Předmětem tohoto příspěvku je analýza dílčího institutu nové právní úpravy zákona o obchodních korporacích dané zákonem č. 33/2020 Sb., který nabývá účinnosti dne 1. ledna 2021, s výjimkou části osmé, která nabývá účinnosti dnem 1. července 2021, a to institutu akcií s tzv. vysílacím právem. Tato novela totiž přinesla do právní úpravy akciových společností několik novinek, které mají reálnou možnost se v praxi uplatnit, přičemž jednou z novinek, kterou tato novela z. o. k. obsahuje, je právě možnost vydávat akcie s tzv. vysílacím právem (pro stručnost je dále budeme v tomto příspěvku nazývat „vysílací akcie“).

 Za vysílací akcie se v odborné veřejnosti[1] označují akcie, s nimiž je spojeno zvláštní právo akcionáře místo valné hromady, popř. dozorčí rady akciové společnosti, jmenovat a odvolat člena, popř. členy představenstva, a člena, popř. členy dozorčí rady.

Možnost spojit s akcií toto zvláštní právo byla předmětem diskuse již po přijetí zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), [dále též „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“], přičemž se dospělo k závěru – jak, bude pojednáno stručně později –, že tuto možnost stávající právní úprava, tj. právní úprava před novelou z. o. k., nedává. Předmětem tohoto příspěvku tedy není analýza možnosti vydávat vysílací akcie podle dosud účinné právní úpravy, ale analýza nové právní úpravy, která nastane většinově po 1. lednu 2021. Pozitivní na novele z. o. k. je skutečnost, že tato novela tuto možnost výslovně upravuje, nicméně přesto jsou s touto právní úpravou spojeny některé nejasnosti, se kterými se praxe bude potýkat.

Ambicí tohoto příspěvku není vyčerpávajícím způsobem analyzovat všechny okolnosti spojené s vydáním vysílacích akcií, ale upozornit jen na některé dílčí otázky spojené s tímto novým druhem akcií a s nimi spojenými nejasnostmi a přijít s návrhem na určitá řešení těchto sporných otázek. Součástí této analýzy je i stručný historický exkurs vývoje právní úpravy druhů akcií s ohledem na možnost či nemožnost akciové společnosti vydávat tyto vysílací akcie.

Příspěvek se zaměřuje pouze na problematiku vysílacího práva ve vztahu k představenstvu akciové společnosti. Předmětem tohoto příspěvku není podrobná analýza obecné otázky právního postavení členů představenstva a dozorčí rady, popř. správní rady akciové společnosti, jmenovaných do funkce na základě využití vysílacího práva a s tím souvisejících otázek, neboť pojednání o právní úpravě těchto institutů by překročilo rozumný rámec tohoto příspěvku.

Historická rekapitulace možnosti vydávat vysílací akcie 

Historická rekapitulace možnosti vydávat v minulosti vysílací akcie bude poměrně stručná. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), vydávání jiných druhů než těch, které připouštěl zákon (viz § 155 odst. 7 věta poslední obch. zák.), neumožňoval, a ani neumožňoval, aby členy volených orgánů akciové společnosti (představenstva a dozorčí rady) ustanovoval do funkce akcionář, aniž by k tomu došlo na základě rozhodnutí příslušného orgánu akciové společnosti, oprávněného tohoto člena voleného orgánu do funkce ustanovovat. Obchodní zákoník výslovně umožňoval vydání kmenových a prioritních akcií (až do přijetí zákona o obchodních korporacích) a po určitou dobu i zaměstnaneckých akcií (v období ode dne 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000, zrušeno novelou obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb.). Vydání tzv. zlatých akcií připouštěl pak zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přičemž tyto tzv. zlaté akcie, jejichž majiteli mohl být Fond národního majetku ČR nebo Pozemkový fond ČR, byly zrušeny zák. č. 178/2005 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 2006. K datu 31. 12. 2013, tedy den předtím, než nabyl účinnosti zákon o obchodních korporacích, byla situace taková, že akciová společnost mohla vydávat pouze kmenové a prioritní akcie, a mimo rámec druhu akcií (tedy aniž by se jednalo o zvláštní právo akcionáře) mohla ustanovovat do funkce členů volených orgánů pouze valná hromada nebo dozorčí rada, určily-li tak stanovy, a to u představenstva, a valná hromada a částečně zaměstnanci, byly-li splněny podmínky pro volbu části členů dozorčí rady zaměstnanci (tzv. kodeterminaci), u dozorčí rady.

Aktuální stav (do 31. 12. 2020) 

Zcela nová situace nastala s přijetím zákona o obchodních korporacích, tedy dnem 1. 1. 2014, který zrušil taxativnost výčtu druhu akcií. Zákon o obchodních korporacích sice výslovně upravoval kmenové akcie a prioritní akcie, ale současně příkladmým výčtem v ust. § 276 odst. 3 z. o. k. uváděl, že s akciemi se zvláštními právy může být zejména spojen rozdílný, pevný nebo podřízený podíl na zisku nebo na likvidačním zůstatku anebo rozdílná váha hlasů. Literatura[2] mimo jiné řešila otázku, zda je možné vydat akcie, se kterými je spojena možnost ustanovit akcionáře do funkce člena představenstva, dozorčí rady či správní rady, a po určitých výkladových pochybnostech dospěla k závěru, že tuto možnost zákon nedává, byť tento přístup byl diferencovaný podle toho, o jaký orgán se jedná.

Tak Dvořák[3] obecně soudí, že spojení práva na povolání jednoho nebo více členů volených orgánů, které je jinak oprávněna povolávat a odvolávat valná hromada, s akcií dáno není, neboť způsoby vzniku a zániku funkce členů volených orgánů jsou upraveny zákonem, a to nepochybně kogentním způsobem. K tomu dále Dvořák uvádí, že v tomto případě jde o statusovou otázku ve smyslu ust. § 1 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), takže, cituji: „prostor pro autoritativní normotvorbu této otázky ve stanovách je nulový“. Nutno uvést, že tento obecný závěr vztahující se jak na představenstvo, tak na dozorčí radu učinil Dvořák ještě před právní úpravou danou zák. č. 458/2016 Sb., který novelizoval zákon o obchodních korporacích s účinností od 14. ledna 2017 mj. i v tom směru, že vrátil do právní úpravy opětovně volbu členů dozorčí rady zaměstnanci.

Je nutné předeslat, že jako nesporné se jevilo a jeví ve vztahu k aktuální právní úpravě, že členy představenstva volí a odvolává valná hromada, nevolí-li je a neodvolává v souladu s ust. § 421 odst. 2 písm. e) a § 438 odst. 1 z. o. k. dozorčí rada. Ve vztahu k představenstvu Štenglová[4] uvádí následující: „Konstituování orgánů obchodních korporací patří mezi statusové otázky ve smyslu § 1 odst. 2 o. z., a nepřipouští-li zákon určitým způsobem valnou hromadu při volbě členů představenstva omezit, nelze takové omezení založit ve stanovách. Tak nelze např. založit ve stanovách právo některých akcionářů či skupin akcionářů obsazovat některá místa v představenstvu, lze však využít kumulativního hlasování k prosazení některých jeho členů.“ Rovněž Filip a Lasák[5] konstatují, že s výjimkou možného přenesení působnosti valné hromady volit a odvolávat členy představenstva na dozorčí radu nelze působnost valné hromady k volbě a odvolání členů představenstva nijak omezovat, neboť jde o statusovou věc. Výslovně pak s odkazem na ust. § 1 odst. 2 o. z. uvádějí, že tuto působnost valné hromady nelze přenášet např. na vybrané akcionáře společnosti nebo na její zaměstnance.

Trochu odlišně byla vnímána možnost volby a odvolání členů dozorčí rady jinak než valnou hromadou. Právní úprava normuje v ust. § 421 odst. 2 písm. f) z. o. k., že valná hromada volí a odvolává členy dozorčí rady a správní rady, s výjimkou členů dozorčí rady, které nevolí valná hromada. Do přijetí změny zákona o obchodních korporacích dané zák. č. 458/2016 Sb. (tato změna nabyla účinnosti dne 14. 1. 2017), který opětovně zakotvil v ust. § 448 odst. 2 až 4 z. o. k. tzv. kodeterminaci, se jevilo sporné, co se rozumí formulací obsaženou právě v ust. § 421 odst. 2 písm. f) z. o. k., které vymezovalo působnost valné hromady k volbě a odvolání členů dozorčí rady a správní rady, s výjimkou členů dozorčí rady, které nevolí valná hromada.

Tato formulace vedla některé autory před přijetím zák. č. 458/2016 Sb. upravujícím povinnou kodeterminaci k závěru, že členy dozorčí rady může volit a odvolávat i někdo jiný než valná hromada. K závěru, že je možné spojit s akcií právo jmenovat a odvolávat členy dozorčí rady, se přikláněli před zavedením povinné kodeterminace Čech,[6] Vybíral[7] a Lasák s Filipem.[8] Opačného názoru, tedy že nikdo jiný než valná hromada nemůže volit a odvolávat členy dozorčí rady (a to i před zavedením povinné kodeterminace zák. č. 458/2016 Sb.), byla Štenglová,[9] přičemž, s logickou výjimkou povinné kodeterminace členů dozorčí rady zaměstnanci, zastává spoluautorka tento názor i ve druhém vydání komentáře k zákonu o obchodních korporacích.[10]

Důvodem, proč vydávání vysílacích akcií nebylo teorií většinově po přijetí zákona o obchodních korporacích přijato, a nebyla ani obecně připuštěna možnost ustanovit členy volených orgánů do funkce akcionářem, byla skutečnost, že způsob ustavení orgánů akciové společnosti je vnímán jako kogentní ve smyslu ust. § 1 odst. 2 z. o. k., neboť se jedná o statusovou věc. Ostatně judikatura[11] se přiklonila k témuž závěru.

Lze tedy shrnout, že aktuální právní názory ve věci vydávání vysílacích akcií vedou k závěru, že takové akcie vydat nyní nelze, a nelze ani stanovami připustit, že by členy volených orgánů akciové společnosti ustanovily do funkce jiné orgány (či zaměstnanci v případě kodeterminace u dozorčí rady) nebo osoby než ty, kterým tuto kompetenci dává zákon.

Obecně k budoucí možnosti vydávání vysílacích akcií po 1. 1. 2021

Zcela jiná situace nastane ode dne 1. 1. 2021, kdy, jak bylo uvedeno výše, novela z. o. k. umožňuje vydávání vysílacích akcií, a to jak ve vztahu k představenstvu (ust. § 438a z. o. k.), tak ve vztahu k dozorčí radě (ust. § 448b z. o. k.) a správní radě (ust. § 458 z. o. k.) akciové společnosti.

Z hlediska metodického je zajímavé, že zákon neupravuje vysílací akcie u právní úpravy druhů akcií, tj. v ust. § 276 z. o. k., ale u jednotlivého orgánu, což se nejeví jako příliš systematické. Argument, že materie vysílacích akcií přísluší věcně k právní úpravě jednotlivých orgánů akciových společností, úplně neobstojí, protože prioritní akcie také nejsou upraveny věcně u rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů nebo u podílu na likvidačním zůstatku, ale ve věcné souvislosti s druhy akcií. Z hlediska formálního je rozhodující část právní materie obsahující věcnou úpravu vysílacího práva u představenstva činěna v ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. s odkazem na právní úpravu vysílacího práva u dozorčí rady (odkazy na obdobné užití ust. § 448b odst. 2 až 6 novely z. o. k.), stejným způsobem postupoval zákonodárce ve vztahu k vysílacímu právu u správní rady, kde odkázal v ust. § 458 odst. 1 novely z. o. k. na obdobné užití ust. § 448b novely z. o. k. S ohledem na rozsáhlost právní úpravy vysílacího práva zde bude o vysílacím právu pojednáno pouze u představenstva akciové společnosti.

Úvodem ve vztahu k druhům akcií je třeba uvést, že novela z. o. k. upravuje druhy akcií v ust. § 276 novely z. o. k., když konstatuje, že akcie, se kterými jsou spojena stejná práva, tvoří jeden druh. Z uvedeného s odkazem na ust. § 438a odst. 1 (u představenstva), § 448b (u dozorčí rady) a § 458 odst. 1 (u správní rady) novely z. o. k. dle mého názoru vyplývá, že je-li spojeno s akcií právo jmenovat jednoho nebo více členů představenstva, dozorčí rady nebo správní rady, jedná se o zvláštní právo, které obecně vyplývá přímo ze zákona a splňuje vymezení druhu akcií. Ke stejnému závěru – že akcie s vysílacím právem vytvářejí druh akcií – dospívá i důvodová zpráva ke změně zákona o obchodních korporacích (dále též „důvodová zpráva“),[12] když konstatuje, že to je koncepční rozdíl od německé a rakouské právní úpravy vysílacího práva, neboť uvádí, cituji: „Navrhuje se stanovit rovněž limity a pravidla pro jmenování členů dozorčí rady. Výslovnou úpravu lze nalézt i např. v právu německém (srov. § 101 německého akciového zákona) a rakouském (srov. § 88 rakouského akciového zákona). Obě tyto úpravy však vycházejí z jiných principů – právo jmenovat členy dozorčí rady je právem obligačním a netvoří zvláštní druhy akcií. Tyto principy se úmyslně nepřebírají. Podle navrhované úpravy je právo jmenovat člena dozorčí rady právem spojeným s akcií; tvoří zvláštní druh akcií.“

Otázka, kterou si lze položit, je, zda je možné cestou úpravy stanov dát právo jmenovat členy volených orgánů pouze akcio­nářům, kteří mají určitý podíl na hlasovacích právech, např. pouze tzv. kvalifikovaným akcionářům uvedeným v ust. § 365 z. o. k., nebo obdobně akcionářům, kteří mají určitý stanovami vymezený podíl na hlasovacích právech, s tím, že by v případě poklesu podílu na hlasovacích právech pod práh podílu vymezujícího kvalifikovaného akcionáře nebo pod práh určený stanovami akcionář o právo jmenovat členy volených orgánů přišel. Mám za to, že tuto možnost zákon nepřipouš­tí. Vycházím z dikce novely z. o. k. (viz ust. § 438a odst. 1, § 448b odst. 1 a § 458 odst. 1 novely z. o. k.), která uvádí, že právo jmenovat jednoho nebo víc členů voleného orgánu (představenstva, dozorčí rady nebo správní rady) je spojeno s akcií, nikoliv s podílem, resp. určitou výší podílu na hlasovacích právech akcionáře. To navíc za situace, když obdobného výsledku jako v případě spojení práva jmenovat členy volených orgánů s určitým podílem na hlasovacích právech lze dosáhnout i s využitím principu kumulativního hlasování ve smyslu ust. § 354 z. o. k.

