C. H. Beck, Praha 2020, 1 568 stran, 2 390 Kč.

Monografie detailním způsobem komentuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015/848 o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“), které lze bez nadsázky označit za jeden z klíčových unijních předpisů evropského civilního procesu a hospodářského práva.

Autor k tomuto tématu však přistupuje v rámci širších předpisů mezinárodního práva upravujících insolvenční řízení s mezinárodním prvkem, tedy nejen v rámci EU. Výchozí myšlenku díla uvádí autor v úvodu knihy, totiž že evropské insolvenční nařízení lze správně pochopit pouze za předpokladu, že na něj bude nahlíženo primárně jako na předpis (evropského) mezinárodního práva soukromého, a nikoliv insolvenčního práva. Členění díla respektuje strukturu Nařízení a vykládá jednotlivé články samostatně i v jednotlivých souvislostech.

Úvodní část díla tak systematicky pozitivně i negativně vymezuje oblast působnosti Nařízení a provádí rozbor jednotlivých pojmů tak, jak jsou uvedeny v čl. 2 Nařízení. Důraz je kladen na nezbytnost chápání jednotlivých definic ve vzájemném propojení, a nikoliv samostatně a odděleně. Mezinárodní příslušnost je vykládána v historických konotacích ve vazbě na Úmluvu 1982, Istanbulskou úmluvu, Úmluvu 1995 a Vzorový zákon UNCITRAL o insolvenčním řízení. Pochopení těchto souvislostí považuje autor za podstatné zejména ve vztahu ke správnému určení střediska hlavních zájmů dlužníka (COMI); monografie vhodně věnuje tomuto klíčovému pojmu mimořádnou pozornost. Jednotlivá témata jsou doplněna o nezvykle vysoké množství odborné literatury a judikatury nejen ESD/SD EU.

V otázce přezkoumání příslušnosti soudů ex officio proto autor uvádí nejen zásadní judikaturu ESD ve věci Stabitz-Schreiber, Eurofood IFSC ltd apod., ale zabývá se i méně známou judikaturou vybraných členských států EU. Z pohledu mezinárodního práva soukromého nemohla být opomenuta otázka rozhodného práva (lex fori concursus), rozsahu insolvenčního statutu a jeho omezení výhradou veřejného pořádku. Právě v těchto kapitolách autor potvrzuje úvodní myšlenku o nahlížení na mezinárodní insolvenční právo primárně z pohledu mezinárodního práva soukromého. Obdobným způsobem jsou pak zpracovány jednotlivé články Nařízení týkající se věcných práv třetích osob, kde je poukázáno na pokus o unijní definování věcného práva, dále problematika výhrady vlastnictví, převodů nemovitostí a pracovněprávního statutu zaměstnanců v insolvenčním řízení. Pro odbornou veřejnost zabývající se rozhodčím řízením považuji za přínosné zpracování problematiky důsledků insolvenčního řízení na platnost (účinnost) rozhodčích a prorogačních smluv, opět včetně bohaté judikatury.

Samostatná kapitola monografie se pak věnuje tématu uznávání insolvenčního řízení. Přehledně a v historických souvislostech je zasazen výklad zásad a účinků uznávání, pravomoci insolvenčního správce, jakož i zásady rovného zacházení s věřiteli stejného pořadí nebo kategorie.  Pro vysvětlení je výklad doprovázen i příklady. Zvláštní význam pro aplikační právní praxi spatřuji ve zpracování otázky uznání a vykonatelnosti jiných rozhodnutí, výhrady veřejného pořádku a její aplikace národními soudy podle čl. 33 Nařízení. Autor polemizuje s obecným odmítavým přístupem k výhradě veřejného pořádku v kontextu práva EU a poukazuje na národní zákonitosti každého právního řádu, na kterých nic nemůže a nesmí měnit ani unijní předpis, ledaže se jedná o pravomoc svěřenou výlučně EU.

Vedlejší insolvenční řízení, otázka komunikace a spolupráce nejen insolvenčních správců, ale i mezi soudy, jsou ve shodě se systematikou Nařízení upraveny v další kapitole. Zejména v této části by monografie mohla být přínosem pro insolvenční správce a soudce s ambicí rozšířit jejich pohled o mezinárodní prvek insolven­čního řízení, když stávající přístup praxe k této otázce lze bez nadsázky označit za poměrně zdrženlivý.

Navazující část je zaměřena na otázky spojené se způsobem informování známých zahraničních věřitelů a přihlašování jejich pohledávek. Autor se zabývá definicí zahraničního věřitele, jakož i praktickou otázkou konfliktu mezi usazením věřitele v zahraničí a jeho tuzemskou přítomností ve státě řízení umístěním pouhé provozovny, pracoviště nebo zápisu organizační složky. Samostatné kapitoly se pak detailně věnují insolvenčnímu řízení proti členům skupiny společností a ochraně údajů v mezinárodním insolvenčním řízení. Závěrečná část pak odborně komentuje přechodná a závěrečná ustanovení Nařízení, jako je např. časová působnost a vztah k mezinárodním smlouvám. Jednotlivé kapitoly jsou vždy provázeny bohatou judikaturou ESD a národních soudů, jakož i odkazy na další odbornou literaturu.

Logické členění díla komentuje jednotlivé články Nařízení přehlednou a srozumitelnou formou, nicméně je nezbytné uvést, že se jedná o rozsáhlý a vysoce expertní komentář Nařízení s přesunijním přesahem do mezinárodního insolvenčního řízení. Monografie je proto určena především pro advokáty, kteří se ve své praxi setkávají s mezinárodním prvkem v insolvenčním řízení, a insolvenční správce. Současně může být zdatným pomocníkem pro obchodní a insolvenční soudy, které tuto problematiku neřeší na každodenní bázi. Lze uzavřít, že dílo přináší přehledný výklad v poměrně nepřehledné oblasti, která je typická specifickými výklady pojmů a aplikací právní úpravy nezřídka odlišným a specifickým způsobem, než je tomu v případě tuzemských předpisů. Právě proto poskytuje dílo nepochybně ucelený pohled na mezinárodní insolvenční řízení.

JUDr. DAVID ŘEZNÍČEK, Ph.D., LL.M., advokát v Českých Budějovicích