Jak dál při aplikaci tzv. Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy z pohledu znalce? Rychle na ni zapomenout!

Je tomu téměř šest let, co s účinností nového občanského zákoníku k překlenutí vakua způsobeného zrušením vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, vytvořila zájmová skupina osob tvořených soudci, advokáty, zástupci pojistitelů a akademiků tzv. Metodiku Nejvyššího soudu (dále jen „metodika“) k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jejíž základní východiska byla publikována pod č. 63/2014 v civilní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.  Hlavním účelem pro její sestavení byla potřeba objektivizace a medicínské klasifikace vytrpěných újem, kdy tento systém je založen v části hodnotící ztížení společenského uplatnění na metodice Světové zdravotnické organizace (WHO), nazvané v české verzi Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (dále jen „MKF“), a to tak, aby u trvalých zdravotních následků, ztěžujících poškozenému společenské uplatnění, bylo možno lékařskou diagnostikou vyjádřit a objektivizovat nepříznivé dopady zdravotních potíží do všech životních činností člověka a ve srovnání s jinými případy kvalifikovat rozsah omezení či vyřazení poškozeného z různých sfér společenského zapojení. Její autoři dovozovali, že postup popsaný v metodice má plnit zákonný princip slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavek legitimního očekávání (§ 13 o. z.).  

Dovolíme si tedy, po téměř šestileté praxi aplikace této metodiky, provést retrospektivní analýzu na kohortě případů poškozených uplatňujících nárok na náhradu nemateriální újmy s vypracovaným znaleckým posudkem znalce v oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy, a to jak v trestněprávní, tak civilní části, s cílem popsat zkušenosti s aplikací metodiky a potvrdit či vyvrátit základní hypotézu zákonného principu slušnosti a požadavku legitimního očekávání této metodiky.

Odhlédněme od polemik o tom, kdo je skutečným autorem metodiky, kdo ji má vydávat a zdali je možné ji vydat bez znalosti a analýzy dosavadní soudní praxe. V dané situaci se pak i laik musí oprávněně zamýšlet nad otázkami postavení a vztahu moci soudní a zákonodárné a hranicemi podjatosti při rozsouzení věci nemateriální újmy na zdraví ve vztahu k autorství a obsahu této metodiky na úrovni nejvyšší instance v systému obecných soudů. Z preambule tohoto materiálu uveřejněného na webových stránkách NS ČR vyplývá, že autory této metodiky jsou tři soudci Nejvyššího soudu České republiky, zástupkyně Krajského soudu v Praze, zástupci akademiků, soukromé advokátní sféry, zástupci České kanceláře pojistitelů, České asociace pojišťoven a některých odborných lékařských společností. Kdo však v této sestavě hájil a zastupoval oprávněné zájmy poškozených a potažmo škůdců, kterých se tato metodika dotýká především, není zřejmé. Stejně jako z materiálu není patrné, v čem tedy autoři vidí a garantují hodnocení nemateriální újmy „dle zásad slušnosti“, podle formulace obsažené v o. z. 

Ještě před analýzou metodiky se vrátíme k postavení znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy, podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti, a dále častým požadavkem soudů a právních zástupců poškozených, aby znalec určil a vyčíslil adekvátní náhradu nemateriální újmy na zdraví podle zásad slušnosti. Tento bizarní a těžko akceptovatelný požadavek, aby znalec – lékař stanovil adekvátní výši finanční satisfakce za újmu na zdraví a řádně ji odůvodnil, nyní převzal i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sbírkového čísla 15/2020.

Znovu a důrazně opakujeme, že stanovení adekvátní náhrady za újmu na zdraví je čistě a ryze otázkou právní, a nikoliv medicínskou. V medicíně neexistuje žádný obor, ve kterém lze získat odbornou, specializovanou či zvláštní odbornou způsobilost podle zvláštních právních předpisů, zejména zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, v platném znění, která by se jen náznakem přibližovala problematice stanovení nemateriální újmy. Tento nedostatek ve vzdělání lékařů (z pohledu podmínek zápisu do tohoto odvětví) nelze doplnit ani překlenout nějakým školením pořádaným soukromými organizacemi bez jasné a garantované náplně. Nadto podzákonná norma víceméně organizačního charakteru nemůže znalce zavázat aplikací nezávazného materiálu, v tomto případě tzv. Metodiky Nejvyššího soudu. Z platné právní úpravy nelze vůbec dohledat, co je obsahem tohoto znaleckého odvětví a jaké podmínky musí znalec do něj zapsaný splňovat. Z tohoto pohledu ona zmiňovaná vyhláška Ministerstva spravedlnosti odporuje nejen obsahu lékařské praxe, ale podle našeho názoru i právnímu řádu ČR.

