Problematika odměny advokáta, jak je upravena ve vyhlášce č. 177/1976 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), je předmětem bohaté judikatury. K napsání tohoto pojednání mě přiměla situace, kdy ustanovení advokáta zástupcem podle § 30 o. s. ř. bylo k odvolání advokáta zrušeno a advokátovi nebyla přiznána žádná odměna. V příspěvku se snažím zdůvodnit, proč advokátovi náleží odměna i tehdy, když jeho činnost nesměřovala k přímému zastoupení účastníka, ale prováděl jen úkony cílící ke zproštění svého ustanovení. I když jde zřejmě o méně frekventovanou rozhodovací problematiku, myslím, že neuškodí zopakovat si současně některou judikaturu k odměňování advokátů podle advokátního tarifu.

1. Žalovanému V. H. bylo obvodním soudem rozsudkem pro zmeškání uloženo zaplatit částku 102 638,05 Kč. Proti rozsudku podal V. H. návrh na jeho zrušení ve smyslu § 153 odst. 4 písm. b), který obvodní soud zamítl. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku podal žalovaný odvolání, které obvodní soud jako opožděné odmítl (§ 258 odst. 1 o. s. ř.). I proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání a současně požádal, aby mu soud ustanovil zástupce pro řízení podle § 30 o. s. ř. Obvodní soud žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl návrh na ustanovení zástupce žalovanému. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2017 potvrdil usnesení obvodního soudu, kterým zamítl žádost žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení, a jako opožděné odmítl i odvolání žalovaného proti usnesení, kterým soud prvého stupně odmítl odvolání žalobce proti usnesení, kterým byl zamítnut návrh žalobce na zrušení rozsudku pro zmeškání.

Dne 2. 5. 2017 V. H. doručil obvodnímu soudu podání, které nazval dovoláním proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2017. Požadoval, aby ho soud zprostil od povinnosti platit soudní poplatky a ustanovil mu pro řízení o dovolání advokáta. Na základě této žádosti obvodní soud ustanovil advokáta JUDr. Z. J. zástupcem V. H. pro dovolací řízení. O návrhu na osvobození V. H. od soudních poplatků obvodní soud nerozhodl.

2. Advokátu se nepodařilo se žalovaným spojit, adresu, telefon ani e-mailovou adresu nezjistil ani dotazy adresovanými na obvodní soud. Po zjištění, že předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta nebylo vyhověno, podal advokát odvolání proti usnesení o ustanovení zástupce žalovanému pro řízení o dovolání.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2018 usnesení, kterým byl advokát obvodním soudem ustanoven, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu I. stupně, že bez jakéhokoli odůvodnění ustanovil žalovanému zástupcem advokáta pro dovolací řízení proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2017, aniž by jakkoli rozhodl o žádosti žalovaného o osvobození od soudních poplatků. Soudu prvého stupně dále vytkl, že z napadeného usnesení nebylo seznatelné, jaké úvahy ho vedly k závěru, že v poměrech prvního žalovaného došlo od rozhodnutí o první žádosti žalovaného o přiznání osvobození od soudních poplatků pro řízení o zrušení rozsudku pro zmeškání ke změně, která by odůvodnila ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a to zejména pokud jde o předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

3. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2482/2015 uvádí, že „Právo na ustanovení zástupce není závislé na rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků.“ Není-li tedy rozhodnuto o osvobození účastníka od placení soudních poplatků, a soud přesto ustanoví účastníku zástupce, nemění to nic na tom, že ustanovený zástupce je povinen provádět úkony právní pomoci, jeho úkony jsou platné, účinné, a po skončení řízení má také nárok na přiznání odměny za zastupování a na náhradu hotových výdajů.

Podle mého názoru stačilo, aby Městský soud v Praze v usnesení z 28. 5. 2018 vytkl soudu prvého stupně nedostatečná skutková zjištění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a z toho plynoucí nemožnost ustanovení zástupce pro řízení. Chybějící rozhodnutí obvodního soudu o osvobození od soudních poplatků, považované v rozhodnutí Městského soudu v Praze za vadu, nepokládám za chybu obvodního soudu v řízení o ustanovení zástupce. Výtka má spíše povahu upozornění pro další řízení u soudu prvého stupně.

Pro zástupce účastníka tedy není významné, zda byl účastník, kterému byl zástupcem ustanoven, osvobozen od soudních poplatků, ale je pro něj určující, že soud rozhodl o jeho ustanovení.

4. Protože po zrušení rozhodnutí o ustanovení zástupce obvodní soud znovu o ustanovení advokáta pro dovolací řízení nerozhodl, advokát navrhl, aby mu obvodní soud přiznal odměnu za zastupování. Navrhoval přiznat odměnu za tři úkony právní pomoci, a sice za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), za sepis odvolání proti usnesení o ustanovení zástupce podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a za jednoduché vyjádření k výzvě soudu podle § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 advokátního tarifu. Dále účtoval za tři paušální částky náhrad nákladů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH.

Usnesením ze dne 7. 11. 2018 Obvodní soud pro Prahu 5 odměnu advokátovi nepřiznal. V odůvodnění uvedl, že usnesení o ustanovení zástupcem žalovanému nenabylo právní moci, advokát proto nebyl oprávněn žalovaného zastupovat, úkony provedené před nabytím právní moci usnesení je nutno považovat za předčasné a advokátovi za ně nepřísluší odměna dle zákonných ustanovení.

Proti tomuto usnesení advokát podal odvolání. Městský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. S argumentací soudu prvého stupně sice nesouhlasil, protože však podle něj advokát neprovedl žádný úkon právní služby, který by bylo možno podřadit pod ustanovení § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., když se pouze bránil tomu, aby byl zástupcem žalovaného ustanoven, usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil.

5. Názor obvodního soudu, že před nabytím právní moci usnesení o ustanovení zástupcem žalovanému není advokát oprávněn žalovaného zastupovat a jakékoliv úkony advokáta provedené před nabytím právní moci předmětného usnesení je nutno považovat za předčasné a advokátovi za ně nepřísluší odměna dle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., je nesprávný a nelogický.

Podle ustanovení § 140 odst. 2 věty prvé o. s. ř.: „Byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně[1] a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem.“

Formulace ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. podle mého názoru nemůže být vykládána tak, že nárok advokáta na náhradu nákladů hotových výdajů a odměny má jen advokát již účastníku řízení pravomocně ustanovený.

Stačí poukázat na § 201 o. s. ř.: „Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvém stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.“ Protože odvolání proti rozhodnutí soudu o ustanovení zástupce účastníka není zákonem (§ 202 o. s. ř.) vyloučeno, znamenal by výklad soudu prvého stupně, že advokát by k získání nároku na úhradu nákladů a odměnu nejprve musel počkat, až rozhodnutí soudu o jeho ustanovení nabude právní moci, a až poté by mohl proti pravomocnému usnesení o svém ustanovení zástupcem podat odvolání. Proti pravomocnému rozhodnutí však není odvolání přípustné; advokátu by tedy bylo postupem soudu znemožněno podat proti rozhodnutí o ustanovení zástupcem odvolání. Již z tohoto důvodu není vyslovený názor soudu správný a zákonný.

Lze si představit, že ještě před nabytím právní moci usnesení o ustanovení zástupcem provede nepravomocně ustanovený advokát úkon ve prospěch klienta – např. poradu s klientem a přípravu zastoupení – a teprve pak dojde k nabytí právní moci usnesení, kterým byl advokát klientu ustanoven. Podle citovaného názoru soudu prvého stupně by ani v tomto případě advokát nebyl oprávněn klienta zastupovat, úkon by byl předčasný a advokátu by za něj nenáležela odměna. Tento příklad dokazuje, že výklad obvodního soudu je neúnosný.

