Rekodifikace soukromého práva a s ní související dichotomie občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti má značný dopad na stanovení výše nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví spočívající v bolestném a ztížení společenského uplatnění vzniknuvší při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Konkurence občanskoprávní a pracovněprávní úpravy může způsobit nejistotu, který právní předpis při stanovení výše nároku aplikovat.

V případě pracovních úrazů a z nich vyplývajících nároků zaměstnanců na náhradu majetkové újmy a nemajetkové újmy na zdraví spočívající v jejích dílčích nárocích na bolestné či ztížení společenského uplatnění odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu podle § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), vznikla-li škoda nebo nemajetková újma při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Do 30. 9. 2015 odpovídal zaměstnavatel zaměstnanci za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem (vznikla-li při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním) podle § 366 zákoníku práce. Ustanovení § 372 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, pak kromě jednorázové formy náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění (odst. 1.) stanovilo, že Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech. Otázku výše, do které je možno poskytnout náhradu obou dílčích nároků, zákon svěřil předpisu nižší právní síly, kterým byla vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 (dále jen „vyhláška“).

Výše náhrady za bolest (a náhrady za ztížení společenského uplatnění) byla upravena jedním právním předpisem (vyhláškou), a to jak pro případy bolesti vzniklé následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 369 odst. 1 písm. b) a § 372 odst. 2 zákoníku práce), tak pro případy bolesti vzniklé v souvislosti s poškozením zdraví, za které škůdce odpovídal podle občanskoprávních předpisů (zejména podle § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). V souvislosti s nabytím účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla ustanovením § 3080 body 237 a 238 o. z. vyhláška zrušena. Úprava obsažená v o. z. se odchýlila od dosavadního způsobu odškodňování újmy na zdraví, dle něhož se výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví určovala na základě kvantitativního bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku v součinu s Vyhláškou určenou sazbou za 1 bod. Nová právní úprava (srov. § 2958 o. z. a násl.) je postavena na principu, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce  újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění s tím, že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Citovaná zákonná dikce byla dále rozvedena v Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku, uveřejněné pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014) – dále jen „Metodika“. Nabytím účinnosti o. z. došlo k rozštěpení občanskoprávní a pracovněprávní úpravy pro případy odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění.

V souvislosti s tím vyvstala otázka, které právní předpisy se vztahují na poskytování náhrady za bolest (ztížení společenského uplatnění) způsobenou pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti o. z. Zda výši odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s pracovním úrazem, který nastal po zrušení vyhlášky (po 31. 12. 2013), posuzovat podle obecných ustanovení § 2958 a násl. o. z., resp. podle Metodiky, nebo zda aplikovat zrušenou vyhlášku, respektive zda lze na stanovení výše újmy na zdraví utrpěné v rámci zaměstnání subsidiárně aplikovat obecná ustanovení o. z.  Nutno připomenout, že o. z. není právní předpis, který by reguloval pracovněprávní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, neboť ty primárně upravuje zákoník práce, jehož vztah s o. z. je založen na principu subsidiarity.[1] Subsidiární aplikace občanského práva ve smyslu § 4 zákoníku práce je možná pouze v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Vyhláška byla fakticky zrušena jen potud, pokud měla upravovat odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění z důvodu odpovědnosti za školu podle § 2894 a násl. o. z. Pro oblast pracovněprávních vztahů zůstalo i po 1. 1. 2014 zachováno ustanovení § 372 odst. 2 zákoníku práce, a proto v pracovněprávních vztazích se odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění řídí obdobnými zásadami jako v době do 31. 12. 2013, a to bez ohledu na ustanovení § 3080 body 237 a 238 o. z. Jestliže tedy zákoník práce obsahoval právní úpravu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, nelze s odkazem na principy stanovené v § 4 zákoníku práce ustanovení o. z. použít. Nutno zdůraznit, že zákoník práce obsahuje komplexní úpravu náhrady škody, která má kogentní úpravu.[2] V souladu s ustanovením § 394 odst. 2 zákoníku práce tak u bolestného ohodnoceného znaleckým posudkem před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (před 26. 10. 2015), je nutné postupovat podle vyhlášky. Fakt, že ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce byl prováděnou rekodifikací soukromého práva nedotčen, odráží skutečnost, že se jedná o vyjádření vůle zákonodárce zachovat na dobu omezenou dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění pro oblast pracovněprávních vztahů účinnost vyhlášky.[3] To ostatně koresponduje i s § 2401 odst. 1 o. z., který stanoví přednost použití zákoníku práce před o. z. na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů. Zákoník práce poskytuje zvláštní ochranu postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou (§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce), a proto je nutné postupovat podle zvláštní úpravy v něm obsažené[4]. Takový postup nelze považovat za protiústavní či diskriminující, rozdílnost úpravy odškodňování bolesti je akceptovatelná s ohledem na rozdílnost občanskoprávních a pracovněprávních vztahů, které jsou samostatné, a to kvůli jejich odlišnosti danou povahou závislé práce. Díky tomu je přípustné, aby poškození, kteří utrpěli újmu v souvislosti s výkonem zaměstnání, a poškození jiným způsobem, byli odškodňováni podle odlišných pravidel a v jiných výších.[5]

