Vyhoštění migrantů, kteří se pokoušeli o nelegální vstup do země, nezakládá porušení práva na zákaz kolektivního vyhoštění cizinců.

Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 13. 2. 2020 ve věci N. D. a N. T. v. Španělsko [GC], stížnosti č. 8675/15 a 8697/15

Shrnutí fakt:

Případ se týkal dvou osob ze dvou afrických zemí (Mali a Pobřeží slonoviny), které se pokusily v srpnu 2014 vstoupit na španělské území tak, že přelezly plot, který obklopuje španělskou enklávu Melilla na severoafrickém pobřeží. První ze stěžovatelů měl údajně opustit Mali z důvodu vojenského konfliktu, přičemž se přes Mauritánii a Alžírsko dostal do Maroka, kde setrvával v táboře pro migranty nedaleko hranic s Melillou. Druhý stěžovatel měl rovněž pobývat ve stejném táboře pro migranty. Španělské orgány vystavěly kolem autonomního města Melilla třináctikilometrovou bariéru skládající se ze tří paralelních plotů. Mezi čtyřmi hraničními přechody nacházejícími se podél plotů hlídkují příslušníci Guardia Civil, aby zamezili nelegálnímu vstupu na území, vzhledem k tomu, že zejména osoby ze subsaharské Afriky podnikají časté pokusy o narušení hraničních plotů.

Stěžovatelé se pokusili překonat plot časně zrána v rámci pětisetčlenné skupiny. I přes zásah marocké policie se přibližně jednomu stu migrantů podařilo překonat vnější plot, z nichž pouze několika se podařilo přelézt také vnitřní plot a dostat se na španělské území, kde se střetli s příslušníky Guardia Civil. Zbytek migrantů zůstal sedět na vrchu vnitřního plotu. Příslušníci Guardia Civil jim pomáhali slézt dolů a posléze je eskortovali zpět na marocké území. Stěžovatelům se údajně podařilo dostat se na vrch vnitřního plotu, kde setrvali několik hodin. Poté slezli dolů za pomoci příslušníků španělské pohraniční stráže, kteří jim poskytli žebříky. Jakmile sestoupili na španělské území, byla jim údajně nasazena pouta, byli převedeni na marocké území a předáni marockým orgánům. Stěžovatelé údajně neprošli žádným procesem identifikace, neměli příležitost vysvětlit svou osobní situaci španělským příslušníkům a neměli ani možnost využít pomoci právníků nebo tlumočníků. Stěžovatelům se poté při dalším pokusu podařilo vstoupit nelegálně na španělské území, ze kterého byli vyhoštěni, jejich odvolání do správního rozhodnutí bylo odmítnuto, včetně žádosti o azyl jednoho z nich.

Předmět stížnosti:

S odkazem na čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě (zákaz kolektivního vyhoštění cizinců) stěžovatelé namítali, že byli kolektivně vyhoštěni bez individuálního posouzení jejich situace, za absence jakékoli procedury a právní pomoci. Stěžovali si rovněž na politiku navracení migrantů bez jejich předchozí identifikace, která nemá, dle jejich mínění, právní základ, a dále na absenci účinného opravného prostředku s odkladným účinkem, kterým by mohli napadnout jejich okamžité vydání zpět na marocké území.

Rozhodnutí ESLP:

K namítanému porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

Soud se v daném případě poprvé vyjádřil k otázce aplikovatelnosti čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě na případ okamžitého a nuceného odsunutí cizinců ze státní hranice po pokusu o její nelegální a masové překročení. Vzhledem k tomu, že vláda namítala, že se daný případ netýká vyhoštění, ale spíše odmítnutí vstupu na španělské území, Soud se musel poprvé vypořádat s tím, zda koncept „vyhoštění“ rovněž zahrnuje situaci odmítnutí vstupu cizincům na státních hranicích. Soud interpretoval termín „vyhoštění“ na základě jeho obecně používaného významu, kterým je nucený odsun cizince ze státního území bez ohledu na zákonnost a délku jeho pobytu, jeho postavení migranta nebo žadatele o azyl, nebo jeho jednání při překračování hranic. Soud dospěl k závěru, že v daném případě se jednalo o „vyhoštění“ cizinců ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě vzhledem k tomu, že byli odsunuti ze španělského území a nuceně navráceni do Maroka proti jejich vůli a v poutech.

