Vývoj soudnictví a advokacie ve viktoriánské Anglii je i klíčem k porozumění dnešní podoby anglického (a waleského) právního systému, tak odlišného od systému kontinentálního, a tedy i českého. Viktoriánské období začalo nástupem královny Viktorie na trůn v roce 1837 a skončilo roku 1901; její vláda trvala neuvěřitelných 64 let.Nejvýznamnějšími politiky této doby byli William Edward Gladstone, který byl předsedou liberální strany, a Benjamin Disraeli, který se se svou konzervativní stranou vládl od roku 1874.

Právě za Qpanování královny Viktorie se konzervativci a liberálové několikrát vystřídali ve vládě a obě strany se zasloužily o velké vnitropolitické reformy, díky čemuž se rozvíjelo soudnictví a advokacie. 

Soudnictví ve viktoriánské Anglii

Hlavním důvodem respektování soudní moci v Anglii je charakter anglického práva, který se dodnes zakládá na soudních rozhodnutích. Koncepce soudní moci se v Anglii udržela vlivem mnoha činitelů, a to zejména mimořádnou koncentrací soudů.

Soudci se v Anglii vybírali vždy mezi advokáty a jmenování soudcem vyššího soudu se považovalo za skvělý úspěch a završení kariéry advokáta. Angličtí soudci byli tedy vynikajícími osobnostmi a bezpochyby značně přispěli k upevnění soudní moci.

Soudy byly rozděleny na vyšší a nižší. Organizace nižšího soudnictví závisela na tom, zda šlo o soudnictví občanskoprávní, trestněprávní anebo administrativní.

Po reformě soudů v roce 1846 vznikly County Courts – hrabské soudy. Ty neměly nic společného s administrativním rozdělením na hrabství (shire), která byla svou rozlohou větší. Území Anglie a Walesu bylo rozděleno na více než čtyři sta „soudních hrabství” a v každém byl zřízen County court, který měl ve svém obvodu civilní jurisdikci. Byl tvořen profesionálním soudcem vybraným z řad barristerů, jmenovaným doživotně, a zapisovatelem (registrar), kterým býval obvykle místní solicitor.

Trestní řízení probíhalo před soudy smírčími, čtvrtletními a porotními, s předsedajícím soudcem královské lavice. Náprava nesprávných či vadných rozhodnutí soudů common law byla možná pomocí revize nebo apelace. V anglickém soudnictví se nevyskytuje instituce prokuratury. Platí zásada, že žalobu i v trestních věcech může podat každý občan. Podle anglického pojetí by prokuratura komplikovala spravedlnost, jelikož postavení prokurátora na úroveň soudce porušuje rovnoprávnost mezi obžalobou a obhajobou, která je pro objektivní rozsudek nezbytná.

Původně bylo v Anglii mnoho druhů vyšších soudů. Byly to soudy common law, potom soudy, které aplikovaly pravidla equity, další působily v oblasti církevního práva. Tato různorodost soudů, které byly navzájem špatně koordinovány, způsobovala pouze komplikace a zbytečné náklady.

Velkou změnu a významné zjednodušení soustavy vyšších soudů zavedla reforma provedená Judicature Acts – zákony o soudnictví z let 1873-1875. Byly sloučeny dosud odlišné královské vyšší soudy common law i soudy equity. Vznikl jediný Nejvyšší soudní dvůr, který měl dva stupně: Vysoký soudní dvůr a Odvolací soudní dvůr.

Vysoký soudní dvůr byl rozdělen na tři kolegia: Kingʼs Bench Division (kolegium královy lavice), který byl, jakožto následovník královských soudů, příslušný zejména pro spory vzešlé z obligací, a to jak smluvních, tak i z civilní odpovědnosti, Chancery Division (kolegium kancléře), který rozhodoval zejména ve věcech pozemkového vlastnictví, trustů, obchodních společností, úpadků, a Probate, Divorce and Admirality Division (kolegium pozůstalostí, rozvodů a námořních záležitostí), jenž rozhodoval o věcech, které se nespravovaly ani common law ani equity, nýbrž zejména právem kanonickým.

