Třicet let? To nemůže být pravda, tak nejvýš deset. Nebo ten čas tak utíká?

JUDr. Karel Friml, CSc.

První červencový den roku 1990 byl pro československé advokátky a advokáty a pro výkon jejich profese přelomovým okamžikem. Více než tisícovka příslušníků stavu mohla nově nejen poskytovat veškerou právní pomoc, ale hlavně si mohla otevřít soukromou praxi. Některých z advokátů, kteří tento zlomový okamžik prožili a po celých 30 let vydrželi u své milované profese, se Advokátní deník zeptal, jak na tuto dobu vzpomínají. Jak ta tři desetiletí prožili, co mají, a naopak nemají na současné advokacii rádi a také, jak by podle jejich představy mohla advokacie vypadat za dalších 30 let…   Třetím pamětníkem, který odpověděl na otázky AD, je JUDr. Karel Friml, CSc.

Po revoluci řečené „sametová“ se od základu změnila i advokacie. Ne tak příliš advokáti. Vždycky jsme si museli svou práci sami najít, sami udělat, sami vyúčtovat. Jen peníze jsme dříve odevzdávali Městskému sdružení advokátů, dnes je odevzdáváme finančnímu úřadu. Nejsme pod jednou střechou, máme své kanceláře, ale stejná je naše snaha, aby nás Spravedlnost vzala do svého týmu, protože stále naivně věříme tomu, že je týmovou prací, kde se ve střetu názorů hledá – a snad i nachází.

Doba se změnila – jak jinak. Staré „zlaté“ časy jsou minulostí, na kterou prý vzpomíná třetina našich spoluobčanů s tím, že bylo líp. Nebylo. Už na mě nechodí prokurátorské stížnosti strážce zákonnosti, že jsem rozbil veřejný proces v Plané jen proto, že jsem obžalovaného hájil, jak bylo třeba, a tím pokazil výchovné působení na ostatní občany nahnané do kinosálu. Také už se nepřemýšlí o zrušení advokacie vůbec, protože ji lidové soudnictví a dělnická třída vlastně nepotřebují. Zachránilo nás tehdy hlavně to, že si soudci včas uvědomili, že půl naší práce, včetně psaní žalob spoluobčanům, by museli dělat sami. A také už nezažiji obžaloby pro opuštění republiky a mnoho jiného.

Věděl jsem, že komunisté odejdou, jen jsem se bál, že beze mne. Dočkal jsem se. Dnes jsem, přiznávám, trochu zklamán. Při možnostech, o kterých se nám ani nesnilo, bych očekával jiný stav společnosti.  Nerozumím všemocnému a všudypřítomnému přepočítávání všeho na peníze. Vztahy zhrubly, znejistěly, lidé mají k sobě daleko. I advokáti. Už nemohu – jako tenkrát – přijet jen tak do Starej Ľubovni, zaklepat na dveře advokátskej poradni a být přivítán úplně neznámými kolegy jako starý přítel, s pohnutým večerem až do noci v tamější krčmě i upřímně nabídnutým noclehem. Dnes požádám o substituci v Ostravě a tři dny před jednáním dostanu přísnou výzvu ke složení zálohy, jinak se „nevrtí“…

A taky nezkousnu, když si soudkyně městského soudu po jednání postěžují, že přede mnou tam byl můj mladý kolega a na otázku, co má na závěr, vstal a před celou jednačkou stručně prohlásil, že ví, že je to všechno v ……., řekněme v háji, a odešel, oblečen v šortkách. Je to všechno jiné. Nějak bez studu, bez toho, čemu můj tatínek říkal „štábní kultura“.
Nepopírám, že jsem byl proti sloučení advokátů s podnikovými právníky, kteří o advokacii nic nevěděli. Že jsem byl proti talárům, sám pod vlivem starých prvorepublikových advokátů zakládajících si na tom, že ani zvnějšku se od našich klientů nelišíme. Že každá „uniforma“ kazí vzájemnou důvěru, bez které se advokacie nedá vůbec dělat.

Jsem staromódní a už ovšem jiný nebudu. Já i mí vrstevníci musíme umřít, abychom to už všechno nepřipomínali. Zatím to však usilovně, jak jen mohu, odkládám…

 

 

Redakce AD

Foto archiv JUDr. Karla Frimla, CSc.

Go to TOP