Soudní přezkum rozhodčích nálezů: Měly by být české soudy oprávněny k přezkumu aplikace práva rozhodci?

Článek pojednává o široce diskutovaném aspektu rozhodčího řízení ohledně oprávnění soudu meritorně přezkoumávat rozhodčí nález. Po úvodním vymezení rozsahu a základních kategorií soudního přezkumu rozhodčího řízení a rozhodčích nálezů českými soudy, včetně dvou nových speciálních důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu ve spotřebitelských sporech, se článek detailně zabývá věcným přezkumem rozhodčích nálezů soudem. Autor si klade otázku, zda by české soudy měly mít pravomoc věcně přezkoumávat aplikaci práva rozhodci, a odpověď na ni hledá pomocí komparace české a anglické právní úpravy rozhodčího řízení.

Rozsah soudního přezkumu rozhodčího řízení a rozhodčích nálezů

Otázka, do jaké míry by národní státy měly zasahovat do rozhodčího řízení soudním přezkumem věcné stránky věci, je zásadní a pro samotnou existenci rozhodčího řízení ve světě moderního obchodu rozhodující. V rámci vědecké objektivity je nutné uvést, že právní teorie pracuje se dvěma variantami přezkumu rozhodčího řízení soudem.

  • Za prvé se jedná o tezi nulového přezkumu rozhodčího řízení soudem. Ta je založena na argumentu, že v situaci, kdy si strany zvolily soukromý způsob řešení svého sporu namísto veřejného, by soudy neměly hrát žádnou roli, snad kromě zajištění výkonu rozhodčích nálezů a jakýchkoliv práv a povinností, na nichž se strany dohodly. V opačném případě by se jednalo o nezákonný zásah státu do práva účastníků svobodně si upravit své záležitosti.[1]
  • Za druhé se jedná o teorii, že jak soudní, tak rozhodčí řízení jsou způsoby řešení sporů, které závisí na rozhodnutí třetí strany. Spravedlnost diktuje, že při řešení sporů by měla být aplikována jistá pravidla. Vzhledem k tomu, že stát má absolutní kontrolu a dohled nad zajišťováním spravedlnosti, a dále, že spravedlnost je integrální součástí každé civilizované demokratické země, soudy by neměly váhat zasáhnout, pokud je třeba, aby zajistily, že spravedlnosti je dosaženo v soukromém i veřejném způsobu řešení sporů.[2]

Základní kategorie rozsahu soudního přezkumu rozhodčího řízení a rozhodčích nálezů

V praxi má každý stát vlastní koncepci rozsahu pravomoci soudů přezkoumávat proces rozhodčího řízení a rozhodčí nálezy. Kategoricky lze důvody přezkumu pojmout v rámci třech množin. Především se lze na soudu domáhat zrušení (annulment nebo setting aside) rozhodčího nálezu z důvodu nedostatku pravomoci rozhodčího tribunálu, založeného např. na neexistenci nebo neplatnosti rozhodčí doložky.

Zákon o rozhodčím řízení v tomto ohledu koresponduje, až na absenci práva domáhat se zrušení rozhodčího nálezu z obecného důvodu rozporu s veřejným pořádkem, se Vzorovým zákonem UNCITRAL. Ust. § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále „z. r. ř.“, tak nabízí stranám především právo požadovat na soudu zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu. Jedná se o případy nedostatku arbitrability. Soud je povinen rozhodnout o zrušení rozhodčího nálezu podle tohoto ustanovení z úřední povinnosti. Strany se dále mohou domáhat zrušení rozhodčího nálezu z jiných důvodů než nedostatku arbitrability, tj., je-li rozhodčí smlouva z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Již shora jsem poznamenal, že rozhodčí smlouva je právní skutečností upravenou hmotněprávními předpisy. Účastník tedy musí prokázat důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy odkazem na platné a účinné hmotněprávní předpisy, tj. ust. § 37, resp. § 580 o. z.

Pod uvedenou kategorii podřazuje A. Bělohlávek rovněž případy, kdy rozhodčí smlouva vůbec nevznikla, tj. kdy je možné její uzavření považovat za úkon zdánlivý (nicotný), přestože na jejím základě proběhlo rozhodčí řízení a byl vydán rozhodčí nález; a dále případy, kdy bylo o věci již dříve rozhodnuto (existence překážky res iudicata), neboť rozhodčí smlouva již byla konzumována dříve ukončeným řízením, nikoliv však existencí překážky litispendence.[3] Písm. c) ust. § 31 z. r. ř. dále opravňuje účastníky domáhat se zrušení rozhodčího nálezu, zúčastnil-li se rozhodování ve věci rozhodce, který nebyl podle rozhodčí smlouvy ani jinak povolán k rozhodování nebo neměl způsobilost být rozhodcem.

Nad výše uvedené je vhodné poukázat na další dva případy.