Novela z. o. k. nevylučuje, že s vysílacími akciemi může být spojeno jak právo jmenovat člena nebo členy představenstva a současně právo jmenovat člena nebo členy dozorčí rady (tyto akcie bychom mohli označit jako „kumulativní vysílací akcie“), tak právo jmenovat pouze člena nebo členy představenstva, či právo jmenovat pouze člena nebo členy dozorčí rady (tyto akcie bychom mohli nazývat „alternativní vysílací akcie“). Nelze ani vyloučit kombinaci kumulativních vysílacích akcií a alternativních vysílacích akcií v rámci jedné akciové společnosti, popř. kombinaci alternativních akcií, kde by akcionář měl právo jmenovat člena nebo členy představenstva a jiný akcionář by měl právo jmenovat člena nebo členy dozorčí rady akciové společnosti.

Vysílací akcie u představenstva

Úvodem je třeba uvést, že ust. § 438a odst. 2 novely z. o. k. upravující jmenování člena nebo členů představenstva akcionářem a jejich počet se vztahuje i na případy, kdy členy představenstva volí a odvolává dozorčí rada s tím, že tam, kde normuje ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. o valné hromadě, rozumí se tím pro účely aplikace vysílacího práva valnou hromadou dozorčí rada. Důvod, proč zákon toto pravidlo výslovně uvádí, zmiňuje důvodová zpráva,[13] když upozorňuje, že obdobnou aplikací ust. § 448b odst. 3 novely z. o. k., která by jinak v důsledku odkazu uvedeného v ust. § 448a odst. 2 novely z. o. k. byla aplikována i na představenstvo, by orgánem příslušným k odvolání člena představenstva jmenovaného akcionářem byla valná hromada, a nikoliv dozorčí rada, která by jinak všechny zbývající členy představenstva volila a odvolávala.

Dále z dikce ust. § 438a odst. 1 a § 277 věty první novely z. o. k. vyplývá, že úprava jmenování člena nebo členů představenstva akcionářem musí být dána stanovami. K rozhodnutí o změně stanov, které umožní vydat akcie s vysílacím právem vztahující se na člena nebo členy představenstva, se vyžaduje souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů všech akcionářů kaž­dého druhu akcií. V důvodové zprávě[14] se přijetí rozhodnutí uvedenou kvalifikovanou většinou odůvodňuje tím, že akcionáři s vysílacími akciemi mohou významným způsobem ovlivnit fungování kontrolních mechanismů (pozn.: uvedený komentář se týká schvalování rozhodnutí upravujícího vysílací akcie) ve společnosti a současně ostatní akcionáři jsou značně znevýhodněni (jejich práva jsou tímto zkrácena). Lze mít za to, že uvedené odůvodnění ustanovení určujícího výši této kvalifikované většiny nezní příliš přesvědčivě, neboť leckterá právní úprava stanov může akcionáře značně znevýhodnit (např. zvýšení hlasovací většiny nezbytné k přijetí rozhodnutí o změně stanov), aniž by zákonodárce vyžadoval k přijetí rozhodnutí tak vysokou většinu, a není tak důvodu, aby zákonodárce nepoužil právní úpravu týkající se rozhodování o změně druhů akcií zejména za situace, že sama důvodová práva[15] označuje vysílací akcie za zvláštní druh akcií.

Jak bylo poukázáno výše, skutečnost, že např. dle německé právní úpravy akcie s vysílacím právem netvoří zvláštní druh akcií, ale jedná se o právo obligační, je koncepčním rozdílem mezi českou právní úpravou a německým zákonem o akcio­vých společnostech (dále též „AktGesetz“).[16] Podle ust. § 101 odst. 2 AktGesetz totiž není považována akcie umožňující využití vysílacího práva za zvláštní druh akcií. Je třeba ještě navíc podotknout, že k volbě a odvolání člena představenstva nikoliv za využití vysílacích akcií postačuje dle ust. § 415 z. o. k. i novely z. o. k. pouhá prostá většina hlasů přítomných akcionářů (přičemž tento zákon nebo stanovy mohou určit většinu jinou). Samotná formulace ust. § 448b odst. 6 novely z. o. k. upravující příslušnou většinu k přijetí rozhodnutí totiž vyvolává otázky. Ust. § 448b odst. 6 novely z. o. k. uvedenou kvalifikovanou většinu spojuje se „… změnou stanov, které umožní vydat akcii s právem podle odstavce 1…“, nikoliv se změnou akcie jiného druhu na vysílací akcie. Znamená to, že vydání vysílacích akcií není změnou druhu akcií, ale zvláštní právní úpravou, která se týká vzniku vysílacího práva bez ohledu na to, zda toto vysílací právo vznikne změnou druhu akcií, nebo vydáním nových vysílacích akcií v souvislosti se zvýšením základního kapitálu? Nejedná se v tomto případě naopak o zvláštní právní úpravu, která normuje pouze vydání nových vysílacích akcií, zatímco v případě změny jiného druhu akcií na akcie vysílací se použije právní úprava upravující změnu druhu akcií? Odpovědi na tyto otázky však důvodová zpráva nepřináší.

Je třeba si položit otázku, jaký důvod by mělo rozlišování mezi situací, kdy by byly vydány vysílací akcie při zvýšení základního kapitálu a kdy změnou jiného druhu akcií na akcie vysílací, když výsledkem celého postupu je existence vysílacích akcií. Jediný argument, který může vést k rozlišování obou přístupů, je ten, že kromě ztráty práva volit člena nebo členy představenstva, které mohou po zvýšení základního kapitálu jmenovat akcionáři vlastnící vysílací akcie, dojde současně navíc i ke snížení váhy hlasů dosavadních akcionářů, takže dosavadní akcionáři (pokud se nepodílejí na zvýšení základního kapitálu s vydáním vysílacích akcií při využití přednostního práva na upisování nových akcií) ztrácejí reálnou možnost ovlivnit volbu členů volených orgánů společnosti nebo se jejich možnost reálně ovlivnit volbu člena nebo členů volených orgánů v poměru poklesu váhy jejich hlasů snižuje, zatímco v případě změny jiného druhu akcií na akcie vysílací váha hlasů dosavadních akcionářů zůstane zachována. Je však otázkou, zda se jedná o důvod dostatečný k rozlišování situa­ce, kdy se vydávají vysílací akcie při zvyšování základního kapitálu a kdy při změně jiného druhu akcií na vysílací akcie. Osobně se domnívám, že tento důvod dostatečný není a že ust. § 448b odst. 6 novely z. o. k. je ustanovením speciálním k ust. § 416 odst. 1 a § 417 odst. 1 a 2 novely z. o. k. bez ohledu na to, zda dochází k vydání vysílacích akcií v souvislosti se zvýšením základního kapitálu, nebo se jedná o změnu jiného druhu akcií na akcie vysílací. S ohledem na výše uvedené zastávám názor, že ke změně stanov umožňující vydání vysílacích akcií ať v souvislosti se zvýšením základního kapitálu, nebo jako důsledek změny druhu akcií z akcií jiného druhu na akcie vysílací, je třeba souhlasu alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů všech akcionářů ve smyslu ust. § 448b odst. 6 novely z. o. k. To znamená, že v případě změny jiného druhu akcií na vysílací akcie je třeba nejen souhlasu tří čtvrtin hlasů akcio­nářů, u kterých se mění druh akcií na akcie vysílací, ale tří čtvrtin akcionářů vlastnících akcie všech druhů.

Jaká většina je třeba ke změně stanov při zrušení nebo změně vysílacího práva?