Názor zaujatý soudem v napadeném usnesení dále přehlíží, že k tomu, aby ustanovovaný advokát mohl vůbec zhodnotit o jakou věc se jedná, jaké je postavení jeho a navrhovaného klienta a oprávněnost či nesprávnost postupu soudu, musí se s věcí seznámit a učinit rozhodnutí o dalším postupu. Zodpovědně tak musí učinit ještě předtím, než může usnesení o ustanovení nabýt právní moci a než se může navrhovaný klient, ve smyslu úvah soudu prvého stupně, stát jeho klientem. Respektovat názor vyslovený v napadeném usnesení by znamenalo znemožnit advokátovi v zákonných lhůtách zjištění a posouzení podmínek věci, v níž má být ustanoven, zákonnost a důvodnost postupu soudu.

Pojem ustanovený zástupce užitý v § 140 odst. 2 o. s. ř. tedy podle mého názoru není totožný s pojmem zástupce, který byl ustanoven pravomocným usnesením soudu. Je jím advokát, kterému bylo usnesení soudu o jeho ustanovení doručeno.

6. Známá judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu se zabývá odměnou advokátů ustanovených soudem podle § 30 odst. 2 o. s. ř., kteří provedli úkony jménem klienta a v jeho prospěch. Tento příspěvek se zabývá situací, kdy advokát je ustanoven soudem k hájení zájmů účastníka řízení a je zproštěn výkonu této funkce, aniž by jménem klienta vykonal konkrétní úkon, neboť odvolací soud k odvolání advokáta jeho ustanovení zástupcem zrušil. Městský soud míní, že advokát v tomto případě nekonal úkony podle § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. a nemá nárok na odměnu, neboť se jen bránil tomu, aby byl ustanoven zástupcem účastníka.

Výkon advokacie je prací, která je vykonávána za odměnu. Ústavní soud často udává, že advokát má právo na ochranu vlastnictví (legitimního očekávání na získání majetku), právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací.[2] Advokát je při práci vázán především zákonem č. 85/1995 Sb., o advokacii, který m. j. v § 16 stanoví, že při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě, je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za potřebné. Ve vztahu k soudům je dále advokát povinen podle článku 17 Etického kodexu advokáta v řízení jednat poctivě, respektovat zákonná práva ostatních účastníků řízení a chovat se k nim i k ostatním osobám zúčastněným na řízení tak, aby nebyla snižována jejich důstojnost ani důstojnost advokátního stavu.

Stát (soud) je advokátovým klientem, neboť si u advokáta objednal službu – zastupovat účastníka řízení. Je proto projevem důsledného využívání zákonných prostředků a jejich uplatňování vůči klientovi, jestliže advokát využije práva odvolání proti usnesení, kterým byl ustanoven, když zjistí, že jeho ustanovení zástupcem je v rozporu se zákonem. Advokát jako ustanovený zástupce má práva a povinnosti jak k zastupovanému účastníku řízení, tak ke státu (soudu) jako ke klientovi, který si jej pro zastupování jiného sjednal. Vztahy k zastupovanému účastníkovi a ke státu (soudu) nejsou stejné. Oddělenému vztahu mezi advokátem a státem (soudem) nasvědčuje to, že advokát, který provedl úkony ve jménu zastupovaného účastníka řízení, odměnu a náklady neuplatňuje vůči účastníkovi, ale proti státu (soudu), který si zastupování objednal tím, že advokáta zástupcem ustanovil. Soud má vůči ustanovenému advokátovi i další povinnosti, které nesouvisejí přímo se zastoupením ustanovovaného účastníka. Procesní předpis mu ukládá doručit advokátovi usnesení o ustanovení zástupcem, dát mu potřebná poučení a direktivy, strpět advokátovo odvolání proti svému rozhodnutí, zařídit jeho projednání a oznámení výsledku odvolacího řízení, musí s advokátem řešit rozsah zastoupení a výši odměny apod. Vztah mezi státem (soudem) a advokátem je vícevrstevný a není vždy závislý na tom, zda a příp. jaké úkony provede advokát pro účastníka řízení.