Za prvé se jedná o situaci, kdy jedné ze stran nebyla dána možnost aktivně participovat na jmenování rozhodcem.

Za druhé, rozhodce nebyl povolán věc rozhodovat proto, že nebyl pro daný spor jmenován. V daném případě se může jednat o případ, kdy by žalobce změnil po zahájení řízení petit a strana ve zrušovacím řízení namítala, že by daného rozhodce na změněný spor nikdy nejmenovala.[4]

Další množinou důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je porušení procesních pravidel v průběhu rozhodčího řízení. Ust. § 31 z. r. ř. v tomto ohledu nabízí stranám rekurz z důvodů, že rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců. V rozhodčím řízení není neobvyklé se setkat s nesouhlasným názorem jednoho nebo více rozhodců, vždy je však nutné, aby byl nález usnesen (a podepsán) alespoň většinou rozhodců. Pokud rozhodce v průběhu řízení zemře nebo nemůže pro jiné důvody vykonávat svou funkci, musí být jmenován náhradní rozhodce, aby byl rozhodčí nález vždy usnesen většinou rozhodců.

Druhým důvodem v rámci uvedené množiny je situace, kdy straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Jedná se o nejčastěji namítaný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, který ovšem často zakrývá skutečný záměr navrhovatele domáhat se přezkumu rozhodčího nálezu soudem. Smyslem ust. § 31 písm. e) je však napravit naprosto zásadní porušení procesních principů, např. případy, kdy žaloba nebyla žalovanému zaslána nebo doručena na správnou adresu, jestliže straně nebyla dána dostatečná lhůta k vyjádření nebo dostavení se na ústní jednání či provádění důkazu, přičemž rozhodci musí posuzovat místo jednání, zda se jedná o vnitrostátní nebo mezinárodní rozhodčí řízení, jazyk jednání, národnost účastníků, dále pokud rozhodci neprovedli důkaz navržený stranami nebo jestliže za účastníka jednání vystupoval někdo jiný, kdo nebyl k zastupování zmocněn, atd.[5]

Dalším důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu je případ, kdy rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému. N. Rozehnalová u tohoto důvodu zrušení – ohledně nemožného nebo nedovoleného plnění – správně upozorňuje na to, že tento důvod je u vztahů s mezinárodním prvkem vhodný pro odepření uznání a výkonu, ale je naprosto nevhodný pro zrušení rozhodčího nálezu tam, kde se jedná o rozhodčí nález ve sporu s mezinárodním prvkem, zejména když se rozhodovalo podle cizího práva.[6] Daný důvod nelze použít, pokud o některém nároku nebylo rozhodnuto ani pokud rozhodčí nález odsuzuje k plnění požadovanému, avšak v kratší lhůtě.

Konečně, poslední z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je v případě, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.

Podle ust. § 228 odst. 1 o. s. ř. se lze obnovy domáhat tehdy, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl navrhovatel použít v původním řízení, pokud mohou navrhovateli přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Musí se jednat o skutečnosti, které v době řízení objektivně existovaly, avšak strana o nich nevěděla ani vědět nemohla, a které bylo možné v rozhodčím řízení provést. Podle ust. § 228 odst. 1 o. s. ř. se lze obnovy domáhat také tehdy, lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, zejména proto, že nebyly splněny podmínky v ust. § 20 odst. 1 z. r. ř., pokud mohou pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Uvedený důvod je třeba interpretovat restriktivně, jak uvedl např. Nejvyšší soud, podle něhož nelze připustit důkazy, které zde byly již v době řízení před rozhodci, o kterých strana věděla a pouze je třeba nemohla nalézt nebo k nim neměla z jiných důvodů přístup.[7]

Konečně, neplatnosti rozhodčího nálezu se lze domáhat, v několika málo vybraných jurisdikcích, na základě věcného přezkumu s odkazem na chybnou aplikaci právních předpisů rozhodci. Důvod soudního přezkumu rozhodčího nálezu z důvodu chybné aplikace práva si zaslouží zvláštní pozornost, neboť na teoretické úrovni vede k častým debatám o tom, zda by soudní přezkum věcné stránky rozhodčího řízení měl být povolen. Na poli praktickém se pak soudy často setkávají se situacemi, kdy se prohravší strana snaží argumentaci o věcné nesprávnosti rozhodčího nálezu subsumovat pod jeden z důvodů uvedený v zákoně, především pod argument, že straně nebylo umožněno věc před rozhodci projednat. Soudním přezkumem věcné stránky rozhodčího nálezu se tedy autor bude zabývat, pod úhlem pohledu anglické právní úpravy, v bližších souvislostech v následující části.

Měly by mít české soudy pravomoc věcně přezkoumávat aplikaci práva rozhodci?

