ust. § 2235 a násl. o. z., byl by smysl a účel § 79a tr. řádu ohrožen, neboť by zcela objektivně došlo k zatížení zajištěné nemovitosti, a tím fakticky k ohrožení samotného účelu trestního řízení.

Oproti tomu bude-li v zajištěné nemovitosti či její části poskytováno toliko krátkodobé (dočasné) ubytování dle ust. § 2326 o. z., a to v řádu dní či maximálně týdnů za účelem rekreace (tedy např. krátkodobý pronájem pokoje či apartmánu v rodinném domě, hotelu, kempu apod.), nemůže být smysl a účel § 79a tr. řádu ohrožen a vlastník zajištěné nemovitosti regule ust. § 79a tr. řádu neporuší.

Smyslem institutu zajištění dle ust. § 79a tr. řádu je umožnit následné propadnutí nebo zabrání nemovitostí nebo jiných majetkových hodnot s tím, že v rámci trestního řízení bude možné je zajistit, a to bez ohledu na současného vlastníka věci. Tento účel a smysl zajištění však v případě poskytování toliko krátkodobých ubytovacích služeb není nijak dotčen. Při poskytování krátkodobých ubytovacích služeb též nehrozí, že by došlo ke snížení hodnoty zajištěné nemovitosti či jejímu jinému znehodnocení. Ostatně zákonodárce při začlenění institutu zajištění do právního řádu, dnes zakotveného v ust. § 79a tr. řádu, na nemožnost krátkodobého poskytování ubytovacích služeb ani necílil, neboť toto nebylo za nájem považováno.

 

JUDr. Tomáš Plíhal  působí jako advokát v AKJ – Advokátní kancelář Janák s. r. o.

Mgr. Adam Hefner působí jako advokátní koncipient v AKJ – Advokátní kancelář Janák s. r. o.

Go to TOP