Autor ve svém příspěvku rozebírá nedávno přijaté americké nařízení o přilákání mezinárodní podpory v oblasti těžby a využití vesmírných zdrojů, důvody jeho přijetí a jeho možné dopady; obsáhle ho rovněž srovnává s tzv. kosmickou smlouvou z roku 1968 a dohodou o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech z roku 1979.

Dne 6. dubna 2020 americký prezident Donald Trump podepsal nařízení o přilákání mezinárodní podpory v oblasti těžby a využití vesmírných zdrojů (Executive Order on Encouraging International Support for the Recovery and Use of Space Resources).[1] Toto nařízení je zatím poslední v řadě právních aktů týkajících se kosmického práva, vydaných Bílým domem za uplynulé tři roky.[2] Nařízení vysvětluje politiku USA ohledně těžby a využití zdrojů ve vesmíru, včetně Měsíce a dalších nebeských těles. Jak plyne ze samotného názvu, primárním cílem nařízení je vybudování mezinárodní podpory a důvěry v otázce komerčního využití surovin vytěžených v kosmickém prostoru. Ustanovení nařízení však nasvědčují tomu, že místo vytvoření jistoty v otázce těžby vesmírných zdrojů může spíše dojít k další vlně skepticismu ohledně těchto aktivit mezi ostatními členskými státy OSN.

K důvodům přijetí nařízení 

V samotném textu nařízení se uvádí, že mezi důvody jeho přijetí patří především řešení nejasností týkajících se práva na těžbu a využívání vesmírných zdrojů ze strany veřejných a soukromých subjektů a povzbuzení mezinárodní podpory v této oblasti. Za tímto účelem nařízení vyjasňuje postoj USA ohledně významu kosmické smlouvy[3] a dohody o Měsíci[4] a navrhuje metody pro získání mezinárodní podpory v oblasti komerčního využití vesmírných zdrojů.

Z pohledu USA nařízení zásadním způsobem neposouvá diskusi ohledně zákonnosti vlastnictví a využívání vesmírných zdrojů. Již v roce 2015 tehdejší americký prezident podepsal zákon o komerčním vesmíru,[5] jehož hlava čtvrtá umožnila občanům USA svobodně provozovat těžbu na planetách a asteroidech, vlastnit získané zdroje a nakládat s nimi. Z pohledu sektoru soukromých komerčních společností tak již zákon o komerčním vesmíru poskytl potřebnou právní jistotu, a to bez ohledu na ustanovení dohody o Měsíci. Je tedy zřejmé, že nařízení je určeno především mezinárodnímu společenství, kterému USA deklarují svůj postoj vůči některým zásadám kosmického práva a dohodě o Měsíci, a prezentují své právní argumenty ve prospěch komerčního využití vesmírných zdrojů.

Dalším strategickým důvodem je touha USA stát se vedoucím průkopníkem nejen v oblasti technického rozvoje těžby vesmírných zdrojů, ale také v tvorbě souvisejících právních norem. V současné době nejsou přesná práva a povinnosti týkající se těžby, výzkumu a využívání vesmírných zdrojů jasně stanovena. K dnešnímu dni existují pouze základní práva zakotvená v článku I. a zákazy obsažené v čl. II. kosmické smlouvy. K tomu můžeme připojit jen vnitrostátní normy jednotlivých států a subjektivní akademický výklad toho, jak se tato pravidla aplikují na komerční využití kosmických zdrojů, tj. činnost, kterou architekti kosmického práva vůbec nezvažovali.

I přes relativní neurčitost právní úpravy získalo v politickém dialogu téma těžby a využití kosmických zdrojů v posledních letech na důležitosti. Tato otázka je na pořadu jednání právního podvýboru OSN COPUOS od roku 2017 a v roce 2019 probíhala vážná jednání o zřízení pracovní skupiny pro právní aspekty činností v oblasti využití vesmírných zdrojů. Současně další země, zejména Lucembursko a Spojené arabské emiráty, pokročily v přijímání vnitrostátních právních předpisů o využití vesmírných zdrojů, jiné státy o tom uvažují.