Další otázkou, kterou si lze položit v souvislosti s vysílacími akciemi, je otázka, jakou většinu je třeba ke změně stanov v tom směru, že vysílací právo s akciemi již nebude nadále spojeno. Je možné aplikovat ust. § 448b odst. 6 novely z. o. k. upravující alespoň tříčtvrtinovou většinu hlasů všech akcionářů kaž­dého druhu akcií i na případ, kdy stanovy zruší vysílací právo spojené s akciemi, resp. změní vysílací akcie na jiný druh akcií? Na první pohled se zdá, že aplikaci ust. § 448b odst. 6 novely z. o. k. na tento případ nic nebrání.

Co hovoří ve prospěch názoru, že ke zrušení vysílacího práva je třeba aplikovat souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů všech akcionářů? Je to především názor, že jakou většinou je přijímáno určité rozhodnutí, takovou většinou by mělo být rušeno. Je-li tedy připuštěna změna stanov umožňující vydání vysílacích akcií alespoň tříčtvrtinovou většinou hlasů všech akcionářů každého druhu akcií, měla by být přijata změna stanov rušící vydání vysílacích akcií stejnou většinou hlasů. Navíc, spojíme-li vydání vysílací akcie s uvedenou kvalifikovanou většinou, mohou mít akcionáři s vysílací akcií legitimní důvod očekávat s ohledem na ochranu své investice, že jejich zvláštní právo může být zrušeno pouze stejnou kvalifikovanou většinou.

Je otázkou, zda tento závěr lze přijmout, neboť i v případě změny vysílacích akcií na akcie jiného druhu jde pořád „pouze“ o změnu druhu akcií. Vycházíme-li totiž z teze, že vysílací právo je spojeno s akcií, a v důsledku toho vytváří zvláštní druh akcií, je třeba si položit otázku, zda by se neměla na zrušení vysílacího práva použít spíše úprava rozhodování valné hromady o změně druhu akcií, jak normuje právní úprava obsažená v ust. § 416 odst. 1 a § 417 odst. 3 novely z. o. k. Argumentaci ohledně důvodu pro použití většiny uvedené v ust. § 448b odst. 6 novely z. o. k. i na případ změny vysílacích akcií je možné hledat v důvodové zprávě.[17] Z ní lze vyvodit (s ohledem na zde již vícekrát deklarovaný názor zákonodárce, že uvedená hlasovací většina se užije mj. proto, že akcionáři s vysílacími akciemi jsou oproti ostatním akcionářům značně zvýhodněni) závěr, že tato většina slouží k ochraně ostatních akcio­nářů, neboť vysílací akcie se zavádějí dodatečně do struktur druhů akcií, jež v akciových společnostech již existují.

Mám tedy za to, že v případě změny druhu akcií spočívající ve změně vysílacích akcií na akcie jiného druhu není důvod aplikovat ust. § 448b odst. 6 novely z. o. k. na změnu vysílacích akcií, ale použijí se plně pravidla pro postup týkající se změny druhů akcií uvedený v ust. § 416 odst. 1 a § 417 odst. 2 novely z. o. k., tedy souhlas alespoň dvoutřetinové většiny hlasů akcio­nářů přítomných na valné hromadě bez ohledu na druh akcie, a rovněž souhlas alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů akcionářů přítomných na valné hromadě vlastnících vysílací akcie.

S vysílací akcií je spojeno právo akcionáře jmenovat jednoho nebo více členů představenstva. To nevylučuje, aby s vysílací akcií bylo spojeno i vysílací právo jmenovat jednoho nebo více členů dozorčí rady, popř. aby s ní bylo spojeno vysílací právo ve vztahu pouze k jednomu z těchto orgánů, viz předchozí pojednání o kumulativních a alternativních vysílacích akciích. Zákon v ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. stanovuje limit počtu členů představenstva jmenovaných akcionářem. Celkový počet takto jmenovaných členů představenstva nesmí být větší než počet členů představenstva volených valnou hromadou, popř. dozorčí radou v případě volby členů představenstva dozorčí radou, což nevylučuje, aby počet členů představenstva volených valnou hromadou, popř. dozorčí radou (jsou-li voleni dozorčí radou), byl stejný jako počet členů představenstva jmenovaných akcionářem s vysílacími akciemi. K důvodu omezení počtu členů představenstva jmenovaných akcionářem uvádí důvodová zpráva,[18] že jeho cílem je zachovat vliv ostatních akcionářů, resp. valné hromady jako nejvyššího orgánu, na personální obsazení představenstva. Dále důvodová zpráva[19] uvádí, že hranice počtu členů představenstva jmenovaných akcionářem je zvolena s ohledem na zachování možnosti kooptace členů představenstva. Členem představenstva jmenovaným akcionářem může být v souladu s ust. § 46 odst. 3 novely z. o. k. a § 152 odst. 2 o. z. i právnická osoba, neboť zákon nemá v tomto ohledu žádné omezení.

Vysílací práva a právo jmenovat a odvolávat předsedu představenstva

V souvislosti se jmenováním členů představenstva akcionářem je třeba si rovněž položit otázku, zda s vysílacím právem může být spojeno i právo jmenovat a odvolávat předsedu představenstva akciové společnosti. Ust. § 439 odst. 2 z. o. k., které normovalo, že předsedu představenstva volí a odvolává představenstvo, bylo novelou z. o. k. změněno, a to v tom směru, že úprava volby a odvolání předsedy představenstva členy představenstva byla vypuštěna. Důvodová zpráva[20] v komentáři k nové právní úpravě ust. § 439 odst. 2 novely z. o. k. uvádí, že cílem bylo novou úpravou stanov připustit určení předsedy představenstva jiným způsobem než jen volbou představenstvem, a jako příklad se dává možnost volby předsedy představenstva valnou hromadou, popř. dozorčí radou. Důvodová zpráva[21] rovněž zdůrazňuje, že stávající pravidlo o volbě předsedy představenstva představenstvem se nedůvodně odchyluje od obecné úpravy ust. § 44 odst. 3 z. o. k. (i novely z. o. k.), které je dle převažujícího doktrinárního výkladu dispozitivní, a tedy umožňuje, aby byl předseda kolektivního orgánu na základě úpravy společenské smlouvy určen jiným orgánem než volbou samotným kolektivním orgánem. Z uvedeného by šlo dovodit, že zákonodárce připustil, aby právní úprava umožnila ustanovení do funkce předsedy představenstva i na základě jmenování akcionářem. Existují důvody pro to, aby stanovy akciové společnosti možnost, že i předsedu představenstva jmenuje akcionář, připustily, nebo je to vyloučeno? Jak jsem uvedl výše, důvodem pro omezení počtu členů představenstva jmenovaných akcionářem je dle důvodové zprávy[22] „…. zachovat vliv ostatních akcionářů, resp. valné hromady jako nejvyššího orgánu, na personální obsazení představenstva“.

Podle mého názoru málo významným důvodem pro to, aby předsedu představenstva nemohl jmenovat akcionář, je ten, že zápis z jednání představenstva v souladu s ust. § 440 odst. 2 novely z. o. k. podepisuje předsedající a zapisovatel, přičemž z hlediska praxe je předsedajícím jednání představenstva v drtivé většině případů právě předseda představenstva. Obsah zápisu z představenstva je nepochybně důležitý, jeho podepsání ze strany předsedy představenstva jako obvyklého předsedajícího by ale těžko odůvodnilo zákaz jmenování předsedy představenstva akcionářem.

Dalším důvodem by mohla být skutečnost, že zákon výslovně zakotvuje možnost jmenovat akcionářem pouze člena nebo členy představenstva, nikoliv též předsedu představenstva. Tuto argumentaci lze rovněž odmítnout, protože předseda představenstva je zároveň členem představenstva.