Advokát má tedy povinnost hájit zájmy státu (soudu) bez ohledu na to, zda provedl či provede pro soudem nabízeného klienta ještě přímý úkon ve věci. Jestliže za tohoto stavu docílí zproštění svého ustanovení, stane se tak v zájmu zákona i v zájmu státu (soudu). Nehrozí, že v dalším řízení bude vada ustanovení zjištěna a napravována, což vyvolá zbytečné prodloužení řízení s možnými zvýšenými náklady na zastoupení, příp. otázkami po legitimitě úkonů zástupce. I když na prvý pohled se zdá, že pro účastníka je zrušení ustanovení advokáta jeho zástupcem aktem nepříznivým, v konečném důsledku dává účastníku informaci o příčinách nezdaru, a jsou-li jím způsobeny, má možnost je odstranit nebo si pro řízení včas zjednat zástupce na plnou moc.

Náprava vad usnesení o ustanovení zástupce vyžaduje vynaložení pracovního úsilí advokáta, čas, který mohl využít efektivněji, a náklady advokáta přinejmenším na režii kanceláře. Soud, který rozhoduje o ustanovení zástupce pro řízení, má rovněž dbát ustanovení zákona.[3] Jestliže jeho rozhodnutí je důkazně nepodložené, nezdůvodněné a přinejmenším předčasné, není ani v rozporu s principem spravedlnosti, aby stát (soud) nesl následky v podobě úhrady odměny advokáta za úkony potřebné k nápravě vad svého rozhodnutí.

Advokát má nárok na odměnu bez ohledu na to, že jeho ustanovení skončilo v době, kdy provedl jen úkony směřující k přezkumu rozhodnutí soudu o ustanovení zástupem pro řízení podle § 30 o. s. ř., aniž by provedl úkon k přímému zastoupení klienta.

7. Právě bylo řečeno, že stát (soud) se ocitá de facto v roli advokátova klienta, a tudíž vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu.[4] Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2482/2015: „Právo na zaplacení hotových výdajů odměny za zastupování vůči státu ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. má jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven a v zásadě jen za úkony, které provedl od ustanovení, a také za úkony, které byly nutné k tomu, aby soud mohl rozhodnout o osvobození advokátem zastupovaného účastníka od soudních poplatků.“

Vyjdu-li z toho, že ustanoveným zástupcem pro řízení je advokát, kterému bylo usnesení o ustanovení zástupcem doručeno, a že takový advokát má nárok na odměnu i v případě, že jeho úkony směřovaly jen k nápravě vad doručeného usnesení, aniž by směřovaly přímo k prosazování práv účastníka řízení, pak je nutné odpovědět i na otázku, jak určit výši odměny advokáta.

Znovu odkazuji na ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., které stanoví, že odměna za zastupování se určí podle zvláštního předpisu – vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (advokátního tarifu). Proto i v případě, kdy zastupování spočívá jen v nápravě vad usnesení soudu o ustanovení advokáta zástupcem pro řízení, je třeba při výpočtu odměny používat advokátní tarif.