Přesto však nařízení vytváří jistý tlak na to, aby se právě USA staly vůdčím a určujícím aktérem, který stanoví „precedenční“ pravidla pro možné budoucí využívání kosmických zdrojů, místo toho, aby tato pravidla byla stanovena prostřednictvím mezinárodního konsensu, např. právě v rámci COPUOS. Je nutno přiznat, že toto může být velmi dlouhý a nejistý mnohostranný proces, jehož by se účastnilo mnoho států, které ani neplánují využití vesmírných zdrojů. Není tedy vůbec jisté, zda by bylo skutečně dosaženo výsledku, jenž by napomohl rozvoji těžby vesmírných zdrojů. Zdá se ale, že přijetí nařízení, byť má za cíl dosáhnout legitimizace těžby kosmických zdrojů ze strany mezinárodního společenství, může způsobit pravý opak. Jednostranné přijetí nařízení může přimět neochotné státy projevit ještě větší odpor, což povede jedině k tomu, že diskuse o těžbě ve vesmíru budou probíhat ještě déle a důležitá rozhodnutí se budou odkládat.

Není tajemstvím, že USA již mají plány ohledně trvalejšího působení mimo oběžnou dráhu Země, především prostřednictvím projektu Artemis Lunar Gateway.[6] V tomto smyslu nařízení vysílá jasný signál, že USA hodlají překročit čistě vědecké využití lunárních zdrojů směrem ke komerčnímu využití. Vidíme tedy, že přijetí nařízení má i své ekonomické důvody. Stejně tomu bylo i v případě zákona o komerčním vesmíru. Zákon podpořil růst průkopnických společností zabývajících se těžbou ve vesmíru a zahájil diskusi o ekonomických faktorech, které mohou pozitivně ovlivnit rozvoj sektoru komerční těžby ve vesmíru. Mezi tyto faktory patří zejména: (i) vládní podpora prostřednictvím kapitálových investic (např. Lucembursko nebo Japonsko); (ii) přilákání a uzavírání smluv se soukromými společnostmi (např. nadcházející mise agentur na Měsíc a Mars); nebo alespoň (iii) vytvoření politické vůle a pozitivního vnímání činnosti soukromých společností v kosmickém prostoru. Přes všechno uvedené se soukromé společnosti vznikající v oblasti vesmírné těžby setkaly s velkými finančními obtížemi, které u mnohých z nich vedly ke krachu.

V současné druhé vlně rostoucího komerčního zájmu o využití vesmírných zdrojů již ale nejde o původní průkopnické společnosti, ale o nově vznikající start-upy, stejně jako o zkušené vesmírné společnosti, které chtějí rozšířit své podnikání o komerční využití vesmírných zdrojů, pročež usilují o legislativní a finanční podporu. Poučení, které jsme získali od roku 2015, spočívá v tom, že těžba a využití vesmírných zdrojů není jen další obchodní příležitostí, ale jediným proveditelným způsobem, jak uskutečnit trvalý lunární průzkum a delší vesmírné mise. Nařízení tedy zdůrazňuje, že spolupráce se soukromými společnostmi je klíčem k úspěchu dlouhodobého průzkumu a vědeckého zkoumání Měsíce, Marsu a dalších nebeských těles. Další rozvoj odvětví vesmírné těžby vyžaduje širší mezinárodní spolupráci a rozsáhlejší společné projekty několika států a soukromého sektoru. Vidíme tedy značný posun ve vnímání vesmírné těžby, kdy na začátku převažovaly odsouzení a skepse, které postupně nahradily konstruktivní diskuse ohledně toho, jak je možné těžbu provádět udržitelným způsobem a ke společnému prospěchu.

Veškeré politické, strategické či ekonomické cíle, které sleduje nařízení, jsou nicméně ohroženy jeho předčasným přijetím uprostřed vrcholu pandemie. I přes nedávný pokrok pozastavily hlavní kosmické společnosti svou činnost, mezinárodní vesmírné akce se nekonají a mezinárodní organizace se nescházejí k projednání vesmírných programů. To může znamenat, že nařízení nebude přitahovat pozornost, se kterou se počítalo. Komerční vesmírné společnosti, včetně společností zabývajících se těžbou vesmírných zdrojů, jistě pocítí závažný dopad nadcházející finanční krize, který jim nedovolí pokročit v jejich plánovaném výzkumu a vývoji. Doposud existují pouze omezené reakce na nařízení, není tedy zatím jasné, zda a jak se k němu ostatní státy, mezinárodní organizace nebo soukromé společnosti postaví.