Předposlední důvod pro nemožnost jmenování předsedy představenstva akcionářem by bylo možné spatřovat v poměrně obvyklé praxi, kdy předseda představenstva často zastupuje společnost navenek samostatně, zatímco členové představenstva zastupují v určité kombinaci. Tato skutečnost by podle mého názoru neodůvodňovala nemožnost jmenování předsedy představenstva akcionářem společnosti, neboť stanovy mohou určit, že ani sám předseda představenstva nemůže jednat za společnost samostatně.

Posledním – ale podle mého názoru poměrně zásadním – důvodem, který by mohl odůvodňovat nemožnost jmenování předsedy představenstva akcionářem, je skutečnost, že hlas předsedy představenstva by v souladu s ust. § 44 odst. 3 z. o. k. (shodně i po novele z. o. k.) mohl být hlasem rozhodujícím, ledaže by stanovy akciové společnosti pro tento případ určily jinak. Názor, že i na akciovou společnost se aplikuje ust. § 44 odst. 3 z. o. k. o rozhodujícím hlasu předsedy představenstva sdílí např. Štenglová,[23] Filip spolu s Lasákem[24] či Dvořák.[25] Odůvodňuje možnost hlasu předsedy představenstva jako hlasu rozhodujícího závěr, že by předseda představenstva neměl být jmenován přímo akcionářem? Osobně mám za to, že nikoliv a že existuje celá řada argumentů pro to, že i předseda představenstva může být jmenován v rámci aplikace vysílacího práva akcionářem.

Jedním z argumentů, spíše formálního charakteru, pro možnost jmenování předsedy představenstva akcionářem společnosti, je skutečnost, že stanovy mohou určit jiné pravidlo, tj. že předseda představenstva nemá v případě rovnosti hlasů hlas rozhodující. Daleko zásadnější argument pro možnost jmenování předsedy představenstva akcionářem vyplývá z účelu právní úpravy omezení počtu členů představenstva jmenovaných akcionářem, který uvádí – jak bylo již výše zmíněno – důvodová zpráva,[26] když „… cílem je zachovat vliv ostatních akcionářů, resp. valné hromady jako nejvyššího orgánu, na personální obsazení představenstva“. Volbou předsedy představenstva se nepochybně nemění vliv ostatních akcionářů na ustanovení členů představenstva, protože váha hlasu předsedy představenstva jako hlasu rozhodujícího se týká pouze případu, kdy při rozhodování nastala patová situace, kterou je třeba rozhodnout. Byli-li by členové představenstva jmenovaní akcionářem v menšině, tak by váha hlasu předsedy představenstva jako hlasu rozhodujícího byla značně upozaděna, popř. zcela marginální. Navíc je třeba připomenout, že hlasovací většina potřebná ke změně stanov umožňující jmenování členů představenstva je tak vysoká a reprezentativní (tříčtvrtinová většina hlasů všech akcionářů každého druhu akcií), že odůvodňuje i možnost svěřit rozhodující hlas předsedovi představenstva jmenovaného akcionářem. Dalším argumentem je skutečnost, že nelze dospět k automatickému závěru, že by hlas předsedy představenstva vždy znamenal prosazení toho rozhodnutí, které prosazují další členové představenstva jmenovaní akcionářem. Lze si naopak představit situaci, kdy např. v pětičlenném představenstvu je předseda představenstva jedinou osobou jmenovanou akcionářem, a jeho rozhodující hlas vede k přijetí rozhodnutí prosazovaného vždy členy představenstva volenými valnou hromadou. Nemám ani za to, že by jmenování předsedy představenstva akcionářem bylo v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo právy týkajícími se postavení osob. Závěrem tedy shrnuji, že dle mého názoru může být jmenován předseda představenstva akcionářem při využití vysílacího práva ve smyslu ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k.

Postup při jmenování a odvolání člena nebo členů představenstva s využitím vysílacího práva

Co se týče postupu při jmenování a odvolání člena nebo členů představenstva s využitím vysílacího práva, ten je normován v ust. § 448b odst. 2 a 3 novely z. o. k. Z tohoto postupu vyplývá, že jak jmenování, tak odvolání člena nebo členů představenstva musí být provedeno písemně, přičemž zákon vyžaduje úředně ověřený podpis. Je nepochybné, že jmenování je právním jednáním, které musí splňovat podmínky právního jednání uvedené v ust. § 551 až 553 o. z., tj. musí se jednat o vážný, určitý, srozumitelný projev vůle, jenž v souladu s ust. § 545 o. z. „… vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran“.

Jak jmenování, tak odvolání je vůči společnosti účinné doručením, i zde však platí vyvratitelná právní domněnka dojití uvedená v ust. § 573 o. z., dle které se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, přičemž druhá právní domněnka dojití („byla-li však zásilka odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání“) se v tomto případě prakticky neuplatní. Jmenování a odvolání se doručuje na adresu sídla společnosti ve smyslu ust. § 429 odst. 1 o. z., popř. sídla skutečného ve smyslu ust. § 429 odst. 2 o. z. Uvedené jednání – jak uvádí důvodová zpráva[27] – je pak podkladem pro zápis člena představenstva do obchodního rejstříku.

Jak postupovat při vydání více vysílacích akcií či při rozštěpení akcií?

Novela z. o. k. výslovně neřeší, jak postupovat ohledně vysílacího práva, je-li vydáno více vysílacích akcií. Platí pravidlo, že s jednou vysílací akcií je spojeno právo jmenovat pouze jednoho člena představenstva, nebo může být s vysílací akcií spojeno právo jmenovat i více členů představenstva? Mám za to, že z dikce ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. lze poměrně jednoznačně dovodit, že s jednou vysílací akcií může být spojeno právo jmenovat více členů představenstva, s dodržením limitu daného v ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. (tj. maximálně jedna polovina členů představenstva).

Jak ale postupovat, kdy je vydána vysílací akcie, která se v důsledku změn její jmenovité hodnoty rozštěpí? Lze uvést příklad: akcionář má jednu vysílací akcii o jmenovité hodnotě 1 000 Kč, se kterou je spojeno právo jmenovat jednoho člena představenstva, a v důsledku rozštěpení na dvě akcie je vlastníkem dvou akcií o jmenovité hodnotě 500 Kč. Následně akcionář jednu vysílací akcii převede na třetí osobu. Kdo má vysílací právo a v jakém rozsahu? Mám za to, že především tuto situaci musí upravovat stanovy a uvedené situace předvídat.

Dle mého názoru nelze vyloučit, že by stanovy určovaly, že se na výkonu vysílacího práva musí všichni akcionáři mající vysílací akcie dohodnout a jmenovat příslušný počet členů představenstva, pokud by počet takto jmenovaných členů představenstva byl menší než počet vysílacích akcií. Další alternativou, kterou nelze vyloučit, by byla taková úprava stanov, na jejímž základě by akcionáři s vysílacími akciemi hlasovali o tom, které osoby budou jmenovány s využitím vysílacího práva za členy představenstva, a ten, kdy by získal nejvíce hlasů, by byl za člena představenstva jmenován. S ohledem na absenci výslovných ustanovení zákona regulujících tento postup by však stanovy musely obsahovat i procesní postup pro přijetí takových rozhodnutí, včetně toho, kdo by uvedený formální postup ze strany akcionářů s vysílacími akciemi zajišťoval.

