Nedávný rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance vnesl jasno do otázky diskutované tuzemskou právní praxí hned od počátku účinnosti normy přijaté v rámci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), a obsažené v ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé tohoto zákona.

Zmíněná věta, podle níž spotřebitel „může uplatnit námitku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy,“ pokud poskytovatel jednal v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSU, vyvolávala svým jazykovým zněním a při použití pouze gramatického výkladu tohoto ustanovení dojem, že následkem porušení dotčené povinnosti poskytovatele úvěru je napříště (na rozdíl od předcházející právní úpravy) pouhá relativní neplatnost smlouvy. Takovýto výklad byl sice v rozporu se zásadami, na nichž spotřebitelské právo od počátku stojí, s výkladem historickým, teleologickým, logickým i opírajícím se o dlouhodobě ustálenou judikaturu, včetně té evropské[1], nicméně uvedené jasné jazykové znění dotčené normy vyvolávalo u mnohých rozpaky a váhání nad jejím výkladem v souladu s těmito dosavadními zásadami a postupy.

Přednost eurokonformního výkladu národního práva

Tato situace ale nenastala v ČR poprvé. Již dříve bylo v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv (upravenou v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010) chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem.

Na základě tohoto přístupu část soudní praxe dovozovala nutnost zabývat se ve sporu stran ze spotřebitelského úvěru již z úřední povinnosti, i bez návrhu spotřebitele, otázkou, zda poskytovatel plnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, s případným následkem v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tehdy, pokud této své povinnosti řádně nedostál. Tento výklad se nyní opírá též o § 2 a § 588 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), proto nelze tento výklad považovat za výklad contra legem, byť se zdánlivě může jevit v rozporu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSU.

Uvedená povinnost poskytovatele úvěru má podle našeho názoru významný dopad na veřejný pořádek. Chrání totiž nejen účastníky daného vztahu, ale i pozici dalších věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími. Tyto důsledky jsou nejen ekonomické, ale i sociální, což je v posledních letech v činnosti soudů patrné i v jiných typech řízení (např. ve věcech opatrovnických a rodinných). Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv. „úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.

Problematičnost výkladu dotčeného ustanovení ovšem vedla k nejednotnosti soudní praxe a s tím spojené právní nejistotě a odrazila se i v návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení sporné části uvedeného stanovení. Tato věc je aktuálně vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20.

S ohledem na shora uvedený rozsudek SDEU je nyní naděje na odstranění dosavadní nežádoucí nejednotnosti, alespoň do doby, než rozhodne i český Ústavní soud. Dle uvedeného rozsudku SDEU „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

Citované rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy. V tomto směru byl sporný výklad práva podle našeho názoru vyjasněn.

Jak úvěruschopnost reálně zkoumat?

Další navazující a neméně podstatnou otázkou vyvstávající v dané souvislosti je vytyčení alespoň základního rámce, jehož by se poskytovatel měl při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele držet a které minimální standardy je namístě od něj v daném směru rozumně očekávat a požadovat, aby předmětná povinnost posuzování úvěruschopnosti plnila svůj účel a současně nebyla pro zúčastněné nadměrně obtěžující. Právní úprava obsažená v zákoně je v daném směru poměrně strohá. Vždy bude záležet především na konkrétních skutkových okolnostech toho kterého případu, z něhož se bude odvíjet i následný konkrétní obsah posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

Základním vodítkem je § 86 odst. 1 ZSU, podle kterého poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že daný úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost „s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a „zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“

Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

Předmětná ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní a konkrétní výčet zdrojů a postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny, tedy co lze rozumně očekávat podle poctivých obchodních praktik a zásad dobré víry.

Z § 86 odst. 1 ZSU, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je zřejmý důraz na „informace“ získané přímo od spotřebitele. Těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená „tvrzení“ spotřebitele o jeho některých poměrech.

V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení[2]. Poskytovatel by tak měl při zjišťování „informací“ od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).

Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení (jak ukládají i níže zmíněné Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti – viz dále) poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu[3].

Případná trestně právní odpovědnost spotřebitele však nezmenšuje primární odpovědnost poskytovatele úvěru při plnění jeho zákonné povinnosti náležitě, řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

V § 86 odst. 2 ZSU jsou pak opět pouze nastíněny oblasti, jimž by se měl poskytovatel v rámci posouzení úvěruschopnosti zejména věnovat. Je zřejmé, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření, doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Naproti tomu nelze očekávat nějaké hlubší systematické (detektivní) prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací, včetně předložených dokladů.[4]

Hodnocení by mělo být podle našeho názoru prováděno především na základě (1.) porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a (2.) způsobu plnění dosavadních dluhů. V prvé řadě by tedy pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění příjmů spotřebitele na jedné straně a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů (jež se současně promítají do výdajů spotřebitele), zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či insolvence, které jsou dostupné z veřejných zdrojů. Hodnocení majetku spotřebitele se jeví až jako doplňkový způsob zkoumání v méně frekventovaných případech, kdy má být úvěr splacen z výnosů z prodeje majetku spotřebitele, či kdy finanční (majetková) situace spotřebitele je taková (natolik dobrá), že umožňuje řádné splácení úvěru bez ohledu na jeho momentální příjmy.

Vhodnou pomůckou, jak postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet, mohou být vedle shora uvedeného ustanovení a zmíněné judikatury Obecné pokyny k posouzení úvěruschopnosti (EBA/GL/2015/11), vydané Evropským orgánem pro bankovnictví (EBA) dne 1. června 2015 (dále jen „pokyny“). Byť tyto pokyny směřují předně na (hypoteční) úvěry na bydlení, Česká národní banka ve svém sdělení potvrdila, že se těmito pokyny hodlá řídit a že z nich bude vycházet i při výkonu dohledu u spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. S ohledem na žádoucí jednotnost postupů státních orgánů a institucí v téže oblasti by bylo lze očekávat, že obdobně budou nahlížet na plnění povinnosti poskytovatelů úvěru při posouzení úvěruschopnosti i soudy, a proto je v zájmu poskytovatelů se předmětnými pokyny při plnění dané zákonné povinnosti nechat vést či minimálně inspirovat.

Pokyny obsahují požadavky týkající se šesti oblastí, konkrétně ověření příjmu spotřebitele, dokumentace a uchovávání informací, odhalování a prevence zkreslených informací, posouzení schopnosti spotřebitele plnit závazky ze smlouvy o úvěru, zohlednění povinných a jiných nezbytných výdajů spotřebitele a zohlednění možných budoucích negativních scénářů.

Z předmětných pokynů k posouzení úvěruschopnosti je zřejmé, že jejich jednotlivé body na sebe vzájemně navazují, zčásti se překrývají či doplňují. Základní oblasti při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, zejména spolehlivé zjištění příjmů spotřebitele (a jejich historie), na druhé straně zjištění a zohlednění jeho výdajů (včetně životních nákladů spotřebitele), a stav jeho závazků, včetně dosavadního způsobu jejich plnění, se fakticky v podstatě kryjí i se shora uvedenou vnitrostátní právní úpravou obsaženou v § 86 ZSU. Z pokynů je pak nadto zřejmý důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil. Jednu z možností, jak napomáhat předcházet zkreslení informací, jsme zmínili výše.

Míra zkoumání příjmů, výdajů a závazků spotřebitele se může v jednotlivých případech konkrétního úvěrového vztahu lišit. Nižší rozsah či hloubku lze předpokládat a akceptovat u úvěrů na nižší částky s kratší dobou splácení a nižším rizikem delikvence, a naopak se stoupající výší úvěru a dobou splácení (počtem dohodnutých splátek) či vyšším rizikem delikvence lze očekávat podrobnější a pečlivější posouzení jednotlivých shora uvedených oblastí.

Příjmy spotřebitele lze posuzovat např. na základě předložených pracovněprávních smluv a výplatních či mzdových lístků, přičemž délka období prověřování (historie) příjmů, by měla odviset též od předpokládané doby splácení. Tedy např. v případě délky splácení po dobu do jednoho roku by bylo lze se spokojit s doložením příjmu alespoň v rozsahu posledních tří měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru, v případě delší lhůty splácení by měl věřitel úměrně tomu požadovat doložení příjmů spotřebitele za delší časové období, z něhož by byla patrná jeho určitá stabilita v čase, úměrná době předpokládaného splácení, např. po dobu jednoho roku. Totéž lze požadovat i u osob, jejichž příjmy pocházejí z podnikání či z nájmu.