K dohodě o Měsíci

Problematičnost dohody o Měsíci ve vztahu k těžbě v kosmickém prostoru způsobila její ustanovení, která stanovila, že Měsíc a jeho přírodní zdroje jsou společným dědictvím lidstva a nemohou se tak stát majetkem států, mezinárodních organizací nebo soukromých společností. Tato ustanovení se per analogiam aplikují na ostatní nebeská tělesa. Z tohoto důvodu panuje přesvědčení, že dohoda o Měsíci uvalila moratorium na komerční využití kosmických zdrojů, přestože ve skutečnosti dohoda o Měsíci využití vesmírných zdrojů umožňuje, ovšem za předpokladu vytvoření mezinárodního právního rámce, což může zpochybňovat účinnost vnitrostátních právních norem upravujících vesmírnou těžbu.

Není tedy velkým překvapením, že se v nařízení zopakovalo stanovisko USA, že dohoda o Měsíci není relevantní právní normou, na rozdíl od kosmické smlouvy, která je výslovně uvedena v textu nařízení a zákona o komerčním vesmíru jako základ pro těžbu ve vesmíru. Toto vnímání USA je poměrně konzistentní už od 80. let minulého století, kdy odmítly dohodu o Měsíci ratifikovat. Ustanovení dohody o Měsíci se pro USA ani pro jejich občany nebo právnické osoby nestanou závaznými, ani kdyby dohoda o Měsíci nabyla účinnosti, což je samo o sobě velmi málo pravděpodobné vzhledem k nízkému počtu států, které tuto dohodu ratifikovaly. Ano, mnoho států považuje dohodu o Měsíci za nedílnou součást mezinárodního kosmického práva, bez ohledu na její účinnost. Dovozuje se dokonce její obyčejový charakter, na což reaguje nařízení, když vyzývá amerického ministra zahraničí, aby takovým pokusům zabránil. Jedná se ale o nepopulární názor fanoušků dohody o Měsíci, kteří jsou často více příznivci mezinárodního práva než kosmické aktivity, a považují prosazování dohody o Měsíci za svůj koníček. Zůstává zajímavou otázkou, zda jejich názory odpovídají oficiálním postojům jejich států.

Samotná deklarace amerického postoje vůči dohodě o Měsíci nemá moc velký význam ani uvnitř USA, ani na mezinárodní scéně. Důležitý je ale signál, který nařízení vyslalo ostatním státům: příliš mnoho času bylo stráveno zkoumáním dohody o Měsíci a jejím významem nebo možností její implementace. Je na čase odvrátit pozornost od této dohody a soustředit se přímo na to, jak je možné efektivně spravovat těžbu a využití vesmírných zdrojů.

Pozice USA vůči dohodě o Měsíci nebrání jiným zemím v tom, aby se vydaly jiným směrem. Mohou ale též být postojem USA ovlivněny a vypovědět nebo ignorovat ustanovení dohody o Měsíci. Bude tedy velmi zajímavé sledovat reakci zemí, jako např. Nizozemska, Austrálie nebo Rakouska. Na jednu stranu se tyto státy řadí mezi země, které by mohly podporovat kosmické mise, jež potenciálně znamenají komerční těžbu a využití kosmických zdrojů na základě pouze kosmické smlouvy v kombinaci s vnitrostátními předpisy. Na druhou stranu jsou smluvními stranami dohody o Měsíci, která pro takové aktivity vyžaduje výslovný mezinárodní právní rámec. Tyto a jiné státy v podobné situaci budou nuceny učinit vnitřní rozhodnutí, zda zůstat stranou dohody o Měsíci bez ohledu na to, že se situace a národní zájmy změnily, a stát se tak neatraktivní jurisdikcí pro komerční kosmické společnosti. Zároveň zde zůstává otázka, zda se státy, zůstávaje stranou dohody o Měsíci, vůbec mohou zákonně účastnit jakéhokoli průzkumu vesmíru, který je provozně závislý na využití kosmických zdrojů, protože dohoda o Měsíci zřejmě takové použití zakazuje.

Až dosud byla zaznamenána pouze jedna oficiální reakce, i když bez přímé zmínky o nařízení. Představitel ruské Státní korporace pro kosmické aktivity „Roskosmos“ poznamenal, že plány na zabavení území jiných planet a vyvlastnění vesmíru ohrožují mezinárodní spolupráci v tomto odvětví. Není zcela jasné, zda se tímto vymezil proti nařízení jako celku, nebo vůči jeho jednotlivým ustanovením. Pokud ale Rusko nebo Čína hodlají protestovat proti prohlášení USA, že dohoda o Měsíci není účinná, pak by také měly vysvětlit, proč tuto dohodu samy neratifikovaly. Ovšem vzhledem k současné situaci ve světě, kdy bylo zrušeno zasedání COPUOS a priority politiků se posunuly směrem k ochraně veřejného zdraví, nelze brzy očekávat vyjasnění postoje Ruska nebo vyjádření ostatních zemí.

Zdá se, že mnohem podstatnějším posláním nařízení je, že bez ohledu na dohodu o Měsíci, USA uznávají a usilují o dodržování ustanovení kosmické smlouvy. To by mohlo vytvořit společný základ pro další diskusi a mezinárodní podporu pro komerční využívání kosmických zdrojů, a to bez ohledu na možné střety s národními postoji k dohodě o Měsíci. 

K pojetí vesmíru jako společného mezinárodního prostoru

Zatímco prohlášení USA o neuznání dohody o Měsíci jako relevantního právního pramene kosmického práva nebylo velkým překvapením, značný rozruch způsobilo jiné prohlášení obsažené v nařízení, a sice že Spojené státy nevnímají vesmír jako společný mezinárodní prostor (global commons). Takový postoj nebyl očekáván především proto, že různé americké úřady v posledním desetiletí samy používaly termín global commons ve vztahu ke kosmickému prostoru.[7] Zcela nepochybně bude toto prohlášení předmětem mezinárodních diskusí a bude muset být dodatečně dovysvětleno ze strany USA.

Podíváme-li se do kosmické smlouvy, zjistíme, že její článek I. ve skutečnosti upravuje činnosti využívání a zkoumání vesmíru, a nikoli vesmír samotný. Stanovuje, že:

„Výzkum a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles se provádějí pro blaho a v zájmu všech zemí […], a patří všemu lidstvu (province of all mankind).

Kosmický prostor včetně Měsíce a jiných nebeských těles je volný pro výzkum a využívání všemi státy bez jakékoli diskriminace, na základě rovnosti a podle mezinárodního práva, a všechny oblasti nebeských těles jsou volně přístupné.“

Nikde v kosmické smlouvě, ani v žádné navazující smlouvě OSN o vesmíru, ani v jakékoli jiné závazné mezinárodní právní normě OSN není obsaženo prohlášení nebo dohoda, že kosmický prostor nebo jakákoli jeho část je res communis, res nullius nebo res extra commercicum, nebo jiné podobné prohlášení.

Pojem společný mezinárodní prostor nebo global commons je tedy ryze teoretický mezinárodněprávní koncept, který se objevuje v literatuře mezinárodního práva a týká se oblastí mimo kontrolu jakéhokoli státu, které nikomu nepatří, ale které mají být sdíleny a uchovány, jako jsou například volné moře, hlubinné mořské dno nebo dokonce kyberprostor. Samotná skutečnost, že ten či onen prostor je považován za mezinárodní, však v žádném případě nebrání provádění ekonomických aktivit v těchto prostorech. Jako příklad slouží volné moře, kde rybolov ani jiné komerční aktivity nejsou nikterak omezeny. Výjimku tvoří zákaz takových aktivit na Antarktidě, který byl ovšem založen zvláštní dohodou mezi státy, nikoli z titulu, že se Antarktida řadí mezi společné mezinárodní prostory.

Z tohoto hlediska se vyřazení vesmíru ze seznamu společných mezinárodních prostorů, což navrhuje nařízení, jeví jako nadbytečné. USA podepsaly a ratifikovaly kosmickou smlouvu a jsou vázány jejími ustanoveními, k čemuž se hlásí jak v zákoně o komerčním využití vesmíru, tak i v nařízení. Nelze tedy bez dalšího tvrdit, že USA porušují ustanovení o vesmíru jako společném mezinárodním prostoru, jelikož se zavázaly dodržovat ustanovení kosmické smlouvy. Nehledě na zákaz přivlastňovat si vesmírný prostor jako takový (článek II. kosmické smlouvy), má lidstvo právo na přístup, prozkoumání a využití vesmíru pro prospěšné účely, včetně komerčních. Využití vesmíru, včetně Měsíce a dalších nebeských těles, je dokonce v samotném úplném názvu kosmické smlouvy.