Soud poznamenal, že stěžovatelé se v rámci početné skupiny jednotlivců pokusili vniknout na španělské území nelegálním způsobem v rámci předem naplánované akce. Námitky stěžovatelů na porušení čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení) byly již senátem Soudu prohlášeny za nepřijatelné. Vyhoštění stěžovatelů do Maroka proběhlo na základě jejich individuálního a okamžitého předání marockým orgánům španělskou pohraniční stráží. Španělsko je zemí, jejíž hranice představují vnější hranice schengenského prostoru. V této souvislosti účinnost práv zaručených Úmluvou tudíž vyžaduje, aby Španělsko poskytovalo možnosti legálního vstupu na jeho území, zejména prostřednictvím hraničních přechodů, kde by osoby čelící údajnému pronásledování mohly podávat žádosti o ochranu ve smyslu čl. 3 Úmluvy, jež by byly zpracovávány v souladu s normami mezinárodního práva. Úmluva nebrání státům vyžadovat, aby žádosti o ochranu byly podávány na hraničních přechodech. Státy by tudíž mohly odmítat vstup na jejich území těm cizincům, včetně potenciálních žadatelů o azyl, kteří by se bez vážného důvodu snažili překročit hranice na jiném místě, zejména, tak jak tomu bylo v daném případě, za využití jejich vysokého počtu a za použití síly.

Ačkoli čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě vyžaduje, aby státní orgány zajistily každému cizinci možnost předložit námitky proti jeho/jejímu vyhoštění, jednání stěžovatelů bylo relevantním faktorem při posuzování ochrany ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Podle ustálené judikatury Soudu není porušením čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě, pokud absence individuálního rozhodnutí o vyhoštění je důsledkem samotného jednání stěžovatele. Za takové jednání je nutné považovat jednání stěžovatelů, kteří překročili hranice nezákonně, za úmyslného využití početné skupiny osob a za použití síly.

Španělské právo poskytovalo stěžovatelům několik možností, kterých mohli využít pro legální vstup na španělské území. Mohli požádat o udělení víza nebo o mezinárodní ochranu, zejména na hraničním přechodu, ale mohli se také obrátit na španělské zastupitelské a konzulární úřady v jejich zemích původu nebo v zemích jejich tranzitu nebo v Maroku. Španělské orgány dne 1. září 2014 otevřely kancelář pro registraci žadatelů o azyl na hraničním přechodu Beni Enzar. I před tímto datem bylo možné podávat žádosti o azyl v souladu s vnitrostátní legislativou. Vláda uvedla, že mezi 1. lednem a 31. srpnem 2014 bylo v Melille podáno dvacet jedna žádostí o azyl. Soud proto nevidí žádný důvod k pochybnostem o tom, že i před otevřením kanceláře pro mezinárodní ochranu v Beni Enzar dne 1. ledna 2014 příslušné orgány měly zákonnou povinnost přijímat žádosti o azyl na tomto hraničním přechodu. Pouhá skutečnost, že v Beni Enzar bylo podáno pouze několik žádostí o azyl před 1. lednem 2014, není důvodem k závěru, že Španělsko neumožňovalo přístup na tento hraniční přechod.

Stěžovatelé v jejich písemných podáních netvrdili, že se snažili o vstup na španělské území legální cestou. Pouze v rámci slyšení před Velkým senátem uvedli prostřednictvím svých právních zástupců, že se pokusili dostat na Beni Enzar, avšak byli „hnáni marockými příslušníky“. Bez ohledu na pochybnosti, které vyvolává toto tvrzení, jelikož bylo předloženo v poměrně pozdní fázi řízení, stěžovatelé vůbec nenamítali, že za překážky, se kterými se údajně setkali, byly odpovědné španělské orgány.

Soud proto není přesvědčen o tom, že stěžovatelé měli v rozhodném období vážné důvody pro nevyužití hraničního přechodu Beni Enzar, kde mohli řádnou a legální cestou předložit námitky proti jejich vyhoštění. Čl. 4 Protokolu č. 4 Úmluvy neukládá státům povinnost, aby přebíraly osoby spadající do jurisdikce jiného státu do své jurisdikce. I za předpokladu, že stěžovatelé měli problém s fyzickým přístupem na hraniční přechod Beni Enzar z marocké strany, tato skutečnost nezakládala odpovědnost španělských orgánů. V daném případě proto nedošlo k porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

K namítanému porušení čl. 13 ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

Soud poznamenal, že španělské právo umožňovalo podat odvolání do nařízení o vydání zpět na marocké území. Jelikož Soud shledal, že se stěžovatelé pokusili nezákonně překročit hranici u Melilly na nevyhrazeném místě a v rámci široké skupiny, nelze shledat Španělsko odpovědným za to, že stěžovatelé neměli v Melille možnost odvolat se do nařízení o jejich vydání zpět. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelů týkající se rizik, kterým byli vystaveni v Maroku, byly zamítnuty v rámci prohlášení stížnosti na porušení čl. 3 Úmluvy za nepřijatelnou, absence opravného prostředku nezaložila porušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 4 Úmluvy.

K rozsudku je připojeno souhlasné stanovisko soudce Aleše Pejchala, který poukazuje na možnosti zcela jiného pohledu na věc se stejným výsledkem, a částečně disentní stanovisko soudkyně Pauliine Koskelo. Rozhodnutí o neporušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě však bylo jednomyslné.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.