Rovněž ve vztahu k výdajům spotřebitele nelze vycházet pouze ze zákonem stanoveného životního minima a z pouhých ničím nedoložených tvrzení spotřebitele k relevantním výdajům, které lze rozumně doložit, zejména pokud jsou zjevně smyšlené (nepředstavují ani racionální odhad obvyklých nákladů daného druhu). V daném směru by měl poskytovatel zjišťovat a náležitě ověřit alespoň ty základní a nezbytné podstatné výdaje, které pravidelně každému spotřebiteli zásadně vznikají. Z těchto je na místě zdůraznit především náklady na bydlení (např. doložením úhrady plateb inkasa za služby, nájemného apod.). Skladba výdajů spotřebitele může být zjišťována také doložením historie stavu účtů spotřebitele v přiměřeném rozsahu, odvíjejícím se opět (obdobně jako u doložení příjmů) od předpokládané doby splácení úvěru. Zde budou nepochybně v určité výhodě banky, které vedou běžný účet spotřebitele delší dobu a mohou mít z tohoto důvodu lepší přehled o příjmech a výdajích spotřebitele v relevantním období.

V neposlední řadě by zvýšená pozornost měla být ze strany poskytovatele věnována i zjišťování stavu závazků, které je spotřebitel povinen plnit či bude povinen plnit v průběhu trvání daného úvěrového vztahu. I zde je na místě přiměřeně zjišťovat stav závazků spotřebitele, včetně případných vyživovacích a jiných platebních povinností spotřebitele. Nelze se opět spokojit jen s tvrzeními spotřebitele, že žádné dluhy nemá, zejména jsou-li snadno zjistitelné z veřejných zdrojů, vyplývají z předložených podkladů apod.

V případném soudním řízení pak bude břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, ležet na žalobci (věřiteli). Podle našeho názoru lze také uzavřít, že alespoň rámcová tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele budou nutnou podmínkou již pro vydání platebního rozkazu.

Kdy je třeba úvěruschopnost zkoumat?

Uvedená povinnost poskytovatele úvěru je prevenční (zkoumání se provádí ex ante). Proto je její neplnění sankcionováno neplatností nejen v případě, že po řádném přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele tu jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (a poskytovatel neměl úvěr vůbec poskytnout), ale i v případě, že poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele nezkoumal řádně, popř. ji nezkoumal vůbec, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil. Jinými slovy, poskytovatel uvedenou povinnost nesplní ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání (včetně případného soudního dokazování) bylo (ex post) zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl. Opačný výklad by nepochybně vedl některé poskytovatele úvěrů k obcházení uvedené prevenční povinnosti.

Jaké jsou následky nezkoumání úvěruschopnosti?

Úvěrová smlouva proto může být platná jen tehdy, pokud poskytovatel úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost spotřebitele a po tomto přezkoumání zjistil, že tu nejsou „důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“ Určité pochybnosti zde tedy po řádném přezkoumání být mohou, podstatná je jejich intenzita. Účelem uvedené úpravy není řízení podnikatelského rizika poskytovatelů spotřebitelských úvěrů ze strany soudů.

Ve všech ostatních případech je ale úvěrová smlouva podle § 87 odst. 1 ZSU neplatná. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit „poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru,“ a to „v době přiměřené jeho možnostem.“ Podle § 87 odst. 2 ZSU dále platí, že „je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ Podle § 87 odst. 3 ZSU změní-li se možnosti spotřebitele, může soud „na návrh“ některé ze smluvních stran „sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím“ změnit.

Uvedená ustanovení představují soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Kromě toho, že poskytovatel nemůže požadovat dohodnutý úrok či jiné poplatky za půjčení peněz, popř. smluvní pokuty, mění se i doba plnění. Zatímco standardní bezdůvodné obohacení je zásadně splatné na základě jednostranné výzvy věřitele, což může být pro spotřebitele nevýhodné, v případě nového spotřebitelského úvěru to už bez dalšího neplatí, což také představuje ochranu spotřebitele. Konkrétní určení doby plnění je ale obtížně vyložitelné. Určení splatnosti jistiny úvěru totiž závisí na správné interpretaci § 87 odst. 2 a 3 ZSU, kdy tu je o tuto dobu plnění „spor“ a kdy tu naopak takový „spor“ není, resp. kdy tu je či není „doba sjednaná“ a za jakých podmínek (do kdy) ji lze případně změnit. Jde nepochybně o hmotněprávní dobu plnění. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje. V úvahu připadá hned několik variant výkladu.

Výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 ZSU rozhodl na návrh (většinou věřitele) o určení přiměřené doby plnění, a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se nám jeví jako nepraktický, navíc nepřípustně rozšiřující ingerenci soudu i tam, kde není skutečný „spor“. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by žaloba věřitele na plnění byla vždy předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by taková žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná, neboť by se vycházelo z obsahu platné smlouvy. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

Nesprávné se nám jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční (viz § 160 o. s. ř.) a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o. s. ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou.

Proto považujeme za podstatné určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně „spor“. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o. z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o. z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka, zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro případné zesplatnění.

Pojem „spor“ je třeba podle našeho názoru vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných návrhů stran na určení přiměřené doby plnění. Pasivita naproti tomu sama o sobě konflikt („spor“) nezakládá. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je třeba vycházet z toho, že věřitel konkludentně akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka z neplatné smlouvy bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není „spor“.

Pokud ale věřitel vyzval dlužníka k plnění zbytku jistiny úvěru (ať již v rámci „zesplatnění,“ nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem, nabízí se otázka, zda tím mlčky (konkludentně) akceptoval věřitelem navrženou dobu plnění (uvedenou ve výzvě k plnění). V takovém případě by tu totiž také „nebyl spor“ a platila by doba plnění navržená věřitelem, obdobně jako u jiného bezdůvodného obohacení, zde ale jako doba konkludentně dohodnutá. Totéž by pak ale zřejmě bylo nutné dovozovat i v opačném směru, pokud určení přiměřené doby aktivně navrhl sám dlužník a věřitel se v přiměřené době nevyjádřil jinak.

Jsme si samozřejmě vědomi určitého odklonu od tradičního pojetí výkladu vůle dle obecné zásady, že mlčení neznamená samo sobě souhlas (srov. např. § 1740 odst. 1 o. z.). Nicméně tento odklon je v případě probírané právní úpravy dán právě požadavkem zákona (§ 87 odst. 2 ZSU) na existenci (vyvolání) „sporu“ stran o přiměřenou dobu plnění, vyžadující ze své podstaty projevení nesouhlasu s navrženou dobou plnění, tedy aktivní činnost i druhé strany, jež sama předkládá vlastní (rozdílný) návrh přiměřené doby plnění. Nastíněný způsob výkladu dotčeného ustanovení zachovává jak jeho smysl a účel, tak možnost spotřebitele (i věřitele) ovlivnit dobu plnění vyvoláním sporu o její určení, a současně nevede ke zbytečnému množení soudních sporů ad absurdum i tam, kde žádný skutečný „spor“ mezi účastníky o dané otázce není.

Uvedená právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o jeho aktuální situaci („příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba navržená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době, než požaduje věřitel) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor“. Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je dlužník v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty až v rámci soudního řízení, což se také běžně stává, půjde však již jen o případné prodloužení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Na existenci prodlení a běh úroku z prodlení ale taková obrana již nemůže mít vliv. Jinými slovy, právo navrhnout případnou změnu uvedené „dohody“ o době plnění rozsudkem soudu podle § 87 odst. 3 ZSU by z povahy věci muselo být omezeno jen do doby uplynutí uvedené lhůty k plnění. V opačném případě by bylo možné lhůtu k plnění měnit retroaktivně (negovat již nastalé právní následky). Procesně by pak řízení o žalobě na plnění šlo poměrně snadno zablokovat podáním žaloby na určení nové (delší) lhůty k plnění soudem (z důvodu tvrzené změny poměrů). Totéž platí pro případný návrh dlužníka realizovaný až po vydání rozsudku soudu o žalobě na plnění.