Proto by, dle názoru autora, bylo ze strany států vskutku moudřejší přiznat si, že kosmické právo už v jeho dnešní podobě ve skutečnosti řeší a povoluje komerční využití vesmíru, a nesnažit se předvádět nelidské výkony při interpretaci kosmické smlouvy, aby dospěly k závěrům, které nejsou v mezinárodních smlouvách obsaženy, ani nejspíše nebyly navrhovateli zamýšleny. Jeden z takových výkladů kosmické smlouvy totiž dovozuje, že vesmír, včetně Měsíce a jiných nebeských těles, je společné dědictví celého lidstva. Takový závěr je způsoben obavami ohledně způsobu sdílení přínosů z činností v oblasti vesmírných zdrojů a ohledně jejich bezpečné a udržitelné správy, v důsledku čehož se implicitně vyvinulo vnímání kosmického prostoru, včetně potenciálních obchodních aktivit, jako společného dědictví. Došlo tedy ke smíšení právně-teoretického konceptu s konceptem ekonomickým. Pokud tedy tvůrci nařízení uvažovali touto logikou, není divu, že měli potřebu jasně říci, že nepovažují kosmický prostor za společný mezinárodní prostor, aby předešli možnému zákazu jeho komerčního využití.

Když USA tvrdí, že nevnímají vesmír jako společný mezinárodní prostor, musíme logicky položit otázku, co USA považují za společný mezinárodní prostor. Vyřazení vesmíru ze seznamu společných mezinárodních prostorů jistě způsobí rozrušení mnoha dalších států, to však není podstatou nařízení. Pozornost by se spíše měla zaměřit na to, co USA uvedly, že vesmír je, a sice právně a fyzicky jedinečná doména lidské činnosti (unique domain of human activity). Jedná se tedy opět o pokus uniknout interpretačním bojům a nastavit zcela nová jedinečná pravidla. Existuje příliš mnoho předem dohodnutých představ o tom, co jsou nebo by měly být společné mezinárodní prostory, nebo jak by měly být prostředky v těchto prostorech přidělovány či sdíleny. Vesmír je zkrátka novou doménou lidské činnosti, na rozdíl od všeho, co tu na Zemi známe. Zaslouží si novou úpravu bez zátěží pozemských interpretací.

K možnému dopadu nařízení 

Účelem nařízení je oslovit obdobně smýšlející země, které by mohly mít zájem o další rozvoj komerčních aktivit v oblasti využití kosmických zdrojů. Momentálně existují země, které přijaly nebo plánují přijmout vnitrostátní právní předpisy na podporu využívání vesmírných zdrojů. Jsou zde i země, které jsou spíše pro vytvoření mezinárodního právního rámce pro komerční aktivity ve vesmíru. Z tohoto hlediska může nařízení posloužit jako přijatelná výzva mezinárodnímu společenství, aby ukázalo podporu veřejné a soukromé těžby a využití kosmických zdrojů. Deklarace politického záměru tak velké vesmírné mocnosti, jakou jsou Spojené státy, pomůže obnovit zájem zemí o tyto činnosti a motivovat další účastníky k zapojení. Alespoň takový byl dopad zákona o komerčním vesmíru v roce 2015, na který nařízení volně navazuje. To vedlo ke vzniku soukromých společností uvnitř i mimo USA, které se chtěly zapojit do kosmických činností, a následně k aktivizaci států a národních kosmických agentur. Nyní, když je využití vesmírných zdrojů vnímáno jako přípustná obchodní činnost, potřebuje toto odvětví širší státní podporu, aby se mohlo posunout kupředu.

K dosažení mezinárodní podpory v této záležitosti by však bylo zapotřebí více než politického prohlášení. Nařízení proto navrhuje přijmout opatření k povzbuzení takové podpory prostřednictvím společných prohlášení, jakož i dvoustranných a vícestranných ujednání mezi státy. Je pozoruhodné, jak důkladně se nařízení vyhýbá pojmům „dohoda“ nebo „smlouva“, aby nevzbudilo dojem, že komerční těžba a využití kosmických surovin vyžaduje přijetí jakýchkoli mezinárodních aktů (dohod nebo smluv).

Bude tedy záležet na ostatních státech, zda a jak budou na výzvu USA reagovat. Nepochybně, pro země jako je Japonsko, Lucembursko nebo SAE, které aktivně rozvíjí vnitrostátní programy těžby ve vesmíru, včetně přijetí souvisejících zákonů, může nařízení fungovat jako výzva ke spolupráci a sdílení zkušeností. Pro ostatní státy by se nařízení mohlo stát spouštěcím mechanismem pro rozvoj vlastního kosmického programu nebo je minimálně donutí zaujmout aktivní mezinárodní pozici v této otázce. Dalším pozitivním dopadem přijetí nařízení by mohlo být zahájení mezinárodní diskuse ohledně správy a udržitelného využití kosmických zdrojů.[8]

Nejvíce sporným zůstává ekonomický dopad nařízení. Na jednu stranu je právní předpis, byť vnitrostátní, který podporuje veřejnou a soukromou těžbu a využívání vesmírných zdrojů, pozitivním krokem vpřed. Kromě toho má ambici nastolit právní jistotu, která pomůže přilákat soukromé investice a umožní udržitelný rozvoj tohoto odvětví. Na druhou stranu tu ovšem vzniká začarovaný kruh, kdy k zaručení návratnosti investice potřebujete fungující trh, ale nemůžete tento trh rozvíjet, dokud nemáte ověřený produkt, pro vývoj kterého potřebujete investice. Toto ale není jediný problém. Nařízení navozuje dojem, že jedinou překážkou na cestě plně fungujícího trhu kosmických surovin je nedokonalost právní regulace, což je vskutku mylný přístup. Společnosti Deep Space Industries nebo Planetary Resources neuspěly ve svých snahách ne kvůli právním překážkám, ale protože vývoj kosmických technologií je technicky a finančně nesmírně náročný.

Nakonec posledním překvapivým dopadem nařízení může být místo povzbuzení mezinárodní spolupráce, o které usiluje, naopak její zpochybnění a narušení. Spojené státy ve svém nařízení jednostranně popřely některé principy a mezinárodní dohody, které sice nebyly příliš populární, přesto měly podporu části mezinárodního společenství. Nelze vyloučit, že noví kosmičtí hráči budou po vzoru USA sledovat pouze své vlastní komerční zájmy a začnou zpochybňovat základní principy a dohody, které se jim „nebudou hodit“. Vzhledem ke své vedoucí pozici jsou to právě Spojené státy, kdo nejvíce potřebuje jasnou a závaznou mezinárodní regulaci aktivit v kosmickém prostoru, a budou to právě Spojené státy, kdo utrpí největší ztráty (jak ekonomické, tak politické) v důsledku případného rozvratu takové regulace a nastolení chaosu.

Závěrem

V každém případě je těžba a využití kosmických zdrojů komplexním tématem. Kromě finančních a právních výzev, které mohou být zmírněny nebo odstraněny mezinárodní spoluprací, je nutný významný technický pokrok při hledání dostupných zdrojů a vývoji vhodných těžebních technik, jakož i legislativní aktivita při tvorbě norem pro bezpečné a udržitelné chování ve vesmíru. Všechny tyto kroky vyžadují společné úsilí států, které může být posíleno nařízením, jež poslouží jako připomínka nebo pobídka pro všechny státy, aby aktivně podporovaly komerční aktivity v kosmickém prostoru do té doby, než dojde ke vzniku mezinárodně uznávané a závazné právní regulace.

 

Mgr. Ivan Sviatkin, advokát v PRK Partners a externí doktorand na Katedře mezinárodního práva Právnické fakulty UK v Praze

Foto: Pixabay

---

[1] https://www.whitehouse.gov/presidential-actions/executive-order-encouraging-international-support-recovery-use-space-resources/

[2] Není zcela jasné, proč toto nařízení nebylo označeno jako SPD-5 a zařazeno do série nařízení o vesmírné politice (Space Policy Directive) vydávaných administrací Donalda Trumpa.

[3] Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 40/1968 ze dne 7. února 1968 o smlouvě o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles.

[4] Dohoda o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech z roku 1979.

[5] The U.S. Commercial Space Launch Competitiveness Act, zkráceně: Commercial Space Act 2015 nebo také Spurring Private Aerospace Competitiveness and Entrepreneurship Act – SPACE Act.

[6] https://www.nasa.gov/specials/artemis/

[7] Viz např. https://www.act.nato.int/images/stories/events/2010/gc)aagc_finalreport.pdf; https://archive.defense.gov/news/Defense_Strategic_Guidance.pdf; https://www.planetary.org/multimedia)planetary-radio/show/2020/0415-2020-nasa-admin-james-bridenstine.html

[8] Opět zde platí výhrada, že nařízení bylo přijato nečekaně v době pandemie, kdy priority vlád nejsou zdaleka zaměřeny na průzkum vesmíru a rozvoj komerčních vesmírných aktivit, a soukromý sektor čelí vážným finančním ztrátám.