Ústavní soud ve svém nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 1575/16 ze dne 1. června 2020 vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel je živnostníkem, který přijal plnění ve výši 2 964 Kč za opravu automobilu od ČSAD RADIÁLKA OSTRAVA s. r. o. (dále jen dlužník). O více než tři roky později stěžovatele zažaloval o tuto částku insolvenční správce dlužníka s odůvodněním, že dlužník učinil neúčinný právní úkon spočívající v zadání pokynu převodu finančních prostředků ze svého účtu ve prospěch stěžovatele po zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční správce tento úkon označil za rozporný se zákonným omezením stanoveným v § 111 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, podle kterého dlužník nesmí nakládat s majetkovou podstatou po zahájení insolvenčního řízení způsobem, kterým by došlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetku. Stěžovatel se bránil s tím, že uvedená částka představovala ze strany dlužníka toliko zanedbatelné zmenšení majetkové podstaty a majetku dlužníka, tudíž se nejedná o úkon rozporný s daným ustanovením.

Okresní soud v Olomouci argumentaci stěžovatele nepřisvědčil s odůvodněním, že bez ohledu na výši částky stanovené fakturou šlo ze strany dlužníka o úkon provedený v rozporu s omezením podle insolvenčního zákona. Stěžovateli tak byla uložena povinnost nejen zaplatit insolvenčnímu správci výše uvedenou částku, ale rovněž zaplatit náklady řízení ve výši přesahující sedm tisíc korun. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ačkoliv jde v tomto případě o bagatelní částku, Ústavní soud připustil meritorní projednání věci, neboť považoval za nutné vyložit § 111 insolvenčního zákona ústavně konformním způsobem.

Zahájení insolvenčního řízení je spjato se zásadním účinkem, kterým je omezení nakládání dlužníka s jeho majetkem. Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona zakotvuje toto základní omezení dlužníka: „Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.“ Zákonný pojem „nikoliv zanedbatelné zmenšení“ však není v insolvenčním zákoně blíže definován.

Ústavní soud k tomu uvádí, že při posuzování otázky „nezanedbatelnosti zmenšení“ musejí soudy výši plnění poměřovat zejména s objemem celkových přihlášených (a nejlépe zjištěných) pohledávek věřitelů a hodnotou dlužníkova majetku náležícího do majetkové podstaty. Pro posouzení zanedbatelnosti zmenšení majetku dlužníka bude vždy (bez ohledu na výši částky) podstatné, jaký je poměr takového úkonu k objemu zjištěných pohledávek.

Na tomto místě Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že při úvahách o nikoliv zanedbatelném zmenšení majetku dlužníka nelze současně opomenout situace, kdy dlužník (společně a koordinovaně s některým ze svých věřitelů či tzv. bílých koňů) vyvede z podniku majetek prostřednictvím mnoha dílčích (třeba i bagatelních) úkonů, které – za aplikace výše nastíněných vodítek – izolovaně představují toliko zanedbatelné zmenšení majetku. Série těchto úkonů však kumulativně způsobuje významné zmenšení majetkové podstaty a poškozuje tak dlužníkovy věřitele podstatným způsobem. Insolvenční soudy, které řídí celý průběh řízení, pak jsou povinny zohlednit případný kumulativní efekt vícero výše popsaných úkonů v rámci rozhodování o porušení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona; před civilními soudy se event. uplatní § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

V nyní posuzované věci je na insolvenčním správci a soudu, aby posoudili náklady a možný majetkový přínos z hlediska společného zájmu věřitelů. Jestliže insolvenční správce dne 31. 12. 2012 ocenil majetkovou podstatu na 10 899,718 Kč, pak úspěšné vydobytí částky 2 964 Kč by představovalo zvýšení uspokojení jednotlivých věřitelů o cca 0,02 %, což se nejeví jako příliš významné. Stěžovatel plnil svůj bagatelní závazek bona fide a jeho sankcionování soudem nepřináší na jednu stranu ani měřitelný prospěch věřitelům, ani nepřispívá hladkému chodu obchodního života, zato transakční náklady spočívající v pracovním zapojení všech zúčastněných právníků (insolvenční správce, jeho právní zástupce, soudce obecného soudu, právní zástupce stěžovatele, soudci Ústavního soudu a jejich asistenti) jsou velmi vysoké.

Věc se vrací k Okresnímu soudu v Olomouci, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1575/16 je zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay