NS: K právnímu režimu zvířete při soudním uplatnění nároku na vydání psa

Při posuzování důvodnosti žaloby na vydání zvířete (psa) je nutné přihlédnout i k povaze zvířete jako živého tvora; i žalobu na vydání psa podanou jeho majitelem lze zamítnout pro zneužití práva.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018

K věci: 

Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných vydání „fenky XY, křížence s hnědou polodlouhou srstí, narozené dne 24. 1. 2011, označené mikročipem XY a předané žalovaným, (resp. jejich dceři E. P.), dne 13. 9. 2012 či dne 14. 9. 2012“.

Odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zejména otázky způsobu výkladu § 494 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a jeho kolize s absolutním právem majetkovým v situaci vlastnické žaloby na vydání věci. Soudy obou stupňů vycházely z premisy, že vydání fenky žalobkyni by bylo v zásadním rozporu se zájmy zvířete. Dovolatelka má za to, že soudy se nezabývaly újmou žalobkyně vznikající odloučením od psa. Trvalé odnětí je z pohledu vlastníka zásahem absolutním, a k takovému by z logiky věci mělo být přistoupeno jen při zcela mimořádných okolnostech, které však v projednávaném případě nejsou dány. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Z odůvodnění: 

Dovolání není přípustné, neboť otázku odepření ochrany vlastnického práva vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Odvolací soud uzavřel, že pracovnice „psího útulku XY“ odebrala žalobkyni bez právního důvodu fenku XY. Zároveň však zhodnotil, že žalovaní ani jejich dcera se na tomto protiprávním jednání nepodíleli. Fenky se ujali až poté, co se ocitla po odebrání žalobkyni opuštěná, a poskytli jí veškerou dostupnou veterinární i další péči. Příkladně se o ni starají po dobu pěti let a fenka u nich „zapustila kořeny“. Odkázal i na zjištění soudu prvního stupně, podle kterého si žalovaní s fenkou vytvořili silný emoční vztah, a vydání fenky žalobkyni by proto nebylo ani v zájmu zvířete, které navíc trpí srdeční vadou. Podle odvolacího soudu proto není „žádoucí a obhajitelné“, aby byla vydána žalobkyni „jako původní vlastnici“.

Oproti přesvědčení dovolatelky tedy odvolací soud nezaložil své rozhodnutí pouze na „výkladu § 494 o. z. a jeho kolize s absolutním právem majetkovým“, ale hodnotil a poměřoval zájmy žalobkyně a žalovaných na vydání (nevydání) zvířete a újmy, která by jeho vydáním účastníkům vznikla.

Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutné v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v § 1040 o. z. Tím se pak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, dostupný – stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz).

Podle § 1040 odst. 1 o. z. platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

Podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále obč. zák. č. 40/1964 Sb., vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odst. 2 téhož ustanovení má obdobné právo i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.

Vzhledem k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v § 1040 odst. 1 o. z. založena na stejných principech, jako tomu bylo v § 126 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., lze v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015).

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Nejvyšší soud opakovaně připustil zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Dospěl přitom k závěru, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.

Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017).

Tak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srov. P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1-654), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srov. F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, svazek I., § 1-117, 1. vydání, Leges, Praha 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, jež je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srov. P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1-654), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 89-90; F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, svazek I., § 1-117, 1. vydání, Leges, Praha 2013, str. 163].“

Samotné posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)].

V dané věci dovolací soud nespatřuje úvahu o tom, že žalobu lze vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, resp. pro zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že fenka XY u žalovaných žije většinu svého života, jejich péče o ni je příkladná a žalovaní si s fenkou navzájem vybudovali silné citové pouto. Odloučení od žalovaných by mohlo být pro fenku zdraví či život ohrožující vzhledem k diagnostikovanému šelestu na srdci. Naproti tomu u žalobkyně žila necelý rok. V posuzované věci je nezbytné přihlédnout i ke skutečnosti, že žalovaní se nikterak nepodíleli na odebrání fenky žalobkyni a ujali se jí již jako opuštěného zvířete. Z objektivních důvodů uvěřili, že odebrání bylo řádné.

Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem, že při hodnocení všech relevantních okolností je zapotřebí přihlížet i k povaze zvířete jako živého tvora, v projednávaném případě psa, který se na pána silně fixuje a odloučení by mu způsobilo psychickou újmu.

Podle § 494 o. z. má živé zvíře zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

Odborná literatura uvádí, že v českém právu došlo u zvířat k výraznému hodnotovému posunu, které je ztělesněno právě ust. § 494 o. z. „Ustanovení má především hodnotový význam a vytýká před závorku živé zvíře jako společníka člověka, přiznává existenci emocionální vazby mezi nimi a chrání elementární principy humanity.“ (Srov. J. Křiváčková, K. Hamuľáková, T. Tintěra a kol.: K pojetí člověka a věci v novém soukromém právu, C. H. Beck, Praha 2015, str. 197.)

„Rozsah, ve kterém aplikace ustanovení o věcech neodporuje povaze zvířete (sc. jako živého tvora), bude vždy nutně individuální. Pro účely pochopení pravidla lze příkladmo ukázat na určité obecné skupiny typových případů, v nichž půjde skutkově o totéž, a bude tedy odůvodněn stejný hodnotový závěr. Zásadně jde o to, aby v důsledku mechanické aplikace ustanovení o věcech nebylo živé zvíře vystavováno pocitům úzkosti či strachu, aby mu nebyla působena bolest, aby u něj nevznikal stres (např. odloučením od svého pána – vlastníka), aby nedocházelo k jeho poškození, či dokonce uhynutí apod. Jednáním odporujícím povaze zvířete jako živého tvora bude proto např. převod vlastnického práva ke zvířeti a jeho odevzdání nabyvateli tehdy, bude-li zvíře na svého dosavadního pána silně fixováno a jeho odloučení by mu způsobilo psychickou újmu (např. pes). Obdobná situace však bude posouzena zcela jinak, bude-li prodávaným zvířetem např. kráva (stádo krav) či jiné hospodářské zvíře, kde o vytvoření citové vazby na vlastníka nelze příliš uvažovat.“ (Viz F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – Velký komentář, svazek III., § 419-654, 1. vydání, Leges, Praha 2014, str. 233, 234.)

„Význam a hodnota zvířete souvisí s tím, že živé zvíře je tvor nadaný smysly a schopný vnímat bolest. Z tohoto důvodu není možné s ním zacházet stejně jako s jinými hmotnými předměty. Je tedy třeba respektovat povahu zvířete jako živého tvora a zvířecí integritu.“ [Srov. P. Koukal in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Obecná část (§ 1-654), C. H. Beck, Praha 2014, str. 1748.]

„Na rozdíl od neživých a necítících předmětů nelze nadále disponovat zvířaty bez uvážení jejich pocitů a povahy. Majitel zvířete musí strpět odpovídající zásahy do práva na užívání vlastnictví, jež sledují pohodu a zájmy zvířat. Omezení v právním nakládání byla autory zamýšlena především s ohledem na zvířata, která se silně citově váží na člověka – ačkoli jsou v důvodové zprávě výslovně uvedeni psi, lze očekávat, že tato pravidla dopadají i na méně obvyklé druhy, u nichž se prokáže existence silného vzájemného vztahu a emoční vazby.“ (Srov. I. Prouza: Zvíře na rozhraní mezi osobou a věcí, Právní rozhledy č. 1/2017, str. 13.)

Jestliže tedy nalézací soudy při hodnocení a poměřování zájmů účastníků na vydání zvířete a újmy, která by jeho vydáním účastníkům vznikla, přihlédly i k zájmům samotné fenky jako živého tvora, je jejich postup v souladu se zákonným ust. § 494 o. z.

Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Komentář:

Pro toto číslo Bulletinu advokacie jsme zvolili rozhodnutí sice z klasické věcněprávní oblasti (vindikační žaloba), která je však výrazně modifikována „předmětem“, ke kterému byl uplatněn vindikační nárok.

Pomineme-li oblast sousedských práv (zejména imisních sporů), kde se zvířata objevují poměrně často (zvířecí zápach, hluk působený zvířaty, pronikání zvířat z jednoho pozemku na druhý apod.), zvířata čas od času do právních vztahů vstupují. Již i na stránkách Bulletinu advokacie jsme „zvířecí“ problematiku zmiňovali (33 Cdo 1201/2017nedostatky vlastností vodicího psa – viz BA č. 10/2018, str. 46-48).

Trend „posilování právního postavení zvířat“ byl v souvislosti s přípravou rekodifikace soukromého práva zřejmý.

Principy a východiska nového kodexu soukromého práva již na přelomu století vycházely z toho, že o (živých) zvířatech bude prohlášeno, že věcmi v právním smyslu nejsou a že na jejich poměry lze aplikovat předpisy o věcech pouze analogicky a jen za předpokladu, že to nebude v rozporu se zákony stanovenými na jejich ochranu. Současně se navrhovalo rozlišení právního režimu zvířat volně žijících a zvířat chovaných člověkem (zvířat domestikovaných a zvířat chovaných v zajetí).[1]

V tomto pojetí pak i nová občanskoprávní úprava normovala klíčové ust. § 494 o. z.[2] Důvodová zpráva vychází z toho, že ust. § 494 vymezuje zvíře pozitivně s důrazem na jeho zvláštní význam a hodnotu podmíněnou vlastností zvířete jako smysly nadaného živého tvora. Hodnota živého zvířete nemusí proto být dána jeho obecnou cenou. Současně pak důvodová zpráva uvádí, že ust. § 494 o. z. označuje zvíře jako živého tvora nadaného smysly, čímž se liší zvíře od člověka nadaného nejenom smysly, ale především rozumem. Nicméně povaha zvířete jako živého tvora justifikuje jeho vyloučení z kategorie věcí; ustanovení o věcech se proto na živá zvířata aplikují obdobně, avšak jen v rozsahu, v jakém to neodporuje povaze zvířete jako živého tvora. S přihlédnutím k evropským úpravám[3] pak osnova občanského zákoníku navrhovala stanovit, že živé zvíře není věcí, a vyjádřit, za jakých podmínek na ně lze aplikovat předpisy o movitých věcech, s příkladem, že by např. bylo v rozporu s povahou zvířete jako živého tvora použít jako zástavu psa lpícího na svém pánovi s tím, že pes bude předán zástavnímu věřiteli jako osobě zvířeti cizí a vystaven stresu.[4]

Tento přístup ke zvířatům sdílí také odborná komentářová literatura, která se z větší části věnuje ust. § 494 o. z. poměrně podrobně a zakotvení § 494 vysvětluje jako „projev legislativního jevu, který se nazývá dereifikace (odvěcnění) zvířat a souvisí s reflexí celkové změny vztahu člověka k přírodě (podmaňující vztah se mění na vztah symbioticko-užívací)“[5] a respektuje východiska naznačená důvodovou zprávou.[6] Část komentářové literatury naproti tomu přistupuje k těmto otázkám velmi stručně.[7]

Publikované rozhodnutí – nad rámec jeho odůvodnění – stojí za to doplnit několika poznámkami.

Ač tuto otázku rozhodnutí dovolacího soudu neřešilo a ani řešit nemohlo, protože ji zřejmě neposuzovaly ani nalézací soudy, a tudíž nebyla předmětem dovolání, nepochybně se nabízela obrana žalovaných založená nikoliv na tvrzení, že ze strany žalobkyně se jedná o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., ale na tvrzení, že jsou vlastníky na základě zákonných ustanovení o nabývání od neoprávněného (§ 1109-1111 o. z.). Protože se však jednalo o stručné odmítací rozhodnutí bez uvedení konkrétních skutkových reálií, není zřejmé, proč se tato otázka nestala předmětem posouzení. Mohlo jít o časové nabytí předcházející 1. 1. 2014 nebo o to, že takovou námitku žalovaní v průběhu řízení vůbec neuplatnili.

Ať již tomu však bylo jakkoliv, pro budoucí možné případy tohoto typu je nepochybně vhodnější založit obranu proti vindikačnímu nároku na tvrzení o nabytí vlastnického práva, tj. na tvrzení, že žalobce vůbec není ve věci aktivně legitimován, protože již vlastníkem není. Pokud soudní praxe zakládá někdy svá rozhodnutí na zneužití práva, řeší tak zpravidla konkrétní okolnosti daného případu, nemění však základní právní rámec; to se pak promítá – ve vztahu k této věci – do závěru, že nebylo zpochybněno vlastnické právo žalobkyně a nebylo soudním rozhodnutím založeno vlastnické právo žalovaných, ale „jenom“ se odepřela ochrana požadavku na vrácení psa. Takové rozhodnutí – přeloženo do neprávní řeči – pak znamená, že žalobkyně je sice vlastnicí věci, ale nemůže se domáhat jejího vrácení, žalovaní vlastníky věci nejsou, ale nejsou povinni věc vrátit. Takový závěr pak samozřejmě otevírá řadu právních otázek počínaje právním režimem po zamítnutí žaloby podle § 8 o. z. až po vzájemné nároky obou stran právního vztahu. Tyto otázky však rozhodnutí dovolacího soudu neřešilo, protože nebyly předmětem řízení, ani předmětem posouzení ze strany nalézacích soudů.

V souvislosti se zvířaty a jejich povahou reflektující jejich „charakter živého tvora“ se zpravidla poukazuje na vztah takového zvířete a jeho pána – míněno pána právního, tj. vlastníka, aby např. právní dispozicí se zvířetem nebyl tento vztah narušen (dáním do zástavy apod.). V této věci však naopak byl závěr o zneužití práva založen na vztahu zvířete a faktického pána – žalovaných.

V dané věci bylo pak zamítnutí žaloby s odkazem na § 8 o. z. dáno zjevně s ohledem na povahu „předmětu sporu“ – zvíře. Pokud by žalovaní nabyli za shodných okolností movitou „neživou“ věc, pravděpodobně by žádné důvody pro odmítnutí ochrany vlastnického práva žalobkyně nebyly dány; soudy také svá rozhodnutí opírající se o § 8 o. z. založily právě na okolnostech charakterizujících „předmět sporu“ jako živého tvora a důsledky, které by jeho vydání pro zvíře samotné mělo. Nejednalo se samozřejmě o jediný důvod pro zamítnutí žaloby, ale o důvod významný, ne-li nejdůležitější.

Proti rozhodnutím soudů nebyla podána ústavní stížnost, takže právní poměry účastníků řízení byly pro toto období definitivně ustaveny rozhodnutím dovolacího soudu.

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.


[1] K. Eliáš, M. Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, Linde Praha, Praha 2001, str. 150.

[2] Je „zajímavé“, že důvodová zpráva k tomuto zákonnému ustanovení je podrobnější a rozsáhlejší než např. i k zásadnímu institutu nabývání od neoprávněného u veřejných seznamů.

[3] Např. čl. 641a Abs. 1 švýcarského občanského zákoníku nebo § 285a rakouského občanského zákoníku.

[4] K. Eliáš a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, Ostrava 2012, str. 226.

[5] K tomu srov. P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1-654), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1746 a násl.

[6] K tomu srov. F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, svazek III., § 419-654, Leges, Praha 2014, str. 228 a násl.

[7] K tomu srov. J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1166-1167.

Go to TOP