Další závěr, který přichází do úvahy, je ten, že s jednou vysílací akcií musí být vždy spojeno právo jmenovat alespoň jednoho člena představenstva. Tento závěr se zdá být poměrně logický, který preferuji, nicméně ani ten není bez problémů. Došlo-li by k rozštěpení akcie, zákon nemá zvláštní pravidlo dopadající na rozštěpení vysílacích akcií. S ohledem na skutečnost, že jmenovitá hodnota akcií, včetně vysílacích akcií, znamená změnu stanov [viz ust. § 250 odst. 2 písm. b) novely z. o. k.], postačovala by k přijetí rozhodnutí dvoutřetinová většina hlasů přítomných akcionářů, což by znamenalo, že by k rozštěpení akcií mohlo dojít i bez souhlasu akcionářů s vysílacími akciemi.

V případě, že bychom dospěli k závěru, že rozštěpení vysílacích akcií znamená současně změnu práv spojených s určitým druhem akcií (což nemusí být dáno vždy – např. s vysílací akcií je spojeno právo jmenovat dva členy představenstva, přičemž při rozštěpení akcií se jedna vysílací akcie rozštěpí na dvě akcie, takže k eliminaci vysílacího práva nemusí fakticky dojít), bylo by třeba k rozštěpení vysílacích akcií souhlasu alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů vlastnících tyto akcie. Tato situace by však reálně mohla nastat, protože tříčtvrtinová většina se počítá nikoliv ze všech akcionářů majících vysílací akcie, ale z přítomných akcionářů majících vysílací akcie. S ohledem na uvedené mám za to, že novela z. o. k. s těmito eventualitami jako by nepočítala, což mne vede k závěru, že vycházela spíše z modelu, kdy s každou vysílací akcií je spojeno právo jmenovat vždy alespoň jednoho člena představenstva, přičemž tento princip musí být po dobu existence vysílacích akcií zachován. 

Je vysílací právo samostatně převoditelné?

Další otázku spojenou s vysílací akcií, kterou si musíme položit, je otázka, zda je vysílací právo samostatně převoditelné ve smyslu ust. § 281 novely z. o. k., či nikoliv. Z ust. § 281 odst. 2 novely z. o. k. (stejně jako ze z. o. k.) vyplývá, že samostatně převoditelná jsou kromě jiných explicitně uvedených práv, mezi kterými vysílací právo není zařazeno, jiná obdobná majetková práva určená stanovami. Domnívám se, že ustanovení vymezující samostatně převoditelná práva je kogentní v tom směru, že samostatně převoditelné může být pouze majetkové právo, a dispozitivní v tom směru, že jejich okruh určí stanovy. Štenglová,[28] Vybíral[29] i Dvořák[30] jsou shodného názoru v tom směru, že samostatně převoditelnými právy, kromě v zákoně výslovně uvedených práv, jsou pouze majetková práva. K závěru, že vysílací právo není samostatně převoditelné, dospěl již v režimu právní úpravy novely z. o. k. i Janošek.[31] Mám tedy za to, že vysílací právo jako právo společenstevní povahy nemůže být samostatně převoditelným právem spojeným s vysílací akcií.

Může akciová společnost nabývat sama své vlastní vysílací akcie?

V souvislosti s možností akciové společnosti nabývat za podmínek stanovených zákonem vlastní akcie se lze zabývat dále otázkou, zda akciová společnost může nabývat sama své vlastní vysílací akcie a zda může vykonávat vysílací právo s nimi spojené. Nabývání vlastních akcií akciovou společností je upraveno v ust. § 298 až 310 novely z. o. k. Při nabývání vlastních akcií se obecně uplatní zákaz samoregulace akciové společnosti upravený právě podmínkami nabývání vlastních akcií. Vše je postaveno na zásadě, že by akciová společnost neměla samu sebe regulovat tím, že by se stala sama svým vlastním akcionářem, přičemž z tohoto principu vycházela již právní úprava nabývání vlastních akcií vyjádřená v ust. § 161 až § 161f obch. zák., která vycházela z tzv. druhé směrnice,[32] a který reflektovala již soudobá literatura.[33] Z již zmíněného ust. § 298 odst. 2 novely z. o. k. vyplývá, že nabývat vlastní akcie může akciová společnost za podmínek stanovených zákonem o obchodních korporacích. Z ničeho nelze odvodit, že by nabývání vlastních vysílacích akcií akciovou společností bylo v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem či právem týkajícím se postavení osob. A tak s ohledem na skutečnost, že akciová společnost může vydávat různé druhy akcií a ust. § 298 odst. 2 novely z. o. k. neupravuje pro různé druhy akcií jiný právní režim, lze mít za to, že nabývat vlastní vysílací akcie za podmínek stanovených zákonem je možné.

Lze však po nabytí vysílacích akcií akciovou společností vykonávat vysílací právo? Obecně zákon v ust. § 309 odst. 1 novely z. o. k. normuje, že společnost, která nabyla vlastní akcie, nevykonává s nimi spojená hlasovací práva (jiný případ je právo na podíl na zisku a jiných vlastních zdrojích, které dle ust. § 309 odst. 2 novely z. o. k. zaniká). K závěru, že společnost nevykonává pouze hlasovací práva, zatímco ostatní práva akciová společnost vykonávat může, dospívá i literatura.[34] S ohledem na textaci již zmíněného ust. § 309 odst. 1 novely z. o. k. by bylo možné dojít k závěru, že vysílací právo k vlastním akciím akciová společnost vykonávat může, neboť zákon ani neupravuje možnost stanovami okruh práv, která nemohou být s vlastními akciemi akciovými společnostmi vykonávána, rozšířit, a uvedené pravidlo je považováno za kogentní.

Z důvodové zprávy k z. o. k.[35] však opět jasně vyplývá návaznost na druhou směrnici, z čehož je zřejmé, že smyslem právní úpravy nabývání vlastních akcií je implicitní úprava samoregulace akciových společností. Pokud by akciová společnost mohla vykonávat vysílací právo svých vysílacích akcií, které nabyla, znamenalo by to, že by v případě akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury společnosti mohlo být představenstvo až z poloviny jmenováno samotnou akciovou společností. Mám za to, že umožněním výkonu vysílacího práva u vysílacích akcií samotnou akciovou společností by byl tento zákaz samoregulace, resp. limitace samoregulace, který směřuje proti ovládnutí akciové společnosti samotnou akciovou společností, narušen.

Dle mého názoru je tedy třeba vykládat omezení uvedené v ust. § 309 odst. 1 novely z. o. k. ohledně toho, že s vlastními akciemi společnost nevykonává hlasovací práva, šířeji a zahrnout do zákazu výkonu hlasovacích práv i zákaz výkonu vysílacího práva spočívajícího v možnosti akciové společnosti jmenovat až z poloviny své vlastní představenstvo. Ostatně zpravidla bude procesu jmenování člena představenstva samotnou akciovou společností předcházet hlasování týchž členů představenstva o tom, kdo bude jmenován členem představenstva v důsledku využití vysílacího práva. Mohu tedy shrnout, že akciová společnost nemůže dle mého názoru vykonávat vysílací právo spojené s vysílací akcií za účelem jmenování člena nebo členů představenstva v souladu s ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k.

Ust. § 448b odst. 2 novely z. o. k. požaduje, aby akcionář doložil společnosti, že je oprávněn vysílací právo vykonat. I přes skutečnost, že důvodová zpráva evidentně považuje doložení vysílacího práva za bezproblémové, je třeba si položit otázku, co znamená formulace, že akcionář „doloží společnosti, že je oprávněn toto právo vykonat“, jak uvádí již zmíněné ust. § 448b odst. 2 novely z. o. k. Důvodová zpráva[36] výslovně uvádí příkladmé výčty možností doložit oprávnění k výkonu vysílacího práva odkazem na seznam akcionářů a výpis z evidence zaknihovaných cenných papírů. S těmito příklady lze souhlasit, nicméně bych rozlišil situace, kdy vysílací právo prokazuje osoba již zapsaná v seznamu akcionářů v případě vysílacích akcií na jméno, ať listinných, tak zaknihovaných nebo imobilizovaných, nebo osoba vedená již v evidenci zaknihovaných nebo imobilizovaných cenných papírů u vysílacích akcií na majitele, a situaci, kdy dokládá toto oprávnění nový nabyvatel vysílacích akcií.