Odvolání proti jednotlivým divizím se podávalo k Odvolacímu soudnímu dvoru. Mohl se zpochybnit pouze postup a rozhodování soudce, ne poroty. Další možností, jak se odvolat, bylo stížností ke Sněmovně lordů, což byla vlastně žádost o zrušení předmětného rozsudku.

Vývoj advokacie ve viktoriánské Anglii

Advokacie byla ve viktoriánské době tvořena dvěma skupinami právníků – barristers a solicitors. Každá z nich si prošla určitým vývojem se svými specifiky a přetrvávají až dodnes.

Barristers

Pojem „barrister“ je vykládán z termínu „bar“, který označoval závoru oddělující prostor při zasedáních v jednotlivých advokátních klubech, tzv. inns. Nejmladší z adeptů právnického stavu seděli uvnitř takto rozděleného prostoru a nazývali se proto inner barristers; ti, kdož seděli po stranách, byli vně – tedy utter (outer) barristers. „Přesednout si“ v tomto přísně hierarchicky strukturovaném světě (jednotlivé skupiny se lišily kupříkladu i oblečením) přitom vůbec nebylo snadné. Mezi jedním a druhým sedadlem „leželo“ zpravidla alespoň sedm let pilných návštěv u soudu, náslechů přednášek v inns a rovněž vykonání zkoušek z ústního vedení fingovaných procesů (moots) před shromážděnými představenými a kolegy. Na začátku 16. století se pak pro formální přechod mezi oběma skupinami počíná vžívat označení „call to the bar“.

Baristři museli být členy jednoho ze čtyř advokátních klubů, tzv. Inns of Court, které se nachází v Londýně, a zároveň i členy Rady barristerů – The Bar Council. Advokátními kluby Inns of Court jsou: Lincoln’s Inn, Middle Temple, Gray’s Inner a Inner Temple. Po 1. světové válce, vlivem značných ztrát na životech, je povoleno vstupovat do inns i ženám.

Původně vznikaly inns ve 14. století jen jako instituce, které měly zajistit každodenní potřeby soudců při výkonu jejich právnických profesí. Nevznikaly ale jako součást předem promyšleného a koherentního schématu a neměly ani nahradit Oxford nebo Cambridge. I když měly spoustu společných znaků, vyvíjely se zcela nezávisle a svébytně. Každý z inns si pěstoval a rozvíjel vlastní tradice, zdůrazňoval hrdost na osobnosti vzešlé z vlastních řad a dohromady vytvářel svou vlastní a nezaměnitelnou atmosféru. Inns se stávaly prestižními institucemi a vstupovali do nich bohatí mladí muži s vidinou nabytí životních zkušeností a znalostí, které jim v budoucnu umožnily působit v roli smírčích soudců nebo případně otevřely cestu ke kariéře ve veřejných službách.

Jednotlivé inns si byly rovny. Advokáti se zde setkávali, diskutovali spolu a vyměňovali si zkušenosti. Z toho vyplývá, že tvořili homogenní celek, navzájem se všichni znali a představovali úzkou společnost, ve které se přísně odsuzovalo porušení disciplíny a společenských zvyklostí. V Inns of Court se advokáti setkávali i se soudci, kteří zůstali i nadále členy tohoto institutu.

Lincoln’s Inn 

Rok založení není přesně znám, ale uvádí se rok 1422. Počátky ale spadají již do roku 1292, kdy Edward I. předal královské dvory pod kontrolu soudcům. Na základě toho se začali formovat odborně vyškolení právníci. Zástupci právníků se pak vydali do Londýna, aby poslouchali a učili se od zkušenějších kolegů zavedeným praktikám.

Až do osmnáctého století měl každý Inns of Court nejméně dvě sdružené Inns of Chancery. V případě Lincoln’s Inn to byly Furnival’s Inn a Thavie’s Inn.

Existuje několik teorií o názvu  instituce Lincoln’s Inn. První je, že název pochází od Henryho de Lacy, který byl třetím hrabětem z Lincolnu. Vlastnil v okolí majetek a mohl být tedy patronem Lincoln’s Inn.

Je však také možné, že jméno pochází od Thomase de Lincolna, jednoho ze služebných, kteří ve 14. století založili malý inn na Card Yard.

