ÚS odmítl stížnost proti krizovým opatřením z několika důvodů

Plénum Ústavního soudu odmítlo usnesením sp. zn. Pl. ÚS 8/20 ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, usnesení vlády o přijetí krizového opatření a několika mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví. Ústavní soud stížnost rozčlenil a odmítl ji z různých důvodů. Částečně proto, že k jejímu projednání není věcně příslušný, dílem proto, že je podaná někým zjevně neoprávněným, částečně pro nepřípustnost a dílem proto, že mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví již byla zrušena.

Stěžovatelka je přesvědčena, že v důsledku vyhlášení nouzového stavu a navazujících opatření vydaných z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2) na území České republiky bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na svobodný pohyb a pobyt podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod. Zejména tvrdí že jí základní práva byla porušena v důsledku chaoticky vydávaných opatření, jež byla přijata bez respektování příslušných procedur a řádného odůvodnění. Napadená mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví je podle stěžovatelky nutno v důsledku výše uvedeného posuzovat za nulitní (nicotná) pro nedostatek kompetence Ministerstva zdravotnictví; postup exekutivy, která původní usnesení vlády vydané v režimu krizového zákona zrušila a nahradila je vydáním mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví v režimu zákona o ochraně veřejného zdraví, považuje za svévolný a nepředvídatelný. Stěžovatelka svůj původní návrh ze dne 26. března ještě opakovaně rozšířila.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že samotný akt vyhlášení nouzového stavu nepodléhá přezkumu Ústavního soudu, zejména v situaci, kdy neobsahuje žádná konkrétnější omezení a je pouze konstatováno, že se vyhlašuje nouzový stav,“ řekl soudce zpravodaj Jaromír Jirsa. Zároveň Ústavní soud uvedl, za jiných okolností by vyhlášení nouzového stavu přezkoumat mohl, například pokud by rozhodnutí zároveň obsahovalo konkrétní krizová opatření a normativní pravidla chování nebo kdyby se na soud obrátila politická menšina. Vyhlášení nouzového stavu by Ústavní soud mohl i zrušit, pokud by bylo v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenalo by změnu jeho podstatných náležitostí.

Soud dále konstatoval, že vláda měla při vyhlášení nouzového stavu hledat více způsobů, jak dostat informace k veřejnosti. Tisková konference v televizi nestačí, podle doktora Jirsy mohlo „viset na každém nároží oznámení“, vláda mohla využít i možnosti další publicity v rádiu a jiných médiích. „Nemůžeme si představovat, že každý náš občan visí na televizi a sleduje nepřetržitě tiskové zprávy nebo si něco přečte na internetu,“ řekl.

I. V části směřující proti usnesení vlády ze dne 12. 3. 2020 č. 194 o vyhlášení nouzového stavu, zveřejněném pod č. 69/2020 Sb., ve znění usnesení vlády ze dne 9. 4. 2020 č. 396, zveřejněném pod č. 156/2020 Sb., odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Vyhlášení nouzového stavu vládou je v nyní projednávané věci primárně aktem aplikace ústavního práva; představuje tak „akt vládnutí“, který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole Ústavního soudu a je „přezkoumatelný“ primárně demokraticky zvoleným („nesoudním“) orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna. Vláda za vyhlášení nouzového stavu nese politickou odpovědnost, neboť odpovídá Poslanecké sněmovně (čl. 68 odst. 1 Ústavy České republiky) která tak může naplnit kontrolní funkci ve smyslu čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o bezpečnosti republiky. Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé osoby, protože vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána.

Uvedené však neznamená, že by Ústavní soud nemohl za jiných okolností vyhlášení nouzového stavu přezkoumat. Byla-li by konkrétní krizová opatření stanovena přímo v rozhodnutí o nouzovém stavu, přezkum Ústavního soudu by nemohl být absolutně vyloučen vůči té části rozhodnutí, která by obsahovala konkrétní krizová opatření obsahující obecně závazná normativní pravidla chování. Lze si představit, že by Ústavní soud mohl vyhlášení nouzového stavu přezkoumat na základě návrhu politické menšiny a mohl by posoudit, zda byl nouzový stav řádně vyhlášen, zda měl zamýšlené ústavněprávní účinky, a následně i rozhodnout o zákonnosti či ústavnosti navazujících realizačních aktů, a to s odkazem na čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Ústavy, případně i na čl. 10 a 10a Ústavy. Akt vyhlášení nouzového stavu by Ústavní soud mohl zrušit, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu.