Vyhláška č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) nemá zvláštní pravidlo pro určení advokátovy odměny za činnost zástupce účastníka, jako má např. ustanovený opatrovník v § 9 odst. 5 advokátního tarifu, nebo pravidla jaká platí pro ustanoveného obhájce, která upravuje § 10 advokátního tarifu. Je to pochopitelné. Zatímco v případech opatrovníka či obhájce lze odhadnout náročnost jejich činnosti podle závažnosti obvyklých případů, u ustanoveného zástupce je škála řízení, ve kterých může být jako zástupce ustanoven, široká a pro všechny myslitelné případy nelze předem zobecnit odhad advokátových odměn a vtělit ho do zvláštního zobecňujícího ustanovení advokátního tarifu pro výpočet odměny zástupce. Advokát může být zástupcem prakticky v jakémkoliv civilním řízení od zástupce účastníka v rozvodu po zástupce účastníka ve složitém dědickém či majetkovém sporu. Odměna advokáta za výkon činnosti zástupce účastníka ustanoveného podle § 30 o. s. ř. není proto v advokátním tarifu výslovně upravena.

Judikatura ovšem výpočet odměny advokáta podle advokátního tarifu v případech ustanovení zástupcem pro řízení nezpochybňuje. Návod, jak v obecné rovině posuzovat nároky advokáta na odměnu podle advokátního tarifu, přináší usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1654/09. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazovala na skutečnost, že pro potřeby určení odměny advokáta je postavení advokáta ustanoveného jako opatrovníka odlišné od postavení advokáta ustanoveného soudem podle § 30 o. s. ř. a nelze použít stávající judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1348/2005), jakož ani právní teorii. Obecné soudy vyšly naopak pomocí analogie z toho, že postavení obou [tj. advokáta ustanoveného jako opatrovníka (§ 29 o. s. ř.) i advokáta ustanoveného podle § 30 o. s. ř.] je obdobné. Z toho Ústavní soud vyvodil: „Není-li v právních předpisech určitá problematika výslovně upravena a existuje-li více interpretačních alternativ, nelze považovat za soudní libovůli, pokud si z uvedených alternativ, při náležitém zdůvodnění, zvolí jednu z nich. Toto spadá do výlučné kompetence obecných soudů a Ústavní soud si neosobuje do této kompetence zásadně zasahovat.“

Městský soud ve shora citovaném případě tedy neměl potvrdit zamítavé rozhodnutí soudu prvého stupně o nepřiznání odměny advokáta, ale měl odměnu přiznat a náležitě zdůvodnit její výši. Pro úplnost poukazuji ještě na to, že Městský soud, který došel k závěru, že advokát neprovedl žádný úkon podle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal ani s nároky na hotové výdaje advokáta. Nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99 přitom uvádí, že „poskytnutí právní služby mimo rámec vymezený ustanovením § 11 vyhlášky 177/1996 Sb. nezakládá sice nárok na odměnu, je však důvodem pro poskytnutí náhrady hotových výdajů ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky.“

8. Shrnu-li výše zmíněné názory, mám za to, že ustanoveným zástupcem podle § 140 odst. 2 o. s. ř. je advokát, kterému bylo usnesení soudu o jeho ustanovení doručeno. Advokát má nárok na odměnu bez ohledu na to, že jeho ustanovení skončilo v době, kdy provedl jen úkony směřující k přezkumu rozhodnutí soudu o ustanovení zástupem pro řízení podle § 30 o. s. ř., aniž by provedl úkon k přímému zastoupení klienta. Odměna advokáta za výkon činnosti zástupce účastníka ustanoveného podle § 30 o. s. ř. není v advokátním tarifu výslovně upravena. Není-li v právních předpisech určitá problematika výslovně upravena a existuje-li více interpretačních alternativ, soud při náležitém zdůvodnění zvolí jednu z nich.

 

Autor: JUDr. Zdeněk Jankovský působí jako advokát v Praze.

Foto: Pixabay a archiv autora

---

[1] § 6 a následující vyhlášky č. 177/1996 Sb.

[2] Srov. např. Pl. ÚS 4/19, I. ÚS 848/16 a další.

[3] Viz II. ÚS 2751/11-11.: Soudy právního státu, chránícího individuální lidská práva a svobody, jsou proto v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. listopadu 2003 (N 131/31 SbNU 173) „ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.“

[4] Viz Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2751/11-11.