Middle Temple 

Původně sloužil jako sídlo templářů, až do roku 1312. V roce 1315 se stal novým nájemcem hrabě z Lancasteru a budova začala sloužit právníkům. Stejně jako u ostatních inns se i zde nachází velká knihovna, která se rozrostla díky Robertu Ashleovi. Ten zde zanechal svou osobní sbírku knih zahrnující nejen zákony, ale také mnoho publikací o geografii, historii, filozofii. Knihovna byla ale během 2. světové války značně poškozena.

V roce 1852 dochází v Middle Temple ke zvyšování formální zodpovědnosti za vzdělávání studentů a je založena Rada pro právnické vzdělávání.

Gray’s Inn

Důvodem pro vznik Gray’s Inn je pravděpodobně dekret Jindřicha II. z roku 1234, který stanovil, že instituce poskytující právní vzdělání by neměla mít sídlo přímo v Londýně, ale měla by být na hranici města, aby měla blíže k Westminsteru a soudům. Počátky Gray’s Inn pak lze nalézt kolem roku 1370.

Mezi roky 1680 a 1687 zasáhly Gray’s Inn tři rozsáhlé požáry s katastrofálními následky, kdy byla zasažena zejména knihovna.

Ze všech inns se tento nachází v nejsevernější části Londýna a je označován jako středověké panství. Toto označení dostalo panství od biskupských trhů, které se pořádaly ve 13. století v Holborn Bars. Za krále Johna měl panství ve vlastnictví Lord Chancellor, jehož rodina se věnovala soudnictví. Po jeho smrti začalo být panství využíváno jako ubytování pro úředníky, právníky a pracovníky soudů.

V roce 1846 se začalo v parlamentu diskutovat o získání komplexního vzdělání pro studenty právnického povolání a volalo se pro zavedení komplexní praxe pro advokacii. Gray’s Inn nabývá na významu.

Tento Inn má bohatou historii, působilo zde mnoho známých členů, jako například ir Thomas Clarke nebo sir James Eyre.

Inner Temple

Ve středověku byl tento Inn organizován na stejném základě jako Oxfordské a Cambridgské školy a nabízel ubytování právníkům a lékařům. Během 16. století se rozšířil do své současné podoby, kterou řídil volený parlament.

16. století bylo pro Inner temple věkem expanze. Byly postaveny nové budovy, aby vyhovovaly jeho rostoucímu členstvu, i když ne všichni studenti, kteří se připojili, měli v úmyslu vykonávat právní praxi.

V roce 1666 zde sehrál svou roli velký požár, podobně jako u Gray’s Inn, při kterém bylo zničeno mnoho budov. Inner Temple se z této katastrofy vzpamatoval až v 18. století, kdy byla dokončena jeho rekonstrukce.

Další ztráty zasáhly Inner Temple (ostatně jako všechny inns) během 2. světové války. Po válce musel být rekonstruován celý sál, pokladna, pokoje i knihovna.

I Rada barristrů – The Bar Council se během svého vývoje potýkala s problémy, které bylo potřeba řešit. V posledních dvou desetiletí 18. století se sešlo několik faktorů, které měly za následek novou strukturu organizaceí. Snížil se počet obvodů. Nastávající barristeři se v rámci reformy Judicature Acts začínali obávat změn, které by mohly ohrozit jejich budoucnost. V roce 1883 založili The Bar Committee, a přestože to byla první organizace, která se snažila odtrhnout od inns, nevyhnula se mnohým problémům. Členů bylo nejprve 257, což se rychle zvýšilo na 566, ale kvůli málo podpisům na podporu organizace se počet členů v roce 1892 snížil z 800 na 367.

Rozpadající se organizace byla oživena na setkání v roce 1893 nazvaném The Bar Council. Oficiálně pak byla zřízena hlasováním barristerů v roce 1895.

Členství v nové organizaci rychle rostlo a například v roce 1968 bylo v organizaci přes 90 % všech odborníků.

Kromě výtěžku z příspěvků byl The Bar Council závislý na financování z inns, které ale bylo čím dál nižší. V roce 1895 každý ze čtyř inns souhlasil darovat 150 £. Podmínkou těchto darů ale bylo, že The Bar Council nebude zasahovat do jejich záležitostí.

