Právní rozbor prostoru kostela jako prostoru veřejného/soukromého z pohledu platného práva ČR a kanonického práva
V souvislosti s pandemií onemocnění Covid-19 se mnoho advokátů ptá na legálnost a legitimnost jednotlivých kroků Vlády ČR. V reakci na požadavky Milionů chvilek pro demokracii, kdy Vláda ČR umožnila, s odkazem na Listinu základních práv a svobod, shromáždění bez omezení, je nutné kriticky zkoumat i jiná nařízení, která silně zasahují do intimních práv občanů ČR. Byť se hovoří v souvislosti s Českou republikou o ateistické zemi, kostely a bohoslužby každý týden navštěvují stovky tisíc osob. Nejde tedy o marginální výkon práva, pokud se někdo chce účastnit bohoslužby, ale o silný zásah do jeho intimních základních práv. Proto si dovoluji zamyslet se nad tím, zda je kostel soukromý či veřejný prostor. Tedy zdali má vláda právo dění v kostele kontrolovat a regulovat.
Pro odpověď je nutné definovat
a) jakou povahu má kostel jako budova z pohledu občanského práva;
b) jakou povahu má kostel jako budova z pohledu katastrálního práva a stavebního zákona;
c) jako povahu má kostel jako sakrální prostor z pohledu kanonického práva;
d) definování soukromého a veřejného prostoru z pohledu platného práva ČR.
Pro právní rozbor jsem zvolil jako vzorovou stavbu (kostel) kostel sv. Maří Magdalény v Karlových Varech. Dle výpisu z katastru nemovitostí se k němu řadí tyto údaje – Typ: budova s číslem popisným; Způsob využití: objekt občanské vybavenosti; Způsoby ochrany: vnitřní území lázeňského místa, rozsáhlé chráněné území; nemovitá kulturní památka, pam. zóna – budova; pozemek v památkové zóně; nemovitá národní kulturní památka. Vlastnické právo: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, Platnéřská 191/4, Staré Město, 110 00 Praha 1.
Jakou povahu má kostel jako budova z pohledu občanského práva
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dělí věci na nemovité a movité. Dle § 498 odst. 1 o. z. jsou nemovitými věcmi pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Ostatní věci jsou movité, a to bez ohledu na to, zda je jejich podstata hmotná nebo nehmotná.
Zákon vymezuje pozitivně věci nemovité. Pokud věc nespadá pod legální definici vyjádřenou zákonem, jedná se o věc movitou. Zásadní změna je návrat ke staré římskoprávní zásadě „superficies solo cedit“ (v překladu „povrch ustupuje půdě“), v důsledku čehož se stavba, nejedná-li se o stavbu jen dočasnou, stává součástí pozemku.
Občanský zákoník o stavbách hovoří v § 1083 a nedefinuje rozdíly. Komentářová literatura pak uvádí: „Stejně jako občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ani občanský zákoník č. 89/2012 Sb. nepodává výklad pojmu stavby. Pro účely soukromého práva si vystačí se superficiální zásadou, a pokud bude skutečně potřeba zohlednit i veřejnoprávní aspekt, použije se stavební zákon.“
Částečný závěr:
Z pohledu občansko-právních předpisů nelze určit legální charakter budovy. Zásadní pro určení charakteru bude skutečnost, zdali vlastníkem budovy je veřejnoprávní korporace či soukromý subjekt.
Jakou povahu má kostel jako budova z pohledu katastrálního práva a stavebního zákona
Výčet způsobů využití stavebního objektu, který se nabízí v ISÚI, vychází z přílohy katastrální vyhlášky č. 357/2013 Sb., příloha č. 4.
Pojem objekt občanské vybavenosti dnes již neexistuje, jde o chybu v zápisu v katastru nemovitostí. Příloha č. 4 vyhlášky pak uvádí novou kategorii:
„Stavba pro shromažďování většího počtu osob. Jde o stavbu, ve které se nachází prostor určený pro shromažďování osob, v níž počet a hustota osob převyšují mezní normové hodnoty a je určena ke kulturním, sportovním a obdobným účelům [§ 3 písm. b) vyhlášky č. 268/2009 Sb.].“
Z pohledu katastrálních předpisů není určeno, zdali se jedná o veřejnou či soukromou stavbu (prostor). Z dostupné judikatury, která je k tomuto novému pojmu velmi skoupá, lze dojít k závěru, že kostel není veřejný prostor [srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu – senátu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 As 132/2015–102 (ASPI ID: JUD316713CZ)], resp. takto není zmíněn.