Na pravomoc soudů meritorně přezkoumávat rozhodčí nálezy lze nahlížet jako na spor mezi principem legality na straně jedné a principy konečnosti, rychlosti, nižších nákladů a smluvní volnosti na straně druhé, přičemž otázka rozsahu soudního přezkumu ohledně aplikace práva rozhodci rozděluje odbornou veřejnost na dvě strany. Na jedné straně stojí právní řády států, včetně práva České republiky, které vycházejí ze Vzorového zákona UNCITRAL. Tyto právní řády přísně odmítají soudní přezkum merita věci proto, že soudní přezkum je omezen na důvody nedostatku pravomoci rozhodčího tribunálu založeného např. na ne­existenci nebo neplatnosti rozhodčí doložky, a dále z důvodů porušení procesních pravidel v průběhu rozhodčího řízení nebo rozporu s veřejným pořádkem. Na straně druhé stojí právo Anglie a Walesu, které v čl. 69 zákona o rozhodčím řízení z roku 1996 opravňuje strany rozhodčího řízení odvolat se k soudu za účelem přezkumu právních otázek.[8]

Otázka rozporu věcného přezkumu rozhodčích nálezů se základními principy rozhodčího řízení

Pro účely posouzení otázky, zda by české soudy měly být oprávněny věcně přezkoumávat rozhodčí nálezy, je nejprve nutné zamyslet se nad tím, zda samotná kompetence věcného přezkumu soudů není v rozporu se smyslem a základními principy rozhodčího řízení. Kvantitativně významně zaznívá ze strany protagonistů přístupu Vzorového zákona UNCITRAL argument, že možnost odvolat se proti rozhodčímu nálezu z důvodu nesprávné aplikace práva rozhodci je v rozporu se základními elementy rozhodčího řízení. V právní doktríně rozhodčího řízení je pevně zakotveno, že strany si volí rozhodčí řízení z důvodu, že rozhodčí řízení nabízí efektivní a rychlý způsob konečného vyřešení sporu. Vskutku, „finalita rozhodčího nálezu“, což je terminus technicus charakterizující nemožnost podat odvolání z důvodu chybné aplikace práva, v anglickém jazyce označovaný pojmem finality, společně se souvisejícími výhodami rychlosti a nižších výdajů, jsou často vyzdvihovány jako hlavní výhody a prvky rozhodčího řízení. Právo dožadovat se věcného přezkumu musí proto logicky kolidovat s principem finality, rychlosti, a nižších nákladů.[9] Podle mého právního názoru je tvrzený argument zastánců Vzorového zákona UNCITRAL založen na teoretických základech a nereflektuje realitu praxe.

Finalita rozhodčího nálezu

Zabývat se finalitou rozhodčího nálezu jakožto hlavním aspektem rozhodčích nálezů znamená zapojit se do „nikdy nekončícího sporu mezi neslučitelným hlavním právním principem, který vyžaduje spravedlnost, i kdyby měla nebesa spadnout, a nižším principem, který vyžaduje ukončení sporu“.[10] Vskutku, přestože idea konečného vyřešení sporu může být atraktivní pro strany sporu, finalita může být univerzálně pozitivním aspektem pouze tehdy, pokud by rozhodci nikdy nepochybili.[11] Nicméně rozhodci, stejně jako kdokoliv jiný, chybovat mohou.[12] Pokud by chyba rozhodců byla v obecně akceptovatelném a předvídatelném rozsahu, strany sporu jsou většinou ochotné tento risk podstoupit. Ovšem hrubou dezinterpretaci smlouvy nebo uložení značně nepřiměřené náhrady škody lze jen stěží přijmout. Takto se nechal slyšet lord Artkin, podle něhož „finalita je sice dobrá věc, ale spravedlnost je lepší“.[13] Spravedlnost přitom nelze vnímat jako nějaký teoretický výmysl právní filozofie. Řádný (fair) a spravedlivý proces nejsou abstraktní pojmy, ale charakteristické znaky spravedlnosti, a proto musí být aplikovány při každém řešení sporu mezi dvěma stranami.[14]

Tato teze byla předmětem několika studií a všechny dospěly ke stejnému závěru. Již v roce 1995 profesoři Hayford a Peeples konstatovali, že experti na řešení obchodněprávních sporů si jsou vědomi, že absence mechanismu k nápravě chybných rozhodnutí je nepřijatelná ve vysoce důležitých sporech. Tento závěr byl krátce nato potvrzen výzkumem, jejž provedl Bühring-Uhle, který zjistil, že odborná společnost se probouzí z nadšení z rozhodčího řízení, neboť třetina z padesáti předních amerických a evropských expertů na sporná řízení věří, že absence věcného přezkumu není výhodou rozhodčího řízení. Podle studie Lipského a Seebera více než polovina z 606 právníků z největších amerických korporací odmítá rozhodčí řízení právě z důvodu, že se nelze dovolat nápravy zásadních hmotněprávních pochybení. Ve stejném duchu argumentovali Rigner a Seidel, podle nichž se obchodníci a právníci začínají obávat rozhodčího řízení jako nespolehlivého způsobu řešení sporu. Rovněž tak Thomas Klitgaard konstatoval, že finalita a rychlost rozhodčího řízení jsou přednosti rozhodčího řízení, ale pouze tehdy, pokud spor vyhrajete. Přestanou být hodnotou rozhodčího řízení, pokud rozhodci udělají základní hmotněprávní chybu.

