Své zákonné možnosti využil a ve veřejném zasedání Nejvyšší soud definitivně zprostil obžaloby řidiče sanitky, která se v červenci 2012 střetla při jízdě se zapnutými majáky a výstražnou akustickou sirénou na červený světelný signál (za splnění podmínek § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), na jedné z chebských křižovatek, s vozidlem Ford Transit, jedoucím na zelenou z boční ulice. Při nehodě byl Ford Transit odmrštěn do míst, kudy právě projížděla sedmašedesátiletá cyklistka. Ta následně způsobeným zraněním podlehla. Současně byla těžce zraněna také pětaosmdesátiletá chodkyně.

Trestní stíhání bylo vedeno proti oběma řidičům. Řidič sanitky byl Okresním soudem v Chebu a následně i Krajským soudem v Plzni původně shledán vinným přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a usmrcení z nedbalosti, stejně i řidič vozidla Ford Tranzit, který byl odsouzen za nerespektování několika povinností vyplývajících z pravidel silničního provozu, mimo jiné i za to, že nerespektoval právo přednosti v jízdě sanitky (§ 41 odst. 7 zák. č. 361/2000 Sb., zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích).

Nejvyšší soud ve věci rozhodoval už dříve a v samostatném řízení potvrdil odsuzující rozsudek, jímž byl uznán vinným řidič vozidla Ford Tranzit. Ohledně řidiče sanitky rozhodoval poprvé už v roce 2018, kdy příslušný senát konstatoval, že nižší soudy nevzaly při posuzování viny obviněného řidiče sanitky do úvahy význam zavinění ze strany řidiče vozidla Ford Tranzit. Především ale Nejvyšší soud už tehdy nesouhlasil s tvrzením Krajského soudu v Plzni, podle kterého řidič sanitky „nepřizpůsobil jízdu rozhledovým poměrům“. Senát Krajského soudu v Plzni totiž nesprávně kladl obviněnému řidiči sanitky za vinu, že měl svoji jízdu přizpůsobit tomu, co v dané chvíli nemohl ani vnímat, ale měl to jen předpokládat – že za bariéru domů v ulici ústící vlevo do křižovatky nevidí, a tedy že odtamtud potencionálně může někdo vyjet, a to přesto, že ze svého zorného úhlu pohledu řidič sanitky objektivně vnímal, jak všechna vozidla stála a dávala mu přednost.

Odvolací soud dostatečně nezvážil, že řidič vozidla Ford Transit nedal sanitce se zapnutými výstražnými majáky i výstražným zvukovým signálem – sirénou přednost v jízdě a vjel do křižovatky rychlostí 46 km/hod. tak, že riskantně objížděl stojící vozidlo před sebou, které sanitce přednost dávalo. Tím došlo ze strany řidiče Fordu Tranzit k porušení jeho povinností, přičemž se těsně přes střetem se sanitkou dopustil také zakázaného předjíždění v křižovatce. Proto Nejvyšší soud dne 14. března 2018 v usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2018 poprvé v dané věci zrušil předchozí rozsudky nižších soudů a Okresnímu soudu v Chebu přikázal věc znovu projednat. Současně jej zavázal svým právním názorem, podle kterého řidič jedoucí s vozidlem s právem přednostní jízdy může důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří jej nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu přizpůsobí své chování zákonem stanovené povinnosti. Na to může takový řidič usuzovat jen podle situace, kterou je schopen sledovat. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět (nelze na něm např. požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje).

I přes výše zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu a výslovně dané pokyny byl řidič sanitky následně znovu Okresním soudem v Chebu uznán vinným přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a usmrcení z nedbalosti, a to v zásadě ze stejných důvodů, pro které jej uznal vinným ve zrušeném rozhodnutí, a obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolací Krajský soud v Plzni pak rozsudek potvrdil, čímž však při nerespektování pokynu Nejvyššího soudu rozhodl v rozporu s principem právní jistoty a nepřístojně zasáhl do práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod.

Obviněný řidič sanitního vozu opět podal dovolání, a to zásadně pro porušení povinnosti soudů nižších stupňů respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu. Souhlas s argumentací obviněného zaslal Nejvyššímu soudu ve svém vyjádření k dovolání také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil negativní dopad na výsledek celé věci. Pokud odvolací soud neustoupil ze svého přesvědčení a nedbal pokynů daných soudem vyššího stupně, svědčí to o jeho libovůli a snaze prosadit svůj pohled na řešení věci. Především však i tento zástupce žaloby vyjádřil názor shodný s tím, který rozvedl už ve vztahu k předchozímu dovolání, které vyústilo v kasační rozhodnutí – tedy, že si obviněný nepočínal nedbale, jak nesprávně vyhodnotily soudy nižších stupňů. Státní zástupce proto navrhl rozsudky nižších soudů znovu zrušit a z “výchovných důvodů“ věc vrátit tentokrát odvolacímu Krajskému soudu v Plzni, aby ji v intencích názoru Nejvyššího soudu znovu sám rozhodl.

Tento posledně jmenovaný návrh však Nejvyšší soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí vyneseného ve veřejném zasedání, neakceptoval, neboť takový postup by považoval za zbytečné další průtahy, když od dopravní nehody už uplynulo 8 let, a nebylo proto na místě obviněného dále vystavovat úskalí trestního řízení. Příslušný senát proto ve veřejném zasedání dne 29. července 2020 vynesl ve věci sp. zn. 8 Tdo 1022/2019 konečný zprošťující rozsudek sám.

Nejvyšší soud konstatoval, že obviněnému jako řidiči jedoucímu s vozidlem s předností v jízdě je třeba přiznat možnost důvodně se spoléhat, že účastníci silničního provozu dodrží své povinnosti plynoucí jim z ustanovení § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a jeho právo přednostní jízdy budou respektovat. Pokud však nastanou situace, jako tomu bylo v tomto případě, že některý z řidičů uvedenou povinnost poruší tak, jak je kladeno za vinu řidiči Fordu Transit, který byl rovněž obviněn a následně odsouzen, pak pro řidiče jedoucího s právem přednostní jízdy jde o neočekávanou překážku, která je pro něj nezvládnutelná. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za vzniklý následek obviněný řidič sanitního vozu v situaci, která nastala v projednávané trestní věci, neodpovídá, protože míru potřebné opatrnosti, jíž je povinen dbát, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, zachoval, neboť reagoval přiměřeně na všechny okolnosti, které mu v době před nehodou dopravní situace přinesla. Tento závěr Nejvyšší soud opírá i o názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 25. října 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, podle něhož výklad, který provedly obecné soudy, dovozující porušení povinnosti stěžovatelem v konkrétním případě, znamená, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v (daném případě) § 21 pravidel silničního provozu, je třeba interpretovat tak, že nejde o „zvýšenou opatrnost“, ale o „potřebnou opatrnost“ (§ 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.), která je kvalitativně nižší, a proto je možné z tohoto názoru tím spíše vycházet pro úvahy o tom, že obviněný řidič sanitky nejednal ani v nevědomé nedbalosti, a tedy nejednal zaviněně.

Vzhledem k tomu, že nižší soudy nerespektovaly v daném trestním řízení právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený jeho původním rozhodnutím vydaným dne 14. března 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, a protože v případě Krajského soudu v Plzni takové jednání zaznamenal Nejvyšší soud opakovaně, zaslala předsedkyně senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu současně také přípis předsedovi Krajského soudu v Plzni s žádostí o zjednání nápravy.

Zdroj: Nejvyšší soud
Foto: Pixabay