Následný vývoj právní úpravy definitivně potvrdil dichotomii občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti (ztížení společenského uplatnění). Od 1. 10. 2015 bylo ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce, odkazující na vyhlášku, zrušeno. Od tohoto data bylo na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 271c odst. 2 zákoníku práce s účinností od 26. 10. 2015 vydáno nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení vlády“). Podle něj se stanoví náhrada za bolest (ztížení společenského uplatnění) nejen v případě újmy na zdraví, ke které došlo po jeho účinnosti, ale i tehdy, byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení vlády (před 26. 10. 2015) za podmínky, že nebyl před tímto dnem vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění.

Lze shrnout, že při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo po 1. 1. 2014 se až do 30. 9. 2015, postupuje (s výjimkou případů, na které se vztahuje ustanovení § 10 nařízení vlády, jak bude uvedeno dále) podle vyhlášky, subsidiární použití § 2958 o. z. a z něj vycházející Metodiky není přípustné[6]. Pro závěr, zda se bude vycházet z vyhlášky nebo nařízení vlády, je kruciální, zda lékařský posudek k odškodnění bolesti byl vydán v době před, anebo až po nabytí účinnosti nařízení (26. 10. 2015). Za lékařský posudek k odškodnění bolesti vydaný před účinností nařízení je však možné považovat pouze posudek, v němž je vymezeno bodové ohodnocení bolesti podle sazeb, stanovených v přílohách č. 1 a 3 vyhlášky, resp. posudek vydaný na základě § 2 odst. 1 vyhlášky. Znalecký posudek stanovující ohodnocení bolesti podle Metodiky je nepoužitelný. Není-li takového posudku, stanoví se náhrada za bolest podle nařízení vlády.

Takový postup nelze považovat za nepřípustnou zpětnou retroaktivitu. O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů  v právo, u nepravé retroaktivity to ale neplatí.[7] Vztaženo na nároky zaměstnance na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění: vznik pohledávky a práva a povinnost z odpovědnostního vztahu se řídí platnými a účinnými ustanoveními zákoníku práce v době pracovního úrazu (§ 365 až § 392, a to včetně § 372 obsahující odkaz na podzákonnou právní úpravu). Ačkoli nařízení vlády nabylo účinnosti později, než došlo k úrazu, je aplikovatelné, neboť se týká pouze metody výpočtu výše nároku.

Autorky JUDr. Marie Rychtářová je místopředsedkyní Okresního soudu ve Strakonicích a JUDr. Hana Jandová je asistentkou soudce.

Foto: Pixabay

[1] nález Ústavního soudu ČR č. 116/2008 Sb., ze dne 12. 3. 2008 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákoníku práce

[2] tamtéž

[3] stejně jako například § 365 odst. 1 zákoníku práce formálně ukládá použít zrušené ustanovení § 205d zákona č. 74/1994 Sb., a zákona č. 220/2000 Sb., a to až do dne nabytí účinnost právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců

[4] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016

[5] Zatímco hodnota 1 bodu dle Metodiky, vznikla-li bolest v roce 2014, činila 251,28 Kč, hodnota 1 bodu podle § vyhlášky pro stejné období představovala 120 Kč. Stanoví-li soudní znalec bodové ohodnocení bolestného na průměrných 500 bodů, je výše přiznaného bolestného v případě aplikace Metodiky více než dvojnásobná oproti stanovenému bolestnému podle vyhlášky.

[6] rozsudek Nejvyššího ČR ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 nebo rozsudek ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, uveřejněný pod č. 19 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019

[7] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014