Rovněž otázku, zda bylo rozhodnutí o nouzovém stavu vyhlášeno maximálně předvídatelným a účinným způsobem, musí posoudit Poslanecká sněmovna, případně soudy při přezkumu realizačních opatření. Ústavní soud v tomto ohledu pouze uvádí, že pokud poskytuje právní řád řadu způsobů publikace takového rozhodnutí prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, měla by jich vláda využít plně a komplexně tak, aby se o vyhlášení nouzového stavu mohl dozvědět opravdu každý. Oznámená nouzového stavu (jen) na tiskové konferenci vhodným způsobem publikace v případě tak závažného aktu podle Ústavního soudu není.


II. V části směřující proti usnesení vlády ze dne 15. 3. 2020 č. 215, o přijetí krizového opatření, zveřejněném pod č. 85/2020 Sb., odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení o přijetí opatření omezujících pohyb osob na území České republiky (se stanovenými výjimkami) není opatřením obecné povahy, ale má povahu jiného právního předpisu ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka však není osobou, která by v konkrétní věci byla účastníkem řízení o ústavní stížnosti (ve svém podání nenamítá žádný zásah do svých základních práv v podobě rozhodnutí, opatření či jiného zásahu veřejné moci), s níž by předmětný návrh mohla eventuálně spojit, ale brojí přímo proti jinému právnímu předpisu, a proto není k takovému izolovanému návrhu jako fyzická osoba aktivně legitimována. Návrh na zrušení jiného právního předpisu mohou samostatně podat pouze určité subjekty, kterým toto oprávnění přiznává zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy např. skupina nejméně 25 poslanců či 10 senátorů (blíže viz § 64 zákona o Ústavním soudu).


III. V části směřující proti (prvnímu) mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020 č. j. MZDR 12745/2020-1/MIN/KAN, odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh nepřípustný.

Ministerstvo zdravotnictví přijalo první mimořádné opatření jako správní úřad příslušný podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a to podle § 69 odst. 1 písm. i) stejného zákona, který stanoví, že mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku jsou zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Přestože obsahově téměř totožné usnesení o přijetí krizového opatření vlády posoudil Ústavní soud jako „jiný právní předpis“ (viz předcházející bod), nelze zákonem o ochraně veřejného zdraví jasně stanovenou formu bez dalšího „prolomit“. Ústavní tedy dospěl k závěru, že při posouzení povahy prvního mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví je nutné vycházet primárně z toho, jak ho označuje zákon.

Proti opatření obecné povahy lze brojit návrhem na jeho zrušení podle soudního řádu správního, tedy jinými slovy opatření obecné povahy je možné přezkoumat ve správním soudnictví. Ústavní stížnost je pak možné podat až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákona stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje; v opačném případě, pokud nejsou prostředky vyčerpány, je ústavní stížnost nepřípustná – což je i tento případ. Výjimečně lze stížnost i za těchto okolností posoudit jako přípustnou a obvyklý postup „přeskočit“, a to, pokud ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla-li podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Stěžovatelka významnost „přesahu“ svých zájmů spatřuje zejména v tom, že se mimořádná opatření týkají všech osob na území České republiky. Je však nutné současně prokázat, že velká skupina obyvatel pociťuje vznesenou právní otázku za natolik problematickou, že by se jí Ústavní soud měl přednostně zabývat. Vedle obecných úvah, proklamací a citací z médií ústavní stížnost neobsahuje žádná relevantní tvrzení, která by Ústavnímu soudu umožňovala zabývat se věcí „mimo pořadí“. Podle Ústavního soudu v době projednávání ústavní stížnosti nic nenasvědčuje názoru, že by správní soudy nebyly s to poskytnout potenciálním navrhovatelům efektivní ochranu jejich subjektivních práv, a to i s ohledem na skutečnost, že podle § 101d zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, soud o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí rozhodne do devadesáti dnů od doručení návrhu. Nadto zákazy obsažené v prvním mimořádném opatření již nebyly v době projednávání ústavní stížnosti účinné (byť nebylo zrušeno), tudíž opatření nemá ani potenciál dále zasahovat do práv širší skupiny osob.


IV. V části směřující proti (druhému a třetímu) mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 3. 2020 č. j. MZDR 12745/2020-4/MIN/KAN a mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2020 č.j. MZDR 15190/2020-4/MIN/KAN, odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný, neboť tato opatření již byla zrušena.

K výroku usnesení zaujali společné odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Šimáčková a soudci Vojtěch Šimíček a David Uhlíř. K odůvodnění usnesení zaujali odlišná stanoviska soudci Jan Filip, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek a soudkyně Milada Tomková.

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/20 včetně disentů je dostupný zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay

Go to TOP