Finalita by nepochybně byla výhodou, pokud by však rozhodci nikdy neudělali chybu, což je nepochybně požadavek, kterého nelze při řešení sporů nikdy dosáhnout. Důvod je především ten, že rozhodčí řízení jsou začasté nesmírně komplexní, zejména pokud se jedná o mezinárodní rozhodčí řízení, mnohdy zahrnující rozličné právní principy, četné právní předpisy a složité skutkové posuzování věci. Pokud bude hodnota předmětu sporu příliš vysoká, strany se raději rozhodčímu řízení vyhnou, neboť nemohou riskovat, že se proti chybě rozhodců nebudou moci bránit.[15]

Chyba při aplikaci práva může u rozhodců vzniknout častěji než u soudců, neboť oproti soudcům rozhodci nemají povinnost být, a ani často nejsou, právně vzděláni. Jen stěží lze zejména od laiků, kteří nemají právní základy a nejsou kontinuál­ně vzděláváni, očekávat, že budou schopni hlubokomyslně a důsledně aplikovat právo ve složitých případech. Nemluvě přitom o intelektu, kreativitě a právních schopnostech interpretovat, aplikovat a zejména konstituovat právo způsobem, který povede k rozvoji obchodního práva. Poukázat lze v této souvislosti na relativně nedávnou nevídanou expanzi rozhodčího řízení v České republice, při níž rozhodčí řízení přitahovalo pozornost mnoha spekulantů odlišných profesí a původu, což v důsledku vedlo až ke zneužívání rozhodčího řízení na úkor spotřebitelů, a to v takovém rozsahu, že byl nezbytný zásah státu ve formě zásadní novelizace z. r. ř. Pokud by však zákon umožňoval soudní přezkum v limitovaných případech hmotněprávních pochybení, nepochybně by rozhodci, s vědomím, že jejich rozhodnutí mohou být soudně přezkoumána, byli více přesní a důslední při aplikaci práva.[16]

Za zmínku v souvislosti s absencí právního vzdělávání rozhodců, což v důsledku může vést k jejich nesprávné aplikaci práva, nepochybně stojí fakt, že rozhodci jsou často voleni z důvodu jejich specifických technických znalostí a zkušeností, je-li předmět sporu technického charakteru. Zatímco tedy takto zvolený rozhodce může rozumět technickým aspektům sporu, z toho samého důvodu daný rozhodce nebude významný právník. Argumentací ad fortiori bychom mohli dokonce tvrdit, že by to bylo v rozporu se samotným principem rozhodčího řízení odkázat řešení sporu na osoby, které nejsou experty ve svém oboru, tj. v oboru práva.[17] Poukázat lze kupř. na rozhodčí řízení sporů z mezinárodní přepravy, k jejichž rozhodování jsou často povoláváni experti v námořní přepravě, z důvodu jejich znalostí a zkušeností v této technicky náročné a specifické oblasti přepravy zboží. Pokud však v průběhu rozhodčího řízení, tj. poté, co je již rozhodčí tribunál sestaven, vyvstane složitá právní otázka, nebudou o ní rozhodovat experti na právo. Následkem toho skutečnost, že právní otázky nejsou rozhodovány právními experty, podkopává jeden z hlavních účelů rozhodčího řízení, tedy řešit spory odborníky v dané oblasti. V tomto duchu argumentoval již v roce 1922 lord Justice Scrutton, podle něhož v situacích, v nichž rozhodují o právních otázkách osoby, které neprošly řádným právním tréninkem, je vysoká pravděpodobnost, že pochybí.

Rozčarování z rozhodčího řízení z důvodu absence ochrany proti hmotněprávním chybám rozhodců souvisí s problematikou nepředvídatelnosti rozhodčích nálezů. Odborná obchodní veřejnost si začíná uvědomovat, že bez možnosti práva na hmotněprávní přezkum rozhodčích nálezů může být výsledek rozhodčího řízení vysoce nepředvídatelný. Rozhodčí řízení tak může mít na strany právě opačný efekt, neboť pro nedostatek důvěry v to, že rozhodčí nález bude objektivní, předvídatelný a správný, se strany smlouvy raději rozhodčímu řízení vyhnou.[18] I v tomto případě platí, že problematika nepředvídatelnosti rozhodčího nálezu může mít malý význam v nikterak důležitých sporech; pokud však je hodnota sporu ohromná, absenci právního přezkumu rozhodčího nálezu nelze z obchodního hlediska tolerovat.

Argumentace proti finalitě však tímto není vyčerpána. Absence věcněprávního přezkumu není vždy zárukou konečného vyřešení věci. Prohravší strana často napadá rozhodčí nález z jiných důvodů, přičemž pravý záměr odvolání – požadavek hmotněprávního přezkumu – zastírá argumentací porušení procesních předpisů, např. tvrzením, že předmět rozhodčího nálezu nespadá pod rozsah žaloby. Strana rozhodčího řízení, která vyhrála, je tedy i přes konečnost rozhodčího nálezu zatažena do následných soudních řízení. Podstatný je rovněž argument, že před výkonem rozhodčího nálezu musí soudy státu, v němž je vykonáván, rozhodčí nález uznat. Čl. 5 Newyorské úmluvy stanoví důvody, na jejichž základě může být rozhodčí nález napadán, v důsledku čehož vydání rozhodčího nálezu může být prvním článkem v řetězci soudních řízení v několika jurisdikcích, v nichž má prohravší strana majetek.[19]

Podle tohoto nahlížení by bylo možné mezitímně uzavřít, že finalita je spíše nevýhoda než výhoda, která odrazuje strany od volby rozhodčího řízení.[20] Finalitu lze proto považovat spíše za sekundární výhodu v důležitých a hodnotných rozhodčích řízeních, pokud ji za výhodu lze vůbec považovat.

Svobodná vůle účastníků řízení

Tématem svobodné vůle účastníků řízení se dostáváme ke druhému argumentu zastánců absence meritorního přezkumu rozhodčích nálezů ve smyslu Vzorového zákona UNCITRAL, podle nichž je odvolání proti hmotněprávnímu posouzení věci v rozporu s principem smluvní volnosti stran upravit si rozhodčí řízení dle svých potřeb a zároveň brání užití specializovaných rozhodčích pravidel.[21] Tento argument však zcela opomíjí variantu, kdy zákon umožní meritorní přezkum rozhodčích nálezů, pokud si strany nedohodnou jinak. Strany rozhodčí smlouvy mají volnost se rozhodnout, zda si mohou dovolit riziko nesprávného rozhodčího nálezu; pokud si toto riziko dovolit nemohou, záleží na svobodné vůli účastníků, zda kompetenci meritorního přezkumu soudům ponechají. Tato varianta, implementovaná do anglického práva, podle mého právního názoru spíše maximalizuje svobodnou vůli účastníků řízení tím, že jim umožňuje meritorní přezkum vyloučit, či nikoliv. Nutno dodat, že z rozhodčí smlouvy musí být jasné, zda strany mají zájem ponechat možnost hmotněprávního přezkumu rozhodčího nálezu, či nikoliv. Pouhé ustanovení, že rozhodčí nález je konečným a závazným rozhodnutím, nevylučuje právo se proti rozhodnutí meritorně odvolat.[22] Naproti tomu vyloučení odvolání z právních důvodů lze učinit i volbou Rozhodčích pravidel ICC nebo LCIA.

S rozborem svobodné vůle účastníků řízení upravit si proces rozhodčího řízení dle vlastní vůle se na druhém místě vnucuje argument, že zatímco mnoho stran svobodně volí rozhodčí řízení namísto soudního řízení, ve světě byznysu se vyskytují i situace, kdy strany jsou buďto k volbě rozhodčího řízení donuceny z důvodu chybějícího jiného přijatelného alternativního způsobu řešení sporů, nebo pokud rozhodčí řízení požaduje dominantní smluvní strana. Preference pro rozhodčí řízení tak nemá nic společného s výhodami, jako je např. možnost upravit si detaily rozhodčího procesu. Za takové situace nepochybně obě strany, nebo alespoň strana slabší, která nemá jinou možnost než akceptovat rozhodčí řízení jako způsob řešení daného sporu, ocení záruku soudního přezkumu právních pochybení rozhodců. Uvedené tvrzení potvrzuje několik případů, kdy si strany rozhodčí smlouvy dobrovolně ujednaly soudní přezkum merita rozhodčího nálezu.[23] Taková ujednání často obsahují možnost dovolávat se soudního dohledu nad chybami v právu, chybami ve zjištění skutkového stavu věci, anebo obojího.[24]

Uvedené vede k zajímavé právněteoretické úvaze o tom, kam až sahá autonomie vůle účastníků. Přesněji řečeno, zda úprava rozhodčí smlouvy do té míry, že strany rozšíří rozsah soudního přezkumu rozhodčího nálezu ultra vires mimo kompetence stanovené zákonem, je výkonem autonomie vůle stran. Autonomie vůle originárně znamená oprávnění stran dohodnout se na volbě hmotněprávních a procesních předpisů. Rozšíření zákonné kompetence soudu o meritorní přezkum rozhodčích nálezů je však diametrálně odlišná věc. Ve Spojených státech, kde se uzavírá převážná část těchto rozšířených rozhodčích smluv, existují na tuto problematiku dva opačné právní názory.[25] Naproti tomu v Evropě není ohledně rozsahu autonomie vůle sporu. Tak např. pařížský odvolací soud se nechal slyšet, že Newyorská úmluva a Civil Code zcela limitují smluvní volnost v oblasti soudní jurisdikce.[26] Ve Švýcarsku vylučuje rozšíření kompetence soudu čl. 192 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém.[27] O právní úpravě v Anglii a Walesu bude pojednáno níže. V německém ani českém zákoně o rozhodčím řízení tuto pravomoc stran nenalezneme.

Rychlost rozhodčího řízení

Třetím argumentem proti hmotněprávnímu přezkumu je argumentace snahou o urychlení vyřešení sporu. Primárním teoretickým účelem rozhodčího řízení je vskutku nabídnout stranám rychlejší způsob vyřešení sporu tím, že se vyhnou zdlouhavým soudním řízením. Nicméně, teorie rychlosti nepochybně neznamená, že strany sporu mají v úmyslu urychlit vyřešení sporu na úkor přesnosti a spravedlnosti. Jsem toho názoru, že za zákonný rozhodčí nález lze považovat pouze ten nález, který je výsledkem řádné, resp. spravedlivé (fair) aplikace práva. Z tohoto úhlu pohledu by měl být aspekt rychlosti vnímán jako snaha vyhnout se zdlouhavým řízením při zachování legitimity rozhodčího nálezu. Cílem a smyslem rozhodčího řízení je totiž nepochybně získat spravedlivé rozhodnutí nezávislým tribunálem bez zbytečných průtahů.[28]

Pod tíhou této argumentace by tedy rychlost rozhodčího řízení neměla být vnímána jako nejvyšší cíl rozhodčího řízení. Spíše by měla existovat rovnost mezi rozhodnutím sporu bez nepotřebného plýtvání časem na straně jedné a dosažením správného a zákonného rozhodčího nálezu na straně druhé, čehož lze dosáhnout právě přiměřeným zákonným přezkumem rozhodčích nálezů. Lze tedy mezitímně uzavřít, že teoretický koncept rychlosti rozhodčího řízení opomíjí, resp. vyžaduje požadavek stran dosáhnout spravedlivého rozhodčího nálezu.

Snaha o ušetření nákladů při řešení sporu

Diskusi o argumentech podporujících tezi o nemožnosti domáhat se věcného přezkumu zakončujeme pojednáním o snaze ušetřit náklady při řešení sporu. Námitka rychlosti rozhodčího řízení souvisí s požadavkem na nižší náklady při řešení sporu, kterých lze podle odpůrců soudního přezkumu údajně dosáhnout tím, že se řešení sporu omezí na jednoinstanční řízení před rozhodci. Uvedený požadavek na ušetření nákladů je ovšem zanedbatelný při riziku nesprávné aplikace práva v průběhu řešení vysoce hodnotných obchodních sporů. Tázat se dokonce lze, zda vůbec můžeme uvažovat o ušetření nákladů, neboť je již obecně akceptovatelné tvrzení, že rozhodčí řízení mohou být, a často také jsou, dražším způsobem řešení sporů než řízení vedené před obecnými soudy. Důvodem vyšších nákladů rozhodčího řízení jsou často vysoké poplatky účtované rozhodci a rozhodčími institucemi, náklady na pronájem místností pro vedení jednání apod. Takto nahlíženo by bylo kontraproduktivní vést drahé rozhodčí řízení a nebýt přitom chráněn proti chybným hmotněprávním závěrům rozhodců.

Anglický přístup k soudnímu přezkumu aplikace práva rozhodci 

Závěry v předchozí kapitole ukazují, že odvolání proti meritu rozhodčího nálezu není v rozporu s principy rozhodčího řízení. V pojednání o otázce, zda by české soudy měly být oprávněny k přezkumu aplikace práva rozhodci, se dostáváme k právní úpravě soudního přezkumu v Anglii a Walesu, kterou považuji za modelový případ.

Již od počátku moderní anglické právní úpravy rozhodčího řízení, před více než šedesáti lety, měli angličtí soudci širší kompetence zasahovat do rozhodčích řízení, a to z titulu přezkumu tzv. „chyby rozhodčího nálezu“ (error on the face of the award)[29] podle rozhodčího zákona z roku 1950. V důsledku zneužívání soudního přezkumu rozhodčích nálezů stranami rozhodčího řízení a pod vlivem moderní mezinárodní teorie rychlosti a konečnosti rozhodčích nálezů však vyvstal v Anglii a Walesu požadavek na omezení pravomoci soudů. Poukázat lze kupř. na rozhodnutí lorda Diplocka ve věci Nema case, v němž argumentoval, že strany sporu by měly akceptovat rozhodnutí rozhodčího tribunálu, který si sami zvolily.[30] Postupem času tak sice došlo pod vlivem mezinárodních předpisů o rozhodčím řízení a Vzorového zákona UNCITRAL k zásadnímu omezení kompetence soudů, idea limitovaného soudního dozoru aplikace práva rozhodci však přetrvala do současnosti. Dovolání se meritorního přezkumu bylo nicméně podmíněno splněním několika přísných procesních podmínek.

Jedná se především o předpoklad, aby právní otázka, která by měla být podrobena soudnímu přezkumu, zásadním způsobem zasahovala do práv účastníků řízení. Tato právní otázka, jejíž soudního přezkumu se strana domáhá, by měla být zároveň totožná s právní otázkou, o které rozhodoval rozhodčí tribunál.[31] Významnou procesní podmínkou soudního přezkumu je dále to, že předmětná právní otázka skutečně směřuje na posouzení práva, a nikoliv skutkového posouzení věci; jinými slovy, odvolatel nesmí předstírat, že se jedná o právní otázku, ačkoliv se domáhá přezkumu skutkové stránky věci.[32] Aby se jednalo o otázku práva přijatelnou pro soudní přezkum, právní závěr, kterého rozhodci dosáhli aplikací práva na zjištěný skutkový stav, musí být nad rámec právního závěru, kterého by rozhodci mohli dosáhnout, pokud by právo řádně aplikovali.[33] Stručně řečeno, právní chyba musí vzniknout z nesprávné aplikace práva. Další podmínkou soudního přezkumu je, že se jedná o zřetelně chybnou aplikaci práva nebo o situaci, kdy daná právní otázka má zásadní právní význam a je předmětem vážných pochybností. A konečně, soudci by se měli rovněž zamyslet nad tím, zda jejich zásah do rozhodčího nálezu je vhodný a ospravedlnitelný.[34]

Proces odvolání je podle anglické právní úpravy navíc dvoufázový.[35] Odvolatel je povinen nejdříve podat žádost o povolení k odvolání (an application for leave to appeal) podle čl. 69 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení z roku 1996, v níž identifikuje právní otázku, která by měla být předmětem soudního přezkumu, a uvede důvody, pro které by mělo být odvolání povoleno. Soud poté, většinou bez nařízení ústního jednání, rozhodne, zda podání odvolání povolí, či nikoliv.

Rozšíření pravomoci českých soudů k meritornímu přezkumu rozhodčích nálezů

Přestože měl Vzorový zákon UNCITRAL značný dopad na anglický zákon o rozhodčím řízení z roku 1996 v oblasti soudního přezkumu rozhodčích nálezů, tento zákon vykrystalizoval v normu, která by podle mého názoru mohla sloužit jako modelový předpis i pro českou právní úpravu soudního přezkumu rozhodčích nálezů soudem. Anglická varianta soudního přezkumu nabízí širokou diskreci stran rozhodnout, zda si meritorní přezkum rozhodčích nálezů přejí zachovat, či nikoliv. Zde je nutné podotknout, že se jedná o jednu z dalších odlišností anglického práva, díky které si vybudovalo světové prvenství na poli mezinárodního obchodu.[36]

Hodnotová a ideová podstata tohoto práva nicméně spočívá v něčem jiném než pouze v oprávnění stran odvolat se proti rozhodčímu nálezu z důvodu chybné aplikace práva. Tento aspekt anglického práva je základem pro symbiotickou interakci a pojítko mezi soukromým rozhodčím řízením a soudy, které v důsledku vede k rozvoji anglického obchodního práva, rozhodčího řízení a praxe rozhodců.[37] Předmětná idea vyplývá z imanentní snahy anglických soudců o přesnou aplikaci a rozvoj anglického práva a prosazování spravedlnosti. Kontinuální interakce mezi obchodní praxí, rozhodčím řízením a soudy vede ke konstantnímu vývoji obchodního práva a vydávání moderních soudních rozhodnutí, která reflektují neustále se vyvíjející a měnící obchodní praktiky.

Uvedené přispívá i k vyšší právní jistotě stran rozhodčího řízení, a tím k rozvoji rozhodčího řízení, neboť nedostatek předvídatelnosti rozhodčích nálezů obchodníky od volby rozhodčího řízení, jak ukázáno shora, odrazuje. Ostatně právě právní jistota a reflexe moderních technologických a obchodních praktik anglickými soudy jsou jedny z důvodů, pro které světový byznys upřednostňuje anglické obchodní právo oproti jiným právním předpisům. Uzákonění meritorního přezkumu neznamená, že by každý rozhodčí nález, proti kterému se strany odvolají, musel být předmětem hmotněprávního přezkumu. Záleželo by vždy na diskreci soudu, zda dospěje k závěru, že právní přezkum daného rozhodčího nálezu je žádoucí a že by prohravší strana utrpěla značnou újmu, pokud by nebyl přezkum rozhodčího nálezu soudem povolen.[38]

Závěr 

Na základě shora uvedeného dospívám k závěru, že české právo by mělo následovat anglický přístup k věcněprávnímu přezkumu rozhodčích nálezů obecnými soudy a umožnit stranám rozhodčího řízení, aby si určily, v jakém rozsahu a za jakých podmínek by měl být jejich rozhodčí nález předmětem soudního přezkumu. Koneckonců, rozhodčí řízení je produktem smlouvy mezi stranami a tato změna by stranám zaručila absolutní smluvní autonomii v oblasti rozhodčího řízení.

JUDr. Filip Čeladník, Ph.D., LL.M., působí jako advokát v Londýně.


[1] Lord Saville: Denning Lecture, 1995, Arbitration and the Courts, str. 157.

[2] Tamtéž. Uvedený argument lorda Saville ve mně evokuje citát R. Iheringa, podle kterého meč bez vah jest holé násilí, váhy bez meče jest malomocné právo. Obojí patří k sobě a dokonalý právní stav panuje jenom tam, kde síla, jakou spravedlnost vládne mečem, vyrovná se dovednosti, jakou zacházet umí s vahami.

[3] Více viz A. Bělohlávek: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1089-1091.

[4] Tamtéž, str. 1093.

[5] Více tamtéž, str. 1095-1099.

[6] N. Rozehnalová: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, ASPI Publishing, Praha 2002, str. 185.

[7] Rozsudek NS ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo  310/2007.

[8] Čl. 69 Arbitration Act 1996 zní následovně: „Unless otherwise agreed by the parties, a party to arbitral proceedings may (upon notice to the other parties and to the tribunal) appeal to the court on a question of law arising out of an award made in the proceedings.“

[9] H. R. Dundas: Appeals on question of law: section 69 revitalised, Arbitration, 172 (2004).

[10] F. Russell, A. Walton, M. Vitoria: Russell on the law of arbitration, Indiana University (1982).

[11] W. H. Knull, N. D. Rubins: Betting the Farm on International Arbitration: Is it Time to Offer and Appeal Option? The American Review of International Arbitration, (2000), str. 531-576.

[12] S. P. Younger: Agreements to Expand the Scope of Judicial Review of Arbitration Awards, Albany Law Review, 241 (1999).

[13] Ras Behari Lal v. The King-Emperor (1993) 50 T.L.R. 1.

[14] Indian Oil Corp Ltd v. Coastal (Bermuda) Ltd (1990) 2 Lloyd’s Rep. 407 at 414, col. 2, at 415, col. 1.

[15] Op. cit. sub 11.

[16] J. Lurie: Court Intervention in Arbitration: Support or Interference? Arbitration (2010).

[17] Srov. R. Finc: London: still the cornerstone of international commerical arbitration and commercial law? Arbitration (2004).

[18] S. A. Hochman: Judicial Review to Correct Arbitral Erroer: An Option to Consider, Ohio S. J. on Disp. Resol., 104 (1997).

[19] Op. cit. sub 11.

[20] J. M. Ringer, M. L. Seidel: Judicial Review Clauses in Transnational Arbitration Agreements, Inside Litigation, 6 (1998).

[21] Srov. např. E. Gloster: Attempts to Thwart the Arbitration Process: Current Examples of How the Court Makes Parties Stick to Their Agreement to Arbitrate, Arbitration (2007).

[22] Al Hadha Trading Co v. Tradigrain SA and ORS (2002) 2 Lloyd’s Rep. 512.

[23] L. Montgomery: Expanded Judicial Review of Commercial Arbitration Awards: Bargaining for the Best of Both Words, University of Cincinnati Law Review, 530 (2000).

[24] LaPine Tech. Corp. v. Kyocera Corporation, 130 F.3d 884 (9th Cir. l997).

[25] Gateway Techs, Inc. V. MCI Telecomm. Corp, 64 F.3d 993 (5th Cir. 1995).

[26] Societe Binate Maghreb v. Soc Screg Routes (1990 Rev. Arb. 863).

[27] Op. cit. sub 11.

[28] J. Hill: Onward Appeals Under the Arbitration Act 1996, Civil Justice Quartely (2012).

[29] T. Dedezade: Are you in? Or are you out? An Analysis of Section 69 of the English Arbitration Act 1996: Appeals on a question of law, 2006.

[30] Pioneer Shipping Ltd v. BTP Tioxide Ltd (1982) AC 724.

[31] Mary Harvey v. Motor Insurer’s Bureau QBD (Merc) (Manchester), Claim No: 0MA40077, 21 December 2011.

[32] Surefire Systems Ltd v. Guardian ECL Ltd (2005) BLR 534.

[33] Op. cit. sub 31.

[34] India Steamship Co Ltd v. Arab Potash Co Ltd, unreported, Colman J, 12 December 1997.

[35] Čl. 69 odst. 6 zákona o rozhodčím řízení z roku 1996.

[36] V. Veeder: Commercial Law Perspectives and Practice, Butterworths (Mistelis ed, 2006).

[37] Tamtéž.

[38] HOK Sport Ltd v. Aintree Racecourse Ltd (2003) BLR 155.

Go to TOP