Významní představitelé

Sir Robert Peel (1788 -1850) 

Významný právník a konzervativní politik. V roce 1809 vstoupil do Lincolnʼs Inn. Zapojil se do reformy anglického trestního práva 19. století. Ačkoli zastával významné funkce v Irsku a zabýval se i měnovými otázkami, proslulost mu získal jeho zájem o reformu trestního práva a zejména policie.

V letech 1822 až 1827 se mu podařilo prosadit v parlamentu celkem osm zákonů s trestněprávní tematikou. V těchto zákonech byla sjednocena, změněna či zrušena trestněprávní úprava obsažená do té doby ve více jak třech stech statutech parlamentu. Odhaduje se, že Peelovy reformy obsáhly téměř čtyři pětiny všech trestných činů a jejich největší význam spočívá právě v soustředění do té doby roztříštěné právní úpravy. Mezi nejdůležitější patřil zákon o krádeži (Larceny Act) z roku 1827, zákon o zlovolně způsobených škodách na majetku (Malicious Injuries to Property Act) z roku 1827, zákon o trestných činech proti osobám (Offences against the Person Act) z roku 1828 a zákon o podvodech a padělání (Forgery Act) z roku 1830.

Ve vztahu k policii se mu podařilo vytvořit zvláštní parlamentní výbor, který se zabýval reformou policie v Londýně a okolí. Podle Peela měla být policie zodpovědná za prevenci zločinu a za dodržování veřejného pořádku. Policie v jeho představách měla mít podporu veřejnosti a ve své „službě právu“ měla být „absolutně nestranná“ a nezasahovat do soudní moci.

Edward George Clarke (1841-1931)

Britský barrister a politik, významný advokát z pozdní viktoriánské éry. V letech 1886-1896 pracoval jako Solicitor-General v konzervativní vládě.

Vzdělání získal na King’s College v Londýně. V roce 1861 získal stipendium v Tancred Scholarship a v roce 1864 vstoupil do Lincoln’s Inn.

Jeho nejznámějším případem bylo zastupování spisovatele Oscara Wildea. Spisovatel totiž od roku 1891 udržoval blízký vztah s lordem Alfredem Bosie Douglasem. S tím se nemohl smířit Bosieho otec markýz Queensberry a obvinil Oscara z homosexuality. Oscar Wilde markýze zažaloval pro urážku na cti a nechal se zastupovat právě Edwardem Clarkem. Soudní spor se ale nakonec obrátil proti němu a Oscar Wilde byl obviněn z přečinu mravopočetnosti. Odsouzen byl ke dvěma letům těžkých prací.

Edward Clarke byl významným publicistou, psal díla politická i právnická. Mezi jeho význačná díla patří také biografie Benjamina Disraeliho.

Solicitors

Pro získání statutu solicitor bylo potřeba tři roky studia na příslušné univerzitě, dva roky studia na Postgraduate Certificate in Laws (P.C.LL.). Poté následovala dvouletá praxe v advokátní kanceláři, tzv. „Articled clerk“. Po úspěšném absolvování se podávala žádost o přijetí do The Law Society.

Skupina, pro niž se vžilo označení solicitors, se začíná formovat v 16. století v opozici ke dvěma dalším – attorneys a barristers.

Nejdříve vykonávali u attorneys ryze formální činnosti, jako byla například příprava podkladů pro jednání. Dlouhou dobu byli podřadnou větví právnického stavu, ale zřejmě kvůli tomu, že byli jediní, kdo rozuměl převodům pozemků, se mohli v roce 1875 oddělit a pracovat pod jednotným označením „solicitors“.

Mnohem nesnadnější bitvu o svou existenci museli svést právě s barristers. Ti je totiž v 16. století charakterizují jako „egyptské kobylky, které v obrovských hejnech požírají celou zemi“. Tento výrok lze považovat za výraz nespokojenosti barristrů se situací, ve které se musí dělit o své zisky s novou větví právnického stavu. To se však již velmi brzy mění – barristři si začínají uvědomovat výhodnost situace, která je posouvá do role specialistů přejímajících případ až po všeobecném a předběžném projednání solicitors. Tento rozdíl pak přetrvává až dodnes, když ovšem jeho podstata už nespočívá tolik v sociálním statusu či úrovni dosaženého vzdělání, kdy daleko více jde již skutečně jen o pouhou odchylku ve funkci.

