Splnění peněžitého dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb

Aby mohl závazek splněním zaniknout, plnění musí být zpravidla řádné a včasné. V případě plnění peněžitého dluhu nikoli předáním peněžní hotovosti do rukou věřitele či poštovním poukazem, nýbrž prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, může nastat v praxi problém při určení okamžiku splnění, a to i s ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo k judikatornímu posunu.

Marie Rychtářová
Hana Jandová

Splnění je jednou z právních skutečností způsobujících zánik závazku. Obecně závazek zaniká včasným a řádným splněním dluhu (§ 1908 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), v některých případech může zaniknout i samotným prodlením (u fixních smluv), ale i pozdním splněním či plněním předčasným.[1] Smlouva definuje, co je považováno v tom konkrétním závazku za splnění „řádné“ a „včasné“, případně to určuje příslušná právní úprava. Smluvní strany mají širokou volnost při sjednávání parametrů plnění, avšak sjednané podmínky potom dlužník musí dodržet a takto specifikovaná „řádnost“ a „včasnost“ je závazná.

Subjekty plnění jsou, až na výjimky, samotný dlužník a věřitel. Namísto dlužníka může věřiteli sjednané plnění poskytnout ručitel či jiná osoba dluh zajišťující, se souhlasem dlužníka to může být i jiná třetí osoba. Věřitel má povinnost plnění od těchto osob přijmout. Příjemcem plnění bývá zejména samotný věřitel. Dlužník může poskytnout plnění i tomu, kdo předloží potvrzení od věřitele, že je oprávněn plnění přijmout, nebo vydá-li mu řádnou kvitanci. Nelze opominout ani složení předmětu plnění do soudní úschovy v případě nemožnosti standardního plnění vůči věřiteli.

Předpokladem řádného splnění dluhu je mj. i jeho splnění ve stanoveném místě. Místem plnění je to, v němž je dlužník povinen závazek splnit. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem (§ 1954 o. z.). Pořadí pravidel, stanovujících místo plnění, je podle citované úpravy určeno tak, že přednost má smlouva, a nelze-li místo plnění odvodit ze smlouvy, použijí se příslušná ustanovení zákona. Pokud je určité místo plnění sjednáno, nemůže být věřitel nucen, aby plnění přijal v jiném místě, stejně jako dlužníka nelze přimět, aby plnění v jiném místě poskytl. Pokud však věřitel plnění v jiném místě přijme, dluh splněním zanikne.

Místo plnění tedy může vyplývat buď ze samotné smlouvy, anebo ze zákona. V podstatě existují čtyři možnosti jeho stanovení, a to smluvní splniště – výslovné ujednání o místě plnění (strany ve smlouvě výslovně uvedou konkrétní místo plnění), nevýslovné smluvní určení (místo plnění vyplývá z povahy závazku) anebo zákonné splniště s obecnou úpravou místa plnění dle § 1955 o. z. (odnosnost u peněžitých dluhů, odnosnost u nepeněžitých dluhů a příslušnost k závodu či provozovně) a se speciální úpravou smluvních typů (např. § 2090 o. z. předání prvnímu dopravci, § 2225 o. z. vrácení najaté věci v místě jejího převzetí, § 2094 o. z. předání dokladů v místě placení).

Určené místo plnění se stává součástí obsahu závazku v okamžiku jeho vzniku. Později se zásadně nemění.

Peněžitý dluh tak může dlužník plnit fyzickým předáním peněžní hotovosti do rukou věřitele, prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, anebo poštovním poukazem.