Nyní již k vlastnímu hodnocení zkušeností s aplikací metodiky z pohledu znalce. Metodika je rozdělena na část hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění. Všechny podstatné výhrady již byly uvedeny v článku Klos D. Aktuální praktické poznámky k aplikační praxi tzv. Metodiky NS ke stanovení náhrady nemajetkové újmy na zdraví z pohledu znalce a znalecké činnosti, dostupné ZDE.  

Shrneme jen základní a nejpodstatnější výhrady znalců k hodnocení bolesti a ZSU podle tzv. Metodiky NS: 

  1. v části bolestného metodika zcela kopíruje obsah předchozí vyhlášky č. 440/2001 Sb., zrušené účinností nového o. z., a to včetně již zastaralého dělení úrazů podle neplatné formy Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (dále jen „MKN“), dále bodové hodnocení některých typů poranění budí značné rozpaky, buď nepoměrem, anebo nízkou mírou bodového hodnocení;
  1. ani po téměř šesti letech existence této metodiky se justiční praxe nevypořádala v části hodnocení bolestného s vyjádřením psychické újmy, která značným způsobem spolupůsobí na celkový zdravotní stav poškozeného nejen bezprostředně po úrazovém inzultu, ale i v následném období rekonvalescence;
  1. stále také není zřejmé, jakým způsobem hodnotit moderní a zčásti bolestivé léčebné úkony, které se používají v léčbě poškození zdraví vlivem úrazu, např. kanylace centrálního žilního řečiště, zavedení močového katétru, léčebné úkony intervenční radiologie, celkového znecitnění apod.;
  1. v části hodnocení ZSU s využitím hodnocení podle Mezinárodní klasifikace funkčních schopností disability a zdraví (dále jen „MKF“) nelze hodnotit aktuální situaci v praxi znalců při aplikaci metodiky jinak než jako absolutní fiasko. Pravděpodobně neexistuje více nepraktická a nepředvídatelná forma hodnocení nemateriální újmy, než jakou zvolili autoři této metodiky. Soudy, stejně jako pojistitelé a zástupci pojišťoven jsou zavaleni zcela rozporuplnými a odlišnými závěry znalců, kteří se pouští do nesmyslného a neprokazatelného způsobu hodnocení kvality života po úrazu dle různých domén, aktivit a participací, a to zpravidla založených pouze a jen na tvrzení poškozených a jejich právních zástupců. Jedná se tak nikoliv o objektivní hodnocení a popis stavu poškozených, ale pouze a jen o jakousi „objektivizaci subjektivních potíží poškozených“ a jejich povýšení znaleckým posudkem na absolutní pravdu. Přitom neexistuje objektivní metoda ani postup znalce, jak zhodnotit např. kvalitu sexuálního soužití před a po úrazu, jak zhodnotit dopad na politický a náboženský život poškozeného, stav sebeobsluhy, pomoci druhým apod. Znalci v této části přebírají (a musíme kriticky poznamenat, že někteří velmi ochotně) funkci soudce a pohledem svého subjektu hodnotí dopady újmy na zdraví do života poškozených.

Hlavní výtky hodnocení ZSU lze shrnout takto:

  1. MKF neexistuje ve verzi pro děti a mladistvé do 18 let, MKF přitom pro děti a mladistvé není použitelná;
  2. systém hodnocení je extrémně náročný a nepřehledný s nekonečnou varietou výpočtu, bez možnosti adekvátního odůvodnění opírající se pouze o subjektivní tvrzení poškozených, posudky jsou tak nepřezkoumatelné;
  3. nelze objektivně odlišit simulaci a disimulaci poškozených;
  4. nelze objektivně odlišit vliv předcházející škody na zdraví na aktuální dopad změn v jednotlivých doménách, znalec nemá k dispozici hodnocení před úrazem a po něm (např. poškozený trpí výraznými důsledky prodělané vrozené dětské obrny s omezením hybnosti, mentálního výkonu, a nyní přichází k posouzení ZSU zlomeniny dolní končetiny);
  5. některé velmi časté typy následků, např. jizvy, nelze spravedlivě hodnotit podle metodiky vůbec;
  6. psychickou újmu shrnuje do jediné domény, byť může být prakticky jediným následkem poškození zdraví, a to v takové intenzitě, že může poškozeného úplně nebo značně omezit v jeho rodinném a společenském uplatnění;
  7. hodnocení má znalec dle doporučení autorů metodiky provádět v placeném rozhraní ztizeni.cz, kam musí zadat veškerá data osobní a poškozených; vzhledem k tomu, že držitelem domény www.ztizeni je v současné době nepravomocně trestně odsouzená osoba, která se spolupodílela na tvorbě metodiky, jeví se otázka případného nakládání s informace v intencích služeb poskytovaných na uvedené stránce přinejmenším jako velmi problémová.

V minulosti již proběhl pokus použít MKF jako základ pro posudkovou činnost. Podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, se vyhodnocovala schopnost zvládnout 18 úkonů péče o vlastní osobu a 18 úkonů soběstačnosti. Šlo o úkony, z nichž každý obsahuje několik činností vymezených v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výsledkem bylo, že v rámci těchto jednotlivých 36 úkonů se hodnotilo celkem 129 činností, a to 71 činností v rámci úkonů péče o vlastní osobu a 58 činností v rámci úkonů soběstačnosti v souladu s MKF. Složitost a nepochopení systému způsoboval značně odlišné závěry posuzujících lékařů, které vedly k nutnosti tento systém opustit a značně zjednodušit.

Zákonem č. 366/2011 Sb., který novelizoval zákon o sociálních službách, byl s účinností od 1. 1. 2012 zaveden nový ucelenější a přehlednější systém posuzování stupně závislosti pro účely příspěvku na péči podle schopnosti zvládat základní životní potřeby. Do deseti základních životních potřeb byly agregovány dosavadní úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti tak, aby byly posuzovány skutečnosti, které jsou rozhodující pro nezávislý život jedince a které poskytují ucelený přehled o jeho nepříznivé zdravotně sociální situaci. Současně byly zpřesněny zásady hodnocení funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se zohledněním specifik mimořádné péče v případě osob do 18 let věku.  Proces posouzení invalidity podle zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je dán vyhláškou č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity. Stupeň invalidity je zde rozdělen na tři stupně podle míry poklesu pracovní schopnosti pojištěnce. Ta je stanovena podle tzv. etiologického přístupu ve vztahu k jednotlivým diagnózám a jejím následkům.  

Závazným sdělením Českého statistického úřadu č. 431/2009 Sb. ze dne 18. listopadu 2009 o zavedení Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (MKF), byl povinen používat MKF každý ošetřující lékař (zdravotnické zařízení), pokud u pacienta zjistí zdravotní stav (diagnózu) s určitým stupněm disability, která bude dlouhodobého nebo trvalého charakteru. Příslušné klasifikační kódy dle klasifikace MKF musely být uvedeny ve zdravotnické dokumentaci pacienta a zároveň musely být součástí propouštěcí zprávy ze zdravotnického zařízení u všech pacientů, kteří jsou disabilní. Toto sdělení však bylo natolik široce ignorováno ze strany poskytovatelů léčebné péče, že bylo dnem 30. dubna 2013 sdělením ČSÚ č. 97/2013 Sb. úplně zrušeno a MKF přestala plnit funkci statistické klasifikace ve smyslu § 19 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění zákona č. 411/2000 Sb. 

S účinností od 26. 10. 2015 je k dispozici nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, které hodnotí nemateriální újmu na zdraví podle tzv. etiologického přístupu. Tento materiál je velmi cenný, neboť se jedná o závaznou normu vyjadřující názor exekutivy na náhradu nemateriální újmy „dle zásad slušnosti“. V části hodnocení bolesti opouští původní dělení podle MKN a zavádí nadčasové číselné označení typů poranění, a je tak tudíž odolné proti následujícím novelizacím MKN, resp. je možné jej v číselné posloupnosti případně doplnit a upravit. V části hodnocení ZSU snadno a předvídatelně přiřazuje trvalé následky vůdčímu omezení. Tímto způsobem kopíruje i hodnocení trvalých následků pro potřeby náhrad výplaty plnění z pojistných smluv komerčních pojišťoven. Toto hodnocení může provádět každý ošetřující či odborný lékař bez nutnosti absolutoria placených školení či placených přístupů do webových rozhraní, tak jak je doporučuje kolektiv autorů pod vedením zatím nepravomocně odsouzeného advokáta JUDr. MUDr. R. Žďárka a soudců Nejvyššího soudu ČR (Žďárek a kol.: Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví, C. H. Beck, Praha, 2015). 

Z tohoto pohledu tedy Metodika není ani originální, ani jedinečná, ale představuje pouhý kompilát, a to ještě velmi špatný, jež v části bolestného kopíruje původní, účinností nového občanského zákoníku zrušenou vyhlášku, a v části ztížení společenského uplatnění zavádí nový výpočet podle MKF, což praxe posudkových lékařů v oblasti sociálních služeb potvrdila již v letech 2007–2012, že se jedná o výpočty velmi složité, a hlavně zcela neporovnatelné mezi jednotlivými hodnotícími a hodnocenými subjekty. Co je však originální, je určení maximální částky při vyřazení jedince ze společenského života a rozdělení jednotlivých vah jednotlivých posuzovaným doménám. Proč došlo právě a zrovna k tomuto dělení, není z materiálu patrné, a je předmětem rozsáhlé kritiky dr. Daniela Mališe (např. Mališ D.: Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví podruhé – publikován dosud neveřejný algoritmus. 

Pokud tedy máme zhodnotit šestiletou aplikační praxi tzv. Metodiky Nejvyššího soudu z pohledu znalců, tato podle našeho názoru nenaplnila ani jeden ze svých původních cílů, a to především zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) Tomu přímo odporuje a produkuje zcela rozdílné a odlišné závěry znalců, které se mohou lišit v řádech milionů korun. Poškozené tak vhání do zbytečných a nákladných, zatím nekonečných sporů o náhradu nemateriální újmy na zdraví. Ani po šesti letech není k dispozici adekvátní judikát, který by vysvětlil, jak při hodnocení nemateriální újmy na zdraví postupovat a jaké částky jsou adekvátní a odpovídající náhradou za vzniklou újmu podle zásad slušnosti. Zatím s absolutní jistotou platí pouze nepsané zákonné pravidlo, a to že každý poškozený dodá znalecký posudek s vyšším hodnocením než znalecký posudek dodaný povinným, a naopak. A tato metodika nenaplňuje ani požadavek legitimního očekávání (§ 13 o. z.), neboť rozhodnutí soudů ve věcech náhrady nemateriální újmy na zdraví jsou zatím zcela nečekaná. Bohužel samotná metodika se zdiskreditovala již sama, a to komerčními aktivitami svých tvůrců. U lékařů tak zůstává hořká pachuť z promarněné investice 12 tisíc korun do školení pro „znalce“ a poplatku za vstup do webového rozhraní. 

K těmto závěrům zjevně dospělo i Ministerstvo spravedlnosti, které plánuje přiblížit metodiku předpisům hodnocení nemateriální újmy způsobené pracovním úrazem, jak vyplývá ze zadávací dokumentace k připravované veřejné zakázce v hodnotě 5 milionů korun bez DPH, označené jako „Revize Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví“.  

Proti metodikám Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy se vyhradil i Ústavní soud ve svých nálezech, např. nález ÚS ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV ÚS 2578/19: „Nejvyšší soud se svojí judikaturou snaží u relativně neurčité právní normy (normy s relativně neurčitou hypotézou), jakou § 2959 o. z. je, nastavit základní východiska a sjednocuje rozhodovací praxi obecných soudů. Ústavní soud pak dohlíží, aby se soudy vyvarovaly nežádoucí paušalizace a nerezignovaly při vědomí nastavených objektivizačních kritérií na individuální posouzení každého případu s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem a aby postupovaly nezávisle, neexcesivně a předvídatelně. Jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 4156/18 ústavní stížnost proti posledně IV. ÚS 2578/19 6 citovanému rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 894/2018–239, neboť v daném případě dostály obecné soudy oběma právě uvedeným požadavkům (podobně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3111/2018–178 ze dne 29. 5. 2019 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2997/19 ze dne 5. 11. 2019). Přijetím soukromoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014 zákonodárce projevil snahu (s níž se Ústavní soud zcela ztotožňuje) oprostit soudní rozhodování od předem daných algoritmů, tabulek, násobků či jiných výpočtů tak, aby nezávislý soudce v konkrétní souzené kauze při rozhodnutí pečlivě a s citem pro věc zhodnotil její individuální okolnosti, provedené důkazy podle zásady volného hodnocení (§ 132 o. s. ř.) a „neopisoval metodiky“ či nedoplňoval předem dané veličiny do stanovených „šablon“. Ze soudního rozhodování se nesmí stát mechanická činnost, musí zůstat činností jedinečnou a nezávislou. S ohledem na výše uvedené bude Ústavní soud i v budoucnu (stejně jako dosud) kritický ke snahám unifikovat soudní rozhodování o výši odčinění imateriální újmy – v této souvislosti lze spatřovat prostor pro jeho případný kasační zásah. Z právě uvedeného plyne, že pracují-li obecné soudy s „metodikou“ Nejvyššího soudu (jdoucí do jisté míry proti záměru zákonodárce vyjádřeném v novém občanském zákoníku) jako s pouhým základem pro výpočet odčinění materiální újmy – vodítkem, od kterého se „odrazí“ – a zvažují-li pečlivě, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od základu (ať již směrem nahoru, nebo i dolů, neboť obojí je možné), přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodní – srozumitelně vyloží, jak se vymezená kritéria promítají do kontextu souzené věci –, pak dostojí ústavněprávním požadavkům na spravedlivé rozhodnutí ve věci a neposkytují Ústavnímu soudu důvod k zásahu do jejich nezávislé rozhodovací činnosti.“ 

Závěrem tedy, na základě výše uvedené analýzy doporučujeme znalcům, právním zástupcům poškozených i škůdců, stejně jako zástupcům pojistitelů, při zpracování hodnocení nemateriální újmy na zdraví do doby, než budou k dispozici adekvátní judikáty v dané věci: 

  1. úplně opustit hodnocení ztížení společenského uplatnění podle tzv. Metodiky Nejvyššího soudu. Jedná se o slepou cestu kvantifikace adekvátní náhrady újmy na zdraví, vyvolávající takové rozpory a přijímané odbornou lékařskou veřejností s takovou nevolí, že jakékoliv pokusy o její případnou revizi jsou již předem odsouzeny k neúspěchu,
  1. při zpracování znaleckých posudků využívat znalců z odvětví oboru zdravotnictví, které jsou nejvíce příbuzné dominujícímu typu poranění a trvalých následků. Znalecké odvětví stanovení nemateriální újmy je zcela imaginární a zjevně v rozporu s právními předpisy o vzdělávání lékařů, a to natolik zjevně, že v rámci účinnosti nového zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, bylo toto odvětví zrušeno a ani v nových podzákonných prováděcích předpisech k zákonu se s ním již nepočítá,
  1. při hodnocení bolesti i ZSU využít etiologického přístupu a bodového hodnocení podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to včetně všech možných modifikačních koeficientů daných tímto nařízením,
  1. základem znaleckého posudku by měla být sumarizace a popis jednotlivých typů zranění a trvalých následků, znalci by se měli vyvarovat hodnocením, která nejsou schopni prokázat vlastním objektivním vyšetřením, nebo závěry a nálezy lékařů jiných odborností, a důsledného hodnocení příčinné souvislosti mezi úrazem a následkem,
  1. pokud budou znalci žádáni o vyčíslení hodnoty nemateriální újmy, pak doporučujeme zcela orientačně v rámci hodnocení újmy dle o. z. (nikoliv hodnocení pracovních úrazů) využít principu použitého v metodice, kdy se doporučuje hodnotu bodu odvozovat od jednoho procenta hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl nárok/vznikla bolest/trvalý následek.

Na základě výše uvedeného doporučení bude podle našeho názoru možné alespoň částečně zajistit předvídatelné hodnocení nemateriální újmy na zdraví podle zásad slušnosti, uváděných občanským zákoníkem. Ano, jedná se o jistou míru paušalizace, nicméně hlavní část náhrad je vyřízena mimosoudně a jen minimum z poškozených má zájem a také prostředky na dlouhá soudní řízení bez záruky výsledku. Kromě toho tento postup vůbec nevylučuje možnost následného soudního sporu, kdy již bude soud při hodnocení postupovat podle doporučení uvedeného v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15: „Lze dodat, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce.“

 

MUDr. JUDr. Dušan Klos, Ph.D., LL.M., působí jako zástupce přednosty I. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc.

Prof. MUDr. Vladimír Král, CSc., je emeritním přednostou I. chirurgické kliniky FN a LF UP v Olomouci.

Foto: Pixabay

Go to TOP