Stavební zákon č. 183/2006 Sb. v § 2 odst. 1 písm. k) bod 3 definuje veřejnou stavbu takto: „Občanské vybavení, kterým jsou stavby, zařízení a pozemky sloužící například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva; 4. veřejné prostranství zřizované nebo užívané ve veřejném zájmu.“
Kostel ale nelze definovat jako stavbu sloužící pro kulturní či sportovní shromáždění ani jako stavbu určenou pro obdobné účely či stavbu pro vzdělávání a výchovu nebo budovu užívanou ve veřejném zájmu. Kostel, jakožto vysvěcený prostor, je primárně stánek Boha, kde se věřící scházejí, aby (z pohledu ŘKC) byli v jednotě s Kristem a církví, přijímali „tělo a krev Páně“. Jde tedy o stavbu, kdy účel nedefinuje stavba, ale oltář.
Částečný závěr:
Kostel, jako sakrální stavba, není z pohledu katastrálních předpisů, ale ani stavebního zákona definován. Oba předpisy definují veřejný prostor (veřejnou stavbu) z pohledu účelu, kdy účel můžeme charakterizovat jako veřejný prospěch, který by měl být dostupný nediskriminačně z pohledu antidiskriminačního zákona.
Jako povahu má kostel jako sakrální prostor z pohledu kanonického práva
Kostel, jakožto sakrální stavba, je upravena předně v CIC 83 Hlava I, Kánon 1214, kdy přesná definice zní: „Kostelem se rozumí posvátná budova, určená pro bohoslužby, do níž jsou věřící oprávněni přijít, aby zde konali bohoslužby, především veřejně.“
Komentářová literatura[1] předně poukazuje na rozdíl mezi kostelem a kaplí, kdy kaple je z povahy spíše rázu soukromého. Poukazuje na charakter veřejný, ale z pohledu práva kultu veřejného, tedy práva vstupu věřícího do tohoto prostoru. „Veřejný“ tak neznamená dostupnost pro jakoukoliv veřejnost, tedy každého, ale pro každého věřícího, kdy kostel je „dům Boží“.
Taktéž druhý komentář[2] tvrdí, že jde o prostor veřejný, ale z pohledu práva věřícího vejít dovnitř a veřejně kult vykonávat.
Částečný závěr:
Kostel, jakožto liturgická budova, je stánek Boží. Zde má právo svobodně každý veřejně vyznat, že v Krista věří. Kodex 83 však nezakládá právo vstupu kdykoliv a komukoliv a za jakýmkoliv účelem. Zatímco do veřejného parku či jiného prostoru může vejít jakákoliv osoba, téměř jakkoliv oblečená, do kostela nikoliv. Církev má právo stanovit řadu omezení pro vstup, či dokonce některým osobám vstup zakázat nebo je vykázat. Má právo kostel uzavřít na neomezenou dobu či jej „desakralizovat“, jen s ohledem na vnitřní předpisy církve. Naproti tomu veřejný prostor má řadu limitů pro omezení veřejného charakteru.
Definování soukromého a veřejného prostoru z pohledu platného práva ČR
Veřejný prostor je prostor, který je přístupný veřejnosti. Jak zákon předpokládá, jde o „stavby“, které vlastní společnost – veřejnost. Ať již obec, či stát. Jako synonymum se často používá např. veřejně přístupné místo.
Pojmy ve vztahu k veřejnému prostoru se v právních předpisech ČR používají často nesourodě. Pojem „veřejný prostor“ je užit více jak ve 100 předpisech.[3] Atkison tvrdí, že jde o takový prostor, kam má každý zákonný přístup.[4]
V roce 2016 byl vydán Manuál tvorby veřejného prostoru hlavního města Prahy[5], vydaný Institutem pro rozvoj a plánování Prahy, kde je detailně popsáno, co je to veřejný prostor, jeho znaky a předpoklady. „Základní osnovu struktury veřejných prostranství města tvoří tradiční typy: ulice, náměstí, nábřeží a parky. Ostatní specifická veřejná prostranství, která doplňují obraz města a zpravidla se fyzicky i významově vážou k určitým stavebním objektům či urbanistickým typům, jsou pasáže a průchody, veřejná prostranství okolo veřejných budov a dopravní infrastruktury nebo například sídliště.“ Společným znakem veřejného prostranství, tedy prostoru, je pak vlastnictví obcí či státem. Nikdy nejde o soukromý prostor.
