Disciplinární sankce uložené z důvodu porušení povinností při výkonu profese je nutné odlišovat od trestněprávních sankcí. Sankce uložené „malé skupině jednotlivců se speciálním postavením“ nespadají do trestněprávní roviny ve smyslu čl. 7 Úmluvy. Čl. 8 Úmluvy se rovněž vztahuje na profesní aktivity, aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy lze uznat, pouze pokud stěžovatel přesvědčivým způsobem prokáže, že důsledky sankcí jsou velmi závažné a zasahují do jeho soukromého života obzvláště významným způsobem. Stěžovateli, který byl potrestán v disciplinárním řízení Mezinárodní federací fotbalových asociací (FIFA) k několikaletému zákazu činnosti a pokutě, přičemž sankce potvrdil Arbitrážní soud pro sport (CAS) a následně švýcarský Federální soud, se dostalo dostatečných institucionálních záruk.

Rozhodnutí ESLP ze dne 11. 2. 2020 ve věci Platini v. Švýcarsko, stížnost č. 526/18

Shrnutí fakt:

Stěžovatel je bývalým profesionálním fotbalovým hráčem, bývalým prezidentem Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) a viceprezidentem Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA). V roce 2015 FIFA zahájila proti stěžovateli disciplinární řízení ohledně převzetí dvou milionů švýcarských franků, které stěžovatel obdržel v roce 2011 za poradenskou činnost za období 1998-2002, a to na základě ústně uzavřené dohody s prezidentem FIFA. Etická komise FIFA stěžovatele potrestala osmiletým zákazem činnosti v oblasti fotbalu na národní a mezinárodní úrovni a pokutou ve výši osmdesáti tisíc švýcarských franků. Sankci potvrdil odvolací výbor FIFA, který snížil dobu zákazu činnosti na šest let.

Stěžovatel podal stížnost k Arbitrážnímu soudu pro sport (CAS). V odvolání namítal především, že ustanovení Etického kodexu FIFA, která byla v jeho případě aplikována, nebyla aplikovatelná v rozhodné době a dále, že uložené sankce byly nepřiměřené. CAS zamítl jeho stížnost, avšak snížil dobu zákazu činnosti ze šesti let na čtyři roky a výši pokuty z osmdesáti tisíc na šedesát tisíc švýcarských franků. Stěžovatel podal do nálezu CAS odvolání ke švýcarskému Federálnímu soudu, který nález CAS potvrdil, přičemž konstatoval, že s ohledem k věku stěžovatele (61 let v roce 2015) délka zákazu činnosti není nepřiměřená.

Předmět stížnosti:

Stěžovatel namítal: a) porušení čl. 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces), které mělo spočívat v tom, že jak disciplinární řízení, tak řízení před CAS nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu ve smyslu tohoto ustanovení (konkrétně např., že CAS rozhodoval na základě důkazů, které byly shromážděny nezákonným způsobem; že existovalo podezření na závislost orgánů FIFA s jurisdikční pravomocí, které ve věci rozhodovaly, na výkonných orgánech FIFA; že lze pochybovat o nezávislosti CAS na exekutivních orgánech FIFA vzhledem k tomu, že FIFA pravidelně CAS finančně podporuje; že v rámci procesu nebyla respektována práva obhajoby); b) porušení čl. 7 Úmluvy (uložení trestu jen na základě zákona) z důvodu retrospektivní aplikace právních předpisů vzhledem k tomu, že předpisy právně účinné v relevantním období mezi lety 2007 a 2011 nebyly orgány FIFA aplikovány; c) porušení čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), jelikož čtyřletý zákaz činnosti mu bránil ve výkonu profesních aktivit spojených s fotbalem.