V prvním případě, tedy za situace, kdy vysílací právo uplatňuje osoba již zapsaná v seznamu akcionářů u akcií na jméno nebo osoba, vedená již v evidenci zaknihovaných nebo imobilizovaných cenných papírů, platí u vysílací akcie na jméno v souladu s ust. § 265 odst. 1 novely z. o. k. vyvratitelná právní domněnka, že ve vztahu ke společnosti je akcionářem ten, kdo je zapsán v seznamu akcionářů. V tomto případě bude tedy postačovat pro doložení oprávnění k výkonu vysílacího práva výpis ze seznamu akcionářů.

Co se týče výkonu práv spojených se zaknihovanými vysílacími akciemi na majitele, zde v souladu s ust. § 275 odst. 2 novely z. o. k. platí, že tato práva může vykonávat osoba zapsaná v evidenci zaknihovaných cenných papírů k rozhodnému dni jako vlastník akcie, a není-li stanoven rozhodný den, ke dni, kdy právo uplatňuje, není-li prokázáno, že tento zápis neodpovídá skutečnosti. Z uvedeného tedy vyplývá, že osoba oprávněná k výkonu vysílacího práva se bude prokazovat výpisem z účtu zákazníka dle ust. § 99 odst. 1 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, popř. výpisem z evidence emise, pokud nebude osoba uplatňující výkon vysílacího práva prokazovat, že uvedený zápis v evidenci neodpovídá skutečnosti. U imobilizovaných akcií se osoba oprávněná k výkonu vysílacího práva bude prokazovat výpisem z evidence imobilizovaných akcií, kterou povede příslušný schovatel, není-li prokázáno, že tento zápis neodpovídá skutečnosti.

Trochu jiná situace podle mého názoru nastává, má-li akcio­nář doložit, že je oprávněn k výkonu vysílacího práva po změně vlastnictví vysílacích akcií a za situace, kdy dosud nedošlo k zápisu nového vlastníka do seznamu akcionářů či do evidence zaknihovaných akcií nebo imobilizovaných akcií. Stačí v tomto případě, aby vlastník vysílacích akcií na jméno doložil společnosti uzavřenou smlouvu o převodu akcií, na jejímž základě vysílací akcie nabyl, a to i když společnosti tuto skutečnost dosud nenahlásil za účelem provedení změny v seznamu akcionářů ve smyslu ust. § 265 odst. 2 novely z. o. k.? Z uvedené formulace zřejmě vyplývá, že doložit oprávnění k výkonu vysílacího práva u akcií na jméno pouze smlouvou, v jejímž důsledku akcionář akcie nabyl, nebude postačovat, i když to může být předmětem diskuse. V případě listinné akcie na jméno se totiž vlastnické právo k akciím na jméno nabývá dle ust. § 1103 odst. 2 o. z. předáním akcie s vyznačeným rubopisem ve prospěch nabyvatele.

K doložení vysílacího práva by tedy mělo zřejmě v tomto případě sloužit předložení akcie s vyznačeným převodním rubopisem, přičemž toto předložení akcie s vyznačeným převodním rubopisem bude sloužit i k zápisu nového akcionáře do seznamu akcionářů ve smyslu ust. § 265 odst. 2 novely z. o. k.

Je ovšem třeba upozornit na soudní judikaturu,[37] ze které vyplývá, že kopie akcie na jméno není průkazem aktivní legitimace akcionáře akciové společnosti, a k uplatnění práv spojených s listinným cenným papírem je třeba předložit originál tohoto cenného papíru. Jedná-li se o akcie na majitele, které mohou být dle ust. § 274 odst. 2 novely z. o. k. pouze zaknihované nebo imobilizované, vlastnické právo k nim se nabývá v souladu s ust. § 1104 odst. 1 novely z. o. k. zápisem v příslušné evidenci zaknihovaných cenných papírů na účet vlastníka, a zapisuje-li se i na účtu zákazníků dle ust. § 1104 odst. 2 novely z. o. k., tak zápisem na účtu zákazníků. I v těchto případech může osoba dokládající, že je oprávněna vykonávat vysílací práva, prokázat, že zápis v evidenci zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírů neodpovídá skutečnosti.

Jaké důsledky ve vztahu k již uskutečněnému výkonu vysílacího práva a jmenování člena nebo členů představenstva bude mít skutečnost, že po doložení oprávněnosti výkonu vysílacího práva a jmenování člena nebo členů představenstva se následně prokáže, že toto oprávnění osoba neměla? Mám za to, že není důvodu postupovat v principu jinak, než jak se postupuje, nastala-li obdobná situace u člena představenstva voleného valnou hromadou nebo dozorčí radou. Z ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. s odkazem na § 448b odst. 5 z. o. k. totiž vyplývá, že na dovolání se neplatnosti jmenování nebo odvolání člena představenstva jmenovaného akcionářem se použijí ust. § 428 a § 429 odst. 2 novely z. o. k. upravující neplatnost usnesení valné hromady obdobně.

Z uvedeného odkazu a z ust. § 430 odst. 1 z. o. k. dle mého názoru vyplývá, že dovolat se neplatnosti rozhodnutí akcionáře s vysílacím právem o jmenování člena nebo členů představenstva bude moci každý akcionář, člen představenstva, dozorčí rady nebo likvidátor. S ohledem na skutečnost, že o jmenování člena nebo členů představenstva se bude rozhodovat mimo valnou hromadu, výše uvedené aktivně legitimované osoby v souladu s ust. § 429 odst. 1 z. o. k. mohou podat návrh na vyslovení neplatnosti jmenování člena nebo členů představenstva akcionářem do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí o jmenování člena nebo členů představenstva akcionářem, nejdéle však uplynutím jednoho roku od přijetí tohoto rozhodnutí, jinak toto právo zaniká. Zánikem práva podat návrh na určení neplatnosti rozhodnutí akcionáře o jmenování či odvolání člena nebo členů představenstva nebo nevyhověním tomuto návrhu soudem nelze platnost rozhodnutí akcionáře již přezkoumávat, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak. Je dle mého názoru sporné, zda tak v rámci rejstříkového řízení může učinit ve smyslu ust. § 86 písm. e) zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, učinit rejstříkový soud.

Prokázání oprávnění k výkonu vysílacího práva

V souvislosti s doložením oprávnění využít vysílacího práva společnosti rovněž vyvstává otázka, zda je prokázání oprávnění k výkonu vysílacího práva společnosti předpokladem platnosti nebo účinnosti rozhodnutí o jmenování člena nebo členů představenstva, nebo má jiné účinky. Jinými slovy: zda musí být prokázání oprávnění akcionáře akciové společnosti k výkonu vysílacího práva dáno před jmenováním či odvoláním člena představenstva, nebo k němu může dojít až po jmenování či odvolání člena představenstva, a to především za situace, kdy akcie znějí na majitele nebo na jméno, kde převoditelnost akcií není omezena. Dále je však třeba upozornit, že ve vztahu ke společnosti je jmenování a odvolání účinné doručením tohoto jmenování či odvolání společnosti. Navíc z první věty ust. § 448b odst. 2 z. o. k. vyplývá, že jmenování či odvolání vyžaduje písemnou formu s úředně ověřeným podpisem a zákon nespojuje tento postup s předchozím souhlasem akciové společnosti.