Český zákonodárce používá pojem „veřejný prostor“ různě a jeho definice není vždy společná. Poměrně přesná je pak např. v zák. č. 128/2000 Sb. ze dne 12. dubna 2000, o obcích, kdy § 34 uvádí: „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“
Definice veřejný prostor je tedy spíše územ, který není legálně definován, co do maximality, spíše nese určité znaky. Tyto znaky můžeme najít v zákoně o obcích, ale např. i ve stavebním zákoně. Veřejné prostory: a) jsou přístupné každému bez omezení; b) slouží obecnému užívání; c) veřejnost má aktivní legitimaci k dožadování se užívání; d) jsou vlastněné veřejnoprávním subjektem.
Kanonické právo má řadu omezení pro pohyb v sakrálním prostoru. Mezní omezení je úcta či respekt k prostoru sakrální stavby a svatostánku, kdy tento postoj není většinový postoj veřejnosti ke kostelům a obsahu v nich. Většina lidí bere kostel jako stavbu svého druhu, podobné muzeu či divadlu. Nebere ji jako stánek Boží, jak odkazuje komentářové literatura ke Kodexu 83.
Částečný závěr:
Veřejnost nemá aktivní legitimaci, aby se dožadovala vstupu do kostela, pokud je trvale uzavřen. Ani se nemůže dožadovat konání bohoslužeb či vpuštění na bohoslužbu. Kostel je sakrální stavba, ve vlastnictví diecéze/farnosti/řehole. Je svébytným právem vlastníka určit, kdo bude vpuštěn a za jakých podmínek. Určitou aktivní legitimaci mají jen pokřtění v ritu daného kostela se vztahem k sakrálnímu objektu.
Z pohledu veřejného, soukromého a kanonického práva lze uzavřít, že většina prostor ve většině kostelů bude mít vždy soukromý charakter, a pokud bude docházet k setkávání se lidí v kostele, nejde o setkávání na veřejných místech, ale na soukromých, za účelem veřejně (bez omezení) vyznat svoji víru.
Závěr
Veřejné prostory jsou definovány ve více jak 100 zákonných předpisech České republiky. Primární je však zákon o obcích, který definuje, co je to veřejný prostor. Žádný zákon, který je platný na území České republiky, neurčuje kostel ve vlastnictví církve jako veřejný prostor. Taktéž ani judikatura tak nestanoví. Kodex 1983, resp. komentářová literatura, se veřejným prostorem – ve vztahu k budově, jako sakrální stavbě – poměrně obšírně věnuje. Dospívá k názoru, že kostel je veřejným prostorem, a to z pohledu práva pokřtěného se účastnit mše v sakrální stavbě. Nikoliv z pohledu, že jde o prostor z pohledu práva každého jedince do sakrálního prostoru vstoupit. Zákony i literatura totiž veřejný prostor definují jako prostor, který je ve vlastnictví obce/státu, tedy patří veřejnosti, a vstup do něj není omezen, co do funkce a přístupu, ale max. z pohledu bezpečnosti.
Lze tedy uzavřít, že kostel ve vlastnictví římskokatolické církve je převážně vždy soukromým prostorem, nikoliv veřejným, a Vláda ČR, vzhledem k ústavnímu právu se shromažďovat a vykonávat svoji víru, nemá právo regulovat dění v kostele.
JUDr. JCLic. Ronald Němec, Ph.D., působí jako advokát v Praze a Karlových Varech.
Foto: Pixabay a archiv AD
[1] Codice di Diritto Canonico e laggi complamentari commentato, Pamplona 2007, v překladu: Wolter Kluwer Poslak Sp. z.o.o., 2011, Kán. 1214, str. 903-904.
[2] John P. Beal, New Kommentary of the code of canon law, Mahwad, Paulist Press, 2000, Kán. 1214.
[3] Srov. Nález Ústavního soudu – pléna ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 [ASPI ID: JUD33349CZ].
[4] Srov. ATKINSON, Rowland. Urban Studies. Domestication by Cappuccino or a Revenge on Urban Space? Control and Empowerment in the Management of Public Spaces, 2003, 40 (9): 1829–1843. ISSN 0042-0980.
[5] http://www.iprpraha.cz/uploads/assets/dokumenty/obecne/mtvp.pdf