Mají titul doktor práv a nechali se okouzlit nejhezčím povoláním – advokacií. A první červencový den roku 1990 byl přelomovým okamžikem ve výkonu jejich profese. Více než tisícovce příslušníků tohoto stavu přinesl tento datum oprávnění poskytovat veškerou právní pomoc, a hlavně – otevřít si soukromou praxi. Některých z těch, kteří tento zásadní okamžik prožili, a ještě k tomu u své milované profese vydrželi po celých 30 let, se Advokátní deník zeptal, jak na tuto dobu vzpomínají, jak prožili uplynulá tři desetiletí, co se jim na současné advokacii líbí a co jim vadí, i na to, jaká asi advokacie bude za dalších 30 let…  O své „krásné zážitky z uplynulých let“ a vzpomínky na své začátky ve svobodné advokacii se s Vámi ve čtvrtém pokračování naší minisérie podělí JUDr. Gerhardt Bubník. 

Když vzpomínám na rok 1990, tak především na to, jaké měla česká advokacie štěstí, že ve svých řadách měla takové osobnosti, jakými byla doktorka Dagmar Burešová, doktor Karel Čermák a doktor Otakar Motejl. Bohužel nikdo z nich už není mezi námi. Dobře jsem je znal, protože jsme byli po celou dobu našeho profesního života dobří přátelé. S Karlem jsem již od roku 1961 pracoval v Advokátní poradně číslo 1 a i po roce 1990 jsme měli naše kanceláře ve stejném domě.

Jejich zásluhou se podařila věc, která snad nemá v legislativním procesu, nejen u nás, ale ani v jiných zemích, obdoby. Během několika měsíců od listopadové revoluce připravili tito advokáti (jistě s pomocí dalších) nejen legislativní záměr, ale přímo paragrafové znění nového zákona o advokacii. A co hlavně?  Podařilo se jim prosadit během krátké doby přijetí tohoto zákona v České národní radě, zákon již 1. července roku 1990 vstoupil v účinnost. Tímto dnem začala nová éra české, svobodné a moderní advokacie.

Vzpomínám také na četné schůze a debaty advokátů naší poradny o tom, jak pokračovat ve výkonu advokacie po 1. červenci. Já jsem prosazoval, na základě svých studií i práce v zahraničí, abychom zůstali všichni v jedné nové soukromé kanceláři, a to z toho důvodu, že jsem považoval náš kolektiv advokátů (bylo nás asi 15) v daném, složení a specializacích za výhodný pro budoucí práci v mezinárodní agendě a se šancemi při soupeření s budoucí konkurencí. Tehdy ještě v kontinentální Evropě neexistovaly žádné velké advokátní kanceláře, ať národní nebo mezinárodní, a zmíněný počet 15 advokátů by jistě v následujících letech představoval velmi dobrou pozici v celé Evropě. Bohužel právě Karel Čermák trval na založení své vlastní advokátní a patentní kanceláře. To mě trochu mrzelo, ale později mi dal za pravdu, když jsme v roce 2001 naše advokátní kanceláře opět slučovali.

Nechci, aby tuto pozitivní vzpomínku znehodnotil můj, v některých směrech, kritický pohled na vývoj advokacie v následujících 30 letech. Nárůst počtu advokátů do nepřiměřeného počtu více než 10 000 (plus cca 3 000 advokátních koncipientů) nutně vedl k tomu, že v posledním desetiletí dochází, byť v nepatrném počtu, nejen k porušování etických norem advokacie, ale i k trestným činům spáchaných advokáty. I když jde o opravdu nepatrný počet v poměru k jejich celkovému počtu, zanechává to vážné šrámy na pověsti a postavení advokacie ve společnosti. A to je veliká škoda…

Redakce AD

Foto: archiv JUDr. Gerhardta Bubníka