Každý solicitor musel být členem společnosti The Law Society, která byla založena 2. června 1825, kdy byl jmenován správní výbor. Hlavním cílem bylo sdružování právníků, které mělo vést ke zvýšení pověsti advokátů, prokurátorů a dalších, kteří pracovali na soudě Courts of Law.

Nová charta v roce 1845 definovala společnost jako nezávislý, soukromý subjekt, který má na starosti profesní záležitosti, jako odborné, literární, vědecké a další.

Členem The Law Society mohli být pouze muži, toto se ale změnilo v roce 1922.

Sídlo The Law Society bylo tvořeno vstupní halou, knihovnou, čítárnou, společenskou místností a restaurací. Okolo velkého schodiště jsou portréty všech předsedů. Jednou z nejdůležitějších místností v budově je ale knihovna, která byla založena zároveň se společností. Stavba trvala 25 let a její nejstarší sbírky pocházejí z 16. století.

Významní představitelé

Edward Foss (1787-1870) 

Byl nejstarším syn londýnského advokáta Edwarda Smithe Fosse. Vystudoval ve městě Greenwich. Poté pracoval v otcově kanceláři a stal se tak jeho partnerem v rodinné firmě.

V mládí napsal knihu The Bauties of Massinger a v roce 1820 vydal zkrácené Komentáře Williama Blackstona, které byly později přeloženy do němčiny.

V roce 1822 se stal členem Inner Tempple, ale nikdy nevstoupil do The Bar Council. V témže roce byl zvolen členem společnosti The Society of Antiquaries of London. Od roku 1823 pracoval v Law Life Assurance, nejdříve jako pracovník a poté jako ředitel.

Podílel se na založení The Law Society, ve které se stal v letech 1842 a 1843 prezidentem. V roce 1844 se přestěhoval do Canterbury, kde se stal předsedou laické sněmovny.

Edward Foss se velice věnoval studiu právní historie. Po odchodu z odborné praxe sepsal v roce 1865 knihy o historii soudců Anglie. Knihy mají devět dílů a zahrnují období od roku 1066 až do roku 1864.

Henry Fowler (1830-1911) 

Narodil se v Suderlandu a vzdělání získal ve Woodhouse Grove Schoole. Roku 1852 se stal solicitorem. V témže roce se odstěhoval do Wolverhampton a v roce 1880 byl za jednu ze čtvrtí města zvolen poslancem.

Od roku 1884 sloužil pod premiérem Williamem Gladstonem jako státní tajemník ministerstva vnitra. V roce 1886 působil jako finanční tajemník ministerstva financí, od roku 1892 jako předseda představenstva místní rady.

Roku 1892 byla hlavním tématem britského parlamentu irská otázka. Gladstone navrhoval, aby Irové zasedali v parlamentu, s tím, že jejich počet se sníží v souladu s počtem obyvatel ze 103 na 80 a „obecně“ budou vyloučeni z jednání o čistě britských otázkách. Tuto podobu návrhu poslanci Dolní sněmovny odsouhlasili 13. ledna. V menšině se ocitli Harcount, Asquith, Fowler a Acland, kteří – ač každý z nich vyjadřoval nesouhlas jiným způsobem a z jiných důvodů – tvořili rušivý čtyřúhelník odporu. Jejich nesouhlas byl do určité míry oprávněný, neboť se nepodařilo zcela vyvrátit jejich skeptický postoj ohledně možnosti načrtnutí uspokojivé dělicí čáry. V červenci se vláda vzdala pokusů takovou hranici nalézt a klíčový článek 9 legislativního návrhu pozměnila ve smyslu, že práce irských poslanců ve westminsterském parlamentu nebude nijak omezena.

V roce 1901 byl Henry Fowler zvolen předsedou The Law Society a po skončení této funkce byl zvolen kancléřem vévodství Lancasteru.

 

Příspěvek byl přednesen v říjnu 2019 na XVI. konferenci o dějinách advokacie v České Lípě a vychází z autorovy diplomové práce, obhájené na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni.

Mgr. Lukáš Malý je asistent soudce u Krajského soudu v Českých Budějovicích

Foto: archiv redakce