Pokud bychom v popsaném případě nedovozovali u pasivní strany (nejspíše dlužníka) konkludentní dohodu o přiměřené době plnění, lze si představit i výklad, že právo dlužníka (či věřitele) „vyvolat spor“ v přiměřené době po návrhu druhé strany má prekluzivní povahu. Tu lze ale dovozovat toliko z povahy věci, nikoli z výslovného ustanovení zákona (srov. ale § 654 o. z., který výslovné ustanovení zákona vyžaduje). V takovém případě by nešlo o konkludentní „dohodu“ o lhůtě k plnění, platila by nicméně také doba navržená věřitelem, ovšem s tím rozdílem, že by již zřejmě nepřipadala v úvahu jakákoli další změna při změně (do té doby neřešených) poměrů (§ 87 odst. 3 ZSÚ by na tuto situaci již vůbec nedopadal).

Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 ZSU, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na určení (či změnu) doby plnění soudem, by pak byly podle našeho názoru omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných již před podáním (příslušné) žaloby na plnění (před splatností).

Jak hledět na již zaplacené splátky?

Zajímavá je též otázka účtování plateb, které dlužník podle neplatné smlouvy věřiteli poskytl, zejména pokud věřitel v rámci konstrukce své žaloby tvrdí, že platby přijal zcela nebo částečně na plnění, na která nárok neměl. V zásadě totiž přichází v úvahu dvojí pojetí. První, které považujeme za nesprávné, je založeno na tom, že bez aktivního úkonu započtení ze strany dlužníka (podle § 1982 a násl. o. z.) není možné platby počítané věřitelem, např. na úrok či smluvní pokutu a další poplatky, zohlednit. Tento výklad je značně nepraktický, neboť by zakládal na straně věřitele případné bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu podle § 2991 o. z.), které by k úspěšné obraně musel dlužník proti existujícím nárokům věřitele započítat, popř. tento nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit následně samostatnou žalobou. Takové množení sporů je ale zcela neúčelné (absurdní), lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany dlužníka. Druhé pojetí, které považujeme za správné, je založeno na tom, že soud provede zúčtování všech tvrzených a prokázaných plateb. Takové zúčtování je poměrně snadné – od jistiny úvěru se odečtou veškeré platby dlužníka z uvedeného vztahu a zbytek tvoří existující dluh. Pokud tedy dlužník poskytuje dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené úvěrové smlouvy (v jediném vztahu, skutku, ze kterého může, ale také nemusí, vzniknout více nároků různého právního posouzení), je třeba poskytnutá plnění zaúčtovat (a považovat za splněná – plnění?) jen na ty nároky z tohoto jediného vztahu, které existují (jsou platné), a nikoli na ty, které neexistují (jsou neplatné). V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení navíc soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007).

Závěr

Lze uzavřít, že povinné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ze strany věřitele i soudu je poměrně značným zásahem do smluvní volnosti stran, motivovaným zvýšenou ochranou spotřebitele. Právní následek v podobě vrácení pouhé jistiny úvěru, navíc v době přiměřené možnostem spotřebitele (o kterou může být i spor), lze považovat za soukromoprávní sankci, která je v duchu judikatury SDEU skutečně „účinná, přiměřená a odrazující.“

Pokud budou české soudy v duchu uvedeného rozsudku SDEU postupovat, lze očekávat, že prostředí spotřebitelských úvěrů se bude kultivovat, jak to bylo zamýšleno a deklarováno při přípravě ZSU. Současně je ovšem třeba nastavit v praxi konkrétní postupy tak, aby zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nevedlo k nepřiměřeným požadavkům jak na poskytovatele úvěrů, tak na samotné zájemce o úvěr (spotřebitele). Nyní je zatím těžké odhadovat, jakým směrem se soudní praxe vydá i při určování splatnosti a jejích případných změn při změně poměrů. Máme však za to, že je nejvyšší čas začít shora popsané otázky diskutovat.

Autoři: Mgr. Jan Podaný a Mgr. Jana Kajzrová, kteří působí jako soudci Krajského soudu v Praze.
Foto: Pixabay

---

[1] ^{viz tzv. nepřímý účinek směrnic, který směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby stanoveného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť).}

^{[2] viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015–39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 4129/18}

[3] ^{viz § 211 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.}

[4] ^{srov. např. rozsudek SD EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance}