JUDr. Václav Král: Francouzský advokát Etienne Caen

Patřil mezi osobnosti pařížské advokacie. Vybral jsem ho jako jednotlivce reprezentujícího francouzské advokáty, neboť s mimořádnými advokátskými osobnostmi jsem se setkal jak v Paříži, tak i v jiných francouzských městech.

Etienne Caen (*8. 6. 1885 +2. 7. 1979) bydlel v ulici Ballu v Paříži pod Montmartrem. Byl to starý mládenec, jeden z nejstarších advokátů v Paříži. Obýval velký třípokojový byt, nádherně zatuchlý, který nebyl malován nejméně třetinu století, zato byl vybaven nádhernými obrazy značné ceny. Obrazy náležely jak ke starým, tak novým školám a byly pověšeny tak, aby na ně šlo vždy to správné světlo jako v nějaké galerii. Advokát Caen byl odborníkem na autorské právo. Nepochybně část obrazů jeho sbírky pocházela od malířů, kteří mu je darovali místo honoráře, když je zastupoval v právních záležitostech. Je známo, že malíři žijící v Mecce moderního umění byli často méně solventní, a proto platili svými díly.

Milého kolegu – francouzsky se advokáti mezi sebou ve Francii oslovují Cher Confrère nebo Mon cher (Ma chère Confrère; klienti advokáta oslovují Mâitre) – jsem poznal, když mu bylo něco přes osmdesát let. Zastupoval některé kauzy našich občanů ve Francii, týkající se především ochranných známek. Proto přijížděl často do Prahy k jednání do Advokátní poradny č. 1. Kolegové, kteří s ním byli ve styku již dříve, mi vyprávěli tuto perličku. Advokátní poradna sídlila v domě č. 32 na Národní třídě. Dům byl již starý, a právě tak starý asi jako naše republika byl i výtah, který v domě jezdil, nebo spíše měl jezdit. Přes veškeré snahy montérů však mnohdy nejel, a tak na něm visela cedulka NEJEDE. Za návštěvy milého francouzského kolegy se to stávalo tak často, že se Me. Caen domníval, že se výtah česky řekne „nejede“, ale vyslovoval to francouzský „nežede“.

Při jednom jednání v Paříži mě Mon cher Confrère pozval na oběd do útulné, typicky francouzské hospůdky na Montmartru. Z nabízených jídel jsem si vybral křepelku – la caille. Jestliže ve Francii je výběr jídla poloobřad, pak výběr pití přímo obřad, zejména kvůli množství značkových vín. Nevím, co mně to napadlo, ale jako nápoj jsem zvolil coca-colu. Dodatečně si to vysvětluji tím, že se v té době začala cola u nás teprve prodávat, a tak jsem chtěl asi vyzkoušet, jak chutná cola v Paříži. Ovšem reakce mého kolegy byla typicky francouzská: „Cože, jíte křepelku a k tomu pijete colu?“ (Quoi, on mange la caille et on boit coca-cola?). Byl téměř rozhořčen, jako kdybych veřejně porušil jedno z Desatera božích přikázání. Tvářil jsem se provinile jako balíček ze středoevropské vesnice zvané Praha, a to víno jsem si dodatečně objednal. Byla to pro mě lekce. Od té doby nejenže piji ke křepelce červené víno, ale vždy pečlivě sleduji, jaký nápoj mám k vybranému jídlu zvolit. Většinou je to víno.

Když bylo E. Caenovi 90 let, navštívili ho jeho kolegové, kteří vydávají svůj vlastní týdeník Gazette du Palais, aby s ním uskutečnili rozhovor. Jedna z prvních otázek zněla: „Jak je možné, pane kolego, že jste se dožil tak vysokého věku v téměř dokona­lé svěžesti fyzické a dokonalé svěžesti duševní? Jak je možné, že stále pracujete a docházíte do Palais de justice.“ (Justiční palác je v Paříži pojem a znají ho už i naši turisté, kteří toto město navštívili.)

Odpověď byla lapidární. „Toto jsou tři příčiny, milí kolegové. Za prvé – nikdy jsem se příliš nenervoval. Vždy jsem byl i ve složitých záležitostech právních i osobních nad věcí. Za druhé – nikdy jsem se neoženil, i když jsem se ženám nevyhýbal. A za třetí – nikdy jsem nepěstoval sport.“

A Etienne Caen ještě dodal: „Se mnou to bude jako se slavným Sašou Guitrym. Ten, když byl starým pánem, dal se kompletně lékařsky vyšetřit a vyslechl pak tato slova – pane Guitry, já na vás neshledávám žádnou nemoc. „Nevadí, pane doktore,“ řekl Saša Guitry, „umřu zdráv.“

V této souvislosti si lze připomenout i W. Churchilla, který na otázku britského novináře – čemu vděčíte za tak dobré zdraví ve svém vysokém věku – stručně odpověděl: „Sportu, pane.“ „A který sport jste pěstoval, sire?“ „Právě že vůbec žádný!“

Dokladem toho, že se Me. Caen nevyhýbal ženám a že to byl člověk s velkým smyslem pro inteligentní humor, je i tato epizoda.

Jednou jsme vyprávěli svému francouzskému kolegovi, že jsme navštívili představení ve Folies bergěre. Tyto Bláznivé pastýřky tančily nahoře zcela „bez“, dole naopak „bez“ nikdy.

A tu nás Confrěre Caen poučil: „Mais messieurs, c’est joli quand vous voyez une femme nue, mais ce n’est rien, quand vous ne pouvez pas la toucher.“

Uvažoval jsem, zda bych pro následující překlad neměl požádat o souhlas představenstvo naší Komory.

Ale nakonec: jsem soudním tlumočníkem také jazyka francouzského, n’est-ce pas? A tak překládám:

„Ale pánové, je sice hezké vidět ženu nahou, ale nic to není, když se jí nemůžete dotýkat.“

Me. Caen zemřel, když mu bylo téměř 94 let. Byl doyenem pařížské advokátní komory.


JUDr. Václav Král, advokát

Poprvé vyšlo in: Václav Král, Případy slavných i neslavných aneb můj život s advokacií, Praha 2010, vlastním nákladem autora

 

Go to TOP