Rozhodnutí ESLP:

• K namítanému porušení čl. 6 Úmluvy ESLP připomněl, že pro splnění podmínek přijatelnosti stížnosti ve smyslu čl. 35 Úmluvy jakákoliv námitka předložená ESLP by měla být nejdříve vznesena před příslušnými vnitrostátními soudy (Gäfgen v. Německo [GC], 1. 6. 2010). V daném případě stěžovatel uplatnil u švýcarského Federálního soudu pouze námitky ohledně arbitrárnosti a nespravedlivosti arbitrážního nálezu. Ohledně spravedlivosti procesu stěžovatel nic nenamítal. Ostatní námitky, které předložil ESLP ve své stížnosti, před švýcarským Federálním soudem neuplatnil: nezákonnost důkazů použitých CAS, podezření na podřízenost orgánů FIFA s jurisdikční pravomocí výkonným orgánů FIFA, nerespektování práv obhajoby, nespravedlivost řízení. ESLP proto zamítl stížnost na porušení čl. 6 Úmluvy pro nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků.
• Ohledně namítaného porušení čl. 7 Úmluvy ESLP nejdříve zjišťoval, zda uložené sankce měly povahu trestu (autonomního pojmu) ve smyslu čl. 7 Úmluvy. Východiskem pro určení toho, zda sankce měly povahu „trestu“, je otázka, zda jim předcházelo odsouzení za spáchání „trestného činu“. Další otázky, které mohou být v tomto ohledu relevantní, jsou: povaha a účel sankce, její kvalifikace podle vnitrostátního práva, její závažnost nebo řízení, v jehož rámci byla sankce uložena (k pojmu „trest“ viz Welch v. Spojené království, 9. 2. 1995; Jamil v. Francie, 8. 6. 1995; Sidabras a Džiautas v. Litva, 1. 7. 2003; Bayer v. Německo, 16. 7. 2009). S ohledem ke stávající judikatuře (Oleksandr Volkov v. Ukrajina, 27. 5. 2013) ESLP konstatoval, že disciplinární sankce uložené z důvodu porušení povinností při výkonu profese je nutné odlišovat od trestněprávních sankcí. Sankce uložené „malé skupině jednotlivců se speciálním postavením“ (viz srov. Matyjek v. Polsko, 24. 4. 2007) nespadají do trestněprávní roviny ve smyslu čl. 7 Úmluvy.[1]

Stěžovateli, vysoce postavenému představiteli FIFA, byly uloženy disciplinární sankce na základě Etického kodexu FIFA a disciplinárních pravidel FIFA. Sankce byly uloženy orgány FIFA s jurisdikční pravomocí (etickou komisí a odvolací komisí). Jednalo se tudíž o sankce uložené členovi relativně malé skupiny jednotlivců, kteří mají speciální postavení a kteří podléhají specifickým pravidlům. Sankce uložené stěžovateli nebyly trestem, a stěžovatel se proto nemůže dovolávat ochrany čl. 7 Úmluvy. ESLP shledal stížnost nepřijatelnou z důvodu její neslučitelnosti ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.

• K namítanému porušení čl. 8 Úmluvy ESLP připomněl, že „soukromý život“ je široký pojem, který zahrnuje právo na osobní rozvoj a právo na zakládání a udržování vztahů s jinými osobami (viz např. Evans v. Spojené království, 10. 4. 2007). Čl. 8 Úmluvy se rovněž vztahuje na profesní aktivity (viz např. Fernández Martínez v. Španělsko [GC], 12. 6. 2014; Bărbulescu v. Rumunsko [GC], 5. 9. 2017; Denisov v. Ukrajina [GC], 25. 9. 2018; López Ribalda a další v. Španělsko [GC], 17. 10. 2019). V daném případě byly sankce stěžovateli uloženy na základě jeho jednání při výkonu profesní činnosti, tedy v rámci jeho profesního života, který nikterak nesouvisel s jeho soukromým životem. ESLP však připustil, že na jeho soukromý život měly negativní dopad, který dosáhl určitého stupně závažnosti.

ESLP uvedl, že aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy v daném případě lze uznat, pouze pokud stěžovatel přesvědčivým způsobem prokáže, že důsledky sankcí jsou velmi závažné a zasahují do jeho soukromého života obzvláště významným způsobem (Denisov v. Ukrajina [GC], 25. 9. 2018, § 116). Vzhledem ke specifické situaci stěžovatele byl stupeň závažnosti dosažen, a čl. 8 Úmluvy je tudíž aplikovatelný. Stěžovatel strávil celou svoji profesní kariéru v oblasti fotbalu, který byl jeho jediným zdrojem příjmů, jehož byl uloženou sankcí zbaven. Vzhledem k rozsahu sankce byla tato způsobilá stěžovateli bránit v rozvoji sociálních vazeb s jinými osobami. Navíc jeho pověst v důsledku sankce utrpěla ve smyslu „určité stigmatizace“.

Vzhledem k tomu, že sankce byly uloženy soukromoprávní asociací založenou podle švýcarského práva (FIFA), a nikoliv státem, ESLP shledal nezbytným stížnost posoudit z hlediska pozitivních závazků Švýcarska ve vztahu k čl. 8 Úmluvy (López Ribalda a další v. Španělsko [GC], 17. 10. 2019). ESLP se zabýval tím, zda Švýcarsko splnilo svou pozitivní obligaci chránit právo stěžovatele na respektování jeho soukromého života ve vztahu k sankcím uvaleným FIFA, zejména zda stěžovatel disponoval dostatečnými institucio­nálními a procesními zárukami. V této souvislosti ESLP konstatoval, že stěžovatel si svobodně zvolil kariéru v oblasti fotbalu nejdříve jako profesionální hráč a posléze jako funkcionář fotbalových asociací, soukromoprávních asocia­cí, které přímo nepodléhají Úmluvě. Ačkoliv taková kariéra nabízí řadu privilegií a výhod, zároveň obnáší vzdání se určitých práv na základě uzavřených kontraktů. Z hlediska Úmluvy je smluvní vzdání se práv akceptovatelné, pouze pokud k němu došlo na základě svobodného souhlasu.

Na rozdíl od případu Mutu a Pechstein (Mutu a Pechstein v. Švýcarsko, 2. 10. 2018) stěžovatel před ESLP nenamítal, že by podepsal rozhodčí doložky pod nátlakem. Stěžovatel se svobodně vzdal určitých práv tím, že podepsal rozhodčí doložky, a vzdal se tak možnosti předložit spor obecnému vnitrostátnímu soudu. Měl však možnost odvolat se do rozhodnutí FIFA k CAS, který byl ESLP uznán za nezávislý a nestranný tribunál ve smyslu čl. 6 Úmluvy ve věci Mutu a Pechstein v. Švýcarsko. CAS jeho nález o šedesáti třech stranách, ve kterém potvrdil a zároveň snížil dobu trvání sankce, řádně odůvodnil a vyjádřil se ke všem stěžovatelovým námitkám. CAS mj. uvedl, že čtyřletý zákaz profesní činnosti je oprávněný zejména s ohledem jak k vysoké závažnosti skutku, tak k seniorní pozici, kterou stěžovatel zastával ve FIFA v době spáchání skutku, a dále také k potřebě napravit reputaci fotbalu a FIFA. Kromě toho švýcarský Federální soud, ke kterému se stěžovatel odvolal, nález CAS potvrdil a shledal, že sankce byla odůvodněná a řádně zdůvodněná. Stěžovateli se tudíž dostalo dostatečných institucionálních a procesních záruk jak před arbitrážním tribunálem (CAS), tak před tribunálem státním (Federální soud).

ESLP uzavřel, že závěry těchto soudních tribunálů nevykazují známky arbitrárnosti a že sledují nejenom legitimní cíl potrestat spáchaný čin, ale také cíl ve veřejném zájmu, kterým je náprava reputace fotbalu a FIFA. ESLP dospěl k závěru, že Švýcarsko dodrželo své závazky podle čl. 8 Úmluvy, a stížnost na porušení čl. 8 Úmluvy zamítl jako zjevně neopodstatněnou.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.

[1]  Čl. 7 Úmluvy:

„1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možné uložit v době spáchání trestného činu.

2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.“