Výjimku představují platby, které převyšují 270 000 Kč, u nichž zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, v § 4 odst. 1 stanoví, že musí být vždy provedeny bezhotovostně prostřednictvím peněžního ústavu.[2]

Bezhotovostní úhrady jsou v současné době běžnou praxí. Smlouvy často obsahují ujednání o tom, že platba má být provedena na účet věřitele, který je identifikovaný číslem, kódem a názvem banky. Způsob placení na bankovní účet věřitele může být i součástí obchodních podmínek. Není vyloučeno a v praxi se i ve smlouvách vyskytují případy, kdy je uvedeno několik variant, a dlužník má možnost zvolit, jakým způsobem bude plnit, zda zaplatí v hotovosti nebo na účet či poštovní poukázkou. V těchto případech se vždy plně uplatní úprava zakotvená v ust. § 1957 o. z.

Sjednají-li strany, že dlužník bude platby poukazovat na v dohodě označený účet věřitele, došlo mezi nimi k dohodě o místě plnění závazku. V takovém případě pak dluh zanikne připsáním poukázané částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele (§ 1957 odst. 1 o. z.). Určeným místem plnění může být i účet třetí osoby, nemusí jít nutně o účet vedený na jméno věřitele.

V případech, kdy dlužník nedodrží stanovený způsob úhrady, není věřitel povinen plnění přijmout. Avšak přijme-li jej, resp. neodmítne, jde o splnění, na jehož základě dluh zanikne. Vzhledem k tomu, že ale došlo k porušení smlouvy, může věřitel po dlužníkovi následně požadovat případnou náhradu škody (vzniklé náklady).

Dalším v praxi se vyskytujícím případem porušení smlouvy je platba na jiný účet věřitele. Jde sice o platbu vadnou, avšak pokud věřitel platbu přijme (bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl zjistit, že dlužník poukázal plnění na jeho účet odlišný od účtu, na který měl dle dohody plnit, peníze dlužníkovi nevrátí), dojde k zániku dluhu splněním.

Judikatura týkající se plnění poukázaného na nesprávný účet se postupem času vyvinula. Soudní praxe dříve striktně zastávala názor, že úhrada dluhu na účet věřitele odlišný od účtu, na nějž podle smlouvy mělo být plněno, nezakládá účinky splnění dluhu, neboť účinky splnění peněžitého závazku mohou nastat pouze připsáním částky na sjednaný konkrétní účet věřitele.[3] Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR však dne 16. 1. 2013 dovodil, že pokud věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze mít za to, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele.[4]

Za řádné splnění dluhu nelze považovat ani plnění, které bylo poukázáno na jiný než sjednaný účet, ke kterému věřitel nemá dispoziční oprávnění. Zašle-li dlužník platbu na zcela jiný účet, který ani věřiteli nepatří, nejedná se o splnění dluh a závazek nezanikne. Jiná situace nastává za situace, kdy platba byla poukázána dlužníkem na jiný účet proto, že dlužník vycházel z nesprávných údajů poskytnutých věřitelem. V tomto případě se věc posuzuje ve prospěch dlužníka a dluh se považuje za splněný i přesto, že účet náleží třetí osobě.[5]

S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR peněžitý dluh plněný prostřednictvím peněžního ústavu je tedy považován za splněný okamžikem připsání částky na účet peněžního ústavu věřitele, resp. dluh zanikne okamžikem, kdy je částka v dispozici věřitele.[6]


[1] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3037/2008
[2] Tento limit se však nevztahuje na platby uvedené v § 3 odst. 2 shora uvedeného zákona (např. platby uskutečňované podle daňového řádu nebo celního zákona, platby důchodů a pojistného, povinné platby vyplývající z pracovněprávních vztahů, platby přijaté soudním exekutorem), příp. další výjimky mohou vyplývat ze zvláštních předpisů, kterým je např. zákon o veřejných držbách či zákon o loteriích.
[3] rozsudek ze dne 27. 5. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1604/2008
[4] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3065/2009
[5] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4264/2009
[6] analogicky usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016 a ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 [R 120/2019 civ.]

 

 

 

JUDr. Marie Rychtářová, autorka je místopředsedkyní Okresního soudu ve Strakonicích
JUDr. Hana Jandová, autorka je asistentkou soudce
Foto: Pixabay

 

Go to TOP