Formulace, že akcionář doloží společnosti oprávnění výkonu práva „… při výkonu práva“ se tak jeví poměrně problematicky, neboť jmenování nebo odvolání vyžaduje písemnou formu s úředně ověřeným podpisem, a lze si jen obtížně představit, že při jmenování či odvolání touto formou by současně prokazoval akcionář své vysílací oprávnění. Uvedená formulace tedy dle mého názoru připouští možnost jmenování či odvolání člena nebo členů představenstva jak před prokázáním oprávnění jmenovat či odvolat člena představenstva, tak i po něm, přičemž stanovy mohou blíže upravit postup při jmenování či odvolání člena představenstva, a lze mít spíše za to, že uvedenou formulaci „při výkonu práva…“ je třeba vykládat šířeji, neboť tento výraz znamená spíše celý průběh procesu výkonu vysílacího práva, a nikoliv jeden jediný okamžik. Je tedy možné dokázat společnosti oprávnění výkonu vysílacího práva až do nabytí účinnosti jmenování či odvolání vůči společnosti, tj. do okamžiku doručení tohoto oznámení společnosti, neboť mám za to, že tento postup není v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem či právem týkajícím se postavení osob.

Vysílací právo a jmenování náhradníka člena představenstva

Poslední otázkou, která je předmětem tohoto příspěvku, je otázka, zda vysílací právo může vykonat akcionář ve vztahu ke jmenování náhradníka člena představenstva, jak obecně umožňuje ust. § 444 odst. 2 z. o. k. Z tohoto ustanovení vyplývá, že stanovy mohou určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena představenstva podle stanoveného pořadí. Z ust. § 444 odst. 2 z. o. k. dle mého názoru nelze dovodit, že by akcionář při využití vysílacího práva nemohl jmenovat náhradníka za jím jmenovaného člena představenstva. Je ale otázkou, kdy musí akcionář doložit společnosti, že je oprávněn vysílací právo vykonat – zda již při jmenování náhradníka, nebo až při nástupu náhradníka do funkce člena představenstva, nebo v obou případech.

Mám za to, že postačuje, aby akcionář doložil společnosti oprávnění k výkonu vysílacího práva pouze k momentu, kdy jmenuje náhradníka, neboť náhradník se stává členem představenstva již v okamžiku uvolnění funkce člena představenstva stávajícím členem představenstva. Pokud bychom vycházeli z názoru, že je třeba prokázat existenci vysílacího práva akcionáře až v momentu nástupu náhradníka do uvolněné funkce člena představenstva, nastupoval by náhradník do funkce člena představenstva, aniž by bylo prokázáno, že vysílací právo akcionáři kdykoliv předtím svědčilo, což je v rozporu s ust. § 448b odst. 2 z. o. k. V případě, že by se ukázalo po nástupu náhradníka do funkce člena představenstva, že akcionáři v tomto momentu vysílací právo již nesvědčilo, mám za to, že by se na daného náhradníka hledělo, jako by se členem představenstva ve smyslu ust. § 155 odst. 1 o. z. nestal. Jsem toho názoru, že v tomto případě je třeba způsobilost být povolán do funkce voleného člena orgánu vykládat šířeji, a to v tom smyslu, že zahrnuje i řádné ustanovení do funkce. Pro úplnost dodávám, že jmenování náhradníka musí být provedeno formou, jakou se jmenuje člen představenstva, tj. akcionář s vysílacím právem musí jmenovat náhradníka písemnou formou s úředně ověřeným podpisem, přičemž toto jmenování je účinné vůči společnosti jeho doručením.

Závěr 

Závěrem si dovoluji konstatovat, že právní úprava vysílacího práva akcionáře jmenovat mj. člena představenstva sice rejstřík zvláštních práv akcionáře rozšiřuje, nicméně je s ním spojena celá řada nejasností (z nichž některé jsou uvedeny i v tomto příspěvku), které mohou aplikaci této právní úpravy zproblematizovat, což je škoda.

Jsem přesvědčen o tom, že existence vysílacího práva spojeného s akciemi pomůže řešit někdy komplikované vztahy mezi akcionáři, a stane se vítaným prostředkem pro narovnání sporů mezi nimi. Mám za to, že využití vysílacího práva přispěje ke zjednodušení situace, nyní často obtížně řešené smlouvami uzavíranými mezi akcionáři. Základní otázkou ale zůstává, jak se při aplikaci vysílacího práva vyvine obchodní praxe a budoucí soudní judikatura.[38]

 

JUDr. Radim Kříž, Ph.D., působí jako advokát a pedagog na VŠE v Praze.

---

[1] Např. V. Janošek in V. Janošek: Akcie s vysílacím právem, publikovaný dne 17. 10. 2018, dostupný na internetu, https://www.epravo.cz/top/clanky/akcie-s-vysilacim-pravem-108238.html.

[2] Např. I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 737 a 781; dále též T. Dvořák: Akciová společnost, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 188; opačně u členů dozorčí rady např. P. Čech: Co ještě (ne) víme o nové úpravě dozorčí rady a představenstva? Právní rádce č. 11/2013, str. 35.

[3] T. Dvořák, op. cit. sub 2, str. 188.

[4] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 2, str. 781.

[5] V. Filip, J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, II. díl, Wolters Kluwer, Praha 2014, pozn. č. 6, str. 2034.

[6] P. Čech, op. cit. sub 2, str. 35.

[7] P. Vybíral in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2014, pozn. č. 26, str. 1402.

[8] Op. cit. sub 5, pozn. č. 31, str. 2115.

[9] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 709.

[10] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 2, str. 799.

[11] Viz sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015, bod I. odst. 3.

[12] Důvodová zpráva ke změně zákona o obchodních korporacích, str. 221, dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=207&CT1=0.

[13] Tamtéž, str. 216.

[14] Tamtéž, str. 222.

[15] Tamtéž, str. 221.

[16] Aktiengesetz ze dne 6. 9. 1965, v aktuálním znění.

[17] Op. cit. sub 12, str. 222.

[18] Tamtéž, str. 216.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž.

[21] Tamtéž.

[22] Tamtéž.

[23] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 2, str. 785.

[24] Op. cit. sub 5, pozn. č. 10, str. 2053.

[25] T. Dvořák, op. cit. sub 2, str. 644-645.

[26] Op. cit. sub 12, str. 216.

[27] Tamtéž, str. 221.

[28] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 2, str. 541-542.

[29] Op. cit. sub 7, str. 1424-1425.

[30] T. Dvořák, op. cit. sub 2, str. 226-227.

[31] Op. cit. sub 1.

[32] Směrnice Rady v oblasti práva společností č. 77/91/EHS ze dne 13. prosince 1976 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření.

[33] Např. J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, II. díl, POLYGON, Praha 2002, str. 1579.

[34] Např. J. Arabasz, J. Doležil in op. cit. sub 7, pozn. č. 10, str. 1507; rovněž I. Štenglová in op. cit. sub 9, str. 569; implicitně též T. Dvořák, op. cit. sub 2, str. 245.

[35] Důvodová zpráva k z. o. k., str. 57, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-k-z. o. k.pdf.

[36] Op. cit. sub 12, str. 221 a 222.

[37] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1281/2011, na www.nsoud.cz.

[38] Příspěvek je součástí řešení projektu v rámci Interní grantové agentury VŠE v Praze „Pět let po rekodifikaci – pět let zkušeností, inspirací a otázek“ č. F/14/2019.